Bizarní povídky

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Svět je čím dál bizarnější. Překvapivé a nepředvídatelné povídky od držitelky Nobelovy ceny za literaturu, díky nimž se budeme na realitu kolem sebe dívat úplně jinýma očima. Odkud se bere pocit podivnosti? Je podivnost vlastností světa, nebo se skrývá spíše v nás samých? Původně francouzské slovo bizzare znamená „(po)divný, nestálý“, ale také „směšný“ a „zvláštní“. Právě taková — udivující a mimo všechny kategorie — je nejnovější kniha Olgy Tokarczukové. Deset povídek, každá v úplně jiném prostoru. Volyň během vpádu švédských vojsk, současné Švýcarsko, vzdálená Asie, imaginární místa. Díky proměnlivému rytmu povídek si čtenář ani na chvíli nemůže být jistý, co se stane na další stránce. Autorka nás vyvádí z rovnováhy, vystrkuje z komfortní zóny a ukazuje, že svět je čím dál méně srozumitelný. Prvky grotesky, černého humoru, fantastiky a hororu odhalují, že nic v realitě není takové, jak to na první pohled vypadá....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/429260/bizarni-povidky-5gv-429260.jpeg 3.990
Žánr
Literatura světová, Povídky
Vydáno, Host
Orig. název

Opowiadania bizarne, 2018

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (30)

Kniha Bizarní povídky

Přidat komentář
Darkry
včera

Jako s každou povídkou sbírkou, některé povídky bych rád hodnotil 6 z 5. Jiné níže. Po dočtení mnoha z nich máte pocit, že nakladatel musel vynechat poslední stránku. Pointa jako by chyběla. Až když se nad příběhem zamyslíte zpětně a připomenete si jeho název, dojde vám, o co vlastně šlo. Ale stojí to za to.

Obzvlášť skvělé byly povídky: Pravdivý příběh, Zavařeniny, Zelené děti, Transfugium.

Překlad Tukarczukovské jedinečné prózy je skvělý!

Závěrečná emoce: #happilydepressed

Dragounova96
20. ledna

Tato kniha opravdu dostála svému názvu. Jeden velký bizár. :D


Lucie42
11. ledna

Kniha mě moc bavila a každá povídka mě vtáhla do děje. Jsou tam opravdu zajímavé náměty. Akorát si myslím, že z každé povídky by šla napsat celá kniha. Jsou tam témata, u kterých bych si přála, aby byla více rozvedena. Knihu doporučuji

teacup
29.10.2020

Nejsem moc na povídky, tak si povídkové knížky většinou rozkládám do delších úseků tak, abych četla tu a tam jednu. Bizarní povídky mě bavily, každá je jiná a všechny originální. Mohu doporučit.

SueD
24.10.2020

Téhle autorce fandím už deset let. Líbí se mi její styl psaní i výběr témat. Tuhle knížku jsem četla už dvakrát a byla jsem vždycky nadšená.

kokodaros
20.10.2020

V kontextu díla Olgy Tokarczukové bych jen těžko tyto povídky označil za bizarní. Jsou tu všechna témata, kterými si ráda zabývá: příroda a náš vztah k ní, naše tělesnost, kontrast duše a těla, mužství a ženství, smrt a vzkříšení, spirály, nezbytné mrtvoly a tělesné pozůstatky :-). Sbírku povídek jsem přijal jako dárek pro náš čtenářský fanklub. Nedoporučil bych je pro první seznámení s autorčiným dílem. Jsou velmi různorodé, ne všechny jsou čtivé, zvlášť obtížně se mi četla ta poslední. Autorka se ráda dotýká sci-fi, ale ctitelé tohoto žánru by se snadno zklamali. I když androidí povídka Návštěva mě velmi bavila. Groteska Zavařeniny se snad musí líbit všem. Pravdivý příběh mě lehce děsil pravdivým zhmotněním mých cestovatelských obav a nočních můr - je otázka času, kdy dopadnu stejně, sám nahý v cizím městě!

Nejsem tu sám, kdo v Zelených dětech našel tu svou nejoblíbenější podobu Olgy Tokarczukové. Trochu takový spin-off Knih Jakubových. Odtud je i nezbytný úryvek:

"Jednou když jsme jeli stepí do Mohyleva, kde na obzoru ještě stoupal dým z vypálených vesnic rychle zarůstajících lesem, se mě Král zeptal, co je příroda. Odpověděl jsem mu podle svého přesvědčení, že příroda je vše, co nás obklopuje, vyjma to, co je lidské, tedy nás samotné a naše výtvory. Král tehdy zamrkal, jako by si to chtěl vyzkoušet na vlastní oči, co spatřil, nevím, ale pronesl:
„Je to veliké nic.“
Myslím, že takto vidí svět zraky těch, kdož vyrostli u dvora, přivyklé hledat závěsy z benátských látek, na důmyslné uzlíky tureckých kilimů, na vzory z obkladů a mozaiky. Jakmile je jejich zrak vystaven přímému pohledu na komplikovanou přírodu, spatří tam jen chaos a ono veliké nic."

Elevant
11.10.2020

Různorodé, působivé povídky, které si hrají s dobře znýmámými rámci a tématy, ale pokaždé je v nich přidáno něco víc, něco 'nad realitou'.
S takovými bizarními prvky, které se pohybují v rozmezí od neskutečna po fantastično, zachází autorka velmi citlivě a nenechává na ně strhnout veškerou pozornost čtenáře. Díky odpoutání od realismu se Tokarczukové daří do svých povídek komponovat určité myšlenky a teze, které by jinak byly neuchopitelné.
Protože se obsah knihy odehrává ve světě nám dobře známém, ale s velkým prvkem tajemství, může autorka příběh pomalu vrstvit, postupně doplňovat údaje, čímž svého čtenáře udržuje ve střehu až do konce. A právě Tokarczukové dovednost, jež v některých povídkách uplatňuje: zakončovat povídky skutečným vyvrcholením děje, jakýmsi prozřením, mne bavila, už prito, že právě tato schopnost velké části současných povídkářů chybí. A nemusí to být vyvrcholení nijak bombastická, klidně i decentní, ale přesto důležitá, jako když na konci povídky Hora Všech svatých nám zčistajasna hlavní postava odhalí svou druhou tvář.

marvarid
23.09.2020

Skvělé, skvělé, skvělé. Se sbírkami povídek mám často problém spočívající v tom, že se náměty opakují, jednotlivé povídky vyznívají podobně a já mám pak někdy od poloviny knihy pocit, že jsem přečetla už dost velký reprezentativní vzorek a už mě nic nového nečeká. Ale ne tak u tohoto titulu. OT jen srší nálady. Každá povídka je jiná, liší se stylem vyprávění, náladou (některé jsou melancholické, jiné vtipné, další zase krajně znepokojivé), každá tvoří uzavřené vyprávění s jasnou pointou. I já jsem se snažila podobně jako další čtenáři o dávkování (ne víc než 1, dobře… max. 2 povídky denně), ale nešlo mi to. Limit jsem překračovala, kdykoli na to byl čas. Už teď vím, že se ke knize vrátím.

1