Hleď, prázdnota přehled

*Sedět a čekat, jestli to celé začne dávat smysl…*

Začne. Echt podmanivý a notně znepokojivý. Zkazky o tom, že Fracassi je budoucností horrorové povídky jsou sice nadsazené, ale pravdou nesporně je, že z nových autorů patří mezi úzkou smetánku těch, jejichž tvorbu se vyplatí sledovat ostřížím okem. Přirovnáván je sice kde komu z klasiků, ale když už ho mermomocí do nějaké škatulky napasovat, tak do psychohorroru dle Daphne du Maurier obohaceného o prvky surrealismu, skrze které vede své postavy/čtenáře vstříc hlubinám šílenství. Jedna každá z povídek stojí na postavách a jejich rozpoložení. Jedna každá uvěřitelně zvládá pozvolný přechod z dobře známé všednodennosti k bezbřehému surrealismu. Jedna každá je mistrná jazykem, stylem, poetickými popisy, provedením i nápadem. Jestli jim vůbec co vytknout, tak že mnoho z nich má stejné vyústění; ne pointu, ale úplné finále je nejednou variací téhož na x způsobů. Ale to je ve stínu ostatních kvalit tak hnidopišská poznámka, že jsem si ji mohl rovnou odpustit.