Hranice lesa
Vratislav Kadlec
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/419829/bmid_hranice-lesa-eOm-419829.jpg
4
75
19
Muž, kterému straka ukradla jméno, tváře mizející v mlze, tajemné tělo za koupelnovou zdí a porouchaný automat na kávu jako příčina námořní katastrofy – ale též neschopnost sdělit svým nejbližším vlastní pocity, dětské křivdy zažrané pod kůží, rozchody visící jako těžký mrak nad letními dny, strach z otevřených dveří a šmátrání po autenticitě protékající mezi prsty. Bukové listí, zvířecí hřbitůvky a hvězdy na konci světa. Prozaický debut Vratislava Kadlece nabízí sedmnáct povídek různé délky a rozmanité formy, v nichž jako by se potkával Karel Michal a jeho Bubáci pro všední den s texty Jorge Luise Borgese. Jednotlivé povídky ohmatávají různé podoby hranic, nejasné prahy v nás i kolem nás a životní mezníky, po jejichž překročení není návratu. Postavy povídek se často ocitají v neveselých situacích, vyprávění však nechybí místy potemnělý, jindy zas jasnější humor. Humor vyvstává ve chvílích, kdy si uvědomujeme chybu, která – řečeno s Aristotelem – nebolí. I práh bolestivosti je ovšem velmi nejasné a proměnlivé povahy.... celý text
Přidat komentář
Jako prvotina to má koule, že by plemenný býk zrozpačitěl. Zábavné nápady, hravě rozkutálené. Rozsochatá čeština. Duševně nabito a odjistěno .) Těším se co bude dál a doufám ve větší formu.
Zpočátku jsem byla trochu na vážkách, jak povídky jako celek hodnotit. Některé mi přišly opravdu zdařilé (zvláště ty delší), jiné slabší, ale nakonec se mi zdá, že jako celek fungují opravdu dobře. Jejich společné absurdní ladění se rozpíná na několika vrstvách, od postmoderně kratochvilské hravosti (Zlatohlávek), přes kafkovský nádech (Rosný bod) až po nejcitelnější inklinaci k weird fiction (Vedlejší příznaky, Květina). Je to nápadité, originální, občas vypointované, jindy prostě jen absurdně nesmyslné. Některé povídky jsou perfektní (Vedlejší příznaky, Rosný bod), jiné slabší (Moravský nokturno, Smrt na délu), ale ve výsledku to bylo hlavně hodně weird s přesahem do absurdnosti lidský existence, a to mě ba!
Povídky nejsou můj šálek kávy. Ale slyšela jsem rozhovor s autorem a zaujala mě ukázka. A celkově to nebylo vůbec špatné. Nejvíc se mi líbila Hranice lesa a Rosný bod
Vratislav Kadlec vzal svou nejlepší povídku Hranice lesa, nasypal kolem ní spoustu slabších povídek a pojmenoval podle ní celou sbírku. Nechci být moc zlej, ale klidně budu, pokud to znamená, že zůstanu upřímnej. Povídky jsou zatraceně těžká disciplína, přestože mít nápad, není pro spisovatele nic ojedinělého.
Máte skvělej nápad na příběh, udělejte z něj román. Ono i z blbýho nápadu, se dá udělat skvělej román. Pokud se však na román necítíte, máte možnost z něj udělat povídku. Ale najděte pak dalších deset skvělých nápadů, aby to bylo na sbírku povídek. Jo, to už si moc autorů dovolit nemůže. Nebo může, ale výsledek bývá při nejmenším rozpačitej. A v tom je zakopanej pes, jádro pudla nebo cokoliv, co uteklo z útulku a teď to vyje na měsíc.
Ve své podstatě nemám s touhle sbírkou problém. Je holt taková, jaký povídkový sbírky prostě bývají. Dvě dobrý povídky jsou vykoupeny nudou, která je obklopuje. Tak to je. S tím počítám, když do povídkové sbírky jdu. Tahle je občas vtipná, občas zábavná, občas praštěná a jinak strašidelně nudná. Autor na mě působí, jako by se chtěl zaskvět něčím nečekaným, až je nakonec naprosto průhlednej a předvídatelnej.
V lecčems mi kniha připomněla Gogolovu knihu Petrohradské povídky. Což je zdánlivě pochvala. Gogol byl pan mistr svého oboru. Jenže mě nebavil vůbec, v čemž možná vězí problém se sbírkou Vratislava Kadlece. Tady je to jádro pudla, do kterýho jsem se musel provrtat skrz jeho střeva. V Gogolově absurdní povídce můžeš ztratit nos, v Kadlecově můžeš ztratit jméno nebo se k někomu přilepit. Vypadá to zábavně, ale když to čtu, tak se raději majznu knihou do rozkroku, abych s ní zažil aspoň trochu vzrušení.
Co ovšem dělá autor dobře, to je popis zkrachovalých vztahů. Nevím, jestli má vlastní zkušenosti nebo má jen pozorovací talent, ale tohle mu fakt jde. I proto mě nejvíc bavily povídky Želva a Hranice lesa. Kvůli nim jsem rád, že jsem si knihu přečetl, kvůli nim budu autorovu tvorbu dál po očku sledovat.
Kniha Hranice lesa dostala Magnesii literu za objev roku. Nemám současné české autory tak načtené, ale pokud je tohle největším objevem roku, tak si říkám, jaký hovadiny u nás asi musí vycházet, když tahle dopadla nejlíp. Jen mě to utvrdilo v názoru, že seřizovat svůj čtenářskej vkus podle nějakých odborných cen, nemá vůbec smysl. Má měřítka jsou lehce vyšinuta z normálu. Budiž to mým trestem i útěchou.
Chcel som si dať nejakého českého autora a ľahšie čítanie, no Hranice lesa ma sklamali. Poviedky sú skôr z reálneho sveta, je v nich málo fantasy prvkov a zopár ľahkých hororov. Autor sa mohol kľudne viac odviazať a napísať ešte väčšie bizarnosti. Jednu hviezdičku dávam za krásnu obálku a niektoré kresby v knihe a ďalšiu za zopár lepších poviedok, ktoré ma zaujali (Připečený, Nos), inak ma kniha vôbec nebavila. Nápady sa niekedy opakujú (muž stratí meno/tvár) a niektoré sú úplne nezaujímavé. Posledná najdlhšia poviedka mala dobrý nápad, no bol zle zrealizovaný. Krátke poviedky nemali úder, no dlhšie veci boli oveľa lepšie. Celkovo ale knihu neodporúčam.
Velké očekávání vystřídalo velké zklamání. Povídky jsou spíše jako hra, jako splnění různých kreativních zadání z kurzů tvůrčího psaní. Často prvoplánové a předvídatelné.
Vráťa Kadlec výborně překládá, tak jsem si říkala, že by mohl i dobře psát. A nemýlila jsem se. Jeho sbírku povídek Hranice lesa bych pod vlivem severské literatury označila za české podivno. Ať už krátký, nebo delší text, každý má nápad. Nejvíc mě asi oslovila první a poslední povídka, přičemž ta poslední by šla rozpracovat v parádní kafkovsky laděný román. Celkově jsou texty bizarní, vtipné, ponuré, a přestože v nich důležitou roli hrají více či méně nadpřirozené motivy, vypovídají hodně i o mezilidských vztazích.
Sedmnáct povídek ,kterým nechybí velká čtivost a naprosto opravdu velká představivost autora. Kniha to nebyla špatná ale chvílemi jsem si říkal ,že to autor s tou představivostí přehnal ,a méně je někdy více ku prospěchu. Z knihy se mi nejvíce líbila povídka Vedlejší příznaky.
Knihu jsem objevila díky Magnesia Litera - Objev roku a po přečtení anotace jsem si řekla: "No tak proč ne?".
V knize je x kratších/delších příběhů s nadpřirozenem, a to je důvod, proč je tato kniha zajímavá. Musím říct, že představivost autora je úchvatná, ale mně to prostě nějak moc nechytlo. Věřím, že jeho další knihy budou lepší a lepší.
Velmi dobré povídky. Na debut neskutečná kvalita. Hned ta první nasadí laťku hodně vysoko a řekl bych, že spolu se závěrečnou fantaskní povídkou Rosný bod je asi nejsilnější z celé sbírky. Hlavně ty rozhovory jsou skvěle odposlouchané. Zároveň ten fantaskní rámec tomu dává lehce groteskní náladu. Přirovnání s Borgesem není úplně na místě, snad až na povídku Takové ticho. Spíš bych tu viděl spřízněnost s kubánským autorem Virgilio Piňerou a Kafkou, nebo spíš tradicí různých "kafkovských" variací. Často jsou to takové malé domácí horory. Některé povídky jsou ale civilní, jako v tradici Jana Balabána. Je to zkrátka hodně různorodá směsice, ale jako celek to kupodivu působí jednotně. Doporučuji.
Už podle anotace a videa na Magnesia Liteře jsem věděla, že si tuto povídkovou sbírku musím přečíst. Miluji nevšední, originální a lehce nereálné příběhy, které jsou skvěle napsané a dávají smysl. Tohle dílko to všechno rozhodně splňuje, alespoň podle mě. I když jsou témata vážnější, stejně se zasmějete. Autor příjemně pracuje s jazykem. Občas má sklon psát dlouhá souvětí, ale mně osobě to nevadilo.
Pokud se chcete dozvědět víc, co jsou to vomlženiny, jak se sžijí dva připečení muži nebo co udělá muž, který najde ve své koupelně pod odlepenou kachličkou pulzující tělo, tak si tuto knihu rozhodně přečtěte, stojí za to.
Ke grafické stránce knihy: nakladatelství Host si dává na vizuální úpravu svých publikací záležet, zvlástě u knih českých prozaiků (ne vždy ovšem koresponduje umně vyvedený přebal s obsahem knihy, poněkud méně pozoruhodným, ale to odbočuji). Dadlecovy Hranice lesa si vzal na starost Pavel Růt, který má na svědomí nejen ilustrace na deskách vystihující atmosféru povídek, ale také ilustrace uvnitř knihy a nevšedně stylizované nadpisy.
Kadlecovy povídky se vyznačují citlivým zaznamenáním situací všedního světa, do kterých je zakomponován méně (obsesívní motiv želvy) či více (pohyblivá jména) nepřirozený prvek. Ten bývá umocněn (či způsoben) osobitou hrou se slovy a stylizovanými nářečími. Občas se stává, že se styl vyprávění stává klíçovým prvkem povídky, například náznakové monology v povídce Sprýmař.
Summa sumarum jsou Hranice lesa zdařilým zpodobněním tzv. reality, okořeněné o cosi zneklidňujícího, co však pokaždé nachází ukotvení ve slastech a strastech skutečnosti.
Všechny povídky obsažené ve sbírce pokládám za mimořádné, mimořádně mimořádné jsou však tyto:
1. Nos
2. Připečený
3. Smrt na Délu
4. Vedlejší příznaky
5. Rubikon a hovězí
četl jsem na doporučení prof. P. A. Bílka
část povídek je mrazivě sarkastická, popisuje běžný život a jízlivě odkrývá bolestné intimní krize mezilidských vztahů, výborně vystihuje každodenní averze a disharmonie; část povídek patří k žánru temné nadreality, možná až hororového sci-fi = asi bych volil jiné řazení povídek v souboru, ne takto žánrově promíchané
(mimochodem povídka Vedlejší příznaky už dřív vyšla v nějaké antologii)
Vychrlím to zcela spontánně:
Kdo by prostě neprahnul vědět o Mlžném úřadu, připečenejch lidech k sobě nebo prostě jen o sešlosti, která chce nevině zahrabat králičici?
Já jsem si tedy debužíroval.
Je to správně absurdní a na stranu druhou, naprosto všední. Člověk ne že by se vyloženě za břicho popadal a propadal ve smích hurónský, ale zakřenenísehodných úseků je tam požehnaně.
Snad poprvý musím ve sbírce povídek říct, že lepší byly ty delší než kratší (pro představu, nejkratší povídka má sotva 2 stránky), poněvadž při těch bylo vidět, že se pak autor neostýchal čtenáře zamořit všemožnou spletí myšlenek. Občas ty floskule působily až rušivě (Rubikon a hovězí je tím docela zářným příkladem), ale na druhou stranu to upevňuje autenticitu, a veškeré promluvy ke čtenáři (kterejch je taky požehnaně) jej udržují bdělým.
Jazykově je to zámožné hlavně v povídkách v ich-formě. Ta směsice jakési moravštiny-pražáčtiny-venkovštiny...no prostě fakticky gustovní.
Nějakou vyloženě enormní pointu většina povídek nemá, ale samotný téma "diferenciální vnímání reality" je senzační, kor když to autor umí perfektně protkat všedností.
Nějaký ty glosy, co mi nějak tak utkvěly v paměti:
„..a hrušně. Břízy. Všechny stromy. Snad jen stříbrné smrčky moc nemusel.
Neměl ovšem rád prudké změny, těžko by si zvykal třeba na eukalypty.“
„Tak tam seděl se zvratky v dlaních a říkal si, že jídlo z něj jde poslední dobou líp jak slova – ale bohužel stejnou cestou.“
Myslím, že dost obstojný počin od autora, kterej dosud jen překládal ( docela jsem se divil, že třeba pod jeho záštitou je i Ten kdo sedí v koutě).
Takže tohle groteskno hodnotím dost dost zdařile.
Vtipné, metatextuální, po hrabalovsku "ukecané" (ne bezobsažně!), trochu ujeté, zároveň ale chytré. Moc příjemné čtení, rozhodně právem nominováno na ML.
Ocenil bych, kdyby bylo povídek méně a kdyby byly delší, na druhou stranu jako rezervoár nápadů pro budoucí využití je sbírka dobrá. Je zjevné, že autor má talent a fantazie pracuje na plné obrázky. Jen tu a tam by bylo potřeba něco vycizelovat, rozvést, ale přihlédnu-li k tomu, že se jedná o debutovou sbírku, nemám žádných větších výhrad. Od autora si rád přečtu román.
Povídky nečtu. V tomto případě jsem velice ráda, že na mě zafungovala reklama v rámci nominace Magnesia litera a že jsem udělala výjimku. Ostatně je to český autor a ty já povětšinou ráda.
Sci-fi, groteskno, které se čtenáři snadno může promítnout do reality? Ano, všechny ty odlouplé kachličky, beztvářné dny nebo strakou ukradená jména, do toho ostych nejbližších, že by si měli vědět rady, ale vlastní smysly je zrazují... pro mě mrazivé absurdno s otiskem do reálna. Rozhodně doporučuji k přečtení i ke koupit, tahle kniha se vám v knihovničce vážně neztratí.
Nádherně volená slova, nevulgraično, poetično, filozofično, prostě krása! Po dlouhé době něco (kniha), co jsem si šetřila nejen kvůli příběhu,ale kvůli jazyku samotnému.
A poslední povídka Rosný bod - magie, seděla jsem jak zařezaná a říkala si, sakra, ještě tolik stran (byla jsem namlsaná cvalem čtení z předchozích příběhů či snad úvah) a zároveň jsem si říkala - ne, ještě nechci konec. A ta autorská slova "omlženiny, Mlžný úřad" - čtenářské blaho, to jako fakt.
Dovolím si citovat pár vět, které opravdu vystihují myslím celou knihu a její poetiku.
"Františka netušila, co na to říct. Připadalo jí to všecko přitažené za vlasy, ale celá ta věc s Milanovou tváří notně narušila měřítka pravděpodobnosti čekoholiv dalšího..." (cit. s. 146)
Obálka nekoresponduje pro mě s textem knihy, grafika se mi prostě nelíbí. Nadpisy jsem vzala na milost tak někde za polovinou knihy.
Ale 100x ano i přes tu obálku.
Štítky knihy
prvotina rozhlasové zpracování Magnesia Litera
Část díla
- Hranice lesa 2019
- Květina 2019
- Liborovo autentické sobotní odpoledne 2019
- Moravský nokturno 2019
- Nos 2019
Hranice lesaKniha Hranice lesa je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 86x |
| Čtenářské výzvě | 10x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 17x |
| Chystám se číst | 74x |
| Chci si koupit | 12x |
| dalších seznamech | 1x |
Byla to paráda. Jak vypadlé z Marsu. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo co to má být. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkala, bylo to absurdní, ale fakt mě to bavilo. Skvělá změna po všech učesaných a jasných románech :-)