Faust a Markétka přehled

„Chceš lítat – a máš závrať. Proč se s námi paktuješ, když nedokážeš držet krok?“

Prezident Masaryk kdysi říkal, že se státy udržují těmi idejemi, ze kterých se zrodily. Goetheho Urfaust nám připomíná, že s našimi činy je to podobné – tam kde jsou naše motivace zakalené bezohledností a metody nečestné... ne, z podobně pojatého kořistnického postoje k druhým už není možné se vrátit ke stezkám spravedlivých, z toho při posledním účtování nevzejde než bolest a zmar; tam nečeká sladká blaženost, ale onen Matoušův pověstný „pláč a skřípění zubů“.
Druhou asociací při mém noření do Urfausta byl Dostojevského Raskolnikov. Měl jsem pocit, že mají společné to „zaseknutí se“ mezi dobro a zlo: na jedné straně je jejich morální kompas dostatečně nevaruje před selháním (oba si snad dokonce myslí, že mají nějaké právo na to svévolně si ze života urvat víc, než jim bylo dáno), ale zase nejsou tak mravně umrtvení nebo cynicky zlí, aby si neuvědomovali (nebo ignorovali), kolik bolesti do světa jejich prostřednictvím vstoupí a neděsili se sami nad sebou.

Přečtení „velkého“ Fausta jsem si plánoval na loňské léto, to neklaplo, ale jsem pevně rozhodnut to letos napravit! Faust ve své zárodečné podobě, s Mefistem a Markétkou, mě k tomu rozhodně navnadil, bylo to totiž nejen chytré (což jsem čekal), ale také svěžím způsobem napsané a ve své poslední části i překvapivě emočně zasahující. Žádná zaprášená nuda z muzea literárních dějin, ale dýchající a oslovující příběh!