Na cestě

Uf, trochu jsem se trápila, nebudu lhát. Na knihu jsem se vrhla kvůli čtenářskému klubu a přiznám se, že kdyby mě nemotivoval právě ten, asi ji nedočtu. Beatnickou generaci a asi nejslavnější dílo znám samozřejmě ze školy, takže jsem trochu věděla, co očekávat, ale stejně mě překvapilo, jak moc mě to nebavilo. Nešlo tak ani o to, že postavy neustále někam cestují a pořádně nevědí kam, ale já jsem nechápala ani ty postavy. Chybělo mi tam nějaké vysvětlení, proč se chovají tak, jak se chovají. Jaká je jejich motivace?

Kniha mě opravdu nadchla. Je to svobodná, živá a upřímná výpověď o touze poznávat svět, lidi i sebe sama. Autorův styl psaní je velmi energický a autentický – člověk má při čtení pocit, jako by seděl s hlavními hrdiny v autě a projížděl s nimi Amerikou.
Líbila se mi hlavně její spontánnost, přátelství mezi postavami a atmosféra dobrodružství. Přestože vznikla už před desítkami let, její myšlenky o svobodě a hledání vlastní cesty jsou stále aktuální. Pro mě to byla inspirativní a velmi čtivá kniha, ke které se určitě ještě někdy vrátím.

Co je řeka Mississippi? Jenom hrouda spláchnutá do dešťové noci.
Chápal jsem ty kluky, když je to táhlo sem a tam přes kontinent v nekonečný pařbě. Občas někde máknout, aby bylo na benál, jezdit stopem, neřešit nic. Jenom jestli nemá někdo volnou flašku, matraci, chechtáky, nebo nějakou holku co by se dala oblbnout. Vytáhlo mi to z nějakýho šuplíku v hlavě vzpomínky.
Vzpomínky na to, jak jsem jako švarný jinoch chodil zevlit k rybníku, ke kamarádovi do sklepa a koukali, jak den pomalu utíká. Taky jsme koukali na nebe, který kovovou barvou vyplňovalo obzor a bylo blejskavý. My naskákali do žigulíka a jeli honit tu bouřku. Jeli jsme z Dubče a její chvost jsme chytli někde u Týnce nad Sázavou. Měli jsme radost, že jsme vjeli do území, který spláchla velká voda a doufali, že spláchne i nás. V lese pak všichni mimo řidiče učinili patřičné kroky a dali si i nějakýho lahváče. Cestou zpět jsme vysírali obyvatele obcí, protože s náma jel v autě megafon. Takže jsme prováděli simulace místního rozhlasu. Taky se to možná stalo někdy jindy, protože se jezdilo různě a z různejch momentálních pohnutí mysli. Proč jsme to dělali? Přece protože proč ne ty vole, bylo to skvělý!

Bylo to tak skvělý, jako když Sal táhnul stopem do Denveru za Deanem a jeho sebrankou. V každý díře byl nějakej kámoš u kterýho se chvíli dal provozovat gauč serfink, zevlink a kopulink. Cesta do Friska a zpět byla taky dobrá, dokonce i ta druhá. Akorát Dean byl čím dál větší pošuk a ta knížka vedla pořád dál a přestávala mě bavit stejně, jako mě přestali bavit lidi, co měli furt hroznou chuť na benzedrin a do toho zase Dean se svejma trablema, psychózama, ženskejma, dětma.... Klidně bych to zkrátil na polovičku, ale asi to nešlo, protože Kerouac tam psal evidentně svůj život a nedokázal to zastavit. Během pěti let se mu život zkrátil aspoň o dvacet.

Jinak jsem moc rád, že jsem si tím připomněl, jak jsem žil dávno, když ještě nebyly modrý zóny, jak jsem v těch časech místo šetření na hypotéku a dělání plánů do budoucna jel radši za támhletou duhou, nebo šel s kamarádem hledat místo v poli, ze kterýho je vidět jenom zasněžený pole. To bejval krásnej život. Vypliv jsem toho tady víc, než by tě mohlo zajímat? S tím už se asi nedá nic dělat.

Být na cestě je pro mne maximum možného. Na tuhle knihu jsem se chystal od mládí, a jsem moc rád, že jsem ji poznal až teď. Způsob jakým je napsána mne absolutně pohltil, překotné líčení často banálních událostí, to jak je tu popisováno cokoliv, hudba, postavy, krajina,...je to JÍZDA. Na mapě USA jsem si kreslil trasy cest z východu na západ a zpět abych získal představu...ty tisíce kilometrů...ale spousta se toho děje i mimo cestování...je to divoké, nespoutané, nezodpovědné prožívání SVOBODY, jaké bych si nevybral ale opravdu mne to vzalo. A ty střípky ryzí lidskosti, které ten bezúzdný flám místy zdobí...krása.

Kerouacova vize svobody v drtivě melancholických vlnách, které doráží na čtenáře, bez šance se jim vyhnout. Vypsal se způsobem, jaký měl později velký problém opakovat. Na cestě je přízrak z minulosti, který nemá ani náhodou šanci oslovit naprosto každého. Ale koho osloví, toho smete.

Uff. Na tuhle knížku jsem se těšila už nějakou dobu a jsem zklamaná. Děj se táhne donekonečna opakujícím se dějem. Chápu že v době vydání to byl hit, ale dnes mě kniha neoslovila. Jediné plus vidím v tom, že jsem se díky ní vrátila do míst, která jsem sama navštívila.

Kerouac bezpochyby uměl psát, jeho schopnost popsat přírodu, prostředí a pocity je bezkonkurenční, bohužel prvotní zážitek mílovými kroky předchází ubíjející délka knihy; scénář jedeme – krademe – souložíme se opakuje k uzoufání; konec a Salovo prozření je unylé, ale nic jiného se nedalo očekávat

ach Jack, milý Jack
Toto bola jazda! Dofrasa! Ups, bože použil som prudérny výraz.
Ospravedlňujem sa. Ale táto knižka bola jedno skvelé dobrodružstvo plné šibnutých scén, momentov, úplne crazy nápadov, činov a nečinov a najviac sa mi páčilo, že som mal dojem, že to všetko zažívam s Deanom a Salom a jeho uletenou partičkou šibnutých ľudí, ktorí proste .. hoci často zakopávali o vlastné chyby a tak ďalej - užívali si život taký aký bol a žili ho naplno. Bítnici.
Ľudia čo milujú slnko a majú ho v duši a v srdci.
Fukol som plných 5 hviezd milý Jack, pretože si to zaslúžiš.
Aloha

Tato kniha bývala symbolem svobody, symbolem, který byl tehdy nedosažitelný. Dnes ji čtou často znudění svobodní mladí lidé, aniž by chápali její podstatu. A nepřipadají jim ani vzrušující pasáže o jazzu, o be-bopu, který byl na scéně jako novinka právě v tuto dobu.
Byly doby, kdy jsme čekali na Kerouaca: 1.2. 1979 se před Odeonem shromáždil dav cca pěti set lidí. Někteří tu čekali od šesti do rána. Studenti to fotili. Mělo vyjít Na cestě.
K desáté otevřeli, asi 20 lidí si koupilo knihu, načež zavřeli, že další výtisky nemají. Lidi byli naštvaní. Prodejna byla zavřená a asi za 20 minut vyběhla rozčepýřená vedoucí: Lidi, rozejděte se, jedou sem policajti, já za to nemůžu.
Načež lidi začali odpadávat, ti rozzlobení chtěli Knihu přání a stížností. Ale nic nepořídili. Jel jsem domů.
Na cestě jsem sehnal až v našem okresním městě, kam jsem dorazil půl hodinky před zavíračkou.
Tak to chodilo. Kniha pak kolovala po všech kamarádech a známých…
Toto je zápis z mého zápisníku z roku 1979.

Všechno co jsem chtěl vědět a nevěděl, jsem se tu dozvěděl. Knihu sem v mládí četl a ve stáří poslouchal a to vyborně načtenou panen Zavřelem.

Poprvýkrát sme sa stretli na strednej škole... O "beat generation" som na hodine počula samé negatíva, a tak som ešte viac túžila po tejto knihe. Hneď po vyučovaní som došla do knižnice, a ona tam na mňa čakala. Bol piatok, a keď som dočítala poslednú vetu, boli tri hodiny ráno. Prešlo desaťročie a mám ju opäť v rukách. Už som úplne inde, no tie pocity ostali... Úžasné. Chuť po slobode. Vravieť veci tak, ako sú, bez obalu, bez pozlátka. Naozaj skvelá!!!

Když mi bylo 15, připadala mi tato kniha šíleně hustá.

A víte co? To vlastně k hodnocení bohatě stačí.

Už mi 15 není. Jediné co na knize oceňuji, jsou její ryzí emoce zachycené na papíře. Ale je to ten případ, kdy vznik knihy je zajímavější, než kniha samotná.

Jako mnozí, jsem celá léta o té knize pouze slýchal. Prý bible všech poutníků na dlouhých štrekách po téhle planetě.
Zprvu jsem byl možná trochu zklamán ale čím déle jsem se do té knížky ponořoval, tak jsem pomaloučku podléhal zvláštní atmosféře té knihy, porozuměl jsem jí a pochopil proč ta kniha oslovila miliony čtenářů, tuláků, cestovatelů.
Ta kniha zanechá v těch, v jejichž žilách koluje toulavá krev, příjemné pocity.

Kultovní román pro Američany, nevím jak pro Středoevropany. Možná v osmdesátkách byla hodně zajímavá, kdy jsem tuto knihu měla v ruce poprvé. Ale dnes, kdy jsme už desítky let bombardováni americkou kulturou a lidi potřebují pořádné vzrůšo, už nezaboduje. Nejspíš osloví nejstarší ročníky, zvyklé na pomalejší tempo, s nostalgií po šedesátkách.
Musím říct, že jsem jim tu volnost trochu záviděla. Poslouchala jsem starší audioknihu, čtenou až moc monotonním hlasem, to výsledku nepřidalo. Pokud existuje nějaké modernější zpracování, nic mě neláká si ji pořídit.

Kultovní román, který má vystihnout podstatu americké beatnické generace, tedy takové odnikudnikam putování s alkoholem, drogami, sexem a hudbou, prostě cesta nikam. Byla to ovšem nudná jízda napříč Amerikou.

Nečakala som tento konkrétny štýl písania predtým, než som ju otvorila. Vcelku to bolo v pohode, aj chápem historický vplyv a zámer tejto knižky, avšak nie je to úplne môj štýl.

Tuto knížku mám přečtenou již několikrát.Líbí se mi a moc.Bohužel je to jediná knížka tohoto autora kterou mám ráda.Ostatní už nebudu číst nikdy.

Na tuto knihu jsem slyšela během života od různých lidí chválu, proto jsem se na ni těšila. O to větší pro mě ale bylo zklamání. Téměř žádný děj, postavy nesympatické, nelíbilo se mi skoro nic. Možná je to dobrá výpověď doby a styl je svým způsobem ojedinělý, ale jinak to pro mě bylo utrpení. Musela jsem se hodně nutit, abych knihu dočetla a udělala jsem to vlastně jen proto, že mi přišlo nefér hodnotit nedočtenou knihu.

Fakt jsem chtěla, aby se mi to líbilo, protože ta myšlenka svobodného cestování i myšlení je opravdu skvělá!

Ale opravdu jsem většinu času s knihou bojovala.. nevyznala jsem se v postavách a nikdo mi nebyl ani moc sympatický. Ale o to přece šlo, poznat jiná města a lidi.. a přes to mi to nešlo. Ty přejezdy měst mě mátly. A celé mi to přišlo zmatené.. nejvíc asi Dean a jeho nesmyslné monology, většinou.

Nejvíc se mi líbil, jak už tu je napsané v komentáři pode mnou, výlet do Mexika a to smutné zakončení.