David Grossman

izraelská, 1954

Populární knihy

/ všech 7 knih

Nové komentáře u autorových knih

Přijde kůň do baru Přijde kůň do baru

Nebylo to pro mne
palka452


Přijde kůň do baru Přijde kůň do baru

Poslouchala jsem audio verzi knihy, byla skvěle namluvená. Příběh jako takový byl na počátku opravdu skvělý, měl energii, postupem v ději příběh začal hořknout. Z knihy mám dobrý dojem, splnila očekávání a nabídla příběh a niterné emoce člověka, který se živí jako bavič.... celý text
lejera


Přijde kůň do baru Přijde kůň do baru

Stejně jako většina „čtenářů“ níže jsem knihu poslouchala v rozhlasové audioverzi a stejně jako většinu ostatních příběh hluboce zasáhl i mě. Místy, hlavně ze začátku, mi byl hlavní hrdina dost protivný a musela jsem se přinutit poslouchat dál. Ale jak se děj rozjížděl a komik postupně odkrýval svůj život, všechny strašné a bizarní zážitky, navíc na tragickém historickém pozadí, úplně mě mrazilo a těšila jsem se na každý další díl, ačkoliv jsem se zároveň děsila toho, co se ještě dozvím. Neuvěřitelně strhující, bolestná, ale hodně obohacující kniha, na kterou asi nikdy nezapomenu.... celý text
Čtenářka73



Přijde kůň do baru Přijde kůň do baru

Nakonec to smysl dávalo. Dlouho jsem myslel, že ne, že ta rámující situace komika svítícího si na svůj život je jen efekt, který není pro příběh nutný, není podpůrný a je vlastně i rušivý. Protože stand-up prostředí přece není místem, kde by bylo možné očekávat upřímnost výpovědi. Z těch pár zkušeností, které s tímto žánrem mám, vím, že sice témata předhazovaná publiku jsou mnohdy až nepříjemně osobní a smích je často vyvolán náhledem do intimně trapných okamžiků vypravěče. Ale jde o intimitu hranou, stylizovanou... Takže jsem si tak říkal, že jeviště stand-up vystoupení je možná to poslední místo, kde lze čekat autenticitu. A že tedy reakce diváků na Dovíka je nevěrohodná a umělá. U čtení (v mém případě tedy poslechu) jsem dlouho zůstával prostě proto, že ta základní dějová linie byla zajímavá a zajímavě popsaná. A pak gradace po cestě zpět z tábora, ta byla až drásavá. Nejen v samotném faktu, že mladému člověku umře někdo blízký, nejen ve faktu, že neví, koho má oplakávat. Ale nutnost Dóvika čelit téhle pomyslné Sofiině volbě zrovna ve věku, kdy už je při své vnímavosti schopen dohlédnout toho, co se v jeho nitru a děje, ale zároveň ještě není dostatečně zralý k tomu, aby takový zážitek dokázal zpracovat? (pokud teda vůbec může být člověk někdy tolik dospělý, aby něco takového ustál bez rozkolísání vnitřního světa). No, tak to byla síla! Jak jsem postupně zabředal do Dovíkovy zpovědi, vyjevovalo se, že zrovna tohle zvolené prostředí podporuje a doplňuje základní linku románu - není důležité jen to, co se vypráví, ale i jak se to vypráví a kde se to vypráví! Kontrast drobného jednotlivce vystaveného světlům reflektorů vůči anonymitě temného hlediště. Kontrast intimního náhledu do bolavé duše a způsobu prezentace, který se nemůže obejít bez výrazných gest – to bylo téma, které se jakoby s Dóvikem táhlo už od jeho dětství, to nutkání přehlušit vnitřní bolest nějakou okázalou pozornost strhávající aktivitou - třeba chozením po rukou. A možná nejvíc: kontrast člověka nutně hledajícího vzájemnost a pochopení blízkého vztahu, jaksi po něm stále slepě tápajícího – a diváků, kteří přišli v očekávání zábavného zážitku, o který se vystupující komik postará buď tím, že se mu jeho číslo povede, nebo tím, že se mu jeho číslo nepovede. V tomto posledním ohledu je román také hodně o nás, o naši schopnosti být trpělivě naslouchajícími tvory. Jsou lidé kolem nás našimi skutečnými bližními, nebo jsou víc zdrojem našeho pobavení, cílem našeho emočního voyerismu? Jak to s námi vlastně je? Zkouška emoční okoralosti, ano, to je přesné! „Nechte ho ten příběh dovyprávět.“... celý text
mirektrubak


Přijde kůň do baru Přijde kůň do baru

Podle komentáře, co jsem tady napsala, je to už pět let, co jsem tuto knihu přečetla. A když jsem zjistila, že ji lze poslouchat v pořadu Četba na pokračování na Českém rozhlase, vzpomněla jsem si, jak mě zasáhla a tak jsem se do ní pustila znovu ušima. A musím říct, že načtená je skvěle. Zopakovala jsem si ji se všemi svíravými pocity, co ve mě vyvolávala už tenkrát, ale odejít z téhle „show“ jsem nechtěla. Tuto knihu vřele doporučuji v duchu, že je to to, co potřebujeme číst, i když to možná není to, co bychom číst chtěli. Pokud máte sílu, přečtěte (nebo poslechněte) si ji.... celý text
momo01