Elevant komentáře u knih

(V OuLiPovském duchu jsem měl v úmyslu napsat k Věcem komentář bez použití písmene e, ale nakonec jsem si řekl, že by to nestálo za tu námahu a tak jsem si vytyčil splnitelnější cíl, a sice že napíši komentář, aniž bych použil slovo rebarbora.)

Perecova první kniha, má první kniha od Perece. Věci jsou literárním zpodobněním materialismu. Děj je co nejprostší, postavy v pravém slova smyslu se zde nevyskytují, místo nich tu Jérôme a Sylvie fungují jako univerzální průvodci po věcech. Čtenáři se dostává stotřicetišesti-stránkový výčet věcí, které tento manželský pár obklopuje, nebo věcí kterými by chtěli být obklopeni. V tomto ohledu je název knihy, Věci, výstižný titul a stručná sumarizace této knihy.
Slovo "věci" už jsem použil šestkrát, ale v té knize vážně nic jiného není. Věci.

S ohledem na to, že je tato kniha popisem, se čte překvapivě příjemně. Samozřejmě by nemělo smysl, aby byla příliš dlouhá, ale jako takový menší experiment je to velmi zajímavé. Zvláště první kapitola, kterou jsem si pro sebe nazval Hypotetická, je... troufnu si říct geniální. A pokud ne geniální, tak alespoň trošku geniální.

1 29.04.2020

Zatím jedna ze slabších Toussaintových knih. Příjemné čtení na hodinku ve skládací židli na terase ve slunný jarní den, ale to je asi všechno. Koupelna nebo Televize ve mně zanechaly nějáký hlubší dojem, kdežto Autoportrét nikoliv. Text jakoby klouzal jenom po povrchu věcí a neodhaloval vše, jako by něco chybělo. I přes to, že Autoportrét má výraznější děj než jiné Toussaintovy knihy, je méně čtivý. Nakonec to nejkrásnější na knize je styl vyprávění, jehce ironický, prostý a přitom hravý, toussaintovský.

27.04.2020

Další výborná kniha od Toussainta. Kvalit Koupelny sice nedosahuje, ačkoliv to může být spíše můj subjektívní názor. Toussaint v této knize znovu uplatňuje svůj specifický přístup k ději, tedy absenci děje. I když je pravda, že děj Televize je mnohem uchopitelnější než děj Koupelny, možná proto že v této knize je Toussaint mnihem výřečnější. Stále však knihou neprostupuje výraznější kintinuální děj, kterého by se čtenář mohl zachytit, místo toho je tu jak hlavní postava, tak místa která ji obklopují
mistrovsky vykreslena na základě drobných úkazů,všedních situací.
Další rozdíl mezi Toussaintovou Televizí a Koupelnou je v tom, že v Televizi protagonista činí vědomé rozhodnutí, tedy že se přestává dívat na televizi (což by se dalo vzdáleně chápat jako revolta), naproti tomu v Koupelně je protagonista nejblíže nějákému závažnějšímu rozhodnutí, když říká že "nepůjde zpátky do paříže" a zůstává v Benátkách, hrajíce v hotelovém pokoji šipky. Z tohoto důvodu by se snad dal hrdina Televize považovat za aktivního, kdyby ovšem svou vzpouru proti televizi nevyvažoval naprostou neschopností začít právi, se kterou se vlastně kniha začala odvíjet, tedy pojednání o malíži Tizianovi. V tomto ohledu je, jak bylo v komentářích výše zmíněno, kniha jakýmsi ospravedlněním prokrastinace. V tomto ohledu jsem hrdinu knihy, musím říct, chápal, sám jsem četl Televizi místo toho, abych se učil na zkoušku. Podobná paralela mezi mnou a postavou Toussaintovy knihy se objevila již v při čtení Koupelny, kterou jsem přečetl ve vaně. Tím pádem jsem se lépe vcítil do protagonisty knihy, který si s oblibou čte ve vaně.

27.04.2020

Na Toussainta a jeho nový nový román jsem byl velmi zvědavý, protože podle toho, co jsem o něm četl, by to měl být velmi zajímavý a zábavný literární experiment. A taky byl. Ještě bych měl podotknout, že knihu jsem se rozhodl přečíst ve vaně, což mi pomohlo se vžít do děje.
Říkám děj, ale v této knize se děj vlastně nenachází. Spíšje to souhrn okamžiků, buddhistická interpretace času, kdy se vše děje právě teď, vše je provázané a přitom bez kontinuity. Právě struktura času je v knize velmi zajímavá, protože scelá kniha je dokonale zacyklená. S poslednístránkou jsem nabyl dojmu, že tento cyklus k něčemu směřuje, a že celá kniha byla jen bezvýznamnou odbočkou od cesty, kterou se bezejmenný protagonista ubírá. Ale není to tak, nic víc než to, co nám bylo ukázáno, není. Celý protagonistův život jsou jen banality b7dící dojem, že snad k něčemu směřují, ale nakpnec se zacyklí ajediné východisko zbezútěšnosti je rozptýlit se, zalézt si do vany s teplou vodou a číst si. Teď mě napadá, že právě v tom Toussaintova kniha věrně zpodobňuje všední lidský život. I můj, vždyť co jsem včera dělal?
Četl si ve vaně Koupelnu.

2 24.04.2020

S ruskou realistickou prózou mám ten problém, že si nepamatuju jména postav. Pavlov, Pavlovov, Pavlovič. A tak podobně. V tom je Čechov jako povídkář výhodný, jeho díla neoplývají desítkami různých postav jako třeba u Dostojevského,což z něj dělá autora vhodného jako úvod do ruské klasické literatury. Nicméně v jeho povídkách se čtenář samozřejmě nedočká příliš komplexního děje, jedná se v nich spíše o komornější vykreslení osobností protagonistů. Některé Čechovovy povídky,ve kterých se odehrává určitý milostný románek, mi připomínaly novely Stefana Zweiga, mého oblíbence, ačkoliv Čechov nepoužívá tak květnatý jazyk. Tento výbor, který vychází poprvé v překladu Libora Dvořáka, se vyznačuje poměrně strohým a prostým jazykem, který je však často podbarven lehkou ironii, občas se mi zdálo, že se až blíží satiře. V tom mi Čechov mi zase Čechov připoměl Bulgakova.
Čechov zde působí jako nezaujatý pozorovatel, nemoralizuje, ale svým postavám hluboce rozumí a vykresluje je velmi realisticky. Ačkoliv se tolik nezabývá detaily, svět, který ve svých povídkách vytváří je hutný a působí velmi reálně.

24.04.2020

Jistě, Lakomec je historicky důležitá hra, významné dílo z období klasicismu, ale pokud se odkloníme od její literárně-historické stránky, jedná se z mého pohledu o přímočaré a nepříliš zajímavé dílo. Tím nechci říct, že není zábavné, ono totiž zábavné je, ale asi jako takové malé bezvýznamné rozptýlení na líné letní odpoledne. Je snad až příliš nekomplikované a přímočaré a zakončení mne jednobuše zklamalo. Chápu, že Molièrova hra si žádala šťastný konec, a toho šlo dosáhnout jen pomocí deus ex machina, protože jinak by vyžadovalo změnu charakterů postav a jejich motivací, což by bylo nemyslitelné.
Mimochodem, při četbě Lakomce mi přicházely na mysl podobnosti s Komedií o hrnci od Plauta, zejména v Harpagonových psychotických monolozích. V doslovu jsem se poté dočetl, že Molière se Plautem skutečně inspiroval. To zřejmě vypovídá něco o lakomství jako o nadčasovém literárním námětu.

3 22.04.2020

Mongoloidi jenž, zřejmě frustrováni svou bezútěšnou existencí, tento literární démant nedokáží plně ocenit, a snad po něm i šlapou svými prohnilými amorálnímy podrážkamy, by zajisté snesli menší zbičování jako za Chammurapiho. Avšak je nabíledni, že tito podlidé ve své omezenosti nedokáží plně nahlédnout v kvality takového veledíla, jako je přeslavné Spolčení hlupců.
Snad jsou jejich mozky zdegenerovány bezpočtem nekvalitních televizních pořadů a jiné žumpy, jež denodenně vstřebávají do svých závitů mozkových. Nemůžeme jim to mít za zlé, jsou koneckonců jen produktem společnosti, která se odklonila od moudrosti největších myslitelů a prohnilá bezútěšně směřuje k zániku.
Když se takové společnosti nabídne kniha jako tato, která by ji mohla vyvést z její duševní hniloby a ukázat jí nejskvělejší ideály, přec se najdou ve společnosti jedinci, kteří takovou ohleduplnou pomoc odmítnou navrátivši se ke své prostoduchosti.

S politováním nad takými se s vámi loučí

Pracující mládenec

Za mě ideální učebnice. Čitelná, přiměřeně obsažná, příliš nesumíruje ani nekomplikuje učivo. Je příjemná i po estetické stránce, přebal je elegantní a originální a samotný text učebnice nenarušují žádné ilustrace. To někdo sice považuje za negativní vlastnost, ale já zkrátka preferuji učebnice, ve kterých mě neotravují infantilní ilustrace a křiklavé barvičky.

1 20.04.2020

Učebnice z edice v kostce jsou vhodné jako shrnutí učiva, ale na to aby se z nich dalo dobře učit obsahují často příliš málo informací. Také stojí za zmínku, že novější vydání jsou esteticky velmi nevkusné, mají infantilní ilustrace a přiliš moho různých rámečků místo uceleného textu.

20.04.2020

Páni... s tak stylisticky i obsahově vybroušenou literaturou jsem se dlouho nesetkal. Pan Zweig ve svých povídkách uplatňuje vášnivý, květnatý jazyk napumpovaný poetismy, je schopen ústy hlavního hrdiny popisovat hvězdnou oblohu na třech stranách s těmy nejrozmanitějšími přídavnými jmény, a přesto text působí lehce a je přímo strhující, dokonce jsem byl často napjatý jako při čtení nějákého thrilleru. Po úvaze jsem dispěl k tomu, že příčinou musí být vášeň, kterou Zweig protkává každou větu. Všechny povídky jsou totiž především povídkami o vášni: o nenávistné vášni, romantické vášni, patologické vášni. V povídkách jsou tyto boužlivé city popsány tak mistrně, že čtenáře nevyhnutelně strhávají s sebou. Může za to i hluboký, "ponorový" vhled do duše postav. Ve Zweigovy se nezapře psycholog, přesněji psychoanalytik, koneckonců pro něj byla jistě velmi inspirující jeho známost se Sigmundem Freudem. Své příběhy nechává gradovat úměrně tomu, jak se z rukou vymyká vášeň postav příběhů, jejich zmatení citů. A právě ve chvílích jejich duševní entropie se čtenáři odhaluje nezměrná duševní hloubka, trojrozměrná, radostná i temná. A čtenáři musí být jasné, že mu Zweig ve svých povídkách ukázal člověka.

10 15.04.2020

Zábavná knížka, ke které se i přes její dnešní neaktuálnost rád vracím. A dalo by se říct, že jako malý jsem se ji naučil nazpaměť.

Nemám výhrady. Kniha je stručným a dobře napsaným přehledem těch nejlepších seriálů. Sice je zde jen fikce, kapitoly s dokumentárnímy seriály chybí, stejně jako talk show a skeče, což sice knihu poněkud ochuzuje, ale zřemě by jejich zařazení bylo narušením struktury knihy, jak to autor naznačuje v předmluvě.
I přes to je kniha užitečná, vždycky když se rozhoduji, jaký seriál začít sledovat, ze všeho nejdřív sáhnu po této knize a balíčku samolepících záložek...
Vlastně je tady ještě jedna důležitá věc, a sice že podobné publikace z podstaty obsahují zastaralé údaje téměř okamžitě po jejich vydání. První vydání této knihy neobsahuje seriály natočené po roce 2018, které by si jinak místo v knize určitě našly. Nicméně takový problém je nevyhnutelný a knize neubírá na kvalitě.

3 09.04.2020

Hry Václava Havla jsou určitě nejvýznamnějším českým příspěvkem světovému absurdnímu divadlu. Largo Desolato sice leží ve stínu skvostů jako Audience a Vernisáž, ale co do kvality se jim vyrovná, o čemž svědčí i její úspěch v zahraničí v době, kdy náš stát ještě nezvládl Havlovu tvorbu ocenit.
Largo Desolato je, tak jako množství dalších her, provázáno s Havlovými peripetiemi v tehdejší totalitní době. Havel jej napsal po svém několikaletém uvěznění, a tuto dvou zkušenost uplatňuje prostřednictvím filosofa Kopřivy, který je v průběhu hry systematicky psychicky devastován nejistotou. Hrozí mu totiž, že ho "oni" odvedou, ale zároveň je možné, že zůstane svobodný a "oni " ho nechají na pokoji. Nicméně tahle nejistota, pramenící ze ztráty snad všech životních jistot, je zřejmě podle závěru knihy horší než cokoli, čím mu "oni " hrozí. Ubohý kopřova.

Já, jako milovník absurdního dramatu, jsem si Largo Desolato nevyhnutelně zamiloval. Je zde skvěle vykreslena hrdinova bezmoc a úzkost z očekávání, podobně jako v Beckettově Čekání na Godota, ale zde je částečně převrácena. V Godotovi hlavní hrdinové marní čas, protože čekají na lepší zítřky, které jim Godot přinese, v Largo Desolato hlavní hrdina neví, co má očekávat -neboť kafkovští úředníci, kteří vyřizují jeho záležitosti, věci matou. Neví, co s ním bude dál, a pomalu se v této absurdní situaci dostává do naprosto desolátního stavu.

3 09.04.2020

Když jsem četl Spánek, přicházely mi na mysl podobnosti s jinou Murakamiho povídkou, Útok na pekárnu. V obou těchto povídkách se objevují změněné tělesné stavy, přesněji insomnie v jedné a neukojitelný hlad v druhé povídce, a v obou povídkách fungují symbolicky jako fyzický projen určité duševní krize. Ve Spánku je hlavní protagonistka polapená bezútěšným stereotypem, který ji pomalu otravuje, a jako vysvobození se dostaví nespavost, ale bez nepříjemných následků, jako je únava. Díky tomu se jí otvírá zcela nový svět, ve kterém je jako jediná vzhůru a získává naprostou svobodu. Takové osvobození má ale za následek taky odcizení od světa a nemusí jí nutně přinést štěstí. Ze závěru povídky mám dokonce dojem, že Murakami chtěl ukázat, jak destruktívní může být.

3 06.04.2020

Řekněme, že Hlad hlavních postav je metaforický. Bude to tak zábavnější.
Hlavní hrdina popisuje svůj hlad jako neukojitelný, všepožírající, závratný... není právě taková i existenční úzkost? V první části knihy mohou být hrdinové částečně nihilističtí - odmítají práci, chtějí jen ukojit svůj hlad. A tak se vydávají vyloupit pekárnu, ale když jim je nabídnuto pečivo zdarma, ztrácí zájem. Nakonec přistoupí na jakousi dohodu s majitelem pekárny zahrnující Wagnerovy opery, o které přesto ví, že nedává smysl. Není tedy jejich hlad jen touha po nějáké 'esenci'? Po něčem, čím by vystoupili z řady, porušily pravidla, našli vlastní individualitu? A možná ze stejného důvodu také odmítají pracovat, aby si na jídlo vydělali. Brání se ideálu pracovitého a poctivého japonce, který je kulturně hluboce zakořeněný...

6 04.04.2020

Tedy, tathle knížka je záhada... je tak krátká, a přitom je v ní toho tolik... abych řekl pravdu, mám z ní trochu ambivalentní pocity, nejsem si jistý, jak moc se mi líbila, ale donutila mne přemýšlet nad jejím smyslem, a to se ne každé knize podaří. Určitě ve mne zůstane ještě dlouho, už jenom z toho důvodu, že se nad celým příběhem vznáší jedna nezodpovězená otázka. Já mám, jako asi každý, svou vlastní teoretickou odpověď, ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně na tom nezáleží. Spoustu věcí si v životě musíme domýšlet, a někdy i vymýšlet.

7 04.04.2020

Podivná povídka o podivné knihovně ...
Příběh je těžko uchopitelný, značně surreálný, temně tajemný a hlavně krásný.
Asi jako nějáký z těch zasmušilejších obrazů Salvadora Dalího, převedený do literární podoby. Chápu že to nemusí být pro každého, sám znám osoby které nemají rádi Dalího. Tuto knihu si užijí jen ti, kdo přistoupí na Murakamiho hru. Právě ty čeká poeticky strávená půlhodinka, kterou si budou dlouho pamatovat. Neboť kniha působí silně básnickým dojmem, ačkoliv je psaná docela úsporným, věcným jazykem. Přesto mám pocit jako bych právě přečetl temnou epickou báseň.

4 03.04.2020

G. G. Márquez zde hraje svou vlastní hru, a člověk na ni musí přistoupit, aby si jeho povídky užil. Tahle kniha nepřipomíná nic, co jsem zatím četl, nejspíš proto, že v žánru magického realismu namám moc knih načtených. Márqueze znám z učebnic jako "významného představitele magického realismu", a chtěl jsem vědět, co to vlastně znamená. Nedovedl jsem si představit, jak magický realismus v literatuře vypadá. Teď, když jsem se s ním seznámil, jsem zjistil jak je krásný. Márquézova kniha ůžasně popisuje svět, do kterého prostupuje něco víc, něco kouzelného, trochu absurdního a přitom naprosto přirozeného. Márquez se neodprošťuje od reálného světa, pouze ma dává další rozměr. Při četbě se mi vybavily malby Fridy Kahlo, které mají podobnou atmosféru.
Jelikož se jedná o povídkovou zbírku, dá se předpokládat, že nebude úplně vyvýžená. Některé povídky jsou vyloženě magické, například Světlo je jako voda, a ty na mě udělaly nejsilnější dojem. Další se od reality tolik neodprošťují, ale přesto čímsi boří její zákony, například povídka Světec. Ty nejsou o nic horší. Pak tu máme jednu povídku s názvem Srpnová strašidla, ze které jsem poměrně rozpačitý. Příjemně se čte, ale její námět je naprosto tuctový a a ani jeho zoracování není nikterak zajímavé. Abych pravdu řekl, zdá se mi jako by tato povídka popírala autorovu vlastní předmluvu.

S Bulgakovem mám už dobré zkušenocti, navíc jsem shlédl televizní zpracování Zápisků mladého lékaře, které se mi velmi líbilo, a proto pro mě byla tato kniha nutností. Po jejím přečtení mě překvapilo, jak jí seriál podobný. Tedy, seriál je pojatý dost odlišně než kniha, ale obě mají totožnou atmosféru, ze které dýchá satyrická odlehčenost, ale zároveň je v ní něco hluboce vážného. Asi jako amputace nohy frustrovaným lékařem za pomoci tupé pily...
Přeně takový styl psaní je pro Bulgakova typický a zároveň je důvodem, proč jej čtu.

4 27.03.2020

Bulgakov je bezesporu výborný prozaik, a i v tomhle svazku se nezapře jeho smysl pro satiru, která je někdy zcela úsměvná, jindy docela trpká, a někdy z ní dokonce mrazí. Bulgakov měl jako "buržoazní" spisovatel, který se odmítá podřídit socialistické ideologii, neblahé zkušenosti s tehdejšími vládními úřady, jak ukazuje jeho závěrečný Dopis vládě SSSR. Tuto skutečnost však dokázal přetavit do svých textů s pomocí absurdity, hyperboly a satiry. Proto se také za jeho humoristickými texty skrývá svědectví temné doby ruských dějin.

8 24.03.2020