Clara_C
komentáře u knih
Muž vdaných žen
Alex Walló (p)
Napsat i oddychovou knížku tak, aby byla oddychová, je umění. A pokud čtete, smějete se, říkáte si jo, každý má svou oblíbenou kapelu, tady pán Beastie Boys, já ujížděla na EMF a Prodigy, pokud si vybavíte vlastní city ke svým protějškům, v knize viděno chlapským pohledem, zahlédnete i přes kupu avantýr obyčejný život, který máme občas všichni ode zdi ke zdi, tak je to prostě dobře napsaná knížka.
Pro filozofování sáhnu v knihovničce prostě jinam.
A motorky super, vítr ve vlasech, to je přesně ono. Svoboda, žádné myšlenky, jenom pocity. Je to tak.
Jen ten pseudonym. Jak vidím Walló, naskočí mi v hlavě Olga :-)
Vlčí štěstí
Paolo Cognetti
Mám ráda podobné knížky. Kdy s postavami hledáte i svoje kořeny a říkáte si, že to máme skoro všichni stejné. Také bychom se chtěli vyznat v tom, co chtějí ostatní. Ale je to těžké, když nevíme ani my, sami, co vlastně chtít.
Někdy stačí jenom přijmout realitu. To, co nám život nabízí.
" Silvii se v pátém patře na předměstí zdálo o chatě, ledovci a svahu vedoucím na Felik. Nešel před ní žádný vůdce družstva. Ani Fausto, ani Pasang, ani žádná stopa, kterou by už někdo vyšlapal. Ale ona přesto znala cestu. Kráčela po tom svahu sama a zarážela mačky do zledovatělého sněhu, cepín udával krok, nohy měla silné a sebejisté a už se blížila ke svému ztracenému městu.
Svět patří tomu, kdo si ho vezme."
Marta v roce vetřelce
Petra Soukupová
Napsané to je skvěle, paní Soukupová prostě umí. Z textu, někdy suchého, vyběhne vtip, že se i přes tu beznaděj začnu smát.
Ovšem jinak je deníček Marty i na mladou holku dost depresivní. Můžeme hledat chyby ve výchově, v přístupu rodičů i jejím, kdy se při svém prvním problému složí, možná jsem čekala jiný konec, kdy se slečně něco přehodí v hlavě, ale nic. Marnost a čekání, že se všechno samo nějak vyřeší.
Malinká jiskřička naděje by se určitě hodila.
Návod k použití železnice
Jaroslav Rudiš
Knížky pana Rudiše patří mezi moje oblíbené. Vlakem jezdím, i když k nim nechovám takovou lásku jako autor. Ale mám pochopení pro absolutní nadšenost pro věc, ať už je to cokoliv. A pan Rudiš prostě železnice miluje. Ne pro jejich prvotní využití, tedy dopravit se z bodu A do bodu B, ale pro cestu samotnou, pro gastronomické zážitky, ať už ve vlaku, nebo v nádražkách, či blízkém okolí nádraží. Lehké záchvaty historie byly na místě. Ale. Tolik míst, měst a koutů si prostě nezapamatuji a určitě ani nemám v plánu je navštívit. Ale chápu. Je to podobné jako když dlouho mluvím o svých zálibách. Chvíli mě přátelé poslouchají a potom už vidím, jak jen tak kývou hlavou a myšlenkami jsou u svých starostí :-)
Cením překlad.
A neodpustím si osobní zkušenost s vlaky, která je naprosto jiná než pana Rudiše. Jezdím druhým rokem každý týden z jedné konečné stanice ve východních Čechách - je možné, že tam autor ještě ani nebyl :-) - do České Třebové přes Kolín až do Nymburka a zpět. Tedy zmínky o těchto nádražích jsou pro mě zajímavé a pohřebiště pro vlaky příště lépe prohlédnu. Nicméně jezdím se psem v dobu, kdy se přepravují studenti do škol a mé zážitky z totálně nadupaných vlaků jsou poněkud odlišné. Jídelní vozy a první třída jsou pro nás s kamarádkou na vodítku zapovězené, nicméně příhody z cest jsou vesměs pozitivní. Ale pro nás je prioritní ten cíl než cesta, ty hledáme v jiných lokalitách.
Vetřelec
Kristýna Trpková
Ale jo. Přečteno rychle, knížka má spád, občas si říkáte, že je ten postup ve vyšetřování nějaký ne úplně posloupný, ale asi to tak je. Nicméně při čtení bychom se neměli tímto zabývat. Téma perfektní rodinky bylo na můj vkus omílané až moc často. Ale to jsou jen drobnosti u knížky, kterou jsem přečetla téměř na posezení.
Vnučka
Bernhard Schlink
Knižka mě chytla a už nepustila. Nejdřív jsem si říkala, kde je ta vnučka, o kterou má jít, ale všeho do času. Není moc překvapivé, že dítě vyrůstající v rodině popírající holokaust a oslavující původní Německo, věří stejným bludům. Podobně jako my zapomínáme, v čem spočívalo zlo komunismu, kdy někteří dnes jsou schopní tvrdit, že se tak nedělo a všechno bylo jinak.
Chápu východní Němce, kteří po pádu zdi, podobně jako u nás po listopadu, nevěděli moc co se sebou, proti jakému zlu se vymezit, když všechno, co do té doby bylo, zmizelo a začalo se objevovat v jiných podobách. A vysvětlujte toto někomu ze západního Německa. Takže chápu i Kašparovu naivitu, snahu všemu a všem vyhovět a výrazně neodporovat.
Moc dobře napsaná konfrontace mezi jinými světy a generacemi.
Když teče krev
Stephen King
No, jako vždycky King. Parádní, čtivé, pomalu jako ze života, i ten je totiž někdy pěkný horor. Nejvíc mě chytla povídka Telefon pana Harrigana, ale myslím, že každá část knihy měla co nabídnout.
Můžeme si myslet, že má mistr i slabší chvilky, že některé knihy nejsou úplně dokonalé, ale klobouk dolů a přeji nám, abychom se ještě dlouhou dobu mohli těšit na nové knihy.
" Chceš vědět, co si myslím, Drewe? Myslím si, že když muž řekne - to přece víš - což chlapi dělají pořád, myslí tím ve skutečnosti JÁ to vím, protože TY jsi moc blbá na to, abys to věděla. Tudíž já chlap ti to musím vysvětlit, abys to jako ženská pochopila. "
Stav beztíže
Woody Allen (p)
Typický Allenův humor s parádním překladem. Co jméno, to perla. Povídky krátké, sic vtipné, ale je z nich poznat Allenova klasická nejistota ze sebe samého, že selže v uměleckých kruzích, z nezájmu opačného pohlaví, pasáže o sexu jsou vskutku vtipné, poslední, nejdelší povídka mi přijde lehce biografická, jelikož mi připomínala jeho Mimochodem.
Velmi osvěžující četba.
Přijde kůň do baru
David Grossman
Po dočtení jsem měla pocit, že jsem zůstala na světě úplně sama. Tak moc na mě zapůsobila osobní a osobitá zpověď. A je úplně jedno z jakého konce světa příběh je, protože je plný nedorozumění a lidé se pochopí až pozdě. I když před smrtí není nikdy pozdě.
Počet diváků, kteří vydrží poslouchat se může rovnat počtu čtenářů, které kniha zasáhne. Není úplně jednoduchá.
Přitažlivost pádu
Noel O' Regan
Podobně jako na autory severských kriminálek působí jejich příroda, syrovost a tma, tak i tady měla krajina, útesy a výhledy z nich velký prostor a věřím, že i vliv na jednání místních obyvatel. Někteří inklinovali k víře s tím, že mají určité životní poslání, jiní neunesli tíhu svého osudu a chtěli zvolit rychlé řešení. Skvěle popsáno a napsáno, musíte přemýšlet nad každodenním životem rodiny, která za bydlení v domě s úžasnými výhledy, platila až vysokou cenu. Říkáte si, jestli byste byli i vy schopni podobné empatie až do takových rozměrů a důsledků. Jestli byste upozadili vlastní děti, notabene na ně naložili svoje i cizí břímě pro vás neznámých lidí. Které se se svým pro ně traumatem z dětství nejsou schopny vyrovnat ani v dospělém věku a potřebují se ujistit o svém vztahu k rodičů, místě v životě. Každý po svém.
Nevšední kniha s citlivým překladem.
Smrtící volání
Angela Marsons
Tohle byla asi nejmíň uvěřitelná zápletka, byť knížky Angely miluju a jsou stále hodně čtivé, a i tak se už teď těším na další porci. Tady mně ale spíš zajímaly osudy policejního týmu, než až překombinované dvojice zločinů.
Věřím, že sourozenecká rivalita, navíc podpořená nezájmem rodičů, může být problém, ale tohle už bylo i na mně moc. Nicméně zajímavý vhled do oboru jako je profilování pachatelů podle písma, ale jako napínavá krimi na mě tentokrát úplně nezapůsobila.
Desetkrát a dost
Scarlett Wilková
Knižní jednohubka, taková, jaká by měla být. Čtivá, žádné komplikace, ale přesto zajímavá. Nemusíte nad ničím moc rozjímat, ale když dočtete, usmějete se, protože ano, tak to v životě prostě chodí. A i to, že jsem už něco zažila, vím, že milostné peripetie jsou stále stejné. Ať je vám dvacet nebo padesát. Stále jsme schopní chovat se jak malí :-)
Takže děkuji za takhle milou knížku.
Sviňák
Irvine Welsh
Tohle vám zaleze pod kůži. Drsné a syrové. Smrad cítíte snad až doma. U některých pasáží nedoporučuji konzumovat cokoliv. Chvílema jsem měla pana neomylného, veledůležitého a věčně nadrženého, plný zuby, neskutečně mě jeho arogance vytáčela.
Jo, na konci vám plno věcí dojde, ale kdo jsme my, abychom kohokoliv soudili?
Bruciiiiii, toho se budu dlouho zbavovat.
" Společnost se změnila a zákon s ní neudržel krok. Není možný stíhat lidi pro jejich spotřebitelský preference. Pak by je bylo třeba taky možný zavírat za to, že maj raději kukuřičný lupínky než celozrnný, a mraky takovejch nesmyslů. "
Vypravěč
Dave Grohl
Kdo by neznal Nirvanu. Skupinu, která vytrhla z letargie nejen posluchače, ale i jiné muzikanty. Nicméně Nirvana je jen jednou, i když zcela zásadní, z kapitol skvělého člověka, který je důkazem, že když chcete, jde všechno. Jenom musíte najít odvahu a vyjít ze dveří. To, že knihu napsal sám, je o to víc, jako byste seděli u Grohlů v obýváku a kolem šla v pyžamu Joan Jett.
U Vypravěče poznáte, že je to jednoduše rovný člověk, což se dnes jen tak o někom říct nedá, a nejvíc vlastně nejvíc rodinný typ.
Možná právě proto a hlavně proto, že vždycky zůstal sám sebou, má život plný překvapení. A i pro mě tedy překvapení - upravená píseň z mých školních let a zazpívaná původním interpretem Rickem Astleym. Díky za inspiraci a za tvou odvahu, Dave.
" Vadilo by ti, kdyby se k nám na večeři přidali AC/DC? "
Počkat. Zamysli se nad tím.
Neuplyne den, abych se nezastavil a nepoděkoval vesmíru za tato nadpozemská požehnání, a snažím se nic nebrat jako samozřejmost. Nikdy mi nebude připadat normální, že jsem součástí takového žitého snu, vždycky budu mít pocit, že svůj vlastní život sleduju zpovzdálí, že se dívám na fantazii někoho jiného, která se odehrává přede mnou. Ale je to můj život. A právě v těchto chvílích se snažím zůstat nohama pevně na zemi a připomínám si, že jsem možná nejšťastnější člověk na světě, prostě proto, že se můžu znovu nadechnout a nechat se dovést k dalšímu dobrodružství.
" Odvaha je určujícím faktorem v životě každého umělce. Odvaha obnažit své nejniternější pocity, odhalit svůj pravý hlas, předstoupit před publikum a ukázat ho světu. Emocionální zranitelnost je často nutná k tomu, aby člověk dokázal tvořit, ale může hrát proti vám, když sdílíte svou píseň s celým světem. V tom spočívá ochromující vnitřní konflikt každého citlivého umělce. "
Pohádka
Stephen King
King prostě umí. Jistě, někdo by stránky ubral, někdo přidal, jiný by to ani neotevřel, ale kdo z nás je King?
Za mě super čtení, horor to není, ale procházet měnícím se městem, kde nevidíte nic než zkázu, nechcete nikdo z vás.
Taky mě nejvíc bavily pasáže s Radar, nejvíc se bojíte o ní a, stejně jako u vlastních psů, jí přejete věk plný vitality. Napořád.
Kočka a Generál
Nino Haratischwili
Ještě teď mám z některých pasáží husí kůži. Pořád se zabýváme první a druhou světovou válkou, řešíme zvěrstva a nelidskost v nich spáchaných, ale války jsou zde pořád. Stále jsou někde šílení vojáci a Nura jako jejich svědomí.
Člověka formuje život, činy jím spáchané, ale i přesto se nakonec ukáže, zda se ještě dokáže podívat sám sobě do očí nebo ne.
Krásná a v mnoha ohledech krutě pravdivá a současná kniha.
" Jestliže bylo možné, aby udělali, co udělali, jestliže bylo možné, aby on udělal, co udělal, aby mu v tom nikdo nezabránil, aby je nikdo nezastavil, jestliže bylo možné, aby Aljoša jen tak zmáčkl spoušť a aby Nuře svírali hrdlo, jestliže bylo možné, aby všichni vládli nad životem a smrtí, aniž za to museli zaplatit, jestliže bylo možné vmžiku odložit lidství jako starý plášť, pak lidství nemá žádnou cenu.
Každý krok, který dosud v životě udělal, protože se domníval, že je správný, byl jenom ztrátou času. Ve světě, kde máte na výběr buď stát se vrahem, nebo si sám prohnat kulku hlavou, ve světě, kde se znásilňuje proto, že se naskytla příležitost, už neexistovalo žádné správně.
Přišli jsme na místa, kde jsme neměli co pohledávat, a dělali jsme věci, které jsme dělat neměli. Proti své vůli jsme se podrobovali vůli jiných a namlouvali si, že je to naše vlastní rozhodnutí. Myslíš, že jsi byl třeba jen na vteřinu svobodný? Myslíš, že na světě existuje svobodný Rus? Že někdy existoval? Svoboda je vykoupená neviditelností a mlčením, anebo vyústí v pracovní tábor nebo přinejlepším v cele o devíti metrech čtverečních. Naše svoboda je buď nečinnost a apatie, nebo strach. "
Ty chladné oči
Scarlett Wilková
Před minulostí neutečete. I když se stále snažíte přizpůsobovat. A není úplně důležité co si o vás myslí okolí jde o to, jaký máte názor sami na sebe, za co se stydíte a na co jste hrdí. Nebyla to jednoduchá doba, ale jak je vidět naučené chování se táhne dlouho přes generace. Konec mě překvapil, myslím tim závěrečný dopis.
" Emil si byl vědom toho, že další generace už o něm a dalších mladících, kteří navlékli nacistické uniformy, vědět nebudou. Nikdo jim to už neřekne, nikdo je o této jedné kapitole dějin nebude učit, a tak nebudou vědět, jak složitý život může být, jak těžká rozhodnutí člověk musí udělat, jak málo může ovlivnit, co se s ním stane, kam ho mocní pošlou, co mu přikážou činit. A on to pak činí a připadá si přitom jako sněhová vločka, která se bezmocně zmítá ve vánici. Budou znát jen svět, ve kterém je vše předem nalinkované a není žádoucí o něm přemýšlet. "
Ibka
Petra Braunová
Obdiv za nepřikrášlované vzpomínky, pocity a za život viděný ať už jako dítě nebo dospělá žena.
Jsem ráda, že jsem nejen já jezdila tak nerada k prarodičům na prázdniny. Ovšem z trochu jiných důvodů. Ale takové byly dříve vztahy. Nikdo se s ničím tak nepáral, nebyl čas na niterné psychologické rozbory. Dnes řešíme zase jiné vztahové komplikace -:)
Za mně moc pěkná kniha a inspirující čtení.
Šeptuchy
Alena Sabuchová
Knížka nabitá pocity, naivitou mladí, dospíváním, tajemnem, snahou odhalit to, o čem je vlastně život. Myšlenky, vzpomínky, lesy, duchové, šeptuchy, tady nehledejte ani hrdiny ani děj. Přesto moc pěkné čtení o podstatě bytí, které smrtí nekončí.
" Tady někde začínají články o tom, jak porozumět komukoliv a čemukoliv. Namísto toho, abychom se zeptali. Jenže potom se bojíme, že bychom dostali odpověď. A tak si raději myslíme. Abychom jednoho dne, když zjistíme, že nic z toho, co jsme si mysleli, není pravda.
Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chyby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši. "
Gentleman v Moskvě
Amor Towles
To to uteklo. Z roku 1922 do roku 1954, kdy se přes Rusko valily dějiny ( ovšem, kdy také ne ), a vám to v knížce přijde jako chvíle. A najednou je z hraběte šedesátník, ze Sofie mladá žena, pouze Anna zůstává stále tou štíhlou jako vrbový proutek. A i přes ně se celou dobu události ženou jako vichřice. Ale to by v tom byl čert, aby si neporadili se změnou režimu, získali vlivné přátele a my u toho mohli být.
Krásná kniha, i když dějiny na pozadí jsou takové jaké byly, lidé mizeli na Sibiři, koneckonců i Sofie se ocitla v Metropolu vlivem okolností.
" Jako mladík byl hrabě pyšný na to, že ho tikání hodin nemůže vyvést z míry. Začátkem dvacátého století měl několik známých, kteří dovedli udělat neodkladnou záležitost i z té největší banality. Snídani i cestu do práce se snažili odbýt co nejrychleji a klobouk věšeli na háček s takovou precizností, jakoby se chystali k vojenskému tažení. Telefon zvedali při prvním zazvonění, očima zběsile přelétali novinové titulky, v hovoru se omezovali jen na to nejpodstatnější a obecně vzato trávili své dny honbou za hodinovou ručičkou. Bůh jim žehnej.
Hrabě si naopak zvolil život smysluplně neuspěchaný. Nejenže kategoricky odmítal hnát se za nějakou stanovenou hodinou, ale činilo mu skutečné potěšení, když mohl povědět příteli, že ta či ona světská záležitost samozřejmě počká, a vychutnat si s ním lehký oběd nebo procházku po nábřeží. "