Pravěk a jiné časy přehled
Olga Tokarczuk
Věcí Boha je tvořit, věcí lidí je pojmenovávat - říká autorka. Její románová vesnice Pravěk leží v centru celého světa, mezi řekami Černou a Bílou, které se spojují v Řeku jedinou. Hlídají ji čtyři archandělé: Rafael, Gabriel, Michael a Uriel. Příběh je vlastně realistický s fantastickými prvky a odehrává se ve 20. století - od začátku první světové války do 80. let. V 84 kapitolách poznáváme jednotlivé „časy" hrdinů románu: statkáře Popielského, který po celou dobu hraje tajemnou hru o Osmi Světech, malé Míši a jejího mlýnku na kávu, Klásky obcující se Zlým Mužem žijícím v lese, její dcery Routy, faráře, který bojuje s povodněmi a s nezkrotnou Řekou, příběhy Matky Boží Jeszkotlovské, německého vojáka Kurta, Žida Eliho zastřeleného Němci, ruského důstojníka Ivana Mukty, ochrnuté Jenovéfy, bláznivé Florentýnky a Izidora posedlého korespondencí; čas sadu a podhoubí, čas zemřelých, a nakonec také čas mimočasového Boha, který stárne spolu s hrdiny. Pravěk a jiné časy je nejúspěšnější knihou jedné z nejčtenějších současných polských autorek, vyšla v mnoha vydáních a v mnoha jazycích a její scénickou úpravu převzala i polská televize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , HostOriginální název:
Prawiek i inne czasy, 1996
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Pravěk a jiné časy. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (47)
Tahle paní má nobelovku plným právem. Je to druhá knížka od ní, kterou jsem četla a určitě ne poslední, rozhodně se k ní ještě vrátím, takový poklad nestačí přečíst jednou. Tak dlouhé časové období v tak tenké knížce? Ano, když tam nejde o děj a podrobný popis všech konkrétních osudů a dějinných událostí. A že jich je v knize ukrytých dost . Jsou to spíš střípky, jde o atmosféru, myšlenky.
Mikrokosmos vesnice Pravěk, který je dějištěm celé knihy, představuje sice konkrétní topologii, ale zároveň se už od prvních stránek projevuje jeho symbolicko-alegorický přesah: máme tu jasně strukturovanou vesnici, ale její ohraničení má značně mýtické parametry: slévající se řeky Černá a Bílá, čtyři chránící archanděle po stranách. V novodobých reáliích se vyjevují archetypální příběhy, na což odkazují již samotná jména postav (Jenovefa, Izidor).
Děj se ovíjí kolem 20. století, ale tato skutečnost se odhaluje spíš v nárazových tendencích: odvod mužů do války, odvoz židů, dusno padesátých let jako by pronikaly do prostoru obrněného archaickými řády jen tu a tam. A i když Pravěkem prochází válečná fronta a obyvatelé se nouzově přesunou do lesa, tak i tam zachovávají své místní uspořádání; ani světové hrůzostrašnosti nezlomí pevný řád mikrokosmu.
Kromě tohoto lineárního času lze vysledovat mnoho dalších "časů" každá kapitola má formu "čas *někoho/něčeho*". Jednotlivé "časy" tak představují specifické světy různých postav (ale i míst, rostlin, věcí); v tomto ohledu je to próza výsostně polyfonní. S tím souvisí i cyklické pojetí času kromě opakování shodných názvů kapitol (a tedy i náhledů na svět) se to projevuje i v determinujícím střídání ročních období, které zde stále mají vehementní váhu, nebo v zachycování koloběhu života. A to není vše, můžeme vysledovat také jakýsi zpětný tok času (proměna obyčejného člověk ve Zlého člověka) nebo bezčasí tak působí pasáže, v nichž se vysvětluje hra statkáře Popělského: nahodilý průchod všemi 8 hracími světy pak můžeme chápat jako metaforu života (jako bludiště) nebo jako postupné vzdalování pesimistického aristokrata od reálného světa.
S časem si většina postav příliš neví rady, uniká jim mezi prsty. Michal, jehož dcera vyrůstá, se není schopen přenést přes přirozený tok času, Izidor se snaží vyložit si svět a odhalit zákonitosti času pomocí řádu čtveřic, ale nakonec churaví; již zmiňovaný Popělský se s časem naprosto míjí. Pavel sice dokáže čas využít ve svůj prospěch, ale čas jej nakonec přece jen dobíhá, když si ve středním věku uvědomí marnost a nicotnost života. Jedinou postavou, u níž se zdá, že čas obelstila, je Kláska instinktivní a nezávazná žena postupně prorůstá s přírodou tak silně, že si osvojí bylinné léčitelství i věštění budoucnosti.
Vlastně by toho šlo o Pravěku napsat ještě mnoho nabízí se třeba motivy rodinné genealogie, magičnost různých předmětů i biblické odkazy. Ale myslím, že v tomhle je i velká slabina pravěku. Navzdory místní ukotvenosti je to text poměrně rozcapený; dává hlas všem, ale v tak rozličných intencích, že to na mě ve výsledku působilo spíš jako nahození různých témat (život, smrt, čas, mýtus), která se ale poměrně rychle rozplynula. Nicméně to píšu jako poměrně nemodelový čtenář mytické literatury.
Související novinky (1)
Program apokalypsy, Nick a Charlie a další knižní novinky (21. týden)
22.05.2022
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Pravěk a jiné časy v seznamech
v Právě čtených | 3x |
v Přečtených | 241x |
ve Čtenářské výzvě | 22x |
v Doporučených | 40x |
v Knihotéce | 77x |
v Chystám se číst | 208x |
v Chci si koupit | 57x |
v dalších seznamech | 1x |
Štítky knihy
zfilmováno polská literatura magický realismus
Autorovy další knížky
2010 | Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
2008 | Běguni |
2016 | Knihy Jakubovy |
2007 | Pravěk a jiné časy |
2020 | Bizarní povídky |
Zařazuji mezi první desítku nejlepších knih, které jsem kdy četl.
Představuji si, že paní Tokarczuková je jako velká švadlena nebo výšivkářka, která s velkým nadhledem, jakoby nad světem a nad osudy svých hrdinů píchá do různých míst tu sem tu tam a to bavlněné vlákno se neustále zahušťuje a propojuje a často nečekaně, až je z toho pevná látka, rozprostřená nad krajinou obce Pravěk a okolí. Způsob vyprávění je nezvyklý a originální.
Cením si té knihy pro mnohé - například proto, jak pracuje s časem. Čas tu není kategorie fyzikální (čas ubíhající, čas přesný a možný meření), čas je pro ni pohled na svět. Čas daného hrdiny/hrdinky je svět viděný jeho/jejím úhlem se vším tím, co si nese ve svém příběhu, ve své minulosti, ve své duši a v rozumu. Takhle vnímá "čas", tedy "svět" Izidor, Jenovéfa, Rúta, Pavel apod. Toto permanentní měnění perspektivy vytváří jakési "společné" vyprávění toho, co spolu tyto postavy zažily na určitém místě a v určitém fyzikálním čase, ale čas je tu nejen ten okamžitý, ale zároveň i ten věčný. Jeden lidský život. Jedna válka? Další změna politického uspořádání? Jeden rok? Vteřina?
Pak si na textu vážím toho, že tyto "časy" autorka nepřisuzuje jen živým bytostem. Zcela klidně, a jakobyby nic, samozřejmě, se na svět dívá duše utopence Skorce, Zlý člověk ukrytý v lese, který je napůl nadpřirozená bytost, ale také některá zvířata a věci. Jejich pohled na svět, jejich "čas", je tu stejně důležitý, jako ten člověčí, protože jsou součástí společných životů. Jsou jen jinou dimenzí života. Ano, tady se dá mluvit o tzv. magickém realismu, protože tyto nadreálné vrstvy jsou tu pojímány jako něco naprosto přirozeného.
A pak si vážím toho, jak autorka pracuje s prostorem. Je přeci samozřejmé, že Pravěk má hranice, za kterými končí svět, a že jen senzitivní Rúta ví, kde je. Celý Pravěk s přilehlými vesnicemi je na konci knihy čtenáři jakoby důvěrně známý, každý má nějaký "svůj" Pravěk.
Ač knížka malá, je to zásadní text novodobé světové literatury. Jsem nadšený. Hra, kterou musí hrát bývalý statkář Popělský, je snad jediný řád, který v neuchopitelném a utíkajícím světě má smysl, a který je třeba hledat. Lidé v Pravěku hledají svůj vztah k přírodě, ostatním, k sobě, k Bohu, který se pro ně skrývá v proměnlivosti a nikoliv strnulosti. Košatostí různých časů, tj. pohledů na svět, se Tokarczukové podle mne podařilo daleko přesáhnout možnosti tzv. krásné literatury, je to filozofická úvaha o mnohovrstevnatosti života na tomto i v jiných světech. Žasnu.