capricorn__ komentáře u knih

Ke mně se tato kniha dostala už mnohokrát, ale až na potřetí jsem "Malého prince" dokázal ocenit a zamilovat se do něj. Prvně jsem se ke knížce dostal asi už na prvním stupni, kdy nám knihu doporučovala třídní učitelka a my četli kapitolu ze slabikáře. Nebyl jsem nadchnutý, protože na mě tahle "prý-pohádka" byla příliš melancholická a já (pochopitelně) symboliku a důležité filozofické myšlenky nechápal. Podruhé jsem knihu četl až na střední a sice jsem se do příběhu více ponořil (a věděl, co čím autor myslí), ale byl jsem z knihy zmatený. Říkal jsem si: Pro koho je tahle knížka vlastně napsaná? Pro děti příliš složitá a smutná, pro dospělé (i čerstvě...) zase psaná příliš dětinským a sentimentálním stylem . No a pak přišel zlom a na potřetí, kdy jsem se do knihy vložil ve správném rozpoložení, jsem "Malého prince" ocenil. K příběhu jsem si našel cestu tak nějak automaticky, kdy jsem chtěl číst pohádku pro dospělé, která mě přinutí vypnout vnější svět a ztratit se aspoň na chvíli v nostalgickém světě. A přesně to "Malý princ" je a kvůli tomu mě zaujal. Jde o kratičký příběh pro dospělé, který je psaný tak citlivě, že se o vaše zlomené či rozcitlivělé já perfektně postará, dokud nebude připraveno odejít a nabrat nový dech.

19 17.07.2021

Knihu mi doporučují známí už nejméně čtyři roky a já se k ní dokopal až teď kvůli mému zájmu o sociální práci a cílovou skupinu drogově závislých. Není to hezké čtení - a nyní nemluvím o jazyku, ten je velice jednoduchý a plynulý. Sice nemám rád knížky, "který jsou napsaný takovýmhle jakoby stylem", ale této knize dodávají na surovosti a uvěřitelnosti. Knihy podobného ražení zkrátka spisovné být nemůžou. Mě kniha děsila především proto, že sám s drogami zkušenost mám (malou, ale přece), takže když jsem četl, že myšlenkové pochody Christiane na začátku její cesty byly dost totožné s těmi mými a kam až s těmito myšlenkami došla, přirozeně jsem se sám sebe začal ptát: "Co by se stalo, kdybych si tehdy vzal o jednu dávku víc..?" Líbí se mi, že pokud odloupnete svrchní vrstvu příběhu o Christiane, získáte dobrou představu o společnosti a o jejích nedostatcích, které se v současnosti sice zlepšují, ale zdaleka nejsou obrázkové a společnost dodnes tak nějak neví, co s problematikou drog dělat. (Z praxí pro různá střediska a organizace a především od příběhů sociálních pracovnic vím svoje.) Shodnu se s mnohými uživateli v komentářích níže, že tuto knihu by si mělo přečíst každé dospívající dítě.

14 12.07.2021

"Hamlet" je moje vůbec nejoblíbenější drama a mé nejoblíbenější dílo od Shakespeara. (Četl jsem zatím dvě, ale nemyslím si, že něco mě zaujme víc.) Pomsta, bláznovství (?), historie a cynismus, to je moje. Zatímco u "Romea a Julie" jsem měl občas problémy s udržením pozornosti, protože jsem se upřímně občas nudil, "Hamlet" mě vtáhl od první stránky a držel až do konce. A to i přesto, že NEUMÍM číst verše. (Za to převážně může rychločtení.) Líbí se mi nadčasovost hlavní myšlenky příběhu, styl psaní, poetičnost, ale i například jakýsi jemný a nenucený smysl pro humor, který se objevuje v určitých momentech "Hamleta". A nemůžu samozřejmě zapomenout na legendární postavy a hlášky. Jako známku kvality beru už jen to, jak moc se o díle, které pochází ze 17. století, s nadšením mluví několik století poté.

4 10.07.2021

Srdceryvný příběh o rasismu vyprávěný očima malých holek mě vymáchal ve smutku a naštvanosti. Autorka píše velice poetickým a expresivním stylem psaní, díky čemuž vás perfektně umístí do hlav hlavních postav a nechá vás, abyste prostřednictvím jejich zážitků okusili všechny nepříjemnosti. K tématu rasismu jsem se dostal už v několika knihách, ale "Nejmodřejší oči" právě kvůli stylu psaní, kvůli hlavním postavám, kvůli osudům, kvůli popisnosti a kvůli atmosféře je určitě moje nejoblíbenější kniha. Chápu, proč autorka dostala Nobelovu cenu.

4 09.07.2021

Asi by mi více vyhovovalo, kdyby "1Q84" vyšlo - jako například v americké verzi - dohromady, ne, že by třetí část byla samostatně. Já sice četl obě tyto knihy (respektive tři...) hned po sobě, takže jsem na nic nezapomněl, ale i tak mi připadalo, že tento třetí díl pokulhával a připadal mi rozvláčnější. Byl více o popisech a filozofii a přímá řeč kamsi vymizela. Když docházely stránky, začalo mi docházet, že bohužel na všechny otázky odpověď asi nedostanu a mrzí mě, že některé vedlejší postavy, které mi byly dost sympatické, se už ke slovu nedostaly. I teď, při psaní komentáře, mám v hlavě docela dost otázek. První dvě knihy úžasné, tato o něco slabší, ale přesto mě moc bavila. Hlavní myšlenka a filozofický přesah se mi líbily moc, na to je Murakami přeborník.

6 08.07.2021

Mírné spoilery...

Jako fajn, dílo je skvěle napsané, styl psaní autora i nadále poutavý a čtivý. Nápad se mi moc líbí, Harry Hole tu dokonce opouští Evropu a navštěvuje jiný kontinent, ale safra, "Levhart" je tak zamotaný a zapletený, že už i během čtení jsem nebyl schopen říct, co se dělo tak sto stránek předtím. Je to zkrátka příliš překombinované - do takové míry, že si nejsem jistý, že sám Nesbo se v "Levhartovi" vyzná. Nemám rád knížky, které takové jsou. Pokud si chci užít četbu, pak si na ni chci pamatovat a být schopen o ní mluvit. Ale jak tak mluvit o překombinovaném, složitém "Levhartovi"? Jo - už vím: na konci jsem se skoro musel smát, protože už mi začal být otravný Harry Hole tím, jak přežije úplně každou situaci na světě i přes svoji mizernou životosprávu. (Achjo...)

Dávám čtyři hvězdičky, protože mě "Levhart" dost bavil, ale nejsem s ním tolik spokojený.

4 08.07.2021

Z "Policie" asi nejsem tak odvařený, jako ostatní. Nevím, jestli to je tím, že jsem celou (prozatimní) sérii s Harrym sfoukl za asi půlrok, takže mě docela omrzel, ale já se už od čtení "Sněhuláka" začal trochu nudit. A to především proto, že jsem si zvykl na styl psaní autora a byl jsem schopen odhadnout, jakým způsobem manipuluje s čtenáři a snaží se jim zamotat hlavu. Proto jsem už byl schopen odhadnout, kdo tak-nějak-vrah-bude a kdo tak-nějak-vrah-nebude. A to mě dost odradilo, protože jsem ztratil ten moment překvapení, který je pro detektivky esenciální. Z toho důvodu mám tolik rád prvních pět dílů, kdy jsem ještě autora neprokoukl, a hodně mě i zaujal "Spasitel" a "Přízrak" kvůli tomu, že jsou díla psána jiným stylem. "Policie" je jistě kvalitní dílo - věřím, že kdybych nečetl díly popořadě, bavilo by mě tolik, jako ostatní, ale mě zkrátka už přišlo, že Nesbo začal vařit z vody a plácat zápletky pátou přes devátou.

08.07.2021

Nevzpomínám si, že bych někdy četl tak krátkou knihu, která by ve mně vyvolala tolik emocí a nutila mě přemýšlet týdny a týdny po dočtení poslední kapitoly o hlavní myšlence této knihy a vůbec filozofii Alberta Camuse a existencialismu. Existencialismus nemám rád, protože mě děsí ztráta kontroly, která s tímto směrem přichází, pro mě je to jeden z nejdepresivnějších směrů, ale Camus mi k němu otevřel dveře. Pořád "Cizince" obdivuju, protože na tak krátkém prostoru řekl autor tolik o lidské povaze, životu a vztazích. Hlavní postavy v této knize nejsou napsány tak, abyste je měli rádi, nikdo tam není sympatický (zvířata možná), ale hlavní myšlenka a přesah je to, co mě chytlo a zaujalo. Pokud vás zajímá filozofie, psychologie či antropologie (ne pouze literatura), pak vás "Cizinec" určitě zaujme. (Ano, přesně tak, z tolika oborů se na knihu dá dívat!) Nadčasová knížka!

8 08.07.2021

Mně se "1Q84" hodnotí velice těžko, protože tato kniha končí v tom nejnapínavějším bodě, takže ani nevím, jak příběh pořádně končí. Haruki Murakamiho mám moc rád, vlastně to je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů, a nezklamal mě žádnou knihou, která se mi od něj dostala pod ruku. "1Q84" na mé milované "Norské dřevo" či "Kafku na pobřeží" nedosahuje, ale i tak jde o velice kvalitní knihu. (Tak kvalitní, že se nemůžu dočkat, až otevřu pokračování... Důležitá poznámka: knihy na pokračování jsem schopen číst v rozestupu klidně půl roku, - tak moc mi jsou některé příběhy lhostejné.) "1Q84" se od dalších knih autora příliš neliší: osamělí, rozervaní hlavní postavy, spousta suchého sexu a erotiky, kočky (ano...), hodně západní hudby a spousta WTF momentů, které mi už ani nepřipadaly tolik-WTF, když autora znám a vím, co od něj čekat. Chápu, že Murakami je přesně kvůli tomu poměrně kontroverzní a chápu, že spoustě čtenářům nemusí přijít jeho knihy po chuti. (Mě v této knize už taky poměrně otravoval: pořád dokola historie Předvoje, pořád sání z bradavky a pořád měření hrudníků, přirození a hodnocení lebek.) JENŽE mě i tak Murakami moc sedl. Proč se ptáte? Především kvůli promyšleným nápadům, tomu, že autor volně píše ve stylu magického realismu, a taky kvůli té jakési "spirituální rovině" (pokud mi dovolíte takový termín...), která mě nutí pochybovat o světě a lidech kolem sebe (a to miluju moc, úzkosti není nikdy dost). Jo... taky mi vždycky polichotí, když Murakami zmíní nějakou skladbu, kterou mám náhodou rád taky. A tohle je moje slabost: jakmile má někdo podobný hudební vkus, toleruji vše. Tak to vidíte. Ale důležitý závěr už takhle dlouhého komentáře: "1Q84" bude skvělá pro někoho, kdo autora zná a má rád jeho styl psaní, nový čtenář se podle mě bude trápit (více na začátek doporučuji "Kafku na pobřeží" či "Norské dřevo").

6 29.06.2021

Toto byly moje vůbec první deníky, zatím jsem s takovým žánrem neměl vůbec žádnou zkušenost, a musím říct, že jsem si většinu knihy (složené z mnoha deníků) velmi užil. I tak si myslím (a tím pádem i shoduji se spoustou uživatelů z předchozích komentářů), že autorka psala o svém životě jen jaksi povrchově, moc se nedozvíme o její rodině, vztazích, vesměs ani o lidech, kteří byli v jejím úzkém kruhu přátel a známých. Virginia Woolfová psala hlavně o pocitech, o knihách, které četla (a kritizovala) a o svých vlastních dílech. Mě její deníky ve výsledku moc bavily, četl jsem je, kdykoliv jsem se potřeboval uklidnit nebo si zkrátit čas, když jsem někde na něco čekal. Od Virginie Woolfové jsem četl zatím jen jednu knihu - K majáku - a tato kniha mě uchvátila, proto předtím, než jsem se vrhl do jejích dalších knih, jsem se chtěl dostat k autorce jako takové. A to byla poměrně chyba, protože v těchto denících píše právě o svých dílech, o tom, co k nim vedlo, a vím, že by mě jako čtenáře obohatilo spíš číst zajímavosti o dílech, které znám, než které neznám. (O tom už také psali někteří uživatelé níže.) Jsem nicméně moc rád, že se ke mně "Deníky" dostaly, protože autorka i to, že se nudí a štve ji život, umí popsat velice záživně kvůli jejímu velice originálnímu stylu psaní. Opravdu obdivuhodná spisovatelka, ke které jsem díky "Deníkům" našel více porozumění a ve spoustě věcí se s ní shodl.

1 29.06.2021

Knížku jsem dočetl asi před pěti minutami, proto jsem chtěl napsat komentář hned s tím pocitem, který si z knížky odnáším bezprostředně po jejím dočtení... Mám z "Dánské dívky" rozporuplné pocity. Na začátek jen řeknu, že si nemyslím, že je kvalitně napsaná na to, aby byla tolik opěvovaná - styl psaní v této knížce je při nejlepším ucházející, velice průměrný a nezajímavý. Moc se mi nelíbilo přeskakování v čase a někdy mi připadalo, že autor popisoval určité věci do (nepotřebných) detailů, ale pak najednou důležité události přeskočil a nedovysvětlil, jako by snad ani nevěřil, že to dokáže. Tohle jsou tedy ty zásadní věci, které mi vadily. Co se mi naopak líbilo, je velice zajímavý a jedinečný milostný příběh, který v literatuře není obvyklý. Pořád mě kniha nutila přemýšlet o hlavních postavách, jejich pohledech na svět, proč se rozhodly pro to, či ono. To hodnotím velice kladně. Taky se mi líbilo vykreslení hlavních postav - například postavu Grety přidávám na svůj fiktivní seznam nejoblíbenějších ženských hrdinek. Páni! Pokud bych byl v její situaci, rozhodně bych neukázal tolik síly a oddanosti, proto ji moc obdivuju. Jsem rád, že jsem knížku přečetl, ale... no, nemyslím si, že bych ji doporučoval. Zajímá mě, na kolik by byl příběh tak oblíbený, kdyby autor čerpal jen ze své fantazie a neopíral se o skutečné postavy a události. Takový průměr, co se dá přečíst. Film jsem neviděl, ale věřím, že se bez něj obejdu.

11 09.06.2021

Píšu komentář za člověka, který si před lety prošel téměř tím samým, co Charlotte. "Dívka na kusy" vyšla příhodně v době, kdy jsem na tom byl nejhůř a já si od knížky sliboval především porozumění psychických problémů a sebedestruktivním myšlenkám. (Žádnou jinou knížku o podobné problematice jsem v té době nečetl.) Nic z toho nepřišlo, akorát zklamání. "Dívka na kusy" na mě hodila podobný efekt jako "Třináct důvodů proč": předat vinu na ostatní, udělat ze sebe oběť, protože já to mám tak těžký, že tomu nikdo nerozumí a nikdy rozumět nemůže. Proto takové zklamání. Hlavní postava a vše, se odehrává v jejím životě, je popsáno velice povrchově a mdle. Konec je hezký a za ten dávám hvězdičku, ale zbytek mi připadal plytký. Psát o psychických poruchách teenagerů je složité, jsem si toho vědom, ale věřím, že právě proto by měly být kvalitnější.

1 03.06.2021

Pár dní zpátky jsem dočetl "Na východ od ráje", tak jsem dostal chuť napsat komentář i k další skvělé knížce od Steinbecka. "O myších a lidech" se ke mně dostalo na střední škole, kde jsme museli tuto knihu přečíst a psát z ní test. Kdykoliv jsem měl číst knihu na sílu, trápil jsem se u toho, i když mě čtení baví. Ihned po povídkách od Poea (správně vyskloňováno? :D) byla "O myších a lidech" první povinná četba, která mě moc bavila. Líbí se mi popis doby a prostředí, atmosféra novely není nutně hutná, ale cítíte z ní nesnáze, charakteristickou nudu a smutek z nenaplnitelných snů. Steinbeck je mistr na popisování hlavních postav a i ty z této knihy jsou bravurně vykreslené a nezapomenutelné. Konec je hodně smutný - i když jsem věděl, co se stane (učitelka spoilerovala...), stejně můj čtenářský zážitek nebyl nijak ochuzen.

13 02.06.2021

Moc jsem si chtěl přečíst nějaké dílo z beatnické generace, protože mě fascinovala svojí výstředností, a "Na cestě" je prý něco jako bible tohoto kontroverzního stylu. Začnu pozitivy: jsem rád, že jsem knížku přečetl, není těžké se jí prokousat, autor nepoužívá nějaký extra bohatý styl psaní, jde o nenáročné čtení, u kterého můžete úplně vypnout. Jenže negativum pro mě je právě ta absence děje a fajn, je to popisování opravdových událostí autora, jo, chápu, že opravdové životy mnohdy nejsou tak zajímavé jako životy postav, ale pokud nechtěl zveličovat, pak mohl alespoň mít více talentu a představit čtenářům lepší literární schopnosti. Tohle bylo zkrátka... no, nic moc. K tomu všemu vím, že většina zastupitelů beatnické generace byla ze zámožných rodin a předtím, než se rozhodli ukázat Americe, jak moc umí jít proti jejím zvyklostem, vyluxovali konta rodičů a nechávali se jimi dotovat, ačkoliv to byli oni, kdo se rozhodli vykašlat na studia a pokusit se zařídit si ten "normální" život. To se mi prostě nelíbí. Aspoň ti hippies, kteří na beatnickou generaci navázali, byli více milující a klidnější. Beatníci mi často přišli jako: "Koukejte, jak umím všechno všude zničit." Ne-e. Jsem rád, že jsem si knihu přečetl a mohl tak orazítkovat svoji domněnku, že tento směr je přesně tak na hlavu postavený, jak jsem si myslel, ale otevřít "Na cestě" bych určitě nechtěl.

1 29.05.2021

Řeknu to narovinu: jestli existuje jeden žánr, který nemůžu cítit a když někoho slyším, jak o něm nadšeně mluví, mám chuť protáčet očima, je to právě fantasy. Víly, vlkodlaci, upíři, draci či nadpřirozeno jako takové, mi nikdy nebylo blízké. Oceňuji fantazii těchto autorů, ale to je tak celé. "Hra o trůny" se mi dostala pod ruku jen kvůli tomu, že jsem slyšel na knižní sérii samou chválu, a že jsem navíc v obchodě zahlédl ty nejnovější edice s opravdu hezkým designem titulních stran. (Soudil jsem knihu podle obalu, přiznávám.) Čekal jsem od knížky snad úplně vše, dokonce i to, že tak přechvalovanou knížku nebudu schopen strávit, ale, světě div se, mě knížka opravdu moc bavila. Protože ano, je to fantasy, ale takové - jak to říct? - INTELIGENTNÍ fantasy. Autor má všechno do detailů promyšlené a je vidět, že se hodně zajímá o historii a já v některých postavách a dějových zápletkách viděl skutečné obličeje a události. Na to mě nakonec knižní série získala nejvíc: na vymyšlené historii, která je velice dobře promyšlená, z knížek cítíte, že autor je do psaní opravdu zapálený. Postav je dost, opravdu dost, ale byl jsem schopen se v nich (víceméně...) zorientovat. Moc se mi i líbí autorův styl psaní, ve kterém vůbec nepoznáte, se kterou postavou sympatizuje a kterou chce, aby čtenář nenáviděl - zdá se, že Martinovi je tohle úplně ukradené, popisuje svůj svět a vy si vyberte sami, co si o tom myslíte. Seriálovou verzi jsem neviděl a ani se na to nechystám, ale ta knižní mě zaujala dost. Za prototyp člověka, který je proti fantasy žánru vysazený, můžu tuto fantasy knižní sérii doporučit všema deseti!

18 29.05.2021

Vždycky, když se mě někdo zeptá, kdo je mým nejoblíbenějším spisovatelem, nemůžu se rozhodnout mezi Milanem Kunderou a Johnem Steinbeckem. (Proto obvykle řeknu oba.) Od obou z těchto mistrů jsem totiž nečetl žádnou špatnou knihu. Nikdy. Steinbeckova síla (aspoň podle mě) spočívá v tom, že ačkoliv jste z velkoměsta, nikdy jste nebyli chudí, nevíte, co je to farmaření, žijete v 21. století, stejně pro vás nebude vůbec obtížné si k hlavním postavám najít cestu a říct: "Přesně chápu, jak to myslí..." Všechny postavy jsou uvěřitelné, realistické a nezapomenutelné v tom, jak moc se přibližují rozporuplnými charaktery opravdovým lidem, na které narazíme i v běžném životě. (Doufám ale, že po světě tolik Kate nechodí...) Je pravda, že "Hrozny hněvu" a "O myších a lidech" se mě dotkly o něco více, ale "Na východ od ráje" je i přesto skvělá knížka, kterou doporučuji všema deseti. Už jen proto, že těch šest set stránek uteče opravdu rychle.

27 29.05.2021

Vzdávám se asi 50 stran před koncem. Ztratil jsem se tolik, že když mi došlo, že jediná přítomná postava, kterou si pamatuju, je Ursula, pochopil jsem, že čtení už nemá smysl. (I přesto jsem si poté přečetl shrnutí celé knihy, abych byl v obraze.) "Sto roků samoty" je velice zajímavá knížka, která rozhodně nezapadne mezi ostatní a já si na ni budu pamatovat. Způsob psaní, kdy uprostřed nějaké tragédie autor začne vtipkovat, nebo kdy nějakou nepředstavitelnou událost popíše ve stylu "no a co, tak se to stalo", je dost jedinečný. Knihu jsem si půjčil z knihovny, abych se blíž dostal k magickému realismu, což je literární styl, který mě moc zaujal, ale ještě jsem neměl moc šanci se k němu dostat. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Ve výsledku jsem s knihou spokojený, líbí se mi její důležitost a přesah. Ale na mě je v knize příliš postav (kdyby alespoň většina nezačínala na "A"...), proto jsem po většinu knihy, místo toho, abych si užíval čtení jako takové, tápal nad tím, o jakou postavu se jedná a ke komu patří. Proto čtyři hvězdičky. Věřím, že čtenářům, kterým nedělá takový problém udržet pozornost a zapamatovat si hispánská jména, se "Sto roku samoty" bude líbit více.

4 20.05.2021

Knížce jsem se vyhýbal, protože jsem si říkal, že určitě bude přeceňovaná jako některé moderní válečné knížky, které jsou ve skutečnosti nekvalitní, ale lidé je hltají, protože autoři využívají kruté minulosti, která jejich literární nedostatky "smázne". "Hana" se mi dostala do rukou tak, že mi ji přinesla nejlepší kamarádka s tím, že si knížku musím přečíst. (Takže jsem neměl na vybranou.) "Hana" je velice čtivá kniha, kterou jsem přečetl za necelý víkend. (Hodně prší, víte?) Ze všech třech částí se mi nejméně líbila ta první - obzvlášť konec. (Říkal jsem si: "Co? Takhle rychle?! Jak?") Upřímně styl psaní mě tolik nebral, nemám totiž moc rád knížky, které jsou takové "letem světem", kdy vám autoři děj převykládají bez toho, aby vás uvedli přímo do děje. Hlavní postavy se mi líbily, sice mohla být jejich psychologie více rozvedená, ale chápu, že na tak krátkém prostředí to moc nešlo. (Nezlobil bych se, kdyby byla knížka třeba o sto stran delší a zodpověděla na otázky, které si kladu i teď, bezprostředně po čtení.) Hlavní postavy byly lidské a uvěřitelné, a to mi stačilo. Moc mě baví historie a z knížky jsem poznal, že si autorka dala spoustu práce s hledáním informací, já z ní odešel i s novými znalostmi. (Za to ohromné plus!) "Hana" je ve výsledku příjemná kniha, na moji nejoblíbenější válečnou knihu, Sophiinu volbu, nesahá ani zdaleka, ale jsem rád, že jsem ji přečetl a chápu, že se jí těší takového úspěchu. Hodnotím třemi hvězdičkami, je to takový zlatý střed, taková, no, knížka do deště.

7 16.05.2021

Nádherná kniha, ale asi z ní nejsem tolik nadšený jako ostatní. "Faust" se mi moc líbil tak do první poloviny, to jsem si říkal, že čtu asi nejlepší divadelní hru a skoro jsem zapomněl, že jsem velký fanda Shakespeara. Jenže od druhé části jsem se tak trochu ztratil a přistihl se přitom, že čtu na sílu a nechápu, co se vlastně děje a co čím autor zamýšlí. Na konci jsem se zase vrátil a "Faust" (pro mě) skončil v takové síle, v jaké začal. "Faust" je složitá kniha a čtenář u ní musí dávat pozor. Moc se mi líbil filozofický přesah a celková pointa příběhu, kterou jsem i přes složitost snad vysledoval správně. "Fausta" doporučuju, ale věřím, že to zkrátka není dílo pro každého a chápu, že někoho se toto dílo nedotkne vůbec.

2 13.05.2021

Nevím, jestli to je tím, že jde o Kingovu starší knihu, ale nejprve jsem nemohl autorův charakteristický styl psaní vůbec poznat. Troufám si říct, že jsem od autora přečetl spoustu jeho slavných knih, ale "Misery" mi nějak proklouzla a já ji přehlížel. Přitom jde o jedno z jeho nejlepších děl! Sice je zápletka dost jednoduchá, v knize jsou pouze dvě postavy, ale zato je opravdu čtivá a napínavá. Dlouho se mi pod ruku nedostal román, který bych "zhltnul" za pár dní. Obě hlavní postavy jsou velice realisticky vykreslené, zajímavé a zapamatovatelné. (Ačkoliv postava Annie dostává kvůli své velice složité povaze větší více pozornosti. To samozřejmě není výtka.) Rozhodně knihu doporučuji, ale zároveň radím dalším podobně citlivým povahám, aby se dobře připravili na pár opravdu nechutných scének.

8 03.05.2021