Marta v roce vetřelce
Petra Soukupová
https://www.databazeknih.cz/img/books/84_/84766/bmid_marta-v-roce-vetrelce-JD6-84766.jpg
4
923
923
Martě je čerstvých devatenáct let, je hezká, chytrá, a v životě jí jde všechno snadno. Právě se dostala na vysokou školu a těší se na nový život. Jediné, co ji trápí, je jizva v obličeji. O prázdninách proto nastoupí na brigádu, aby si vydělala na plastickou operaci a začala svůj dospělý život s novou tváří. A právě tady začíná řetězec dramatických událostí, které Martě dokonale převrátí život. Na brigádě se bezhlavě zamiluje do Roberta a zcela se na něj upne. Záhy zjišťuje, že je těhotná a Robert je ve skutečnosti ženatý. Rozhodne se pro potrat, ale matka ji přinutí si dítě nechat, aby se o něj sama mohla starat. Martin život je v troskách, představy o budoucnosti, studiu, lásce, rodině se jí hroutí. Ví, že roli, která se od ní očekává, nedokáže zvládnout, a balancuje na hraně deprese a vzpoury. Krizi řeší útěky, alkoholem a sebepoškozováním. Nová kniha Petry Soukupové je stylizovaná jako deník dospívající dívky, náhle vržené do dospělosti. Soukupová opět dokazuje, že síla jejího vypravěčství spočívá v nečekaném nasvícení existenciálních situací. Sugesci celého příběhu umocňuje jazyk, který přesvědčivě odpovídá myšlení a vyjadřování dospívající dívky.... celý text
Přidat komentář
Autorku miluju, ale tahle knížka mi nesedla. Hlavní hrdinka mi byla nesympatická, nedokázala jsem ji příliš pochopit. Příběh mi přišel zajímavější z pohledu rodičů, kteří ať dělají, co dělají, nic s dcerou nezmůžou.
Autorku čtu ráda, líbí se mi její zvláštní styl psaní, kterým vás dostane přesně do těch pocitů, jaké chce vyvolat. Když jsem se dočetla o její nové knize Marta děti nechce, půjčila jsem si i Martu v roce vetřelce, na níž kniha navazuje.
Musím vyzdvihnout umění paní Soukupové, jak dokáže svým úsečným psaním dovést Martu pomalu, ale jistě až k takovému stavu, kdy již není schopna vlastně ničeho a sama uzná, že se musí léčit. I když už to vypadá, že to s ní půjde k lepšímu, žádný happy end se nekoná: "Celej den je mi špatně a s Fíkem ven Karla. Fíkovi je to jedno a já neexistuju."
Škoda, že spisovatelka dělala z Marty stále alkoholičku, i bez toho neustálého pití je to reálný obrázek toho, jak člověk může spadnout do hluboké deprese a pak ta bezútěšnost a jakési točení se stále v tom samém kruhu. Každý je asi zvědavý, jak bude Martin život pokračovat dál a bude vůbec se sebou někdy spokojená?
"Třeba je to prostě na světě tak, místo jednoho člověka, kterej se ztratí, najdu jinýho."
Výběrně napsaná kniha, styl paní Soukupové je nezaměnitelný. Její pohled do dívčí duše je perfektně vypracovaný. Mrzí mě absence jakéhokoliv konce, čekala jsem alespoň náznak rozuzlení. I tak skvělá kniha
S komentářem k této knize jsem si dala načas. Já ji dočítala včera večer a při vědomí, že na nebi začala zářit hvězda jedné velmi statečné dívky, která rozdávala spoustu radosti, síly a naděje :-(. Nevím, zda to nějak podvědomě neovlivnilo moje nižší hodnocení. Deníková forma knihy mi nevadila, ale o to víc vyniklo tolik promarněných dnů, já nevím, na poměrně syrově napsané knihy od autorky jsem zvyklá, ale tohle jsem těžko rozdýchávala, asi proto, že šlo o mladého člověka a já se snažila hledat pro hrdinku pochopení. Moc se mi to nedařilo, vadila mi spousta věcí i situací a to nejen u Marty, ale i u jejich rodičů. Navíc, ta poslední třetina, ač kniha není žádná bichle, se mi zdála až moc stereotypní, zachraňoval to jen psí přítel :-). A tak hodnotím více méně průměrně, ale o to víc se těším na novinku o Martě, která děti nechce... Co tedy naplňuje její život nyní, v dospělosti? Jsem zvědavá, za chvíli se mi splní rezervace.
Kniha Marta děti nechce volně navazuje na Marta v roce vetřelce. Proto jdem se rozhodla nejprve si přečíst první díl. Kniha se četla dobře, psaní stylem deníku mě baví a v knížce je i plno obrázků. Marta mě ale neskutečně štvala a doufám, že v druhém díle se polepší.
Moje druhá knížka od Petry S. Po Nikdo není sám jsem vzal do ruky tuhle, motivován vydáním nového titulu, v jehož názvu se Marta objevuje také. Opět oceňuji přesné, civilní dialogy, popisy životních situací. A opět se protínám při čtení se svými pocity, zážitky, z doby studií. A o tom to čtení pro mě je a opět jsem dostal vrchovatě. Byť v některých částech byl stav hrdinky pro mě až trýznivý, jsem moc rád, že mi osud tu knížku přikutálel do cesty.
Kniha je napsána formou deníku. Hlavní hrdinka není ideální.
Určitě to není povrchní , zlý člověk, mů6e tak ale na okolí působit.
Ale na hodně lidí mů6e tak zapůsobit že je povrchní, naivní, hloupoučká..
Ale to že se dostane do nepříjemných situací to jsou prostě životní lekce a záleží kdy je ten člověk pochopí..
Tady při čtení nakoukneme jaký bývají vztahy se sourozenci i s rodiči ..
Že ti s kterými žijeme , co nás vychovávají sami si v životě prožili i něco špatného.
To co prožila hlavní hrdinka určitě prožila hodně holek.
Na to kdy kniha byla napsána je téma hodně nadčasový ..
Autorka tady perfektně popsala nicotu a prázdnotu kterou prožívá hlavní hrdinka...
Již několikátá kniha od autorky a pořád mě baví právě její autentický a nezaměnitelný styl psaní. Deníková forma dodává knize na svižném tempu a styl vyjadřování prostě odpovídá tomu, co by si 19ti léta holka sama zapsala. Na mě moc otevřený konec, takže se těším na volné pokračování.
Knihu jsem ve třetině odložila a nedočetla... Téma mladé 19leté dívky, která prožívá různé peripetie, které přirozeně patří k věku, pro mě naprosto zabil styl zpracování. Forma deníku je sice fajn, ale hodně mi vadila nespisovna čeština a chybějící slovesa (nebo jen použití infinitivů)...celkově mě to pak vůbec nebavilo, a chyběla mi hloubka prožitku. Můj styl to sice není, ale věřím, že někomu se líbit může.
První přečtená kniha od Petry Soukupové, a musím říct, že se mi to docela líbilo. Pouštím se rovnou do volného pokračování, Marta děti nechce.
Tahle kniha mi už několik let ležela v knihovně a čekala. Začala jsem ji číst ve správné době a vůbec nelituji. Výborné postřehy mladé dívky, která má dost problémů sama se sebou i s celým okolním světem. Jak napsala Kopretinka784. Marty mi chvíli bylo líto, často byla na facku, ale pořád je to něčí milovaná dcera a sestra. Jak jí pomoci? Forma deníku byla dobrá volba a obdivuji Petru Soukupovou, jak se umí vžít do role mladé nevyrovnané dívky.
Konečně jsem v seznamu Dnes přidané knihy objevila něco v češtině a dostupného v místní knihovně. Ani jsem nečetla anotaci nebo komentáře a pustila se hned do čtení. Forma deníku mě překvapila, ale vůbec mi nevadila a příběhu vůbec neuškodila. Ani obrázky, upřesňující některé zápisy v deníku.
Jak už bylo v komentářích napsáno, chvíli mi bylo Marty líto, chvíli jsem se o ni bála, někdy by zasloužila.... . Chápala jsem i nelehkou situaci rodičů. Pomoct jí, ale jak? A přikazujte něco dospělému potomkovi. Skvěle napsaný příběh. A že nekončil happy endem - vše zalité sluncem - nový přítel, přijetí na školu,...? To by aspoň za mně tomu příběhu uškodilo. Tak jak to dopadlo, mně stačilo. A pak, šťastný konec si každý představujeme jinak.
Trochu netypicky dnes publikuji recenzi rovnou na dvě knihy, ale myslím si, že v tomto případě si to můžu dovolit - jedná se totiž o dvě knihy jedné autorky, jež na sebe volně navazují a pojí je hlavní hrdinka Marta. Ano, řeč je o dvou knížkách, které obletěly Instagram - Marta v roce vetřelce a Marta děti nechce.
Petra Soukupová zde ve stylu sobě vlastním opět dokázala naprosto realisticky popsat osudy hlavní hrdinky a osob jí blízkých. Já fakt nevím, jak to autorka dělá, ale já naprosto VŽDY najdu ohromné množství pojítek buď s mým vlastním životem, nebo alespoň životy mých blízkých. A nejinak tomu bylo “v Martách.
Jak už jsem zmínila, obě knihy mají stejnou hlavní hrdinku - v prvním díle je Martě devatenáct let, v tom druhém přes třicet. V obou řeší svá osobní dramata, v prvním díle formou deníkových zápisků, ve druhém formou klasických vyprávěcích kapitol z pohledu Marty samotné a rovněž jejích nejbližších. Dějově knihy nejsou nijak extra nabité, jak jsme u Soukupové zvyklí, o to více se však soustředí na psychologii postav, která je zde opět bravurní.
Pokud bych měla knihy porovnat, mým oblíbencem je díl první. To, co hrdinka zažívá, a to, s jakou surovostí je to popsáno, mi častokrát bralo dech. Z knihy jsem byla doslova nadšená. Druhý díl byl možná trochu víc dějově založený, Marta totiž absolvuje pěší pouť do Santiaga a u toho retrospektivně hodnotí svůj život a vztahy. Určitě je lepší mít načten i první díl, pomůže vám to pochopit spoustu věcí a uvědomit si, jaký posun hrdinka za ta léta udělala (anebo neudělala?…).
Oba díly mě bavily moc, opět jsem si potvrdila, že Soukupovou já prostě můžu, miluju její práci s postavami a pokaždé mám pocit, že vychází z mých zkušeností.
Kniha se mi četla moc dobře, bavil mě deníkový styl psaní i zkrácené věty bez sloves, skvěle to korespondovalo s přemýšlením Marty.
Nová kniha Petry Soukupovej prevalcovala túto zimu české bookstagramy (aspoň teda tie, ktoré sledujem ja). Nuž, a novú knihu Marta děti nechce (2024) by som zo svojej podstaty nemohla prečítať bez toho, aby som si dala aj prvý diel Marta v roce vetřelce (2011).
Martu spoznávame čerstvo po maturite, chystá sa na výšku a silno sa zamilovala. Idylka? Ani nie, následne sa jej všetko dogabe, a práve o tom je jej príbeh v prvej knihe.
Ja som nad touto postavou veľa točila očami, a počas čítania som voči nej prechovávala menej než vlažné pocity. Slaboška, nevýrazná, vezie sa na pohodlnej vlne, priam submisívna. Až potom som si uvedomila, že v rôznych životných situáciách, ktoré Marta zažije, bol už snáď každý z nás... A zrazu sa mi to celé "poľudštilo".
V prvej časti ma veľmi bavili aj ilustrácie a celkovo vykreslené rodinné vzťahy. Knihu z roku 2011 som milovala čítať aj kvôli popkultúrnym referenciám- čo bolo in, čo sme sledovali v TV, aké filmy či songy sa hrali. Totálny návrat do mojich študentských čias.
Mít či nemít děti? A kdy? A s kým? Za jakých podmínek a okolností? Otázek je v tomhle případě až až a řekla bych, že dokonalá a správná odpověď neexistuje. Možná proto je mateřství pořád tak velký téma. Takže se není co divit, že si ho pro svůj román vybrala i jedna z mých opravdu oblíbených českých autorek.
Musím říct, že i na druhé přečtení mě tenhle příběh dostal i když se těžko reflektuje čím konkrétně.
Možná příběhem, možná tématem, dost možná způsobem a stylem jakým je napsaný... Určitě tímhle vším dohromady nehledě na to, že aktuálně téma děti a mateřství vnímám zas jinak, než před lety.
I když, jedno zůstalo. Můj komplikovaný vztah k hlavní hrdince. Vlastně pořád nedokážu říct, jestli mi byla sympatická nebo ne. Byly okamžiky, kdy jsem jí opravdu rozumněla a chápala její obavy, strach, rozpoložení i rozhodnutí, ale pak byly pasáže a situace, kdy pro mě bylo těžký rozklíčovat jestli mě svým běsněním sere, jestli s ní soucítím nebo co vlastně.
Nicméně i tahle polarita je v pořádku, řekla bych. I nejlepší kámoš vás občas sere, i když ho máte rádi a ste tu pro něj, když potřebuje, tak proč byste takový vztah nemohli mít k literární postavě?
Opět skvěle napsaná kniha, Soukupová je prostě sázka na jistotu. Martiny depresivní i jiné stavy popsala tak skvěle, že je čtenář prožívá s ní. Děsil mě přístup jejích rodičů a to hlavně tím, jak moc je podle mě reálný a v českých rodinách běžný.
Ráda bych si přečetla deník z každého dalšího Martou prožitého dne, naštvalo mě, že už kniha končí, chci víc.
Na začátku všechno v pořádku a jedna "chyba" změní celý pohled na svět a hlavně na svůj život..jako rodiče mě nejvíc děsila beznaděj v komunikaci a snaha pomoc své dceři....
Zdá se, že na dospělost není recept. Je mi skoro o čtyřicet víc než Martě a některé pocity s ní sdílím. Paní Soukupová mě vždycky rozerve…
Štítky knihy
deprese dospívání studenti sourozenci rodinné vztahy psychologické romány alkoholismus matky a dcery matky samoživitelky, svobodné matkyAutorovy další knížky
| 2020 |  Věci, na které nastal čas |
| 2009 | Zmizet |
| 2017 | Nejlepší pro všechny |
| 2015 |  Pod sněhem |
| 2022 | Nikdo není sám |
Uf. Celou dobu jsem trnul, co kde kdy Marta způsobí. A říkal si, že tohle tedy žádný vzor není. A postupně mi začalo docházet, kolik Mart jsem potkal, jenom některé byly hloupější a nedokázaly reflektovat sebe sama, jiné chytřejší, takže některým úskalím se vyhnuly. Takže - paradoxně - kniha plní svůj účel upozornit, varovat, dát nevhodný příklad. Otázka, kde se stala chyba, byla pro mne jasná - takhle špatně fungující rodinu abys pohledal, vlastně se nikdo o nikoho opravdu pořádně nezajímal, nikdo nikoho nevyslechnul, nic nedělali spolu, všechno to bylo jen vedle sebe, sluchátka a izolace. Poučení druhé - zajímejte se o lidi kolem sebe, dejte jim prostor se projevit, pozorujte je a nechte se pozorovat. Jsme sociální zvířata a takhle fungujeme. Nebo nefungujeme.