Přijde kůň do baru
David Grossman
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/371199/bmid_prijde-kun-do-baru-aYj-371199.jpg
4
222
73
Ve svém oceňovaném románu Přijde kůň do baru odpaluje izraelský spisovatel David Grossman jazykový ohňostroj, který se dotýká podstaty lidské duše. Jednoho horkého srpnového večera se na divadelní scéně maloměsta objeví zatrpklý a uražený komediant Dovele, který pronáší laciné vtipy a po chvíli začne líčit podivný příběh o prvním pohřbu svého života – když kráčel v dlouhém pohřebním průvodu a nevěděl, že zemřel jeden z jeho rodičů. Divákům v hledišti tuhne úsměv na rtech, večer se začíná podobat brutálnímu zúčtování – s Dovelem, publikem, hluboce poškozenou společností. Dokud nespadne opona.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2018 , Mladá fronta
Originální název:
Sus echad nichnas lebar , 2014
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem před pár lety četla a pamatuji si, jak moc mě zasáhla. Nyní jsem poslouchala audio verzi, která mi úplně vyrazila dech. Opravdu překrásné. Smutné, lidské, srdcervoucí.
Poslouchala jsem audio verzi knihy, byla skvěle namluvená. Příběh jako takový byl na počátku opravdu skvělý, měl energii, postupem v ději příběh začal hořknout. Z knihy mám dobrý dojem, splnila očekávání a nabídla příběh a niterné emoce člověka, který se živí jako bavič.
Stejně jako většina „čtenářů“ níže jsem knihu poslouchala v rozhlasové audioverzi a stejně jako většinu ostatních příběh hluboce zasáhl i mě. Místy, hlavně ze začátku, mi byl hlavní hrdina dost protivný a musela jsem se přinutit poslouchat dál. Ale jak se děj rozjížděl a komik postupně odkrýval svůj život, všechny strašné a bizarní zážitky, navíc na tragickém historickém pozadí, úplně mě mrazilo a těšila jsem se na každý další díl, ačkoliv jsem se zároveň děsila toho, co se ještě dozvím. Neuvěřitelně strhující, bolestná, ale hodně obohacující kniha, na kterou asi nikdy nezapomenu.
(SPOILER)
Nakonec to smysl dávalo.
Dlouho jsem myslel, že ne, že ta rámující situace komika svítícího si na svůj život je jen efekt, který není pro příběh nutný, není podpůrný a je vlastně i rušivý. Protože stand-up prostředí přece není místem, kde by bylo možné očekávat upřímnost výpovědi. Z těch pár zkušeností, které s tímto žánrem mám, vím, že sice témata předhazovaná publiku jsou mnohdy až nepříjemně osobní a smích je často vyvolán náhledem do intimně trapných okamžiků vypravěče. Ale jde o intimitu hranou, stylizovanou... Takže jsem si tak říkal, že jeviště stand-up vystoupení je možná to poslední místo, kde lze čekat autenticitu. A že tedy reakce diváků na Dovíka je nevěrohodná a umělá.
U čtení (v mém případě tedy poslechu) jsem dlouho zůstával prostě proto, že ta základní dějová linie byla zajímavá a zajímavě popsaná. A pak gradace po cestě zpět z tábora, ta byla až drásavá. Nejen v samotném faktu, že mladému člověku umře někdo blízký, nejen ve faktu, že neví, koho má oplakávat. Ale nutnost Dóvika čelit téhle pomyslné Sofiině volbě zrovna ve věku, kdy už je při své vnímavosti schopen dohlédnout toho, co se v jeho nitru a děje, ale zároveň ještě není dostatečně zralý k tomu, aby takový zážitek dokázal zpracovat? (pokud teda vůbec může být člověk někdy tolik dospělý, aby něco takového ustál bez rozkolísání vnitřního světa). No, tak to byla síla!
Jak jsem postupně zabředal do Dovíkovy zpovědi, vyjevovalo se, že zrovna tohle zvolené prostředí podporuje a doplňuje základní linku románu - není důležité jen to, co se vypráví, ale i jak se to vypráví a kde se to vypráví!
Kontrast drobného jednotlivce vystaveného světlům reflektorů vůči anonymitě temného hlediště. Kontrast intimního náhledu do bolavé duše a způsobu prezentace, který se nemůže obejít bez výrazných gest – to bylo téma, které se jakoby s Dóvikem táhlo už od jeho dětství, to nutkání přehlušit vnitřní bolest nějakou okázalou pozornost strhávající aktivitou - třeba chozením po rukou.
A možná nejvíc: kontrast člověka nutně hledajícího vzájemnost a pochopení blízkého vztahu, jaksi po něm stále slepě tápajícího – a diváků, kteří přišli v očekávání zábavného zážitku, o který se vystupující komik postará buď tím, že se mu jeho číslo povede, nebo tím, že se mu jeho číslo nepovede. V tomto posledním ohledu je román také hodně o nás, o naši schopnosti být trpělivě naslouchajícími tvory. Jsou lidé kolem nás našimi skutečnými bližními, nebo jsou víc zdrojem našeho pobavení, cílem našeho emočního voyerismu? Jak to s námi vlastně je? Zkouška emoční okoralosti, ano, to je přesné!
„Nechte ho ten příběh dovyprávět.“
Podle komentáře, co jsem tady napsala, je to už pět let, co jsem tuto knihu přečetla. A když jsem zjistila, že ji lze poslouchat v pořadu Četba na pokračování na Českém rozhlase, vzpomněla jsem si, jak mě zasáhla a tak jsem se do ní pustila znovu ušima. A musím říct, že načtená je skvěle. Zopakovala jsem si ji se všemi svíravými pocity, co ve mě vyvolávala už tenkrát, ale odejít z téhle „show“ jsem nechtěla.
Tuto knihu vřele doporučuji v duchu, že je to to, co potřebujeme číst, i když to možná není to, co bychom číst chtěli. Pokud máte sílu, přečtěte (nebo poslechněte) si ji.
Skvěle interpretováno H. Borem na ČRo. Jeho přednes učinil z poslechu neuvěřitelne živý zážitek, mnohem lepší, než kdybych si knihu četla sama. A i tak by to bylo tíživé poslouchání, plné trapnosti, smutku, troše legrace, plné života, který nebyl ani naplněný, ani prázdný. Hluboce lidský příběh.
Fantastický rozjezd – drsný stand up humor, vzdáleně připomínající Andyho Kaufmana – ale zcela originální a snad ten nejdrsnější a nejnekorektnější možný. Zejména v audioverzi a fantastickém podání Hanuše Bora je ústřední chaotická, sebedestruktivní a své diváky až nenávidící show nekonečně vtipná. Postupem času je posluchač/čtenář spolu s diváky stand upu úplně otráven čím dál únavnějším komikem a jeho zpovědí a román dospěje do úplně bezbarvé pointy. Možná to byl autorův záměr, za mě každopádně šíleným způsobem promrhaný úžasný potenciál.
Absurdní one man show a velmi neobvyklá kniha. Divák-čtenář dlouho netuší, co se vlastně děje a kam vyprávění směřuje, a přesto se od podivného a roztěkaného vystoupení nedokáže odtrhnout. Esenci stand-upu se autorovi povedlo vystihnout skvěle, forma vytváří zvláštně stísněnou, místy až klaustrofobickou atmosféru. A komik, v jehož vyprávění se mísí osobní traumata, různá izraelská-židovská historická příkoří i vulgární vtipy, je fascinující postava, která na pódiu nakonec nechá všechno, a to doslova.
Vůbec jsem nevěděla, co mám od knihy čekat. Nejsem příznivce kabaretů, kde si někdo dělá srandu z ostatních pomocí laciného humoru, nicméně jsem si řekla, zkusím to a knihu začala poslouchat na radiu VLTAVA ve výborném podání Hanuše Bora. Zpočátku jsem si myslela, že to nebude asi nic pro mě, ale postupně se do mě začala vpíjet atmosféra, která slibovala, že to nebude jen tak nějaký povrchní příběh zestárlého komika. A nemýlila jsem se. Zpověď židovského baviče, který obnažil svůj život a minulost až na kost, člověka úplně pohltí. Je to velice smutný příběh, který diváky v kabaretu uvádí do rozpaků a nemilosrdně je za celou společnost konfrontuje s pohnutým životem starého nemocného muže, který na sklonku svého bytí bilancuje a zamýšlí se nad minulostí a událostmi, které poznamenaly nejenom jeho bolestivou existenci. U poslechu mě nejednou píchlo u srdce a občas ukápla i slza.
Poslouchala jsem audio. Zpočátku jsem byla trochu rozpačitá, ale jak se děj posunoval bylo to lepší a lepší. Místy mě to vhánělo slzy do očí a když příběh skončil musela jsem ještě dlouho vstřebávat co jsem právě s touto četbou zažila. Musím zmínit, že to krásné nečetl Hanuš Bor. Děkuji za úžasný zážitek
Celkově mě kniha bavila a splnila mé očekávání. Výborná sonda do duše jednoho baviče.
Párkrát jsem se i zasmál ,a na druhou stranu ,se tam našlo i dost věcí k zamyšlení.
Hodnotím stejně jako Život si se mnou zahrává, přesto, že ten se mi líbil více. Tady vítězí forma. Ale jaká forma!
Dokonalý šoumen, který dokáže utáhnout publikum na vařené nudli, ale už má všechno na háku. Tragikomedie s místy dost černým humorem.
Musíte proudu slov přijít na chuť, musíte si představit, že sedíte mezi diváky v baru a sledujete fascinující vystoupení stárnoucího komika, balancující na hraně mezi humorem, trapností, tragikou a krutostí. Pokud na hru přistoupíte, odměnou vám bude strhující kniha na dřeň odhalující jednu docela obyčejnou lidskou bytost.
Četl jsem kvůli čtenářské výzvě.
Překvapilo mě, jak se povedlo přenést atmosféru stand-up vystoupení do vyprávění. Autor má skvělý vypravěčský styl. Charakter Dovika mě fascinoval. Maska humoru, anebo byl někdy skutečně nad věcí?
Také zrcadlo životu i společnosti. Soudce jako sekundující postava - výborná symbolika.
Kniha se mi těžko hodnotí jen hvězdičkami. Dal jsem 4,protože si je podle mne zaslouží. Vnitřně u ní mám spíš jen 3, protože kabaret nemám v oblibě. Ale v příběhu je narážek na tolik rovin, že z hlediska "stojí za přečtení" bych dal maximální počet. Takže nejspíš:
"Přečtěte si to, zažijte směs silných (smíšených) emocí a pěkně si projděte tím, jak budou jen pozvolna odcházet."
Doporučuji.
Na tuhle knihu jsem se těšila, ale brzy jsem zjistila, že nejsem cílová skupina této absurdní one man show. Chyba není v knize nýbrž v mé představivosti. Nedokázala jsem si to představit. Kdybych seděla v publiku, co bych ve skutečnosti viděla a jak by to na mě působilo? Nejdřív bych asi přemýšlela jestli to není nějaký novodobý trapnohumor ve stylu Andyho Kaufmana nebo se ten člověk prostě jenom zbláznil. A nedalo mi to, abych nepřemýšlela, proč to majitele nechává klidným, i když se mu podnik postupně vyprazdňuje a proč je tam postava Pidi a k čemu tam musí být ten soudce? V závěru jsem nedokázala ovládnout svou netrpělivost a přeskakovala stránky ve snaze dobrat se už konečně pointy.
Našel Dovík na konci vyčerpávajícího večera svůj klid? Nevím, posuďte sami. Třeba budete vnímavější publikum, protože příběh je to vskutku pozoruhodný.
Titulek Přijde kůň do baru, Sus echad nichnas lebar, je začátek jediného vtipu. Publikum se naděje mnoha odboček, které vypadají jako hercova tíživá znepokojivá osobní výpověď o několika dnech jeho končícího dětství, ve kterých velmi nerad s odporem a přesto dospěl. V každém případě čtenář sleduje záznam večerního možná improvizovaného nebo také precizně naplánovaného vystoupení jediného herce, reakce překvapeného publika a neméně překvapeného hosta, který vystoupení na přání herce zhlédl, zaznamenal a převyprávěl. Jejich umění libovolně pohltit či rozhořčit publikum i čtenáře a ovládnout jejich city zručně a precizně převyprávěl David Grossman. Pokud je tedy celé od á do zet zručně a precizně sám nestvořil. P.S. To je zpráva o příběhu, ne o knize z něj.
Občas se mi sejdou v krátké době podobné knihy, aniž to plánuju. Podobnost mezi Mariem a kouzelníkem Thomase Manna ze 30. let a o 80 let mladším fiktivním stand-upem je až zarážející a dokazuje, že lidská touha po krutosti nebo zhrozený úžas, který vyvolává, se přes všechen takzvaný pokrok nemění.
Divadlo ošklivosti - Dovíkův zoufalý humor, o kterém těžko říct, jestli posluchače zkouší, co vydrží, odhaluje jejich touhu po hrubosti, nebo chce opravdu umožnit únik z všedního dne, nakonec nejvíc pomáhá Dovíkovi samotnému, je to on, kdo se bez něj nedokáže vyrovnat se světem. Jenže výstup se mu postupně vymyká z rukou a stává se z něj autopsie, u které se divákům v klubu i čtenáři dělá nevolno, ale málokdo dokáže odtrhnout oči, odejít, zavřít knihu - bolest a trapnost přitahuje, každý chce vědět, jak hluboko se dá klesnout, na kolik kusů se člověk může veřejně roztrhat a co všechno z něj přitom vyteče.
Od knihy se těžko odchází i proto, že je skvěle napsaná, má spád a čistý styl bez přebytečných odboček, dokonce bez přebytečných slov (spíš bych ráda, kdyby Grossman dopověděl pár věcí, které nakousl - aniž to bylo třeba). Propojení osobní historie s prostředím je vynikající, o přeživších holokaustu, kterých v ne tak dávné době bylo ještě v Izraeli dost, vypovídá na malém prostoru stejně hutně jako o jednom nepodařeném dětství. A navíc může čtenář zkoumat sám sebe, zkouška emoční okoralosti je to důkladná.
Štítky knihy
Izrael rozhlasové zpracování izraelská literatura komici Bookerova cena
Autorovy další knížky
| 2018 |  Přijde kůň do baru |
| 2022 |  Život si se mnou zahrává |
| 2010 | Mít s kým běžet |
| 1996 | Viz láska |
| 2011 | Žena, ktorá uteká pred správou |
Kniha Přijde kůň do baru je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 273x |
| Čtenářské výzvě | 94x |
| Doporučených | 17x |
| Knihotéce | 89x |
| Chystám se číst | 155x |
| Chci si koupit | 29x |
| dalších seznamech | 3x |
Po dočtení jsem měla pocit, že jsem zůstala na světě úplně sama. Tak moc na mě zapůsobila osobní a osobitá zpověď. A je úplně jedno z jakého konce světa příběh je, protože je plný nedorozumění a lidé se pochopí až pozdě. I když před smrtí není nikdy pozdě.
Počet diváků, kteří vydrží poslouchat se může rovnat počtu čtenářů, které kniha zasáhne. Není úplně jednoduchá.