Čenichnaknihy
komentáře u knih
Šikmý kostel
Karin Lednická
Klobouk dolů, najít v dnešní době nějaké historické téma, které ještě nikdo nepopsal, prakticky se o něm neví, a vykouzlit z něj takhle působivou knížku, to vážně zaslouží obdiv. Karin Lednická využila toho, že z oblasti Karvinska pochází a slýchávala tak od pamětníků příběhy, které nikdo nezná.
Není divu, že první díl této plánované trilogie pokřtila spisovatelka Alena Mornštajnová. S Lednickou mají velmi podobný styl. Jejich příběh, podobně jako třeba v Haně, začíná obrovskou tragédií. Důlním neštěstím v dnes už neexistující Karwiné, která vzala spoustě ženám muže, syny, bratry, otce a uvrhla je do ještě větší bídy, než v které se dosud nacházely.
Lednická se v patosu navozeným smutnými osudy tamních obyvatel někdy až vyloženě vyžívá. Oproti Morštajnové jde víc do hloubky a románová kronika tolik neodsýpá. O to víc si ale dokážete představit, jak složité bylo v době na přelomu 19. a 20. století uživit mnohačlennou rodinu, jakou dřinu museli zvládat nejen horníci, ale i jejich ženy. Doslova na vás dýchne uhelný prach, který pomalu dusí hornickou kolonii.
Z učebnic dějepisu dobře známe historii Sudet a poválečného odsunu Němců z této oblasti. Ale věděli jste kolik Poláků žilo na Karvinsku, Těšínsku a Ostravsku v době první světové války, kdy se rozpadala monarchie a čerstvou dávkou hrdosti napumpované Československo si chtělo urvat co největší kus území? Kolik polsky mluvících občanů muselo kvůli své touze připojit se k Polsku zemřít?
Šikmý kostel není až tolik knihou o jedné zaniklé vesnici, jako o otevírání jednoho zaprášeného tabu.
Hana
Alena Mornštajnová
Příběh začíná vlastně nevinně z pohledu devítileté dívenky Miri, která si to rozhází s maminkou, protože ji neposlechne a jde k řece. Její vzdorovitost jí vlastně zachrání život a Mornštajnová tím rozjede mistrné vyprávění o třech generacích jedné rodiny, které se citelně dotkl holocaust a po desetiletí se z toho vzpamatovává.
Prolínají se časové roviny, mění se vypravěčky, přesto to vůbec není na škodu. Naopak vás příběh pohltí, postupně se vcítíte do hlavních postav a pochopíte jejich vidění světa.
Mornštajnová si na nic nehraje, má silný příběh, vypráví ho syrově bez žádných kudrlinek, žádné slovo není zbytečné a ani se nijak nekoupe v patosu. Knížka je zkrátka vystavěná tak, aby sám příběh vykreslil krutost historie. Recenze nelžou, je opravdu skvělá, všemi deseti hlasujeme pro to, aby byla v seznamech pro maturitní četbu.
A plyne z ní i jedno ponaučení. Mluvte se svými rodiči, dědečky a vůbec staršími příbuznými o minulosti, o historii, třeba přijdete na to, co vaše předky formovalo a proč jsou takoví, jací jsou. Ptejte se dřív, než bude pozdě a bude vás to mrzet.
Tiché roky
Alena Mornštajnová
Tiché roky sledují život zakřiknuté dívky Bohdany, která pátrá po tom, proč je její tatínek takový mrzout, proč se museli přestěhovat z Prahy a možná i po tom, proč je ona sama “jiná”. Její pohled svět se v kapitolách střídá s vyprávěním očima jejího otce Svatopluka, duchem oddaného komunisty, který se po válce vyšplhal po rudém kariérním žebříčku až do nejvyšších pater.
Rodinné drama o vztahu otce a dcery ve vás budí pocit, že Mornštajnová by dokázala dostat úžasný příběh ze života každého z nás. Vždyť současnost každého z nás ovlivňuje to, s čím se musely potýkat generace našich rodičů a prarodičů.
Osudů, jaký potkal Svatopluka a Bohdanu, byste v české společnosti jistě našli plno, autorka je za všechny nádherně vykresila v téhle knize. S citem, ale zároveň velkého patosu. Zkrátka takový byl a je život.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Všechno, co potřebujete vědět, najdete na krásně zpracované obálce. Ove je devětapadesátiletý Misantrop, lidi kolem sebe moc nemusí, zvlášť ty, kteří porušují předpisy, nezvládají základní domácí práce, neumí pořádně řídit a ba co hůř, pokud mají v garáži něco jiného než švédského saaba. A v neposlední řadě se chce zabít.
Backman rozehrál od prvních stránek se čtenářem úžasnou hru. Na začátku nevíte, jestli Oveho milovat nebo nenávidět. Na jednu stranu z něj sálá sarkasmus, kterému se chtíc nechtíc musíte chechtat, pak je tu ale jeho arogance, kterou nešetří a terorizuje jí okolí.
Jenže postupně odkrýváte Oveho příběh a zjišťujete, proč vlastně zkouší veškeré možné způsoby, jak se sprovodit ze světa. Protože mu to ale nevychází a pořád ho od jeho záměru někdo vyrušuje, máte dost času tohohle morouse dokonale poznat. Vyprávění současnosti se pravidelně střídá s výlety do minulosti. V jedné kapitole se dusíte smíchem, ale v té další zatlačujete slzy dojetí. Tak jako v životě.
Muž jménem Ove je skvěle napsanou knížečkou, která vám nabídne pestrou paletu emocí. Pro nás se rázem stala srdcovkou, která nesmí v naší knihovně chybět.
Listopád
Alena Mornštajnová
Autorka při zpracovávání historických témat poprvé sáhla po fikci a zahrála si na coby kdyby. Co když revoluce v roce 89 nevyšla, stále jsou u moci komunisté a aby se podobné snahy o převrat neopakovaly, ještě víc utáhnou šrouby a vytvoří systém postavený na strachu obyvatel.
Knížka samotná trochu připomíná Tiché roky. Příběh událostí po roce 1989 sledujeme očima dospělé Maji, kterou kvůli účastem na nepokojích zavřeli, a pak malé Magdalény, která se ocitla v dětském domově.
Fiktivní atmosféru ve společnosti Mornštajnová vykreslila s grácií sobě vlastní. Strach a bezmoc, kterou její postavy prožívají, připomíná to, co jsme všichni pociťovali při čtení Hany.
Předem je jasné, že jde o hodně depresivní a náročné čtení. Pokud se do příběhu ponoříte, budete ho muset ještě chvilku rozdýchat. Ale i když třeba skalní fanoušky autorky nenadchne tolik, jako její předchozí díla, rozhodně stála za to.
Autorka chtěla oživit paměť těm, kteří občas hořekují nad tím, že dřív bylo líp, a vzdělat mladší ročníky, kteří socialismus nezažili. A to se povedlo na jedničku.
Spasitel
Jo Nesbø
Už je to tradice. Každý rok jeden Nesbo. Na přeskáčku v sérii, aby se příběh neslil v jeden nekonečný tok a my si po pár měsících taky něco pamatovali. Tentokrát padla volba na Spasitele.
Harry má pořád velký absťák po alkoholu, dusí v sobě deprese a do toho vyšetřuje případ nájemného vraha, který zlikvidoval vojáka Armády spásy.
Spasitel v sérii s Holem asi nijak nevyčnívá, Nesbo opět předvádí mistrovství v tom, jak umí čtenáře vodit za nos. Jak si hraje s tím, co bude na další stránce, jestli oběť otevře doma dveře a za nimi bude vrah, nebo jen obyčejný host. To umí mistrovsky.
Co se týče příběhu, není kdo ví jak sofistikovaný. Vraha od začátku znáte, víte, že jde o nájemného zabijáka z Balkánu, teď jen přijít na to, proč zabíjí a jak ho může Harry dopadnout. A když budete dostatečně empatičtí, možná si i úspěšně tipnete, kdo za tím vším tentokrát stojí.
Co mě naučil tučňák
Tom Michell
Po téhle knize jsme v Levných knihách sáhli díky doporučení kamarádky, která nám o ní vlastně ani nechtěla moc říct, ale byla nadšená, tak proč ne. Pak jsme pochopili. Je to úžasná oddychovka. Ale ne ve smyslu bezduché četby, u které sice vypnete hlavu, ale nic vám nedá.
Naopak. Dvousetstránkový příběh o tom, jak britský dobrodruh v Jižní Americe zachránil jednoho tučňáka před smrtí, nese poselství. Nutí vás zamýšlet se nad nejrůznějšími věcmi, proč se lidé občas spíš svěří s problémem němé tváři než člověku, nebo jak bezelstnost a přirozenost zvířete obohatí lidskou osobnost. A ještě se mimoděk dozvíte něco o argentinské historii, fauně i flóře.
Hadrový panák
Daniel Cole
Pokud máte rádi víno, dalo by se o téhle knížce říct, že je to taková pitelná lahvinka. Na první pohled solidní detektivka, sice s trochu průhledným dějem (panák je složený ze šesti obětí, vrah udá datum smrti a jméno, koho zabije jako dalšího, policie je přesto pořád o krok pozadu), ale dobře se čte.
Ale pokud budeme pokračovat v tom sommeliérském slovníku, nemá zrovna dlouhou dochuť. Sice nevíme, jak dlouho téma zrálo na sudu… emh, tedy v autorově hlavě, ale s některými postavami si moc práce nedal. Co je průšvih, hlavně s tou hlavní, tedy s Wolfem.
Každá opravdu skvělá detektivní série má v hlavním hrdinovi ryzí charakter. Člověka, který je často složitý, táhne si s sebou nějaký problém, tajemství, je uvěřitelný, snadno uchopitelný, představitelný. Čtenář si ho oblíbí. Ať už je to Nesbův ožrala Harry Hole, nebo geniální svalovec se skvělou pamětí v podobě Roberta Huntera od Cartera, nebo válkou zbitý na těle i duši Galbraithův Cormoran Strike.
Ale Wolf? Lépe vykreslená je i jeho kolegyně “alkoholička” Emily nebo zvídavý nováček Edmunds. V dalších dílech už to ale prý má být jen lepší a lepší, takže se moc těšíme. Nebo jaký názor máte na Wolfa vy?
Na závěr jedna velká pochvala. Způsob, jakými Cole vraždí oběti je poměrně originální, což v dnešním detektivkami prošpikovaném literárním světě není vůbec snadné, takže za to rozhodně palec nahoru.
Osudné svědectví
Robert Bryndza
Začínáme Roberta podezřívat, že jsou pro něj návraty k sérii Eriky fosterové jako příjezdy domů. Vrací se do známého prostředí, kde je mu dobře, kam ukládá víc a víc ze sebe.
Do dalšího případu slovenské vyšetřovatelky pracující v Londýně zase voperoval spoustu vlastních zkušeností. Přibyla postava pocházející z Nitry, zapracoval i svůj divadelní původ.
Jestli se Bryndzovi něco nedá vytknout, je to, jak rok co rok drží ve svých knížkách trend s dobou. Tentokrát si vzal na paškál autorku podcastu. Což je v době, kdy na vás podcasty skáčou i z ledničky, dost trefné téma.
Asi není potřeba dodávat, že je knížka super čtivá, příběh uhání po stránkách. Hodně pomůže i to, že zhruba v třetině knížky přijde zásadní zvrat.
Jeden vroubek u nás ale autor přeci jen má. Když jsme s ním dělali před Vánoci rozhovor pro náš web, dušoval se, že mu vadí, když postavy v knížce zvrací. A že pokud může, snaží se těmto scénám vyhnout. A co si myslíte, v Osudném svědectví se přesně taková scéna objevuje.
Napsáno krví
Chris Carter
Že s vámi Carter dokáže od prvních stránek otřást, už asi nikoho, kdo jeho tvorbu zná, nepřekvapí. Jenže tohle je trochu jiné. Autor v předmluvě přizná, že mu v průběhu psaní knihy zemřela přítelkyně, a jen s vypětím všech sil dílo dokončil.
Pokud patříte mezi fanoušky Chrise Cartera a vžijete se do jeho situace, tahle informace s vámi pohne a nesete si ji s sebou při čtení příběhu.
Nutno říct, že na něm osobní ztráta a psychická rozervanost vůbec není znát. Autor ani na moment neslevil ze svého stylu. Krátké kapitoly, strhující tempo, drsné vraždy a originální zápletka.
Mladá kapsářka Angela ukradne neznámému muži v baru tašku, ve které je zvláštní deník. V koženém přebalu se ukrývá deníček sériového vraha. Šokovaná posílá “úlovek” policii, a tak se dostane až na stůl Roberta Huntera.
Jasně, jsou tam těžko uvěřitelné momenty. Třeba když Hunter s Garcíou čtou vrahův zápasník a oběti z deníku hledají jednu po druhé chronologicky. Chce se vám řvát, ať přetočí zápisník na nejčerstvější oběť a zjistí, jestli náhodou ještě nemůže být živá. Ale nakonec to až tak nevadilo.
Podstatné je, že si vás Carter zase omotá kolem prstu a znovu zapomenete na čas, jen abyste knížku dočetli. Zvlášť v posledních zhruba sto stranách. Dobrá zpráva je, že už je za rohem 12. díl série s názvem Genesis.
Bez zábran
T. L. Swan
To byl ale objev. Romantickou sérii od T.L. Swanové jsme vůbec neznali a byla by škoda o tuhle oddychovku přijít. Dámy, jestli patříte mezi čtenářky, které mají rády charakterní hrdinky, které z mužského protějšku nejdou do kolen hned na desáté stránce, tak tohle je něco pro vás.
Autorka si evidentně libuje v prozření charismatických chlapských hrdinů, kterým najednou nějaká žena odporuje.
Nenechte se odradit tlustou bichlí. Příběh vypráví o Kate, které její šéf Elliot od začátku zrovna nepadl do oka. Jenže znáte to, co se škádlívá… A jejich osud je tak propletený, že se nudit rozhodně nebudete. Střídavě se do celé story vpijete očima Kate a pak zase pohledem Elliota.
Pro ty, kteří už četli předchozí dva díly, bude knížka lákavá i proto, že se konečně dozví, kdo je tajemná autorka obrazů, které Elliot tak zbožňuje a nakupuje.
A pak, ehm, co se týče erotiky….. (I kvůli ní podobné knížky čteme, že?) Něco se musí autorce nechat, její popisy erotických scén jsou reálné, žádné pokusy a přehrávání celé kámasútry, jak to u některých románů bývá. Tedy, až na některé dialogy v těchhle scénách, ale nechte se překvapit :)
Někdo cizí v domě
Shari Lapena
Tady se s tím Shari Lapena vůbec nemazala. Hned na první stránce doslova skočíte do rozjetého auta, v kterém hlavní hrdinka Karen Kruppová z neznámých důvodů uhání přes křižovatky na červenou, až nezvládne řízení a nabourá se. Když se probudí v nemocnici, nic si nepamatuje a vrásky na čele tak přidělává nejen detektivům, ale i manželovi Tomovi.
Autorka rozhodně neztrácí čas ani popsané stránky a rovnou rozehrává dramatický příběh, ve kterém se z vyšetřování nehody najednou stane pátrání po vrahovi. A přitom si vystačí jen s jedním milostným trojúhelníkem.
Ten ovšem Lapena vykresluje opravdu věrně. V polovině knihy máte jasno, kdo tahá za nitky, ale stejně vám to nedá a raději čtete dál a dál a pak přesně autorčině stylu přijde zvrat a překvapivé rozuzlení.
A jak už trochu bývá u téhle kanadské spisovatelky zvykem, nechala i trochu pootevřený konec, aby mohl čtenář popustit uzdu fantazii a a pohrávat si s tím, jak asi život postav šel dál.
Jak svrhnout vévodu
Evie Dunmore
Příběh posílá čtenáře do roku 1879, do doby, kdy se od žen především očekávalo, že budou dobrými manželkami a matkami, ne že budou rozjíždět nějakou vlastní kariéru.
Stejně jako my jsme byli průkopníky v čtenářské obci, když jsme mohli český překlad přelouskat s předstihem, je hlavní postava Annabelle Archerová jednou z prvních žen v Anglii, která dostane díky penězům od dámského spolku možnost studovat na Oxfordské univerzitě.
Tenhle spolek se snaží prosadit volební práva žen a Annabelle musí kvůli stipendiu splnit i úkol. Má najít vlivného muže, který se postaví za zájem spolku v parlamentu.
Annabelle si vyhlédne chladného vévodu z Montgomery, se kterým rozhodně není snadné vyjít. Oba se zprvu nesnáší, ale znáte to “co se škádlívá…”. Milovníci románu Pýcha a předsudek moc dobře vědí.
Takže se rozvine romantická linka, která tvoří kostru tohohle příběhu o počátcích feminismu. Jiskření, náznaky, dlouhé pohledy, ale především skvěle vystavěné dialogy, které vás rozesmějí i rozpláčou.
Jeden z nás
Shari Lapena
S Lapenou začínáme od konce, až od její čtvrté knížky, ale tady se víc než kde jinde vyplatí říct “lepší pozdě, než nikdy”. Tahle autorka nás dostala. Pokud máte rádi příběhy, kde přijde v závěru zvrat, který vás vystřelí z ponožek, tak to je přesně tahle knížka.
Psychothriller se odehrává v klidné newyorské čtvrti, kde ale každý má nějakou tu špínu za nehty. Pomluvy se šíří a máte pocit, že celou dobu víte, kdo mohl ženu, která konec konců taky nebyla úplně svatá, zabít, ale v posledních kapitolách vám autorka tuhle myšlenku rozdrtí na prach.
Knížka je skvěle napsaná, čte se jedním dechem.
Mrtvá v knihovně
Agatha Christie
Když vyšla tahle knížka poprvé, v Evropě zuřila druhá světová válka. Psal se totiž rok 1942 a Britové měli asi dost hitlerovských hrůz, než aby plně docenili tuhle detektivku z pera Agathy Christie. O to víc je neuvěřitelné, že je knížka tak nadčasová, má takový spád a švih, že si nezadá se současnými detektivkami.
V tom tkví mistrovství královny detektivek. Tady rozehrála příběh v knihovně manželů Bantryových, kde služebná nalezla mrtvolu mladé blondýnky. Paní domu zná shodou okolností Jane Marplovou, a tak ji poprosí o pomoc, aby celou věc objasnila a známá “vyšetřovatelka” se tak objeví na scéně.
Nutno ovšem říct, že tentokrát je slečna Marplová spíš v pozadí a příběh se odvíjí očima ostatních postav, tedy potenciálních zločinců.
Kdo naše recenze sleduje už dlouho, ví, že Agathu čas od času vyhledáváme, už je to každoroční klasika. Někdy je to náhodné setkání někde v knihobudce, jindy na nás vyskočí v knihovně, to je jedno. Ale vždycky nás něčím překvapí, byť malým detailem. Tentokrát to byl zajímavý zvrat v závěru. Takže pokud patříte mezi fanoušky Agathy a Mrtvou v knihovně ještě neznáte, rozhodně zkuste.
Pekárna s vůní skořice
Ruth Kvarnström-Jones
Lovisa Lindegrenová se vrací z Londýna, kde přišla o práci snoubence, na rodnou hroudu do malebného městečka ve Švédsku. Tam totiž po prarodičích zdědila bývalé pekařství na náměstí a ráda by mu vrátila někdejší lesk.
Podědila ovšem i nenávist dvou znepřátelených rodin. A tak i samotná anotace knihy láká na podobný příběh tomu, který známe z Romea a Julie. Nečekejte ale žádné vyznávání lásky pod balkónem nebo milostná psaníčka. Tak velká romantika se tu zase nekoná. Sice tu milostná linka je, ale předvídatelná.
Hlavní přednost knihy tkví v její retrospektivní části. Ve spoustě knih výlety do dávné minulosti ruší, ale tady je to pravý opak. Líčení historie, která odhaluje, odkud pramení spor dvou rodin, celý příběh oživuje, a přestože tvoří asi třetinu knihy, je ohromně čtivé.
Musí se nechat, že autorka knihu dobře vystavěla, má dynamiku a závěr je svižný a poměrně překvapivý. Pokud se bojíte, že Švédové umí napsat jen dobrou detektivku, tak nemusíte, ženské romány zmáknou taky.
Nejlepší víkend
Patrik Hartl
Při vší úctě k seriálům Ordinace v Růžové zahradě nebo Ulice dají se díla Patrika Hartla přirovnat právě k nim. Čte se to snadno, nemusíte u toho moc přemýšlet a na konci ani pořádně nevíte, o čem to bylo. Ale jako oddychovka v létě, kdy potřebujete vypnout hlavu, proč ne?
Ďáblova cesta
Robert Bryndza
Občas kvůli oblíbenému autorovi prostě musíte podstoupit něco jako sadomasochistickou torturu. Jak jinak pojmenovat četbu knížky o ztraceném, velmi pravděpodobně i mrtvém tříletém klukovi, když sami jste rodiče skoro tříletého kluka?
Pokud nepatříte mezi čtenáře, kteří se dokáží bez mrknutí odosobnit a neprožívat příběh skrze vlastní zkušenost, máte problém.
Ale Kate a Tristan za to nemůžou a dělají co můžou, aby chlapečka, byť po jedenácti letech od chvíle, kdy se ztratil zase našli. A Robert Bryndza příběh vypráví opět skvěle, s lehkostí, skvělými dialogy. Které mimochodem přispívají k tomu, že když třeba něco váš žaludek nedává, snadno můžete nějakou pasáž přeskočit a číst dál. Dialogy vám pomůžou se zorientovat.
Máme snad jedinou poznámku. Tentokrát se u nás nekonal takový ten wow efect. Žádný překvapivý zlom. Vyšetřování tak nějak spěje k nevyhnutelnému a pointa vás asi nepřekvapí.
Ale to vůbec nevadí. Bryndza nás zatím ještě nikdy nezklamal a to musíme opět zopakovat, že sérii s Erikou Foster máme rádi mnohem víc.
Chata ve Švýcarsku
Julie Caplin
Je neuvěřitelné, v jakém tempu a s jakou lehkostí autorka chrlí knížky do série Romantických útěků. Tahle, sedmá v pořadí, vyšla ve čtvrtek.
Koncept příběhů je vždy stejný. Hlavní hrdince se tak trochu zhroutí svět, přijde kolaps vztahu, v práci, ztratí hodnoty, potřebuje změnit ovzduší a vyráží do neznáma za novým dobrodružstvím, kde doufá, že se štěstěna zase otočí v její prospěch.
Přesto ji dokáže napsat pokaždé jinak a vy neváháte příběh opět zhltnete jako nic. Caplinová je prostě jistota. Její hrdinky jsou uvěřitelné, charakterní, nejdou do kolen po první flirtovací hlášce od chlapa, kterou zaslechnou. Jak bohužel bývá u některých romantik zvykem.
Tentokrát jde o Minu, která se jede léčit z milostného trapasu horkou čokoládou do Švýcarska. I ona tak trochu hledá samu sebe. Ve vlaku do Alp potká muže, který jí zamotá hlavu, a začíná klasická romantická linka, která vás ke stránkám připoutá. Připravte se, že vás příběh naladí na zimu.
Caplinová patří mezi autorky, kde když dočtete její dílo, a že to netrvá dlouho, už se těšíte na další. A už teď je jasné, že série bude pokračovat, dalším dílem bude Domek v Irsku
Hadí doupě
Agatha Christie
Pokud vás občas popadne touha přečíst si po plejádě novodobých knížek nějakou tu starou klasiku, ale zároveň chcete, aby to bylo něco neobyčejného, co vás překvapí, možná pro vás máme tip.
Hadí doupě je tak trochu jiná detektivka od Agathy. Nevyšetřuje tu Hercule Poirot, ani slečna Marplová ani nikdo další z tradičních postav jejích příběhů, nýbrž přítel jedné z hlavních postav, syn policisty.
Obětí je hlava jedné řecké přistěhovalecké rodiny v Londýně, starý pán Aritid Leonides, který zemřel za záhadných okolností. Jeho smrt se sice jeví jako nehoda, ale je při nejmenším podezřelá a snad každý z členů rodiny má motiv pro vraždu.
Jinak nechybí nic z umění slavné britské autorky. Příběh má spád, udržuje vás v napětí a i když máte všechny indicie, je těžké si tipnout vraha. Přitom je to jen tenounká chuťovka na jeden volný večer.