Zrcadlo a maska

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Výbor z povídek argentinského autora představuje čtenáři prakticky celou autorovu povídkovou tvorbu. Pro autora je typické umění mystifikace, prolínání snu a skutečnosti, které v rámci literární fikce vytváří podobenství lidského údělu a věčné proměny postavení čověka ve světě náhod. Ve svých povídkách autor důsledně zpochybňuje empirickou skutečnost, v jejích metaforách rozvrací čas i lidskou identitu, aby tak lépe pronikl pod povrch věcí a dějů k podstatě člověka....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/30851/big_zrcadlo-a-maska-O1d-30851.jpg 4.6116
Žánr:
Literatura světová, Povídky

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Ficciones / El Aleph / El informe de Brodie / El libro de arena / Veinticinco Agosto 1983 y otros Cuentos


více info...
Nahrávám...

Komentáře (17)

Kniha Zrcadlo a maska

Greenfingers
02. listopadu

Nebudu zde předstírat, že se mi kniha líbila.
Nelíbila...
Není to ale tím, že by autor neměl dostatek invence či představivosti. Právě naopak: ve svých povídkách ji neustále prokazoval. Stejně tak potvrdil svůj intelekt, rozhled a nespornou erudici.
Co je to však všechno platné, když mě jeho povídky ničím nepřitahovaly - ani svými náměty, ani způsobem jejich zpracování. Jednoduše řečeno, jeho styl psaní mě nesedl.
Soudě však podle mnoha nadšených komentářů zde na DK, J.L.Borges si své obdivovatele našel. Já se zřejmě mezi ně řadit nebudu.

Pablo70
14. září

O Borghesovi tu bylo napsáno mnoho dobrého. Chtěl bych jen upozornit na jeho pojetí času, od kterého se odvíjí celá jeho tvorba. Borghes píše:
"Popřít časový sled, popřít vlastní já, popřít vesmír - to vše je zdánlivě zoufalé počínání, ve skutečnosti však tajná útěcha. Náš životní úděl není (na rozdíl od pekla Swedenborgova a pekla tibetské mytologie) strašný proto, že by byl snad neskutečný. Je strašný, že probíhá s železnou nezvratností. Čas je látka, z které jsem utvořen. Čas je řeka, jejíž proud mě strhává, avšak ta řeka jsem já. Čas je tygr, jenž mě trhá na kusy, avšak ten tygr jsem já. Čas je oheň, jenž mě stravuje, avšak ten oheň jsem já. Svět je bohužel skutečný a já bohužel jsem Borghes."
Tak tedy: železná nezvratnost toho, co přijde (ať je to cokoli), je pro B. (i pro nás) onou hrozivou jistotou (do kolébky do hrobu), s kterou B. zápasí. A hledá důkazy pro změny, které prožívá ve své mysli - zde cituje S.T. Coleridge: "Kdyby člověk prošel ve snu rájem a dostal květinu na důkaz toho, že tam byl, a až by se probudil a našel tu květinu ve své ruce... co potom?"
V tom tkví magie jeho psaní, magie kterou vzývají jemu podobní snílci...


Elevant
10. srpna

Borges sám sebe považoval především za čtenáře a v povídkách v tomto souboru je patrná jeho mimořádná chápavost a láska k literatuře. Jeho texty nazřídka odkazují na více i méně známé literární památky, převlékají se za starověké texty či faktografické spisy, nebo odkazují sami na sebe. Je v tom až cosi mystifikačního, a zároveň je takováto intertextualita původcem mnoha fanstastických prvků v Borgesových povídkách. Podivnou úlohu v nich často hraje jejich autor, sám Borges či jeho alterega, který komunikuje se čtenářem, zdůvodňují formu povídky (a nacházejí mnohé zkratky, díky nimž žádné dílo není delší než 19 stran), zkrátka vnímají povídku spolu se čtenářem. Čtenář a autor, fantastická povídka a autobiografický text, to vše splývá, mísí se a končí v nekonečnu. Existuje jistý termín, tzv. Borgesova hádanka. Ta se ptá, utváří-li autor text, nebo text autora.
Borgesovy povídky jsou hádanky prosvé čtenáře. Mystifikují ha, matou jej, pohrávají si s ním, neodkrávají vše. Jsou světy samy pro sebe, mnohovrstevnaté, někdy se ani nedají jistě odlišit od autorovy tvorby esejistické. Jsou označovány mimo jiné i samotným autorem jako fantastická beletrie. Jak však takové označení chápat? Dnes se často zapomíná na to, že fantastická literatura je dvojího druhu -jedna vytvářícvlastní realitu, odpoutávajíc se od té naší, anebo ji používá jako berličku, ale nepopisuje ji. Sem se řadí téměř výhradně brak, který nepřekračuje hranice vlastního žánru (ať už fantasy či sci-fi). Jiný druh fantastické literatury se přímo vyjadřuje k naší realitě, často (a většinou výhradně) na metafyzické úrovni. Postihuje bytí na takové úrovni, ne které by to realismus se svými omezenými proatředky nedokázal, a tím, že so od realismu odpoutává, dosahuje docela jiné úrovně pravdivosti. Takový žánr můžeme sice mlhavě, ale výstižně nazvat magickým realismem. To je ovšem jen umělý název nutný v době, kdy si realismus jako takový nárokuje dominanci v hodnotné literatuře. Prvky tohoto druhu fantastiky nalézáme u autorů moderních, jako je Borges, Márquez, Kafka a další, ale kořeny lze hledat už v literatuře nejstarší, s nejrůznějšími ságami a eposy na jedné straně a s teosofickými texty na straně druhé. Ostatně realismus je vynález, který šel ruku v ruce s vývojem románu, od Cervantese přes Sterna a francouzské osvícence po klasiky 19. století, a který mohl skončit, ale neskončil v postmoderním experimentu, zdaleka však není jediný relevantní. Vždyť čistá podoba realismu existuje pouze asi dvě století. V tomto smyslu je Borges dědicem nejstarších literatur. Jeho povídky a eseje obsahují celé literární dějiny, kdybychom to tedy otočili, mohli bychom rozhodně ne zcela ironicky říct, že světové písemnictví vedlo od svýchpočátků k Borgesovi. A jemu podobným.

los
10. února

Borgesovy povídky, to je nekončící čtenářský orgasmus

suffragium
09.09.2020

Absolutní dokonalost. Inteligentní, ironické, hravé texty na pomezí povídky a eseje. Zlatý poklad světové fantastiky. Dalo by se namítnout, že Borgesovy příběhy jsou příliš literární, vyspekulované, papírové. To je jistě pravda, ale autor si uvědomuje, že spekulace není žádná od života odtržená nuda; je to naopak nesmírně zábavná intelektuální hra, která prolamuje zdánlivě pevné hranice všední skutečnosti do světa fantazie. Borges je spisovatel, který pochopil, že k žánrům fantastické literatury patří i metafyzika.

freejazz
22.10.2019

keď mi ukradli Knihu z piesku, bol som rád, že som objavil aspoň Zrcadlo a masku. neviem, čím to je, ale slovenský preklad sa mi páči viac, takže tento výber som bral ako záchranný čln:)

thorir
01. ledna

„V prvním svazku Parerga und Paralipomena jsem si znovu přečetl, že všechno co jeden člověk může prožít od okamžiku zrození do okamžiku smrti, si sám předem určil. A tak každé opomenutí je záměrné, každé ponížení je pokáním, každý nezdar tajemným vítězstvím, každá smrt sebevraždou. Není obratnější útěchy nad myšlenku, že jsme si svá neštěstí sami zvolili. Taková individuální teologie nám zjevuje skrytý řád a zázračně nám dává splynout s božstvím.“

Dech beroucí sbírka, průřez autorovou tvorbou, vrchol imaginace. A to povídky příliš nevyhledávám. Napsané je to skvěle, některé kousky jsou složité, jiné jednoduché, další jsou hlubší než Macocha. Některé jsou čtivé, téměř akční, jiné méně, více filosofické, hloubavé a o to víc je pak čtenář konfrontován udivujícím a vzrušujícím závěrem. Jihoamerické reálie, prostupující téměř do všech textů, dodávají nádech exotična. Tajemno se však vine celou knihou. Autorova fascinace fikcí, metafyzikou a mysticismem je zřejmá, vlivy alchymie, Islámského Súfismu, dokonce Odinismu a kacířství jsou nepopiratelné. Alfou a omegou je pak čas, vnímání času a proměna. Při čtení jsem jen zřídkakdy měl pocit, že jsem tím krátkým formátem nějak ochuzen, že o něco přicházím. V naprosté většině případů jsem byl nadšen. Ano, některé povídky začínají a končí „nikde“, přesto nemá čtenář pocit něčeho neuzavřeného – v tom je autorovo mistrovství. Borges však čtenáře rozhodně nevede za ručičku, nic moc nedá zadarmo, neznalost neodpouští, několikrát jsem litoval, že nemám „víc načteno“, přesto je sbírka naplňující, texty jsou uspokojující, na konci povídek jsem často pocítil příslovečné uspokojivé zacvaknutí, kdy vše hladce zapadlo na své místo. Pokud bych měl vytáhnout jednu jedinou povídku, kvůli které po knize sáhnout, a že je to téměř nemožné, zvolil bych Babylónskou knihovnou, dystopickou, nelidskou vizi chaosu neomezeného počtu možností. V mém případě šlo o výjimečný čtenářský zážitek, doporučuji.

Taťka Hraboš
31.01.2020

Se soubory povídek, zvláště takto hutnými, mám trochu problém. Prostě mi zážitek z jedné překryje zážitek z té další a tak dále (asi jako když neodoláte a sníte celou bonboniéru naráz). Chtělo by to změnit styl a po každé povídce si dát pauzu a pořádně si ji vychutnat, ale na to nemám trpělivost. Takže můj pocit z povídkové knihy je vždycky takový matnější, neurčitější, hůře se mi tvoří postoj ke knize. Tahle povídková kniha ovšem určitě za přečtení stojí, Borges je opravdový mistr žánru. Jeho fantazie, nápady a nečekané pointy jsou fascinující a práce s jazykem výborná. Některé povídky ovšem byly na mě příliš složité či mě nezaujaly tematicky a kromě toho mi časem začalo trochu vadit opakování jeho oblíbených motivů či postupů (to je také daň za sloučení tolika příběhů do jednoho svazku). Proto tedy jen čtyři hvězdičky.

1