Oči modrého psa

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Povídky ze souboru Oči modrého psa patří k raným Márquezovým dílům. Vznikly v letech 1947 až 1955 a vyšly dokonce až v roce 1974, sedm let po vydání autorova nejslavnějšího románu Sto roků samoty. I proto představují trochu jiného Márqueze, neboť náležejí k žánru fantastické prózy a je v nich patrný silný vliv surrealismu. Ve čtrnácti povídkách se čtenáři přestavuje složitý, mnohovrstevnatý svět, v němž sen koexistuje se skutečností, život se smrtí, přítomnost s minulostí, šílenství s racionalitou. Svazek vychází česky poprvé....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310032/big_oci-modreho-psa-oCI-310032.jpg 3.481
Žánr:
Literatura světová, Povídky

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Ojos de perro azul, 1974


více info...
Nahrávám...

Komentáře (23)

Kniha Oči modrého psa

TheCiko5
27.11.2021

Márquez se ve svých ranných povídkách celkem zřetelně snaží tancovat na hranici mezi životem a smrtí. Spíš ale než na slavnostní melancholický waltz jsem se díval na cha-chu řízlou polkou a charlestonem. Dobře, chápu, že hranice mezi životem a smrtí může být docela tenká, někdy dokonce úplně zmizí, ale tady jsem nevěděl co si vybrat. Ať jsem se zaměřil na postavy, energii, děj, emoce, formulace, či myšlenku, vždycky jsem se ocitl v autu. Příliš experimentu, málo formy. Za zmínku stojí povídky : "Žena, která chodívá o šesté", "Jak černý Nabo nechal čekat anděly", nebo "Muž přichází v dešti". Tam jsem zavnímal autorem udávaný směr. Tam jsem se stal pozorným čtenářem. Jinde bohužel ne.

SuzukiZ
18.09.2021

Ačkoli se jedná o útlou knížečku, není vhodné jí přečíst za jedno odpoledne. Každá z povídek mě nutila k zamyšlení o tom, co tím autor chtěl říct.


janavan
29.07.2020

Já a povídkové soubory máme obecně komplikovaný vztah, ale tady to nějak nesedlo celkově. Buď je vina v překladu, který mi např. oproti Medkovi přišel hodně suchý a bez šťávy, ale spíš obecně v tématu. Jak už zde bylo zmíněno v komentářích, jádro povídek je morbidní a depresivní, ale většinově bezúčelně, snad až na Ženu, která chodívá o šesté, kde se čtenář určité katarze dočká.

Elevant
16.07.2020

Od Márqueze jsem v době, kdy píši tento komentář, přečetl pouze Dvanáct povídek o poutnících a na Sto roků samoty sbírám odvahu. Od Očí modrého psa jsem toho moc nečekal, souděpodle čtenářskývh ohladů, nicméně kniha předčila mé očekávání. Sice rozhidně nejde o učebnicový příklad magického realismu, spíše na mne působí dojmem surreálných textů. Nejsou snadno čitelné, protože velmi hutné a člověka stojí mnoho energie proniknout pod závoj podivných vět, aby odkryl povídku ve své úplnosti... nicméně výsledek stojí za to. Čtenáři se dostane svědectví o znepokojivých, nepřirozených, živočišně krásných příbězích.

Marekh
26.05.2020

Kniha obsahuje 14 povídek. Celkově se mi líbila většina povídek. V povídkách se vyskytují magické prvky, mají tajuplnou atmosféru, vyskytují se v ní také existenciální témata (láska, osamělost, odcizení, krize identity, vina, smrtelnost). Přenesla se na mne atmosféra jiné kultury. Povídky jsou krátké, u některých povídek si nejsem jistý, jestli jsem pochopil jejich smysl, takže některé povídky vybízejí k tomu, abych se k nim časem vrátil a znovu se do nich ponořil. Čtenář se musí na čtení povídek více soustředit. Líbily se mi například tyto povídky: Třetí rezignace, Eva uvnitř kočky, Natanael jde na návštěvu a další. Nejméně se mi asi líbila povídka Rozhovor v zrcadle. Povídky mne zaujaly svými náměty a knihu hodnotím na 100 %. Kniha má pěkný přebal.

Dlouhodobě zvažuji, že si od autora přečtu knihu STO ROKŮ SAMOTY, ale stále jsem se k této knize nedostal, něco mě stále od ní odrazovalo, možná její náročnost, těžko říci. Každopádně po přečtení knihy OČI MODRÉHO PSA jsem se rozhodl, že dám knize STO ROKŮ SAMOTY šanci a vyzkouším ji a uvidím, jestli se začtu a bude se mi líbit. :)

ladez
18.04.2020

Márquez jak ho neznáme: chmurný, těžký a neuchopitelný. Sbírka povídek z autorových mladých let je jak vystřižená z Bretonova manifestu. Snové a morbidní příběhy se zabývají nedosažitelnými tématy smrti, života, plynutí času a vztahy mezi živými a mrtvými. A právě proto je surrealistické pojetí těchto chimérických témat zcela oprávněné (reportáž o výšlapu na Praděd by totuto metodou asi nedopadla). Je lépe číst s odstupem, nesnažit se chápat, ale jen nechat na sebe působit sílu obrazů, půvaby zvukomalby a krásy Márquezova fabulismu. Jeho nádherný jazyk je i tady všude přítomen. A zde cítím povinnost vyzdvihnout jistě náročnou, ale vynikající práci překladatelky Lady Hazaiové.

Tyet
25.09.2019

Gabriel Garcia Márquez patří k mým úplně nejoblíbenějším autorům, ale tahle knížka povídek je z mého pohledu bída. Celou knížkou prostupuje oslizlá makabrozita a opile smrtná tématika. Hnití, rozklad, zmatené představy – jsem mrtvý, ale vnímám, slyším, vidím, dokonce rostu! Opravdu mě to nebavilo. Zcela mi chyběla autorova zvláštní veselost, radost ze života a potřeštěnost, pro které ho mám tak ráda. Za mě propadák.

Leniik33
01.03.2019

Nálada každé povídky je ponurá. I když kniha má jen přes 100 stran, četla se mi trochu hůř. Některé povídky mají spád a čtou se dobře, ale u některých mi unikala pointa. Určitě stojí za přečtení.

1