Elevant komentáře u knih

Král Oidipús je nesmrtelnou tragédií, jež po tisíce let inspiruje stále nové tvůrce a myslitele. Už kvůli této její hodnotě by ji měl každý znát.

"V tragickém díle vnímám osud vždy lépe v podobě logiky a přirozenosti. Oidipův osud je předem ohlášen. Je nadpřirozeně rozhodnuto, že se dopustí vraždy a incestu. Drama se usilovně snaží předvést logický systém, který od dedukce k dedukci dovrší hrdinovo neštěstí. Prostě oznámit tento neobvyklý osud není vůbec strašlivé, protože je to nepravděpodobné. Ukáže-li se nám však nezbytnost v rámci každodenního života, v rámci společnosti, státu, důvěrně známých emocí, pak je hrůza stvrzena. V této vzpouře, jež otřásá člověkem a dává mu prohlásit: "To není možné," je již obsažena beznadějná jistota, že "to" je možné."

- Albert Camus: Mýtus o Sisyfovi

U této knihy jsem zpozoroval určité nedostatly: předně nedostatky ve formě (na vině ovšem může být překlad), například nadužívání rétorických otázek a patos. Dále k obsahu knihy: autorka se zaměřuje jen na určité aspekty, například feministická hnutí pod vedením de Beauvoir, kdežto jiné zcela opomíjí (Sartrovo utváření existencialistické filosofie). Ve výsledku tedy kniha předkládá obraz "Milenců" takových, jak se projevovaly zejména ve veřejném dění. A neboť se autorka tohoto dění přímo účastnila, čtenář musí počítat s tím, že jsou fakta v knize podbarvena jejími názory, a to někdy velmi značně (viz pasáž o Paulu Claudelovy).
Navzdory nedostatkům se však jedná o bohaté a poměrně zasvěcené vyprávění o životních osudech předních existenciálních myslitelů. A protože knih na podobná témata bylo do českého jazyka přeloženo dosud příliš málo, tak tuto velmi oceňuji.

2 09.09.2020

Kniha je velmi svěže a čtivě napsaná a poslouží jako skvělý úvod do fenomenologie a na ni navazujícího existencialismu. Problematika ideí samotných těchto filosofií je zde poměrně zjednodušená, ale přiměřená vzhledem k tomu, že se jedná o populárně-naučnou literaturu. Mimo výklad ideí se čtenář stručně seznámí i s životními příběhy konkrétních myslitelů a to vše je zasazeno do souvislostí s politicko-kulturním vývojem 21. století.
Také oceňuji to,že si autorka nenechává své názory k tématu pro sebe a rozepisuje se o tom, co pro ni konkrétní filosofové a jejich díla znamenají, díky čemuž je kniha mnohem autentičtější.
Jak jsem zmínil, tato kniha je asi nejlepší úvod do existencialistické filosofie pro širší veřejnost na českém trhu, avšak ve zdrojích jsou uvedeny publikace, z nichž velká část vyšla i v češtině a které dále rozšiřuje obzory. Díky této knize jsem se seznámil mimo jiné s přednáškami fenomenologa Marleau-Pontyho, s memoáry Simone de Beauvoir, s analýzou vztahu Hannah Arendtové a Martina Heideggera a s mnohým dalším.
Summa summarum, knihu mohu s čistým svědomím doporučit všem začínajícím existencialistům.

4 03.09.2020

Hana je pozoruhodný román o tom, jak se lidské bytosti vyrovnávají s tím, když se dostávají do mezních situací: zápasí tu s nejistotou, se ztrátou smyslu zapříčiněnou zánikem dosavadního řádu světa, s neschopností aktivně zasahovat do dění kolem sebe , neboť jsou zmítány dějinami, avšak nepokládají se za ty správné osoby, které by mohli revoltovat.
Můžeme zde pozorovat několik reakcí na utrpení: přijetí, odvrácení od bytí okolo sebe, přenos na jiné i útěk. Všechny postavy, které si přivlastňují tyto různé reakce, mají však jedno společné: jsou srdceryvné a vzbuzují emoce - jsou tedy čtenářsky zajímavé.
Pozoruhodné je také autorčino pojetí zla. Prapůvodem utrpení jsou zde dvě skutečnosti: Druhé světová válka a epidemie tyfu v padesátých letech. Nacismus i zmíněná nemoc jsou oboje pojaty jako nehmotné, ale všeobecné ohrožení. Protagonisté se nemohou bránit proti ničemu (nikomu) konkrétnímu, což zvyšuje jejich pocit bezmocnosti.

Mornštajnové Hana je také ukázkou toho, kam musí směřovat moderní knižní marketing a jak má být pojat, má-li mít kniha šanci stát se fenoménem. Propagace tohoto románu totiž využila tu nejmodernější cestu: sociální sítě. Aneboť lidé se stávají zdrojem, bylo zkrátka přenecháno na lidech to, ať o Aleně a její Haně mluví. Stačilo, že námět padl nám čtenářům do noty, a rázem se z této knihy stává fenomén a definuje současný mainstream v české knižní kultuře.

28 02.09.2020

Na rozdíl od autorovy dosavadní tvorby v čele s novelou Ostrov Sukkwan je Akvárium méně beznadějnou knihou, přesto dostatečně bolestnou, aby čtenář poznal, že čte Vanna.
V této knize se střídají lyrické (metaforické) výjevy ryb a mořských tvorů, které pozoruje hlavní protagonistka knihy ve veřejném akváriu, s pohnutým líčením osudů a vztahů v rodině (nebo spíš jejích pozůstatcích) protagonistky - dvanáctileté Caitlin. Přestože děj je velmi přímočarý a neskýtá žádná úskalí, nachází se zde plno vyhrocených situací, které svou závažností nenechají čtenáře vydechnout. Nicméně tyto epizody se stávají místy příliš frekventovynými, takže hrozí, že se stanou unavujícími. Jiným nedostatkem knihy je nevyváženost charakteristiky hlavníhrdinky Caitlin, která si v určitých aspektech zachovává dětskou naivitu, a jindy se chová takřka dospěle - stejně nevyváženě sníkomunikujei její matka. A ačkoliv mohlo jít o autorův záměr, rozhodně to tak nevyznívá.

Také bych rád zmínil krásné ilustrace od Anny-Sopphie Watts. Hotovo.

4 28.08.2020

Kdo od Bradburyho prvotiny Temný karneval čeká čistokrevný horor, bude zklamaný: tyto povídky nejsou o děsu a vyvolávání hrůzy, ale o expanzi reality. O odhalování vnitřních souvislostí mezi fenomény, jejich pokřivování a přetváření různých jevů v symboly. Tak se šaty stávají člověkem, rakev se stává nástrojem zadostiučinění a děti se skutečně stávají vrahy. V takové různorodé směsici povídek jsou přítomny příběhy poetické, symbolické, humorné i děsivé - tady se musím zmínit o povídce s názvem Emisar, která člověku nedá spát. Čtenář ve výsledku tedy nejspíš neocení všechny povídky, tak jako mě neoslovily ty humorně laděné, přesto knihu přirozeně doporučuji, neboť je zajímavá, zábavná a je podstatnou (ačkoliv lehce zastíněnou pozdějšími vědeckofantastickými díly) částí autorovy tvorby.

3 28.08.2020

Mistr a Markétka je kniha s velkým přesahem. Do vnitřního světa literatury, do historie, do filozofie (etiky) a a v neposlední řaděje to kniha čtivá a duši obohocující. Věřím, že různým čtenářům různých věků může něco dát,pokaždéměcojiného, ale nikoho nenechá chladným. Bulgakova i toto keho opus magnim jsem objevil na střední škole a věřím, že se k této knize budu stále vracet a odkrývat její taje.

13 25.08.2020

Tiché roky jsem přečetl bezprostředně po Haně, přičemž Hana byla první knihou autorky, kterou jsem měl přečtenou. Mál-li tedy srovnat tyto dvě knihy, mám dojem, že Tiché roky jsou v leččems skromnější: velká historie se dostává do pozadí a slouží jako zásadní kulisa pro menší lidské příběhy, které, ačkoliv nejsou jako v Haně zmítané neovlivnitelným osudem, nejsou nikterak méně závažné. Postavyv této knize jsou vystavovány patovým situacím, jsou zmatené a jejich plány se bortí. Zásadní je zde pocit oklamání, ať už jejich blízkými, osudem anebo Stranou.
Mornštajnová se věnuje relativně velkému počtu postav, jejichž provázanost je vyjádřena nejen explicitně, ale zejména v detailech. Velká část knihy se skrývá v detailech, protože právě některé malé věty drží příběh pohromadě.

[SPOILER]
V této knize na mne působil rušivým dojmem jediný aspekt, a sice fakt, že vypravěčka Bohdana je němá, což vychází najevo až v pozdější části knihy. Tou dobou jsem už měl postavu Bohdany sestavenou a to, že je němá, narušilo celou dosavadní strukturu jejího vyprávění, a žádné předešlé náznaky to nespravily. Po tomto odhalení jsem bohužel měl problém vypravěčce věřit. Tolik můj dojem z takového nečekaného zvratu.

14 25.08.2020

Skvěle napsané mrazivé povídky, v jejichž průběhu si čtenář vybuduje k postavám svůj vlastní, vyjímečný stav, a dále jen sleduje, jak se řítí do záhuby. Jediný aspekt povídek, který mi vadil bylo relativně časté usměrňování vývoje událostí a z mého pohledu příliš násilné vedení děje tam, kam autorka potřebovala. Toto však více než vynahrazuje plynulá kolize událostí, která je nezbytná pro podobné příběhy a která je zde zvládnuta dobře tak, aby nakonec došlo k nevihnutelné, ačkoliv leckdy překvapivé tragédii.

3 25.08.2020

Pár slov ke knize jako předmětu: je velmi kvalitně zpracovaná (jak je u nakladatelství Gnóm zvykem) a disponuje tenkou, flexibilní vazbou, kterou však ocení spíše ti, kteří si knihu nosí všude s sebou a nevadí jim, když se opotřebuje. Grafické řešení knihy je také velmi příjemné, zvlástě ilustrace na přebalu, která vyvolává v člověku stejné mrazení jako obsah knihy (kdykoliv se na přebal podívám, z nějákého důvodu mi vytane na mysl slovo "požírač").

V podstatě všechny Fracassiho povídky se vyznačují několika vlastnostmi: za prvé, pečlivě vykreslené rodinné, přátelské a milenecké vztahy mezi protagonisty a poměrně pečlivý vhled do jejich psychických pochodů, což umožňuje navázat mezi čtenářem a protagonisty velmi pevný vztah. Za druhé, časté nevyslovené zakončení příběhu, záměrná absence rozuzlení, velký otazník. Dokáži se představit, že to pár lidí naštve. Za třetí, narušitele - cosi temného a nebezpečného, co rozleptává pocit jistoty a bezpečí a v podobě cizokrajného zla zakomponovaného do jinak přirozeného světa povídky útočí na bezbranné hrdiny příběhu.
Ačkoliv se Fracassi nevyhýbá šablonovitosti, jistému zplošťování a uzamykání povídek jako samostatných bublin bez kontextu, jeho texty patří k tomu nejlepšímu, co se mi poslední dobou dostalo v oblasti tohoto žánru do rukou.

Mimochodem, ty nejlepší z nejlepších:
1. Matka
2. Surfer Girl
3. Mandala

6 18.08.2020

"Není nic takového jako morální nebo nemorální kniha. Knihy jsou buď dobře napsány, nebo špatně napsány."
Tento Wildeúv výrok je velmi důležitý a citelně dokresluje myšlenku románu Obraz Doryana Garaye. Autor v ní rozhodně namoralizuje, avšak z téhož důvodu ani nevyzdvyhuje nemorání či amorální jednání. Místo toho píše krásně o kráse, o hodnotě krásy, o vztahu umění a morálky. Tento rpmán je v podstatě dílem, který obhajuje sebe sama.

Ve chvíli, kdy píši komentář ke knize Začátečníce, se mi do rukou nedostala její redigovabá verze O čem mluvíme když atd. , takže nemohu porovnávat. Ale ve skutečnosti se nedokáži dost dobře představit zkrácené verze povídek, které Začátečníci obsahují, neboť už tak jsou tyto Carverovy texty vydestilované do maximální výstižnosti a křišťálové čistoty. Mám dojem, že všechma slova jsou tam, kde mají být a autor mistrně vystihuje moment, kdy povídku začít a kdy skončit. U Caeverových textů si ptavděpodobně nikdo nemůže stěžovat, že by v nich bylo čehokoliv příliš, na druhou stranu zde ničeho není ani málo. Tento soubor povídek je v perfektní rovnováze.

Mimochodem, ty nejzdařilejší:
1. Řeknu ženským, že vyrážíme
2. Kutilové
3. Příjemná maličkost
4. Nemluva

2 17.08.2020

Autorčin styl je velmi básnický, ačkoliv se rozhodně nevyznačuje poetickou jemností. Naopak, typické je až nadsazené nářečí, surový jazyk se spoustou kontrastů a neomalená hra se slovy. Bohužel, tyto stylistické zvlášnosti jsou na jistých místech vyzdvihovány až přez únosnou mez a působí poté nevyhnutelně samoúčelně.
Co se týče obsahu jednotlivých povídek, je můj objektivní názor velmi kolísavý. Poměrně lineární vyprávění se tu střídají a fragmentovanými a abstraktnímy texty. Takřka po každém dalším přečtením určitých povídek se můj dojem z nich a názor na ně měnil. Nicméně se v souboru nacházejí povídky, jejichž námět je na hrabě sdělnosti a samotný text na pokraji významů, a ty pro mne stále zůstávají nepřístupné: mým typickým dojmem z nich je jejich domnělé určení pro vnitřní okruh uměleckých kruhů.

2 15.08.2020

Ke grafické stránce knihy: nakladatelství Host si dává na vizuální úpravu svých publikací záležet, zvlástě u knih českých prozaiků (ne vždy ovšem koresponduje umně vyvedený přebal s obsahem knihy, poněkud méně pozoruhodným, ale to odbočuji). Dadlecovy Hranice lesa si vzal na starost Pavel Růt, který má na svědomí nejen ilustrace na deskách vystihující atmosféru povídek, ale také ilustrace uvnitř knihy a nevšedně stylizované nadpisy.
Kadlecovy povídky se vyznačují citlivým zaznamenáním situací všedního světa, do kterých je zakomponován méně (obsesívní motiv želvy) či více (pohyblivá jména) nepřirozený prvek. Ten bývá umocněn (či způsoben) osobitou hrou se slovy a stylizovanými nářečími. Občas se stává, že se styl vyprávění stává klíçovým prvkem povídky, například náznakové monology v povídce Sprýmař.
Summa sumarum jsou Hranice lesa zdařilým zpodobněním tzv. reality, okořeněné o cosi zneklidňujícího, co však pokaždé nachází ukotvení ve slastech a strastech skutečnosti.

Všechny povídky obsažené ve sbírce pokládám za mimořádné, mimořádně mimořádné jsou však tyto:
1. Nos
2. Připečený
3. Smrt na Délu
4. Vedlejší příznaky
5. Rubikon a hovězí

11.08.2020

Námět s potenciálem velkého románu se Steinbeckovy podařil vydestilovat ve stostránkovou, nesmírně silnou novelu. Že mne kniha hned ze začátku pohltila jsem poznal podle toho, že jsem si začal v hlavě konstruovat všechny možné vývoje událostí, přičemž jsem hlavním dvojici protagonistů nepokrytě fandil. Rozuzlení, jaké si Steinbeck vybral, bylo po úvaze nevyhnutelné. Přesto mi zabralo chvíli, než jsem se z knihy vzpamatoval.

14 11.08.2020

Sám sebe pokládám za milovníka absurdního dramatu, přičemž v této oblasti je Eugéne Ionesco jednou z nejvýraznějších osobností ajeho tvorby si velice vážím: Ionescova hra Nosorožec ve mně zanechala srovnatelně hluboký dojem jako Plešatá zpěvačka. Nejenom, že je Nosorožec skvěle napsaným absurdním dramatem, je také chytrou alegorií na stádovost lidské rasy. Stále je to ale alegorie ohebná a vícevýznamová, navíc je stvořitelem pojmu: Nosorožectví.

Nicméně výhrada: nosorožci nejsou zelení, že.

11.08.2020

Süskindův Parfém by byl další příběh o psychopatovy, který vraždí, kdyby ovšem nebyl pojet ze skvělého a originálního čichového aspektu... s použitím střídmého, avšak významného vypravěčského stylu autor předkládá příběh na pomezí detektivního žánru, horroru a snad i eseje... nejvíce mne kniha oslovila svou originalitou: nepodobala se snad ničemu, co jsem dosud četl, a autorměl proto nad příběhem absolutní kontrolu: mohl se rozhodnout, zda-li bude "dokonalý parfém" smysluplným cílem, anebo abstraktní vizí. Proto také zakončení knihy, pro které se Süskind rozhodl, bylo sice odvážné, ale podle jeho měřítek naprosto přiměřené.

5 10.08.2020

Čechov za svůj život důvěrně poznal člověka, jeho tužby a strasti. Nevyhnutelná tragikomičnost života, osudu nebo jekkoliv tomu hodláme říkat, která zmítá s protagonisty jeho příběhů, je patrná i v mistrovském dramatu Racek. Protože jeho samotné jméno je podobenství, nachází se na jeho stranách mnoho dalších takových, více či méně skutečných. Pravdou však zůstává, že primárně se jedná o příběh lidí, kteří touží a nedostávají. V tomto aspektu lidství, které tu Čechov ukazuje, se jistě shlíží mnoho čtenářů, ke kterým Racek promlouvá jejich jazykem. Já sám se s notnou dávkou ješitnosti vidím v Treplevovy.

2 10.08.2020

Paní Bovaryová je nejenom stavebním kamenem ve francouzské literární historii a předzvěstí naturalismu, ale také skvěle čitelný a strhující román. V jeho jádru je hluboký psychologický obraz Emmy Bovaryové, v jehož čirosti se stává bezpředmětným, zda-li je Emna 'dobrý' či 'špatný' člověk. Ačkoliv je ve Flaubertově románu patrný determinismus, kterému se později věnoval Zola ve svých románech, zůstává Emma Bovaryová věrným zpodobněním člověka se svobodnou vůlí, prostý pseudovědeckých experimentů zakomponovaných do řádků knihy. V tom se také nachází tragičnost prptagonistky: i přes skutečnost svazujících poměrů ve vyšších vrastách společnosti té doby zůstává pravdou, že paní Bovaryová se pro zkázu rozhodla sama.
Další zajímavé aspekty románu se vyjevují prostřednictvím jeho konfrontace se samotným autorem. Na jedné straně je tu Flaubertův přísný, použiji výraz vědecký postup, kterým jeho opus magnum vznikalo, na druhé staně je autorův výrok: "Paní Bovaryová jsem já". Názor ať su udělá kdo chce.

5 10.08.2020

Carverovy povídky jsouzcela upřímné: autor v nich nikdy nic nepřiklášluje, nodomýšlí ani nelže. Jsou prosty metafor, alegorií a dalších podobných odklonění od člověka. Dávají právě tolik smyslu jako život.
Carverovy povídky jsou průhledy,okna která dávají nahlédnout čtenáři na určitý úsek v příběhu lidského života, který se odehrává i po jejich skončení. V jejich otevřenosti a přímočarosti se skrývá nekonečno.

1 09.08.2020