Faust

V čem tkví smysl lidského života ? To vyjádřil Goethe nejdokonaleji v tragédii Faust, která se řadí do skupiny myšlenkově nejhlubších děl světové literatury. Faust v touze po poznání prodal svou duši ďáblu a tím propadá věčnému zatracení, zachraňuje ho však ušlechtilý záměr pomáhat lidstvu. Faustovo životní úsilí se pohybuje mezi principy dobra a zla, zničení a vykoupení, zmarem a ušlechtilostí. Tomuto dílu právem náleží plný počet bodů.

Někdy má možná člověk od proslavených děl větší očekávání. Příběh je určitě poplatný své době a neříkám, že nemá co říct. Jeho hlavní téma je stále aktuální. Celkově mi to celé přišlo jako metafora. Protože věci, které se zdáli pro příběh zásadní nakonec nehrají žádnou roli. Prostě běžný příběh o věčně nespokojeném člověku odehrávající se v křesťansko-mytologických kulisách. Kdyby smlouva s peklem fungovala takhle i v seriálu „Lovci duchů“ nebylo by o čem točit seriál. Na druhou stranu mě překvapila i velká dávka realismu, která se táhne celým příběhem.

Klasický motiv, který jsem si prostě musel přečíst. A ani nevím, co dalšího k tomu dodat.

Faust se mi líbil. Hra má děj i spád. O Goethově genialitě ještě mnoho nevím. Čtu teda jeho knihy dál.

Když v řeč přijde německá literatura, přede všemi Goethe za Němce promluví. Pokud představa Goetha, pak Faust vrcholem jeho umění. Takové je všeobecné vědění; tudíž záhodno tuhle knihu vzít alespoň jednou v životě ke čtení. Přesto nucen jsem doznat, že nedošlo-li přímo k zklamání, přes veškeru čest došlo často k čtenářskému trpění.

Zmatek, chaos, moudrost, neřád, fraška, taškařice, mnoho vrstev. Faustovo prokletí, Mefistovo povyražení. Vyprávěno ve dvou dílech. První, vyjma divného prologu, přineslo pozoruhodné obrazy a místa. Faustova litanie nad životem promarněným, jádro pudla nalezení, laškování Mefistovo s čarodějnicí i Martou sousedkou, shrnutí snu noci svatojánské. Nejvýraznějším obrazem budiž Markétka; dojímavá tragédie první díl zavírá.

Horší je to s druhým dílem, k jehož popisu pomohu si Josefem Kolárem. „Mnoho nesrozumitelného a mnoho nesmyslu“ napsal. Pár vět bych k tomu ještě dodal. Řečeným Goethe mě často mátl, mnoho řecké i jiné mytologie do příběhu pletl. Fausta občas zcela zahodil, jakousi vatou jej nahradil. Nepronikl jsem do autorova sdělení; ostatně sám tvrdil, že o něm nemá ponětí. Nicméně v druhé části též mě dokázal zaujmout. Například čtvrtým dějstvím plným boje, války, politiky. Taktéž dialogem skvostným, kdy Faust disputuje se Starostí. Prohrává, stejně jako celou knihu. Vítězem je Mefistofeles pro svou zábavnost a hloubku. Byť sázku s Bohem prohraje, u čtenáře tomu jinak je.

A tak rozpory ve mně zůstaly. Fausta a Goetha stojí za to poznat. Prvním dílem na konec dojít. Druhým se nějak prodrat. Faktem přesto nadobro zůstane, že pro mě německá literatura nebude. Goethova génia nedovedu proniknout, což si může čtenář prominout. Zůstane mi duchem bližší třeba Chaucer, Shakespeare, Milton. Za to si netřeba skládat pardon.

Klasika za plný počet bodov :)

Když se řekne Goethe, tohle se mi vybaví. Kulturní dědictví, úžasná forma, neskutečně silný intelektuální duch.
Pokud bavil Goethe, zkuste to taky od Manna.
Zatímco Goetheho Faust je příběh o věčném hledání a možnosti spásy, Mannova verze je tragédií moderního člověka, který se ve jménu geniality vydává cestou destrukce. Mann převzal faustovské téma, ale přetavil ho do existenciální a historické alegorie, kde není prostor pro naději.

Srdcovka. Jsou knihy, které vás baví, a pak jsou knihy, které se vám dostanou pod kůži – a tahle patří mezi ně. Nejen příběhem, ale celkovým dojmem, jazykem a atmosférou. Tohle je kniha, která má duši.

Už od první stránky jsem měl pocit, že vstupuji do očarovaného světa, který mě vtáhne a nepustí. Jazyk je nádherný, bohatý a překlad je naprosto brilantní – něměcky sice trochu umím, ale netroufám si číst v tomto jazyce. Každá věta má svůj rytmus, melodii a hloubku.

Co se týče samotného příběhu – ano, není to úplně snadná četba, ale každý řádek stojí za to. Některé pasáže jsem si četl vícekrát jen proto, abych si je mohl znovu vychutnat. A Mefistofeles? Jeden z nejlepších literárních antihrdinů vůbec. Mistr manipulace, ironie a humoru, ale zároveň postava, která vás nutí přemýšlet.

Tahle kniha není jen o čtení, je to zážitek. Je to příběh, který přetrval staletí a pořád má co říct. A pokud máte rádi literaturu, která vás donutí se zamyslet a občas vás dokonale rozloží, tak tohle je must-read. Bez debat.

Pro mne velmi náročné čtení, myšlenka a příběh na zamyšlení, ale není lehké číst ve verších a pobrat všechny odkazy na antické bohy apod...

Ehm kdysi sem to četl, vůbec netuším o čom ten honvéd píše. Někdy si to musím přečíst v němčině hold. Hádám, že by se to mohlo líbit lidem, co chcou výzvu

Tohle je prostě klasika. To by měl znát každý... 5*

První díl pohoda, krása a skvělé filozofické zamyšlení. Druhý díl jsem nedočetl, protože jsem (pravděpodobně kvůli spoustě odkazů na antiku) to nedával.

Klasika, ktorá nesklame, a nestarne.

První díl:*****
Druhý:***

Přiznám se, že má očekávání, co se Fausta týče, byla o něco větší, než jsem od autora dostal. Nicméně i tak považuji toto dílo za hodnotné. Chvíli mi trvalo, než jsem si opět zvykl na lyricky psané dílo, ale jakmile jsem se více začetl, musím lyrickou část opravdu ocenit. Z velké části dávám takové hodnocení právě díky zvolenému jazyku a stylu psaní. Některé pasáže mi tedy dávaly zabrat a ani po přečtení knihy mi nebylo zcela jasné, jakou měly hrát roli. Třeba při případném druhém čtení mi to bude jasnější.

Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.

Jedna z TĚCH knih, které měnily svět. Máme zde Odysseu, Aeneidu, Božskou komedii, Ztracený ráj a potom Fausta, doudílný opus, který Goethe tvořil šedesát let. Už před lety, když jsem Fausta musel rychle projet kvůli studiu němčiny, ve mně drama zanechalo silnou stopu. Získalo si mě především krásným veršem a tajemnou postavou Mefistofela, ďábla našeptávače, toho, který stojí v pozadí a ponouká vás u propasti, abyste skočili. Zároveň se jedná o nejsymypatičtější postavu, protože Goethe mu stejně jako Milton vtiskl lidskost. Ta se projeví hned v počátečním nebeském prologu, kde Mefisto říká, že se vlastně nudí, protože lidé se mají na nic i bez něj, a je tedy bez práce a lidí je mu líto. Andělé v tomto výstupu Bohu pochlebují, snaží se zavděčit a jediný čert si dovolí s ním polemizovat, dokonce ho přesvědčí k sázce o lidskou duši. Aneb když se dokonalý našeptávač opravdu snaží, dokáže i Boha svést na zcestí, nicméně vzápětí řekne, že má starouše vlastně i rád.

Proč se jedná o tak velké dílo se nebudu rozepisovat, to musí uznat každý s alespoň malým literárním vkusem. Neodpustím si ale několik rýpnutí do velikána německého kánonu. Zaprvé mi druhý díl přijde nadbytečný. Zde se Goethe už okatě odkazuje k Shakespearovi nebo Homérovi, zároveň si více užijeme Mefistofela, ale jak říkám, druhý díl pro mě byl už zbytečným natahováním příběhu až za únosnou mez. Celý díl je mnohem ornamentálnější, vytržený z času i reality. Nesedlo mi to. Druhé jádro pudla je v tkví v samotném závěru. Goethe si prostřednictvím Fausta kupuje vykoupení do nebe, které je naprosto nezasloužené. Nepochybuji o tom, že u Danta by se Faust hrabal v některém z kruhů Pekla, a jakékoliv morální poselství zde autor závěrem pohřbil.

Jako je to neskutečná nálož. Ale zase to není tak k neučtení jako třeba Joyceův Odysseus. Myslím, že stojí za to seznámit se s klíčovým dílem moderní světové literatury, které vám může otevřít porozuměním i třeba k některým českým idiomům (například "jádro pudla" protože Mefistofeles se Faustovi poprvé zjeví jako neškodná čubička), ale i k některým idiomům německým (pověstná gretchenfrage která ani v češtině sama o sobě nemá český ekvivalent, i když není nic složitého ji přeložit).

Z nějakého zvráceného hlediska a jemnocitu, který se v sobě snažím probudit je pro mě tahle kniha zásadní (i proto jsem přežila Werthera), Kniha mě nezaujala jako celek ale pravidelně jsem se vracela k několika částem, které ve mě zanechaly hluboký dojem. "Lehký úkon velí pán,
hravě bude vykonán.
Ovlád statky, ovlád krev
této krásy mocný zjev.
Zkrotlo vše tvé vojsko již,
ztuplé všechny meče zříš"
Jak nádherně napsané dílo, které popisuje téměř klasický příběh, nicméně s prvky sobectví a jiných pokleslých lidských vlastností, proti kterým je nutné každým dnem bojovat.

Je už to sice nějaká doba, ale pamatuji si to dobře, když jsem byl na divadelním představení knižní adaptace Fausta a příběh mě natolik zaujal, že jsem si jej musel jednoho dne přečíst. Bohužel knižní předloha mě tak neohromila, čímž nechci odradit nikoho od její četby. Jistě za to stojí...