Bizarní povídky

Líbilo se mi to, čtení to bylo zajímavé, toho bizáru tak akorát, a navíc dobře napsaného. Tahle polská nobelistka mě baví.

Spomenieš „bizár“ a v tej chvíli si najlepší kamoš. :P
Nie je teda prekvapením, že môj jesenný prieskum vyhrala práve táto knižná novinka (v češtine vyšla už v r. 2020, Host).
S pani Tokarczuk som ešte nemala tú česť a chvály na jej vypísané umenie čítam kade tade. Uverila som, že teraz je ten správny čas a po týždni točím hlavou, ako som sa opäť sekla. :D :D

Kniha poviedok asi nebude najlepšou voľbou, ak autora ešte nepoznáme. Zvedavosť na Olgin talent ocenený Nobelovou cenou za literatúru ešte neopadla, nech už to s bizarnými poviedkami s eňo ňuňo obálkou dopadlo ako rande na slepo, siahnem ešte po niečom ucelenom a uvidíme, ako vypáli schôdzka na druhý pokus. Možno nevypáli nikam a nijak. Som v napätí. :D

Z celej zbierky, ktorá je opísaná tak pútavo, že som očakávala druhú Angelu Carter sa mi páčili až dve poviedky a ostatné, ktoré si už len matne pamätám ma vôbec neoslovili. Dokonca mi ani neprišli ničím výnimočné a spomínaný bizár sa fakt nekonal.
Na môj vkus boli rozťahané, viedli dostratena až nudili, ničím neprekvapili a aj keď bol nápad dobrý, štýl akým boli napísané neohúril a záujem rapídne klesol. :/
Celkom ma to štvalo – bola som pripravená chváliť a odporúčať. Trpkosť sklamania našťastie odznieva a ja sa utešujem tým, že som ju kúpila za poukážku, ktorá ma stála iba 20 starých a nepotrebných kníh. :D Menila by som tak, či tak.

Jediné prekvapenie, ktorého sila sa tiahne celou knihou, bolo narábanie s textom. Dala by som ruku do ohňa, že autorov je viac, a už len za to chválim jednu a tú istú osobu.
Aj preto si od Olgi prečítam niečo ďalšie, aby som si overila, či jej čaro, ktorým viacerých opantala, bude mať dosah aj na môj vkus. Snáď sa dostavia motýle do môjho často hladného knižného priestoru.

Na záver už iba zhrnutie - Bizarné poviedky rozhodne nie sú také waw, ako vás o nich presviedča anotácia na obale/prebale knihy.
Áno, istá originalita tam je, ale mňa, žiaľ, nepresvedčila a nemôžu za to ani otvorené konce, ani pachuť, že je to súhrn nápadov počas celého autorkinho života. Podľa mňa proste nestačia na plný počet bodov a horko ťažko ich označím za priemer alebo obľúbené a veľmi výstižné „meh“.

Povídky příliš kolísavé kvality, ale žánrově široké. Přišlo mi ovšem, že čím déle pokračuje člověk v knize a náměty utíkají z běžného života do sci-fi, jsou povídky jen a jen zajímavější. Tam už jsem se přistihl, že bych těl víc něčeho takového. Kdyby byla vynechaná zhruba první polovina knížky, moje hodnocení by šlo strmě nahoru. Takhle mi z toho vychází průměr a ani nadšení, ani zklamání.

Příběhy častokrát znepokojující pro mě jakožto čtenáře i pro hrdiny samotné. Originální, přesto mě spisovatelka zatím nepřesvědčila. Ale ne že bych neměl chuť okusit něco jiného od ní.

Spíš divné mi ty povídky přišly. Nejvíc se mi líbily zavařenimy. Čekala jsem víc.

Zcela výstižný název. Zajímavé nápady. Jen ty konce jsou většinou takové nějaké nijaké. Nevěděla si autorka sama rady, jak své bizarnosti vypointovat, nebo to byl rafinovaný záměr?

Nevím, jestli tato kniha byla správným úvodem do tvorby Tokarczukové. Povídky jsou zajímavě napsané, přenáší pokaždé do jiného světa, asi polovina v sobě nese dystopický nádech. Ne vše je v povídkách polopaticky vysvětleno, což ve čtenáři umocní znepokojivý pocit mírného "cože?", celkově ve mně ale příběhy nevyvolaly jiné pocity než lehké znechucení nebo odosobnění. Autorka každopádně moc dobře pracuje s vyprávěcími technikami a postupným odhalováním reality každého z těchto alternativních vesmírů.

Na knihu jsem narazil vlastně náhodou. Je to změť nesourodostí, což u povídkových souborů může nastat, a název se snaží vše stmelit pod alespoň pojem "bizarní". Některé ano, jsou trochu vychýlené, ale ne všechny stejně, některé jsou vyloženě ze života (Zavařeniny, Švy, Cestující), jiné jsou spíš na hranici grotesky (Pravdivý příběh), a některé jsou fakticky až dystopické sci-fi (Transfugium, Hora Všech svatých, Kalendář lidských svátků). Takže ani podle méhou nemohou být "vychýlené" stejně, protože něco jiného je "vychýlit" jednání realisticky pojatých postav a něco jiného vpodstatě magických postav. Za nejlepší povídku považuji Zelené děti, které jsou přesně na hranici "magického realismu", jak se o autorce taky někdy říká, protože ta je skutečně bizarní, ale zároveň poetická a unikající mezi prsty, taky je trochu magická a tajemná. Ostatní povídky jsou různé intenzity a úrovně (souhlasím tady s jinými komentáři, že povídku Cestující si mohla autorka úplně odpustit a nebo ji dopracovat - rozvést).
Takže ne, že by to bylo vyloženě zklamání, ale asi jsem čekal od nobelistky víc. Určitě pokud jste od ní nic nečetli, tak jí nezačínejte!

Od autorky jsem už pár knih, různého žánru, četla, ale pořád jí nemůžu přijít na chuť, takže hodnocení bývá sotva průměrné. Líbí se mi její přibližování děje přírodě i přibližování čtenáři míst nám poměrně blízkým, polsko-české pomezí. Ale buď je trochu urputná (až příliš ekozuřivá, až militantní, přírodně mytická, pohanská či katolická), nebo naopak vágní (tj. pro mne nesrozumitelná pointa), takže tyto plusy nepřeváží všechny ostatní mínusy. A totéž platí pro její povídky v této sbírce...
Většina vlastně není bizarních vůbec, to jen jejich konec, který jakoby v jednom okamžiku přeskočil na paralelní kolej k celému rozehranému tématu a odvedl pozornost do nicoty. Typicky Zavařeniny nebo Švy, které se mi až do samotného "konce" velmi líbily, nebo třeba Srdce či Cestující, které mne nezaujaly.
Mytické a sci-fi povídky (Zelené děti a Návštěva) mne neoslovily vůbec. Transfugium zato ano, byť není úplně originální, jak je také přiznáno odkazem aspoň na Ovidiovy Proměny.
Poslední povídka mi neseděla komplet, spojuje v sobě mystiku, náboženství a sci-fi, nedočteno.
Jediná povídka, která mi i utkvěla (ovšem nedá se pro její děsivost a realismus zrovna říci, že se mi přímo líbí), je Pravdivý příběh (autorka to pojmenovala zcela odpovídajícím způsobem).

"Dnes je těžké najít věc, která je pěkná na první pohled. Dnešní nakupování připomíná spíš přehrabování v odpadcích."

Touto knihou jsem se s autorkou seznámila. Jednak mě zaujala obálka, jednak jsem chtěla vědět, jak píše držitelka Nobelovy ceny (neboť jsem asi ještě žádného držitele Nobelovky nečetla). A kromě toho mám ráda povídky (hlavně tedy od Maupassanta), tak jsem si chtěla rozšířit obzory. Povídky byly bizarní, podivné, znepokojivé... a takto napoprvé jsem vlastně nevěděla, co si o nich mám myslet. Vždycky jsem po dočtení měla svůj šokovaný WTF výraz, až se mě nezřídka kdy okolí zeptalo, co se mi stalo. :D Nejvíc mě bavily Zavařeniny. Souhlasím s ostatními komentáři, že třeba Transfugium by bylo zajímavé rozpracovat do většího celku. Sci-fi mám ráda, takže bych si ho i ráda přečetla.

Jak to tak vnímám po roce od přečtení, asi si to v budoucnu přečtu ještě jednou, protože za jedno přečtení jsem si komplexní názor zkrátka utvořit nedokázala.

Pět hvězd dávám, protože povídky byly opravdu bizarní a znepokojivé. Aspoň pro mne. Mne znepokojila především beznaděj, kterou jsem z každé povídky cítila. Žádný šťastný konec, vlastně vůbec žádný konec. Poslední povídka mne ale úplně dorazila. Přečetla jsem v originále, ale nepochybuji, že v českém překladu to bude stejně znepokojivě úžasné.

Přečetl jsem čtyři a půl povídky z devíti.
Na víc už nemám sílu.
Číst si o švech na ponožkách nebo o pojídání zavařenin mi připadá ztrátou času.
Ale já nikdy nebyl na povídky,snad to bude tím.

Asi do poloviny knihy jsem si říkala, že zase až tak bizarní ty povídky nejsou. Zajímavé a originální, to ano, ale bizarní? Nicméně poté (když jsem se dostala k povídce Transfugium a dál) jsem změnila názor, protože několik posledních povídek si přívlastek "bizarní" už opravdu zasloužilo.
Celkově mě kniha dost zaujala, ač žánrům jako sci-fi, dystopie apod. příliš neholduji. Bylo to nepříjemné a znepokojující čtení, které nutí k zamyšlení. A to je - vzhledem k tématům - jen dobře.

Jsou povidky a povidky. Tyhle jsou pry dokonce "bizarni" a ziskaly Nobelovu cenu.
Asi ziju na jine ctenarske planete, nez ostatni ctenari, ale ja v nich nic skutecne bizarniho neshledal. Podle me to jsou spis prumerne umele vytvory na vlne modnich post-modernich temat, kterych se da vycucat z prstu tucet. Psany s rutinni remeslnou zrucnosti, to ano, ale rozhodne ne na Nobelovku. Inflace hodnot. Zadny skutecny pribeh za me. :)

Moje první setkání s autorkou a asi poslední. Dělalo mi obrovské potíže dostat se na konec každé povídky. Nebýt ten soubor tak subtilní, tak to nedočtu. Ačkoli náměty jednotlivých povídek by mne i zaujaly, nesedla mi nejspíš forma, nedokázala jsem udržet pozornost. Z odstupem nemůžu ani říct o čem jednotlivé povídky byly, jen že ve mně zanechaly krajně znepokojivý pocit.

"Tak jako nadměrný pocit uspokojení zvěstuje blížící se chaos, předchází pocit bezpečí brzké ráně osudu."

Soubor povídek a jedna lepší než druhá. Autorka má zjevně velkou představivost a díky jazykové dokonalosti textu donutí pracovat i čtenářovu fantazii. Líbí se mi časový rozsah povídek - z minulosti i z budoucnosti - z toho vyplývají i dvě mnou nejlépe hodnocené - Zelené děti a Transfugium. Ale vlastně i ty z přítomnosti jsou skvělé (Srdce).
I když zdánlivě jednoduchá kniha, tak po přečtení ve vás něco zanechá a to je fajn.

Bizarní povídky od Tokarczukové mě osobně velmi nadchly. Škoda jen první třístránkové povídky, kterou jsem přečetl a knihu odložil. Kdybych jen věděl, že jsem udělal chybu. Tokarczukové povídky mají v sobě nádech magického realismu, některé povídky mi tak připomněly sbírku Sobí hora od Karin Tidbeckové nebo román Amatka rovněž od Tidbeckové. Bizarní to ale opravdu je, na to se musíte připravit, ale je to velmi dobře podané, takže i přesto, že bizarnostem neholdujete, nemusíte se toho bát.

Bavilo mě to!

Bizarní povídky jsou bizarní. Znepokojivé. A občas úsměv hodně tuhne na tváři.
Ty, které asi nejvíc zaujaly:
Švy s paranoidními představami osamělého důchodce.
Návštěva mi malinko připomněla Ishigurovu Kláru a Slunce.
Pravdivý příběh se může jevit jako noční můra návštěvníků cizích zemí.
Transfugium s poněkud depresivním, ale zároveň kupodivu i pozitivním vyzněním.
Hora Všech svatých zaujala posedlostí svatými relikviemi, která může vést až k absurdním koncům. (Moje dobrá známá, věřící praktikující katolička, má sama velký problém s uctíváním ostatků v současném světě, slavnostní přenášení lebky sv. Václava ji spíš znepokojuje, než oblažuje).
Anebo povídka Kalendář lidských svátků, která pro mě měla až hororové rysy.
Společným rysem všech povídek je pak více či méně patrný prvek absurdity, za což palec nahoru; i celkem reálný Pravdivý příběh by bez prvků absurdity neskončil, jak skončil.
A skvělý překlad Petra Vidláka, který jsem obdivovala již v autorčině knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.
*
"Dnes víme, že člověk se rodí jako soubor různých potenciálů a období dospívání není vůbec obdobím obohacování a učení, ale spíše eliminací dalších a dalších variant vývoje. Nakonec se z divoké, bujné rostliny stáváme něčím jako bonsají - zakrslou, zastřiženou a umělou miniaturou možného sebe sama."