Maryša

(SPOILER) Maryša se dnes již dá považovat za legendární dílo a nejprve chci říct, že mě rozhodně nezklamala. Přesto se však nemůžu ubránit pocitu, že celý příběh mohl být ještě o chlup památnější, kdyby byl odvyprávěný ve formě románu. Neberte mě špatně; myslím si, že bratři Mrštíkové s příběhem naložili nejlépe, jak jen ve formě dramatu mohli, ovšem během čtení jsem, oproti jiným dramatům, které jsem již dříve četl, čas od času narážel na slabá místa, která dle mého mohl román vylepšit.

Hned na začátku jsem byl zvědavý, jak se Maryša vlastně s Franckem seznámila a co v nich probudilo tu vzájemnou náklonnost. Ačkoliv se to může zdát nepodstatné, překvapilo mě, že nic z toho nebylo v příběhu ani zmíněno. Některé pasáže bych lehce prodloužil, a to jak samotnou délkou, tak i z hlediska příběhu (opravdu by Maryša přešla z „radši krkem zakrótit” k „dobře, vezmu si Vás” během jediného dne?). Zajímalo by mě, jak se v době třetího jednání stavěl k probíhající situaci zbytek Maryšiny rodiny, nejen pan Lízal, zda došlo na víceré změny názorů. Samotnému manželství Maryši s Vávrou by dle mého prospěl podrobnější popis, abychom byli častěji přímo „u zdroje” a mohli se tak do hlavní postavy více vžít. A proslulý konec by pak mohl mít o něco větší emocionální dopad. Možná jen nejsem dostatečně citlivý, ale když jsem došel ke slavné závěrečné scéně, tak jsem se prostě nedokázal nesmát.

Kniha se mi hůře četla kvůli nářečí, ale byla velmi krátká, takže jsem ji přečetla velmi rychle. Příběh celkem ušel. 5/10

Mistrně napsané a promyšlené drama, které je právem trvalou součástí českých jevišť. Přednedávnem jsem v libereckém divadle navštívil jeho skvělou operní adaptaci od E. F. Buriana, tak jsem se po letech vrátil k Maryše i čtenářsky.

Edice ze Světové četby z roku 1956, kterou mám doma a z níž jsem hru četl, má výhodu textové spolehlivosti, protože k vydání ji připravil dialektolog Slavomír Utěšený, znalec nářečí v regionu kolem Těšan, kam je drama (nepřiznaně) zasazeno. Na závěr navíc připsal cennou ediční poznámku, v níž mj. charakterizuje nářečí v kraji a hodnotí jeho podobu a míru uplatnění v textu hry. Naopak dobově poznamenaná, byť v dílčích aspektech zajímavá je předmluva z pera Radegasta Parolka (jinak zasloužilého baltisty a vynikajícího překladatele z litevštiny a lotyštiny), přiměla mě ovšem k úvahám, nakolik byl základní konflikt hry – tedy střet uvažování o mezilidských vztazích primárně prizmatem peněz (resp. obecněji jejich „kapitalizace“ a „instrumentalizace“, tedy jejich pojímání tak, že prvořadá je materiálně-praktická stránka, a až posléze emoce, vůle a svoboda jednotlivce v moderním chápání) a proti tomu stojící důraz na osobní city, zájmy a ohleduplnost vůči každému jednomu bližnímu – podmíněn „buržoazním“ (tj. řekněme raně kapitalistickým) smýšlením devatenáctého století.

Co skutečně vedlo Lízala, Lízalku a Vávru k takové materializaci partnerského vztahu, že se dohodli fakticky na prodeji, resp. koupi nevěsty s nulovým ohledem na její vůli? Je známo, že Mrštíkové tímto námětem kritizovali zjevně dosti rozšířenou dobovou praxi. Jednalo se o nějaké reziduum podmíněné přetrvávajícím patriarchálním modelem, resp. setrvalou obavou z úpadku do hmotné nouze? Obojí totiž bylo na venkově – silně ovlivněném náboženskými normami a zároveň prostou lidskou zkušeností roků neúrody, válečných tažení atp. – silně zakořeněno. Anebo měl na tuto praxi skutečně vliv počínající kapitalismus, v té době v podstatě neregulovaný a nekompenzovaný jakoukoli sociální politikou, plný vykořisťování, nadto posílený praxí pozdního feudálního systému, kdy robotující jednotlivec, potažmo nevolník, pro mnohé šlechtice či jejich správce panských dvorů nebyl o moc víc než příležitostným otrokem?

Nejde o otázku, kterou by Mrštíkové v dramatu přímo řešili (ti jen upozorňují na problém jakožto etické selhání světa ohánějícího se leckdy přehnaným lpěním na „etice“, brilantně a sugestivně jej nastiňují a vyhraněně poukazují na jeho důsledky), i proto je Parolkova předmluva především dobovým plodem. Avšak jde o otázku k dané problematice zcela relevantní, protože si ji nejeden divák/čtenář bezesporu při Maryše v nějaké podobě klade.

Z dalších věcí na této hře oceňuju bravurní práci s nářečím, kdy se Mrštíkům podařilo využít jej v přesně takové míře, aby hovor neztratil na krajové autenticitě, současně nepřišel ani o svou – přinejmenším kontextovou – srozumitelnost pro recipienty z jiných částí naší země (k mému vydání jsou navíc připojeny i vysvětlivky, ale nepostihují všechny potenciálně problematické výrazy), zároveň pak má neopakovatelný regionální svéráz a jazykovou malebnost, jež byla v jejich době průkopnická (jak z hlediska uplatnění v literatuře, tak i na divadle) a dodneška nic z její působivosti nevyprchalo. A pak ještě zvláštní melancholie prostupující celou Maryšou nejen pro tragický vývoj děje a okolnosti (odvod na vojnu vždy býval navzdory vší furiantské bujarosti veskrze smutnou, pro mnohé rodiny silně postihující ranou), ale i pro výborné uplatnění lidových písní, jež se – alespoň u mě – pojí neodlučně s jakousi tklivou melancholií. V mém vydání jsou na konci knihy všechny uvedeny v kompletní podobě i s notovým záznamem.

Krátce: Čtěte Maryšu a choďte na ni. Je to krásná hra a ústřední téma materializace mezilidských vztahů a nedostatečný respekt k důstojnosti druhého člověka je stále aktuální.

1. Nedivím se, že u herců byli Mrštíkové jako autoři tolik oblíbení. Maryša obsahuje přes 30 postav, takže žádné propouštění ze souboru nehrozilo, naopak si zahráli všichni, co měli ruce i nohy, včetně uklízeček a trhačů lístků. 2. Parádní dílo, až na konec (viz dále). Hra zasáhne diváka těžkou, bezvýchodnou atmosférou, Maryši mi bylo velmi líto. 3. Konec se ale nepovedl. Maryša odmítá vyřešit svou těžkou situaci tím, že uteče s milým do Brna, protože "by si na ni lidé ukazovali". A tak radši Vávru otráví. No co to jako má být? To si jako myslela, že si na ni jako vražedkyni lidé ukazovat nebudou? A to ani nepočítala s tím, že by jí to nějak prošlo, protože se nesnažila svůj zločin nijak zakrýt a hned se přiznala. Mrštíkové měli napsat konec jinak: Maryša naopak naléhá na svého milého, aby spolu utekli do Brna, ale on buď přímo odmítne, nebo na smluvené místo schůzky nepřijde, a tak Maryša již nevidí žádné jiné východisko než se zbavit Vávry. 4. Další mou výhradou ke konci je, že podivně useknutý. Končí tím, že se Maryša přiznává lidem ke svému činu. Ale vůbec nevíme, jak skončila u soudu, byla popravena?

Nevím, jestli se najde někdo, kdo si pod jménem Maryša nepředstaví otrávené kafe.

Tato kniha je doporučována jako školní četba. No já se k ní dostala až v pozdějším věku a po přečtení mi není moc jasné, co si s ní mají počít puberťáci.

Toto drama je napsané nespisovnou češtinou v hanáckým nářečím se silnými slováckými prvky. I když je to příběh na 100 stran, tak mi trvalo, než jsem se tím prokousala.

Celé dílo je napsané jako scénář pro divadelní hru. Takže na začátku je seznam postav a následuje jejich popis. Jak vypadají, co mají na sobě, jakou mají povahu, jaký je jejich celkový dojem.

Drama má 5 jednání a na každém začátku jednání, je popis, kde se scéna odehrává, jak je scéna vystavěná, co se na jevišti děje, jaká hraje hudba. Pak následují dialogy. V dialozích jsou v závorkách i poznámky, co zrovna daná postava dělá např.: usmívá se a kope do země, obrátí se přímo na Vávru, …

Díky tomu všemu, jsem si dokázala jasně představit, jak popsané situace vypadají.

Překvapilo mě, že uvedení hry nemělo hladký průběh. Ze začátku ji nechtěli ani zařadit do večerního programu a lidé na ni reagovali rozporuplně. Až postupně získala uznání.

V příběhu se setkáváme s tlakem společnosti, nuceným sňatkem, podřízeným postavením žen a že důležitější byl majetek než cit. Střetává se zde jedinec se společností, cit s tradicemi a svoboda s poslušností.

A to vše vyvolává otázku: Čeho všeho je člověk schopný v takové situaci?

Příběh se mi nečetl dobře, rušila mě nespisovná čeština a forma scénáře, ale na druhou stranu to byl silný příběh, který mě vedl k zamyšlení.

Samotný příběh je docela jednoduchý. Čekala jsem asi větší napětí nebo nějaký silnější zvrat. Všechno se spíš od začátku řítí ke špatnému konci, který se dá tušit. Přesto jsem s Maryšou prožívala tu bezmoc a tlak rodiny, který ji donutí žít život, který nechce. To mě zasáhlo víc než děj sám.

Líbilo se mi, jak dobře dokáže kniha ukázat tehdejší dobu a to, že hlas mladé ženy skoro nic neznamenal. To je podle mě důvod, proč má smysl Maryšu číst i dnes. Člověk vidí, jak snadné je někoho přinutit k něčemu, co zničí jeho život.

Jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Není to kniha, kterou bych si dávala znovu, ale má v sobě něco silného a stojí za to ji znát. Asi bych ji doporučila těm, koho zajímají příběhy o skutečných problémech a o tom, jak umí člověka semlít vlastní rodina i společnost.

Kniha zklamala má očekávání. Před přečtením mi příběh připadal zajímavý, ale paradoxně (kniha je hodně krátká) mi přišlo, že byl odvyprávěn příliš zdlouhavě. Stylizované nářečí tomu také moc nepomohlo. Do čtení jsem se musela nutit. Celý dojem ale vylepšil konec, který měl rychlejší spád a působil na mě silněji.

Při čtení této knihy jsem trpěl. Číst sto let staré moravské nářečí, to bylo peklo.

Jo je to klasika ale mě to moc nebavilo. Hlavně číst tu "moravštinu" bylo hrozný a to jsem sama z Moravy xD. Příběh je strašně jednoduchý že bych ho mohla odvyprávět do dvou minut a nemusela jsem strávit tolik času nad čtení této divadelní hry

Nejdřív jsem to viděla jako záznam divadelní hry v hodině češtiny a moc se mi to líbilo. Díky tomu se mi pak hra četla opravdu dobře.

Přečteno během chvíle. Zpočátku jsem měla trochu problém zvyknout si na nářečí, ale pak to šlo a i se mi to zalíbilo. Děj není špatný. Na mě bylo možná trochu moc scénických poznámek a ocenila bych, aby nebyl konec tak otevřený. Ve výsledku to ale není špatná knížka. Asi se k ní už nikdy nevrátím, ale stěžovat si nemůžu.

Pěkný příběh, zajímavý děj, jen se to hůř četlo, protože to je hanácky, ale zvykla jsem si a za hodinku přečtené. :)

Za hodinu zblajznuta jednohubka.

Skoda jen, ze jsem byla pri cteni nucena vzpomenout si na Meciara.

„Ste na mě jako ti sršni, kteří se na člověka sesypó a tak dlóho bžodajó a štípajó, až uštípajó. Každé jako ten ščór na člověka přileze, ani člověk neví, a répne, až krev v žilách se zastaví.“
Skvělý příběh, který bych rád viděl na prknech. To nářečí je prostě úžasné. Jediný problém je, že v tom prostě slyším Lábuse.

Česká divadelní klasika, která mě chytla za srdce. Velmi silný a skvěle napsaný příběh z Moravy. Užívala jsem si to nářečí a bravurní popisy scén, i když mi přišlo, že někde bylo trochu moc scénických poznámek. Musím ještě zmínit skvělou práci s vesnickými motivy, scény, kde akční vesnický život kontrastuje s temným a tragickým životem Maryši, jsou výborné.

Je to tak smutné...
Jenůfka z Její pastorkyně, gazdina Eva a také Maryša bratří Mrštíků - to jsou tři portréty vlastně stále stejné hrdinky, toužící po lásce a štěstí, nešťastné, nepochopené, tragické. V době, kdy "žily", neměly vlastně proti tehdejší společnosti žádnou šanci. Svobodná matka, žena žijící "na hromádce" s cizím mužem, žena, kterou rodiče ne provdali, ale prodali - jak se mohly proti svému osudu bránit?
A Števa, Mánek, Vávra? Škoda slov...

Pro mě je kniha nestárnoucí klasikou a líbilo se mi číst ji jako divadelní hru. Oceňuji i popisy scény, díky kterým je možné si celou hru při čtení krásně představit.

Četlo se mi to hodně blbě kvůli nářečí. Za mě tam bylo i zbytečně moc scénických poznámek. Příběh je známý, četla jsem to jen kvůli maturitě a hlavně protože je to tak krátký.

Klasická moravačina po našem. Spolužáci s ní měli problém, ale já to četl jedným dychem. Příběh zná snad každé a ta forma tomu dává autentičnost.