alef komentáře u knih

Uf ... to byla jízda ... jinak se snad ani ten ďáblův nájezd na Moskvu nedá pojmenovat ... vtrhne do města a zdánlivě bezdůvodně ničí životy jeho obyvatel, vždycky ale nakonec zjistíme, že si to vlastně všichni ti "postižení" z nějakého důvodu "zasloužili".

Opravdu zvláštní kniha nad kterou přemýšlíte, i když zrovna nečtete ... alespoň moje myšlenky se k ní během dne často utíkaly, takhle mě třeba hodně "zaměstnával" příběh Ježíše, který s pomocí Mistrova románu o Pilátovi Pontském do knihy autor vetknul: příběh Ježíše - filozofa (jakým ve skutečnosti možná mohl být) a příběh Piláta, který své rozhodnutí učinil pod vlivem okolností - donucen synedriem? ... a nebo to bylo dílo ďáblovo?

"Znepokojuje mě jedna otázka: jestliže Bůh neexistuje, kdo tedy, ... řídí životy lidí a vůbec koloběh věcí pozemských?... "Člověk sám to řídí", vyhrkl nasupeně Bezprizorný na tuhle, abych pravdu řekl, dosti zapeklitou otázku.
"Promiňte", mírně namítal neznámý, "ale k tomu, aby člověk mohl něco řídit, musí mít přesný plán na určitou minimální dobu. Smím se vás zeptat, jak člověk může něco spravovat, jestliže je zbaven možnosti sestavit plán dokonce i na tak směšně krátkou dobu, jako je například tisíc let, a dokonce vám nemůže ani spolehlivě říct, co se s ním stane druhý den?"

"... před ním se prostírá měsíční stezka a on by se rád po ní vypravil a diskutoval s vězněm Ha-Nocrim. Je totiž žpřesvědčen, že ... toho jarního měsíce ... si cosi nedopověděli. Ale běda, nikdy se mu to nepodaří ...
"„Není těch dvakrát dvanáct tisíc úplňků přílišš velký trest za ten jeden jediný dávný úplněk?",” zeptala se Markétka. ...
"„Tentokrát se nemusíte znepokojovat. Všecko dobře dopadne, na tom je založen svět. ... Nemusíte se za něj přimlouvat, Markétko. Užž to učinil ten, s kým si tolik přál mluvit."”

40 03.02.2015

Mám ráda fantasy, a tohle byla úžasná fantasy výprava do Mytologie, plná dobrodružství, laskavého humoru, kouzel a nezapomenutelných obyvatel tohoto báječného světa :-).

Je bezva, že se tenhle skvělý autor, který píše pro dospělé a ve svých krásných knížkách se hodně věnuje přírodě a ochraně ohrožených druhů, rozhodl napsat tuhle skvělou knížku pro děti, a je bezva, že je to knížka nejen pro ně.

Když ji před spaním čtu ... krásně se mi usíná :-).

28 27.01.2015

Irving je jedním z mých oblíbených autorů a nejen pro mě, skutečný "mistr slova", to, jak pracuje s jazykem je neuvěřitelné. Jeho styl psaní je i jeho podpisem, možná je to troufalost, ale myslím, že kdyby mi někdo předložil ukázku z Irvingovy knihy, kterou jsem nečetla, že bych ho v té knize poznala, pro mě je prostě nezaměnitelný. A to je dobře ... přečetla jsem několik jeho knih, ale rozhodně ne všechny ... já si je "dávkuju" :-) ... jednou za čas prostě zatoužím po tom "známém" vyprávění - po těch neuvěřitelných, někdy absurdních, někdy smutných, jindy i veselých osudech jeho postav, bizarních situacích, z ohromně širokého spektra lidského dění.

Garp byl po Pravidlech moštárny hned druhou knihou, kterou jsem od Irvinga četla a na těchto dvou knihách jsem taky jeho styl psaní "poznávala" a myslím, že to byl výběr správný /jak píše "martunka" - kniha chytla a už nepustila :-)

"V regulích Steeringské školy stálo psáno, že členové akademického sboru a zaměstnanci školy nebo jejich manželky smějí bezplatně navštěvovat kterékoli přednášky, semináře a cvičení a že stačí požádat o svolení vyučujícího. Kdo by odmítl zdravotní sestru? - a bránil jí v přístupu k Alžbětincům, Viktoriánskému románu, Dějinám Ruska do roku 1917, Úvodu do genetiky, Západní civilizaci I. a II. A tak Jenny Fieldsová za léta pochodovala od Caesara k Eisenhowerovi - prošla kolem Luthera a Lenina, Erasma a mitózy, osmózy a Freuda, Rembrandta a chromozómů a van Gogha - od Styxu k Temži, od Homéra k Virginii Woolfové. Z Atén do Osvětimi. A nikdy neřekla jediné slovo. V posluchárnách byla jedinou ženou. Seděla v bílé uniformě a poslouchala tak tiše, že chlapci a nakonec i vyučující na ni úplně zapomněli a nedali se nijak vyvést z míry. Všichni pokračovali ve vyučovacím procesu, zatímco ona seděla tiše a způsobně mezi nimi a byla svědkem všeho - a zřejmě při tom nerozhodovala o ničem, ale pravděpodobně vše soudila."

46 23.01.2015

Kniha psaná formou deníku Galileovy dcery Virginie, která žije jako jeptiška a pečuje o svého otce. V deníku popisuje časy jeho velké slávy a společenského uznání i období pádu, inkvizičního procesu, při kterém byl GG nucen pod hrozbou mučení odvolat svou teorii.
Také popisuje své dětství, jako nemanželské dcery GG, popisuje život jejich rodiny (matky a sourozenců), která sice žila pospolu s GG v pěkném domě a přesto si ji GG nikdy nevzal.

Námětem pro tuto knihu byla dochovaná korespondence mezi dcerou a otcem z doby, kdy již byla jeptiškou. Po historické stránce určitě zajímavé čtení, ale musím bohužel hodnotit jako čtení nezáživné. Autorovi se nepodařilo zasadit historická fakta do zrovna čtivého příběhu, a tak pro mě zůstává spíš jen takovou ne zrovna povedenou učebnicí dějepisu.

20 23.01.2015

Smutný příběh o obhajobě svého místa v upadajícím konzumním světě, o absurdnosti takového života (Daniel 1).
Tak tohle je lidským osudem? (Daniel 25) Neolidé nahradí "nedokonalého" člověka?

Jak píše "Ben Nevis" - autor to vidí moc chmurně - ani já to po čtyřicítce nemíním takhle zabalit :-).

Přesto nelze popřít, že autor popisuje současný svět bohužel až příliš trefně a otázky o naší možná až příliš blízké budoucnosti, které se mi v hlavě při čtení této knihy vyjevují, nevyznívají příliš optimisticky. A nebo je všechno jinak?

(Daniel 25): "Zbavili jsme se neúplného paradigmatu formy, proto můžeme dojít univerza nekonečných možností. Dostali jsme se za hranici vznikání, vstupujeme do stavu neomezené, nekonečné stáze."

(Taky Daniel 25): "Pak se dostavily i slzy, jejich slaný dotek mi připadal hodné zvláštní. Nato se objevilo slunce a s ním hmyz; pomalu jsem začínal chápat, jaký byl lidský život."

(A taky Daniel 25): "Vědomí naprostého determinismu nás bezpochyby nejvýrazněji odlišovalo od našich lidských předků. Stejně jako oni jsme byli jen inteligentními stroji; ale na rozdíl od nich jsme si toho, že jsme jenom stroje, byli vědomi."

(A Daniel 25 naposledy :-): "Tak tohle tedy lidé nazývali mořem: oceňovali jeho schopnost konejšit a znali ničivou sílu, jíž oplývalo, i jeho vlastnost pozvolna rozežírat, přivodit pomalý konec. Zapůsobilo na mě velice, najednou se mi nabídly poslední detaily, které mi scházely k pochopení jejich druhu. Najednou jsem porozuměl, jak mohla v mozcích oněch primátů vyklíčit myšlenka na nekonečno; nekonečno dosažitelné drobnými krůčky s původem v rozměru konečném.
Docházelo mi, jak se v Platónově mozku mohlo zrodit první pojetí lásky."

A nakonec jeden citát, který jsem před nedávnem někde četla :-) : " ... máme chytré telefony, chytré hodinky, chytré oblečení, chytrá auta... jen ty lidi jsou čím dál blbější."

23 20.01.2015

I pro knížky, které nemají jinou ambici než pobavit, mám 5*, především proto, že autor svou práci odvedl opravdu dobře :-). Příjemná, oddechová četba, která naprosto splnila mé očekávání ... zasmála jsem se a odpočinula si od starostí běžného dne i "vážného" čtení :-) ... bylo to pro mě takové pohlazení po duši, báječné, krásně cvaklé a praštěné počteníčko.

60 19.01.2015

Je toho mnoho, co mi tato kniha poskytla k přemýšlení (o egoismu vs. altruismu všeho živého), ne se vším se ztotožňuji a mnohé Lorenzovy názory byly dávno "překonány", což píšu v uvozovkách, protože jeho pozorování a závěry jsou v mnohém stále aktuální. Tato kniha dá hodně i těm, kterým etologie (ale také biologie, sociologie popř. filozofie) zatím moc neříká a tak snad pro ně, pár drobných postřehů, proč si tuto knihu přečíst:

"Jsme to nejvyšší, čeho dosud dosáhli velcí konstruktéři vývoje druhů na Zemi, jsme jejich posledním výkřikem, ale určitě ne posledním slovem."

"Abstraktní myšlení a řeč způsobily tak velké změny v životních podmínkách člověka, že jeho instinkty neměly čas se přizpůsobit."

Tato kniha nás přinutí přemýšlet, zda je opravdu: "Egoismus ... pramenem a principem všech našich hnutí, rodí se s člověkem a neopouští ho, pokud žije." (Jean Jacques Rousseau), nebo je altruismus, který si pro nás připravila evoluce, tou hnací silou lidstva? Vždyť je základem téměř každé morálky, kterou si lidstvo za dobu svého působení vytvořilo.

22 16.01.2015

Musím přiznat, že Zeměploše jsem naprosto podlehla. Tahle kniha (stejně jako všechny ostatní) je tak úžasně bláznivá, ale pozor, nakonec zjistíme, že je až příliš realistická a ironická (zjistíme, že všechny ty pohádkové a fantazijní postavy mají spíš nepohádkové charaktery), a právě proto je nejen zábavná, ale také nám toho přinese hodně k zamyšlení.

Zjistíme, že magie je něco samozřejmého, co si nedá poroučet:
"Magie je jednoduchá, musíte jenom najít místo, na kterém je to všechno vyváženo, a trochu do toho strčit. To umí každý. Nejsou v tom žádné čáry. Všechna ta legrační slova a mávání rukama jsou akorát na... se dělají jenom kvůli... zastavila se překvapená sama sebou. Ona skutečně přesně věděla co a jak. Ta představa se jí jasně a ostře zhmotnila v hlavě. Jenže ji neuměla vysvětlit slovy, a to ani sama sobě. Byl to hrozný pocit, najít ve vlastní hlavě věci, které se nedají popsat slovy."

Je toho opravdu hodně, co si z téhle útlé knížky můžeme odnést, tak alespoň střípky, co mi utkvěly v paměti:
"„Nikdy ses tam (do světa) nešla podívat?“
Bábi se pohodlně opřela ... "Ne,“ odpověděla. „Tady kolem je dost trablů a potíží, nevím, proč bych je měla ještě hledat někde v cizině.“

"Když důsledně nebudete dodržovat nějaká pravidla, minimálně v polovině případů je příslušní lidé upraví tak, že se na nás nebudou vztahovat."

"... tady platilo, že 'kdo je zvědavý, nebude nikdy starý' a 'kdo se moc ptá, toho nakonec podříznou'."

"Jediné, co víš, je že ... si myslel, že říká pravdu. Svět vždycky není takový, jak ho lidé vidí!"

37 14.01.2015

Příjemné oddychové čtení ... když si chci odpočinout a relaxovat sáhnu po téhle skvělé, osvědčené autorce a zatím mě nikdy nezklamala :-).

21 07.01.2015

Zvláštní kniha ... nejsem příznivce severských detektivek, vlastně nejsem příznivce detektivek vůbec (čestnou výjimku pro mě představuje snad jen Agáta Christie) ... přesto jsem této knize "dala šanci" a zjistila (jak se objevuje také v komentářích pode mnou), že to tak úplně není "jen" detektivka, ale že je tato kniha spíš nezařaditelná do nějakého jednoho konkrétního žánru ... vlastně jde o pátrání "po pravdě", plné různorodých pocitů, popisů střetů severských kultur (pro mně do této chvíle naprosto neznámých), s hlavní hrdinkou, která si od vás jakoby stále drží odstup, skoro neprojevuje emoce, je chladná (jako sever, kde žije) a odtažitá (na můj vkus až příliš ... až je mi tím nesympatická) a ... prostě neuchopitelná. Stejné jsou i mé pocity z této knihy... obtížná na čtení ... s místy až příliš chladnými a nudnými popisy ... s vlekoucím se dějem ... a někdy i Smillinými myšlenkami, ale takový asi ten sever je, je tam pořád zima, sníh a tma ... a tak vše plyne pomalu, stejně tak i tento příběh (přitom nabitý ohromným množstvím informací, o dánské a grónské kultuře o její historii, o matematice, o sněhu a ledu ...).

Mé hodnocení je z velké části ovlivněno mými "sympatiemi" k slečně Smilly ... prostě jsme si nesedly ... opravdu svérázná postava - svobodomyslná slečna, která se "vyzná v lidech" a přitom je naprosto "asociální".

*** jsou tedy čistě jako "pocta" autorovi, v knize jsem našla mnoho pasáží, které mně oslovily, jeho jazyk a komplikované vyprávění, mně často nutily k přestávkám a zamyšlení, byly pro mě výzvou, i když celek (z velké části právě díky hlavní hrdince a rozvleklosti příběhu) mě zas tak úplně neuchvátil.

Zde několik drobných úryvků, které mě naopak oslovily:

"Dívám se na západ slunce, který v téhle roční době trvá tři hodiny. Jako kdyby Slunce přece jen v poslední chvíli ve světě našlo kvality, kvůli kterým se teď loučí jen proti své vůli."

"Nikdy jsem neříkala, že jsem dokonalá. Před lidmi, kteří mají moc a jimž moc dělá dobře a používají ji, se ze mě stává někdo jiný, menší a zlejší. Ale nedávám to najevo."

"Jen velice málo lidí umí naslouchat. Pospíchají a jsou nepozorní, nebo si v duchu situaci vylepšují, či přemýšlejí, jak vstoupí na scénu, až člověk sklapne a na řadě budou oni."

"Číst sníh je jako poslouchat hudbu. Popisovat, co z něj člověk vyčetl, je jako vysvětlovat hudbu písmem."

"Mám moc ráda jednu větu, Dedekindův postulát o lineární komprimaci. Ten říká, asi tak přibližně, že kdekoliv v číselné řadě, v jakémkoliv mizivě malém intervalu lze nalézt nekonečno."

"Bertrand Russell napsal, že čistá matematika je obor, ve kterém nevíme, o čem mluvíme, nebo do jaké míry to, co říkáme, je pravda nebo ne."

35 05.01.2015

Způsobné děti: „Nedělej si starosti. Jsou natolik vychované, že když jim řekneme, aby na nás klidně počkaly, poslechnou“,

... úspěšný, milující, chápající manžel ... bohatství ... báječná práce ... služebná ... přítelkyně ... prostě nechybí vůbec nic ...

... a tak z celé knihy na nás zívá jedna velká nuda.

Jako poznámku pod čarou bych ještě chtěla připomenout, že tématu "nevěry" se Coelho už věnoval, v knize Alef, a řekla bych, že tam se mu vedlo o poznání lépe: každý z nás může dospět k bodu, kdy má pocit, že život plyne kolem nás ... že se jen snažíme plnit očekávání druhých ... kdy vnitřně "voláme o pomoc". Coelho se s tím vyrovnává "cestou" - resp. poutí, na které je otevřeně nevěrný ... kdy je nevěra součástí jeho "duševní pouti" a "terapie"? (no s tím mám, přiznám se, trochu problém), ale knihu jako takovou jsem si přečetla se zájmem, našla v ní hloubku příběhu, který jsem v "Nevěře" prostě neobjevila.

20 05.01.2015

Mozek je opravdu asi nejzvláštnější orgán našeho těla - producent naší mysli. Dneska už toho víme poměrně hodně o tom, jak funguje, jak reálně fungují a mezi sebou komunikují různé struktury mozku a nervový systém jako takový, co se v mozku děje, když myslíme, hovoříme, spíme, vnímáme, ... přesto nám toho stále ještě mnoho uniká. Mnozí neurologové říkají, že toho o mozku (naší mysli) vlastně moc nevíme, lidská mysl je naprosto jedinečná v tom, jakým způsobem nám zprostředkovává pocity, emoce, paměť, jazyk a sebeuvědomění - dává nám pocit něčeho zvláštního, tajemného a unikátního ... a to je podle mě základním motivem této knihy a to je to, proč před Kingem smekám, to je to, proč /přestože jsem nikdy nečetla a asi nejspíš ani číst nebudu, jeho horory/ mě všechny ty jeho ostatní "jiné" knihy nepřestávají fascinovat.

Obdivuji Kinga jako vypravěče příběhů, v této knize (stejně jako ve všech jeho knihách, z těch které jsem přečetla) mě naprosto uchvacují jeho popisy vnitřních duševních pochodů. V tomto případě člověka, kterého díky jeho nabytým schopnostem odvrhuje společnost, a který si s tím neumí poradit a tak se zároveň ze společnosti vyčleňuje i sám, odcizuje se svým přátelům, prožívá duševní peklo umocněné ještě fyzickými problémy po nehodě. Jeho největším problémem, je určitý způsob "jasnovidectví", vidí hrůzy, které dotyčná osoba v budoucnu způsobí, nebo se ji můžou stát, a on neví, jestli s tím má něco dělat. King svým jedinečným způsobem, který obdivuji, vytváří celou řadu souvisejících příběhů k tomu hlavnímu, a přitom nás celou knihou provází nejdůležitější otázka, kterou si John Smith klade: Proč právě já?

38 09.12.2014

S doznívajícím úsměvem a příjemným pocitem po dočtení poslední stránky se ptám, v čem se skrývá kouzlo téhle knížky?

Autorův humor mi je celkem sympatický. Podle mého naprosto přesně, vtipně a výstižně líčí ten "odvěký boj" :-) ... Francouzů a Angličanů, ano ... proč k jejímu přirovnání nepoužít teorii her :-) ... autor kápl na to pravé ... "klasická půjčka za oplátku" ... mě to bavilo :-):

"... my (angličané) jsme se jenom posmívali jejich přízvuku a taky frňáku generála de Gaulla, a od té doby je prý jen v jednom kuse prudíme svým nechutným jídlem a pokoušíme se ze světa vyhladit francouzštinu. Proto nastavěli (francouzi) tábory pro uprchlíky hned vedle vjezdu do Eurotunelu a odmítají jíst naše hovězí, ačkoli už to je roky, co je podle odborníků bezpečné. Permanentní půjčka za oplátku, ... Nejezdi tam. A já mu na to: milej zlatej, je mi líto, ale musím tam jet a ověřit si, jestli s tím spodním prádlem nekecáš."

Dočteno, zavřu oči ... a stále jako bych cítila tu "příjemnou" :-) vůni francouzského sýru, ... prostě zjišťuju, že se mi bude po Paříži (viděné Paulovýma očima) stýskat :-).

20 02.12.2014

Přiznávám, tenhle "jiný" zeměplošský svět, který od toho našeho není až zas tak jiný, mě naprosto okouzlil. Jsem přesvědčená, poté co jsem si „prostudovala“ zeměplošské teorie: „Vesmír, … tvrdili, existoval díky vyváženosti čtyř základních sil, které nazývali Nadpřirozeno, Přemlouvání, Nejistota a Nasranost …“, že všichni pocházíme z jednoho vesmíru:

„ … čím dál tím častěji mluvili o tom, že je na čase, aby magie zmodernizovala především svůj image, a že už by se konečně měli přestat patlat s voskem a kousky kostí a vybudovat celému odvětví dobře organizovanou základnu. Žádali rozběhnutí výzkumných programů a třídenní sjezdy v hotelích, kde by si mohli v klidu ve svých novinách přečíst články s názvy jako Kam kráčíš, geomantie? nebo Úloha sedmimílových bot v současné společnosti.“

„Dělal si množství poznámek, na stěně ve své kanceláři měl obrovskou mapu, která se hemžila barevnými špendlíky, vlaječkami a čarami. Nikdo jí nerozuměl, ale vypadala velice efektně.“

Najde se také mnoho důvodů, proč nám může být Mrakoplaš velice blízký:

„Mrakoplašovi se zadrhl hlas. V debatní místnosti jeho mozku vyskočilo několik emocí najednou a začaly se překřikovat. V čele se chvilku držela Úleva, pak ji ale odkopl někam do kouta Šok a nakonec se do čela protlačilo Ohromení. Hrůza se pustila do boje s Pocitem ztráty a jejich zápas skončil, když se z nejbližších dveří vynořil Stud, aby se podíval, co se to tady vlastně ke všem čertům děje.“

„Co budeme dělat?“ rozhlížel se Dvoukvítek.
„Zpanikaříme?“ navrhl Mrakoplaš s nadějí. Vždycky si myslel, že nejlepší cesta k záchraně je zpanikařit. Jeho teorie vycházela z toho, že se lidé, kteří se v minulosti setkali se šavlozubým tygrem, dali rozdělit zhruba na ty, kteří zpanikařili a utekli, a na ty druhé, kteří zůstali stát na místě.“

Dozvíme se samozřejmě také mnoho poučného:
" ..., že pyramida skrývala bludiště tajných chodeb, jejichž stěny byly ozdobeny nápisy zachycujícími destilovanou moudrost mudrců Tsortu. ..., že součet její výšky a délky dělený polovinou šířky se rovná přesně číslu 1,67563, což je téměř na chlup 1 237,98712567 násobek rozdílu vzdálenosti Zeměplochy od Slunce a váhy malého pomeranče."

"... že na Ploše zatím nikdo nevymyslel psychiatrii. Mrakoplašovi nikdy nikdo nestrčil pod nos rozmazanou inkoustovou skvrnu, aby zjistil, jestli v mládí neztratil na půdě oblíbenou hračku."

Knihu, jejíž slova jsou zábavná, poučná, ironická, humorná, ... pobaví, pohladí po duši, přitom nutí k zamyšlení (jestlipak my nakonec nežijeme také na takové zeměploše) ... takovou knihu si vždycky ráda přečtu.
.

39 28.11.2014

Kdybych před četbou této knihy nečetla naprosto uchvacující Husitskou trilogii od Sapkowského ... možná by mě tako kniha zaujala ... jenže já přečetla i báječnou Martinovu ságu Píseň ledu a ohně ... obě syrovým, drsným a naprosto fascinujícím a strhujícím způsobem popisují středověk. Jak se píše v komentáři pode mnou (CeP): "je mnoho mnoho lepších knih :-) ... a ještě si dovolím citovat jeden komentář (Vikina333): "Kdybych nepřečetla mnohem více lepších knih, možná bych dokázala tuto knihu více ocenit, ale za mnoho knihami pokulhává (obsahově i formou)... Nevím, zda je to překladem, ale některé věty (i pasáže) mi přišly jako pro náctileté... ".

Hned v úvodu mě odradil na můj vkus moc chvástavý autorův úvod, chválící sama sebe, následoval úvod do děje, který bych přirovnala k středoškolskému pokusu o příběh ... nějací zedníci dělaji to a to, nějaká babka si tu staví stánek, ... kluci čůrají na popraviště ... odsouzenec s sebou žuchnul ... rozjezd tedy naprosté zklamání!

Když už si ale nějakou knihu vyberu (tuhle jsem si vybrala na základě pochvalných komentářů) nerada se "vzdávám" ... první reakcí bylo ji odložit, ale ... když se při psaní tohoto komentáře dívám pod sebe na ty pochvalné pod sebou, ... zkusím jí dát druhou šanci ... třeba svůj komentář ještě změním :-).

Dopsáno v únoru 2015: ... snažím se, snažím, ale jde to ztuha ... asi si tuhle knihu musím "dávkovat" ... po cca 250 přečtených stranách knihu opět na chvíli odkládám ... není v ní to "něco" co člověka nutí číst dál a dál, dokud příběh neskončí ... ta nutkavá potřeba "vědět jak to bude dál" mi v této knize prostě chybí.

27 24.11.2014

Fascinující! Bylo mi ctí a potěšením tuto knihu číst už od prvních vět.

Ano, je to opravdu příběh o ženské duši a magii a také o malé části naší historie. Pochopit, co se vlastně na kopanických kopcích odehrávalo bylo úžasným dobrodružstvím. Objevovat moudrost bohyní: "Že je někdo doktor, neznamená, že ví všechno! Jak já znám doktory, tak ani ten lepší, ani ten horší nevědí ani to nejzákladnější – že totiž nemoc těla je i nemoc duše. To bylo to první, co mě moje mamka naučila, a oni se k tomu nedopracovali doteď."

Vyprávění doplněné o citace ze zdrojů, které autorka prostudovala mě nadchly ... teprve ze strohých úředních hlášení je možné plně pochopit tu bezmoc, která bohyně po celá ta léta provázela (čarodějnické procesy, slídění SS, později STB), umocněnou jednoduchostí a nevědomostí lidí z tohoto drsného a chudého kraje.

Neobyčejné ženy žily v Bílých Karpatech.

"... tato mračna zakalená a búřlivá povětří zažeň, jakož i všeckny neřesti v nich škodlivé, krupobití, hromy a blesky... prosíme, rozežeň a zkaž Bůh všemohúcí!"

72 24.11.2014

Stará kniha nalezená u babičky na půdě. Hned mně zaujala, nejprve dobovými fotografiemi, pak jsem se do ní začetla. V prvé řadě jsem si musela zvyknout na způsob vyjadřování autora, který je samozřejmě dnešnímu na hony vzdálený, ale na to si za chvíli každý zvykne a pak už se můžete vydat s autorem na jeho dobrodružnou cestu, na kterou by si troufl málokdo. Dost často se našemu poutníkovi stávalo, že neměl nejenom kde spát, ale ani co jíst, byl někde v pustině a spal pod širákem. No klobouk dolů :-) ... musím obdivovat jeho vytrvalost, umíněnost s jakou se rozhodl v cestě pokračovat a často velkou dávku odvahy a "drzosti" díky které se dostal tam, kam potřeboval.

18 23.11.2014

Majestátní norská příroda, pověry plné trolů a skřítků, léčitelství, křesťanské zvyklosti a tradice, láska, politika, ... vše prolnuté v rozsáhlém životním příběhu Kristiny a jejích blízkých, noříme se do jejího vnitřního světa a vidíme důsledky jejího jednání (vidíme, jak se rozhodnutí z mládí prolíná celým jejím životem) ... do všeho vstupuje čas, který pak vše mění a různě pokrucuje v rámci různých časových perspektiv ... není jedno kdo a kdy na danou událost nahlíží. Proměny vnímání v průběhu času můžeme nejlépe sledovat na Kristině - dítěti, milence, manželce, matce a babičce.

Těžké čtení, v tom ohromném rozsahu příběhu se člověk občas ztrácí, je to velká výzva a určitě kniha, která si přímo říká o opakované čtení, i čtenáři jistě prospěje přečíst si knihu v rámci svých vlastních různých časových perspektiv... u této knihy to znamená najít vždy něco nového, uchopit jiné myšlenky.

24 21.11.2014

Přestože nejsem milovník hororů, je Stephen King mým oblíbeným autorem, důvod je jasný, mám ráda fantasy a styl psaní pana Kinga. Je tedy jasné, že jsem sáhla po Svědectví, a musím říci, že je to, spolu s Temnou věží, pro mne to nejlepší, co pan King napsal.

Co mně na knize nejvíc uchvátilo? Strhující příběh popisující zpustošený svět, jeho atmosféru, to, jak pracuje s dialogy a psychologií postav (s jejich duševním vývojem během děje, když putují napříč vylidněným světem, když se setkají s dalšími přeživšími, když se pak musí postavit "těm zlým" a připravit se na "zápas se zlem" ... celá kniha je postavená na opravdové síle tohoto příběhu.

Napsat tisícistránkovou knížku, při které se ani trochu nenudíme a nechce se nám přestat číst, to je prostě umění.
Mimochodem ... po přečtení tohoto příběhu, když slyším někoho zakašlat ... pro mně i chřipka dostává "nový rozměr" ... :-)

42 21.11.2014

Lady Matylda z Hay, skutečná historická postava, její (zromantizovaný) příběh prožívá mladá novinářka Jo, kterou do minulého života (do Matyldina života) vrací hypnóza. Nakonec ji život Matyldy natolik pohltí, že ho chce "prožít" až do konce.

Mám také ráda historii, proto je pro mě proplétání reálného světa s minulostí zajímavým námětem, je to taková příjemná četba, když chci odpočívat, plus musím dát za historickou část (krásně popsaná středověká Británie, ostatně jako ve většině knih Erskinové, je vidět, že autorka vystudovala historii). Erskinová je pro mě osvědčená autorka, která mě nezklame (jak zajímavými tématy, tak krásně napsanou knihou), ať už sáhnu po kterékoli z jejích knih.

27 14.11.2014