dagmar7365
komentáře u knih
Deník farářky
Martina Viktorie Kopecká
Zajímavé čtení, které je poměrně široce rozkročeno a míchají se v něm osobní zážitky, cestování, víra...tak trošku dort pejska a kočičky. Což je vlastně fajn, každý si může najít to, co ho zajímá, a co ne, to prostě přeskočí. Martina je určitě osobnost, která má co říci a je neskutečně lidská.
Ohníčky všude kolem
Celeste Ng
Ohníčky všude kolem mě okamžitě pohltily. Ač se odehrávají v "dokonalém" americkém městečku, tak komplikovanost mateřství a mezilidských vztahů je univerzálně platná na celém světě. Příběh je zajímavě vystaven, nabaluje na sebe další a další informace a tím se celý zaplétá a staví před čtenáře dilemata, co je vlastně správně a co špatně?
Závěr mě lehce zklamal, proto jen 4 hvězdy, spravedlivé by bylo 4,5.
Osmý život (pro Brilku)
Nino Haratischwili
Nemám ráda objemné knihy. Osmý život je čestná výjimka, která si ji zaslouží každou stránkou. Úžasný román, který vás pohltí. Vyprávění se začíná odvíjet na počátku 20. století v nádherné bohem milované Gruzii a končí v troskách rozpadlého Sovětského svazu a svobodou opojené společnosti, která neví, co se sebou. Kromě spousty zajímavých historických vhledů je román velmi silný i v rovině psychologické a osobní. Jak žít s vědomím, že kvůli vám někdo zemřel? Jak se vyrovnat s tím, že vy jste měli to štěstí a přežili? Čím vším jste ochotní osud uplatit? Čeho všeho se vzdáte?
Chvílemi jsem musela knihu odložit, jak intenzivní čtení to bylo. Nicméně loučila jsem se s ní jen velmi nerada a Nica by mohla vyprávět další hodiny...
Kdo šije u Podolské?
Lucie Hlavinková
Téma zajímavé, i když salón Hany Podolské je spíš jen kulisou, která slouží k vylíčení těžké doby po druhé světové válce a v 50. letech. Z knihy jsem bohužel měla dojem, že jen klouže po povrchu, nesnaží se lépe rozpracovat jednotlivé postavy, ukazuje je hodně černo-bíle (dobří a špatní)...styla psaní Lucie Hlavinkové mi prostě nesedl, což je škoda, protože potenciál mělo téma velký.
Chirurg
Petra Dvořáková
Petra Dvořáková opět potvrdila, že umí psát poutavě a lehce. Tentokrát si vybrala, pro ni dobře známé, lékařské prostředí a ač žena, tak je příběh vyprávěn ústy chirurga Hynka Grábla. Ten se z úspěšného chirurga dostal na šikmou plochu a téměř celou knihu sledujeme, jak se po ní řítí dál a padá do dalších problémů.
Na příběhu není poměrně nic originálního, je plný předvídatelných situací, je jasné, že když si hrdina slíbí, že toto je poslední sklenička, tak že v zápětí do sebe hodí další, stejně tak rodinné komplikace mají jasnou linku...ale co je obohacující je vhled do hrdinovy hlavy, možnost sledovat myšlenkové pochody, jeho vlastní boj sebe se sebou, uvědomění si toho, že se chová jak de.il, ale není schopen to ovládnout. To dává knize hlubší rozměr.
Vědomí konce
Julian Barnes
Úžasné čtení. Ne nadarmo za ni Julian Barnes získal Man Bookerovu cenu. Miluji knihy, která kromě linie vypravěčské mají ještě druhou linii - "filozofickou" a nutí čtenáře přemýšlet o různých věcech. V tomto případě o historii a paměti. Jak silnou výpovědní hodnotu mají naše vzpomínky? A co to vlastně je historie?
Julian Barnes si čtenáře vychutnal do posleních stránek, protože ač už jsem byla přesvědčená, že vím, tak se nakonec ukázalo, že "mi to nedošlo" stejně jako Tony Websterovi ;-)
Český ráj
Jaroslav Rudiš
První kniha od Jaroslava Rudiše a nadchla mě. Celá kniha je psaná formou rozhovoru chlapů, kteří se pravidelně schází v sauně. Je to velmi různorodá skupina a místo jmen je autor označuje obvykle jejich povoláním (taxikář, ten, co dáví data v kanclu) nebo sociálním postavením (ten, co je nejmladší, ten, co mu umřela žena), což skvěle funguje. Jejich rozhovory, občas by se daly označit až za paralelně probíhající monology, kdy každý si mluví o tom svém, jsou na první pohled o ničem, zcela banální chlapské řeči, témata se opakují a mnohdy i celé rozhovory. Ale to je jen první zdání. Ve skutečnosti krásně zrcadlí touhu nás všech po tom žít spokojený život, někam patřit, někoho mít, žít naplněný život. Jak říká ten, který je doktor přes ženské orgány:
"Víte, já nevím, kde se to v lidech vzalo, že si všichni myslí, že to má být lehké. Nebo že všichni mají být šťastní. Všichni to chtějí, všichni se rvou a nakonec jsou jen nešťastní z toho, že chtějí být šťastní."
Čáp nejni kondor
Radůza (p)
Úžasné, bylo to jako nasednout na expres přímo do dětství :-) Prožila jsem kus dětství na vesnici a to, co popisuje Radúza (navíc ač dospělá, tak má tu schopnost, popsat prožitky očima dítěte) je mi důvěrně známé. Okamžitě se mi vybavily králičí kůže pověšené ve stodole, jak s babičkou sekáme pro káčátka kopřivy, štěrbák a mícháme to se šrotem. Moc milé čtení, i když místy hořkosladké.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Má třetí kniha od Frederika Backmana a ani potřetí nezklamal. První dojem je jako u všech jeho hrdinů, že mít za souseda takového "nerudného dědka", tak nadšením skákat nebudu. Jak ale příběh běží, nelze si jej nezamilovat a nakonec utírám slzu a říkám: "ach, proč nebydlí v naší ulici muž jménem Ove."
Příběh byl místy předvídatelný, skončil vlastně tak, jak jsem očekávala, že skončí, ale ani to mu neubírá na kráse, vlastně jsem ráda, že k tomu konci dospěl. Požitkem z této knihy bylo to postupné odkrývání vrstev a tvrdých slupek muže jménem Ove, i pod tvrdou slupkou totiž může být velmi jemné a citlivé jádro.
Šikmý kostel 3
Karin Lednická
Zhodnotit Šikmý kostel není jednoduché, protože má dvě roviny.
První - historická - nemám absolutně žádné výhrady a smekám před paní Lednickou. Dala si s nastudováním tématu ohromnou práci a na knize je to vidět. A možná právě to je ten kámen úrazu. Protože do knihy chtěla nacpat vše, co se dalo a románová kronika slouží jen jako nosič historie. A tím se dostávám k rovině druhé - literární, která podle mě dost kulhá. Kronika nemá jednu hlavní postavu, se kterou by se čtenář ztotožnil, ale hned několik "polohlavních", které ač se mají lišit, tak nakonec ve svém myšlení a prožívání jsou si velmi podobné. Od 150. strany jsem nemohla vystát osobní monology jednotlivých postav, které Lednická hojně užívá, aby objasnila, dovysvětlila, připomenula, což je v pořádku a s ohledem na časový odstup od předchozích dílů super, ale ta forma! Osobní povzdechy, že "už zase se mi mysl zatoulala ke chmurám a černým myšlenkám, ale ne, dnes nechci být smutná!", mě opravdu vytáčely. Román má velmi velké časové skoky, některým událostem se věnuje detailně, jiné naznačí, ale pak vyšumí do ztracena. A vlastně ani nikam nesměřuje, žádná gradace, vyvrcholení, rozuzlení, prostě jen tak plyne. Jednotlivé příběhy slouží pouze jako nosič historie a to je málo.
Asi bych si raději přečetla naučnou knihu věnující se tomuto koutu republiky a dramatickému období, kde by bylo předloženo vše, co se paní Lednická dozvěděla. Toto mě číst nebavilo.
Kalmann
Joachim B. Schmidt
Nejsem čtenář detektivek, sáhnu po nějaké jen opravdu výjimečně, když se něčím vymyká. A to Kalmann splnil do posledního puntíku. Dost dlouho jsem váhala, jestli se opravdu jedná o detektivku nebo spíš sociální román s prvky detektivky. V zásadě je to úplně fuk, protože důležitý je zážitek. A ten jsem si odnesla velký. Bylo to čtivé, lidské, místy humorné, místy velmi poučné, s adekvátním množstvím napětí pro můj slabý nervový systém, užila jsem si to moc.
Padesátka: Čím žijí ženy v období přechodu
Lenka Kapsová
Asi byla chyba číst tuto knihu na jeden zátah, protože prvotní nadšení z toho, kolik zajímavých věcí jsem se dozvěděla, jak moc odlišné zkušenosti ženy mají, přešlo v pocit zahlcení, že je to vlastně pořád dokola a ke konci mě to už ani tolik nebavilo číst jednotlivé výpovědi.
Lenka Kapsová ale odvedla dobrou práci, sesbírat tolik materiálu a dát mu nějakou formu muselo být náročné. A rozhodně je to kniha, která může ženám v období přechodu pomoci. Pokud nemají ve svém okolí nikoho s kým by toto téma sdílely, tak kniha nabízí spoustu "kamarádek" a závěr je takový, že v podstatě cokoli je možné a "normální".
Těla
Klára Vlasáková
Kniha Kláry Vlasákové není knižní peckou, která by zaujala masu čtenářů, ale rozhodně stojí za přečtení, ač je to poměrně bolavé čtení. Věnuje se tématům, která stojí poměrně na okraji zájmu a přitom se týkají každého z nás. Stáří a odsunutí na druhou kolej, neviditelnosti, vztahům s dospělými dětmi, společenským "normám".
Hlavní hrdinka Marie je k sobě velmi otevřeně kritická a tím nám odhaluje své nitro v celé své nahotě. Její úvahy nad motivy svého jednání na mě působily velmi věrohodně a autenticky, až si říkám, jak to dokázala autorka ve svých 33 letech vymyslet a napsat.
Svět podle Garpa
John Irving
Svět podle Garpa jsem četla před 20 lety a jak už to tak u mě bývá, zůstal mi jen pocit, že to byla výborná kniha. Tak jsem si ji přečetla znovu, abych si tento dojem zcela oprávněně potvrdila. Svět podle Garpa vyšel před 40 lety, nicméně ani za tu dobu neztratil nic ze své aktuálnosti. Téma feminismu, jinakosti a tupého stádního připojování se k různým aktivitám, bez toho aniž by lidé přemýšleli, proč dělají, to co dělají, je stejně živé jako bylo tehdy. Stejně jako touha T.S. Garpa po obyčejném průměrném životě a bezpečí pro svou rodinu.
Příběh ztracené holčičky
Elena Ferrante
Tetralogie dočtena a nadšení neopadlo. Naopak od prvotního nadšení z dokonalého až hmatatelného vylíčení dětství a dospívání v Neapoli v 50. letech se vyprávění posunulo do dospělosti a stáří, a tak jak věrně dokázala Elena Ferrante popisovat svět dětskýma očima, stejně tak věrně dokáže pomocí slov čtenářům zprostředkovat prožívání těch nejniternějších pocitů Lenú. Ať už se jedná o pochyby o sobě, o svých schopnostech nebo posedlost láskou, která jí až zatemňuje racionální úsudek a upozadí i mateřský pud. A toto vše je předloženo jen tak mimoděk, bez nějakého zbytečného patosu. Prostě to tak bylo, tak se to stalo. Hlavním motivem celé tetralogie je přátelství Lenú s Linou. Toto přátelství je od začátku velmi prapodivné, velmi živelné, mnohdy jsem si říkala, proč se Lenú již dávno neodstřihla. Čekala jsem, že čtvrtý díl, přinese vysvětlení, nicméně čtvrty díl přinesl místo odpovědí spoustu dalších otázek, které mě ale vlastně nijak neznepokojují. Jsou knihy s otevřeným koncem, kdy mě tato otevřenost drásá, tady mi to naopak vše do sebe tak nějak zapadlo, příběh se uzavřel.
Toto hodnocení je zhodnocení celé tetralogie, protože nejde se tomu vyhnout. Moc se mi líbilo, jak vyprávění postupně dozrávalo, stejně jako Lenú s Lilou. Již dlouho jsme nečetla tak úžasně komplexní román postihující tolik rovin vyprávění.
Dešťová hůl
Jiří Hájíček
První kniha od Jiřího Hájíčka a určitě to nebyl promarněný čas, protože Jiří Hájíček umí. Umí zachytit na papír ten neskutečně ubíjející pocit Zbyňka ze života, který dosud vede, pocit nicoty, prázdnoty, jak on říká "vykořeněnosti". Tu neskutečnou únavu z toho, že nemůže spát. A to vše na nemnoha stránkách. Tuto krizi středních let přetne náhodný kontakt na Bohunu, jeho dávnou kamarádku z dětství, první lásku, jejichž životy se ovšem na mnoho let rozešly. A opět v postavě Bohuny Jiří Hájíček až téměř hmatatelně vykreslil ženu středních let "uvězněnou" na rodinném statku, ze kterého už mnoho nezbývá, pečující o starého dědu a snažící se ze všech sil vypomoci alespoň své dceři k lepšímu životu. Zbyňka požádá o radu ohledně pozemků a tím se rozběhne téměř detektivní práce, která převrátí Zbyňkův život naruby a současně mu alespoň na chvíli dává smysl.
Z románu Dešťová hůl je poznat, že Jiří Hájíček důvěrně zná život na vesnici s veškerými jejími drobnými specifiky, vazbami a sítěmi, kdy si každý vidí až do talíře. A umí to předat dál.
Eleanor se má vážně skvěle
Gail Honeyman
Buď jsem na knihu nenarazila ve správný čas a nebo jen nesdílím všeobecné nadšení.
Eleanor je podivínka, od začátku je dost jasné, co se za tím vším skrývá, proč se tak chová, její životní osud je vykonstruován dost prvoplánově, aby ve čtenářkách vzbudil emoce, ale současně tak nějak jen klouže po povrchu.
(SPOILER) Jak už to tak bývá, je neatraktivní, uzavřená ve svém světě, terčem posměchu kolegů, bez přátel, jako důsledek prožitého traumatu...a pak najednou jako mávnutí kouzelného proutku se vše změní.
Takových příběhů už bylo sepsáno...bohužel tento mi nějak nedal nic navíc, proč bych si Eleanor měla oblíbit a zamilovat. Miluji knihy F. Backmana, líbila se mi Fazona, Zázrak na nástupišti č. 5 a mnoho dalších, které jsou o obyčejných lidech, plné laskavosti, humoru, milých lidí, které taky idealizují svět kolem sebe, ale Eleanor mezi ně nezařadím, bohužel mi nějak nesedla.
Noční chodci
Jaroslav Rudiš
Ráda jsem si s Nočními chodci vypila kafe. Rudiš jako vždy výborný!
Rozum a cit
Jane Austen
Rozum a cit se mezi zlatý fond literatury řadí zcela oprávněně. Ani po dvou stoletích od svého prvního vydání neztrací nic ze své krásy. Ano, společnost se proměnila, ale prožívání prvních lásek a niterné užírání ani moc ne. Příběh není ničím výjimečný, co tuto knihu vyzdvihuje nad jiné je vybroušený styl, věty poskládané tak, že ač v nich není ani jediné hrubé slovo, tak sarkasmus z nich přímo odkapává.
Sběratel sněhu
Jan Štifter
Nechybělo moc a bylo by to vynikající. Jan Štifter skvěle rozehrál jednotlivé dějové linky, zahltil čtenáře postavami, vtáhl ho do 3 časových období, připomenul nelehká období našich českých dějin, otevřel spoustu otázek. Nažhavil mou zvědavost. Knihu nešlo odložit. Konec byl působivý, má hloubku a mnohé se propojilo. Ale mnohé zůstalo nevyřčeno a vlastně z celé knihy mám dojem, že by si zasloužila mnohem větší prostor. Bohužel takto ve mně zůstává pocit zklamání, že některé postavy a dějové události byly jen kulisou a to je strašná škoda.
Café Groll tento "malý" formát sednul lépe.