Cit slečny Smilly pro sníh

od:


KoupitKoupit eknihu

Román dánského autora, jehož základní osnovou jsou tajemné okolnosti smrti malého kamaráda hlavní hrdinky, grónského chlapce Izaiáše. Odhalování záhady vede přes tajné archivy pochybných společností a patologických ústavů, přes kodaňské podsvětí na loď, která odplouvá s tajemným posláním k ostrůvku u západního pobřeží Grónska....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/78_/7868/cit-slecny-smilly-pr.jpg 4545
Orig. název:

Frøken Smillas Fornemmelse For Sne (1992)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Argo
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (111)

Přidat komentář
Acamar
09. prosince

Rozporuplná, a možná trochu nevyrovnaná kniha s překrásně poetickým názvem, u které tentokrát chápu jak nadšené, tak zklamané zdejší komentáře.
Byly chvíle, kdy se mi četla obtížně a chvíle, kdy mne velmi nebavila (jako pro většinu komentujících pasáž knihy odehrávající se na lodi, přízračná, nepřehledná a matoucí, s proměnou hrdinky v jakousi nezmarnou destruktivní Nemesis). Ale pár dní po dočtení zůstávají spíše ty pozitivní dojmy...Na prvním místě samozřejmě poloinuitka Smilla, krajně vyhraněná podivínská postava, jejíž kombinace smíšených genů, buldočí vůle, inteligence, nedůvěry a neurotické citlivosti míchá sarkasmus chladného vědeckého mozku s intuicí prastaré lovecké kultury a smutkem a steskem vykořeněné osamělosti. A je to velmi působivá kombinace, spolu se zasazením na vzdálený sever vytváří jedinečnou atmosféru knihy. K tomu jako koření nahlédnutí do pro mne neznámých dánsko-grónských reálií a poučné "perličky", díky kterým se asi změní můj pohled na tu otravnou záležitost, jako je sníh...
Přestože je pro mne severská mentalita i severská literatura stále trochu vzdálená a cizí, díky Smille a jejímu citu pro sníh se asi nějaký ten kousek ledu prolomil.

Maanna
27. listopadu

Kniha se zvláštní poetikou a zvláštní hrdinkou, které mi nejsou úplně blízké, ale hodně mě zaujaly. Postavy a události vnímáme čistě pohledem slečny Smilly, která se hodně zaměřuje na detaily, ale s lidmi jí to možná tolik nejde, jako poloviční Gróňanka a poloviční Dánka jen obtížně hledá své místo. I proto je někdy těžší se v postavách orientovat, zvláště když autor trochu zlomyslně používá podobná jména. Dalo se to ale zvládnout a kniha se mi i tak velmi líbila. Stejně jako jiným mi ale děj na lodi přišel už poněkud přitažený za vlasy a Smilla v něm trochu příliš nezničitelná...

Terry11
24. října

Vic než detektivku jsem knihu vnimala jako informace o vztahu Dánů ke Grónsku. Překvapil mě až samotný závěr příběhu.

ajasin
04. října

Kniha náročná na soustředěnost a koncentraci. Alespoň pro mě byla. Bohužel jsem ji četla v době, kdy mě od čtení odváděla spousta jiné zábavy a povinností. Na tohle období to byl dost nešťastný výběr. Víc jak měsíc jsem žádnou knihu už dlouho nečetla.
Po literární stránce není nejspíš co vytknout. Příběh sám o sobě zajímavý. Číst o životě Eskymáků, o ledovcích a krách, o vlastnostech ledu a sněhu bylo poutavé. Doporučila bych spíše „fajnšmekrům“ než běžným „konzumentům“.

kh123
24. září

Zvláštní... mrazivé prostředí, ve kterém jde v každé minutě o život, je v knize popsané sugestivně. Příběh je v druhé polovině- na lodi- jaksi uměle natažený, ale i tak stojí za přečtení těm, kteří rádi poznávají neobyčejné postavy, duše.

Jjana14
04. září

Pro mě velmi dobře napsaná a jedním dechem se čtoucí kniha, příběh nevšední. Z mého pohledu autorova nejlepší kniha dosud.

Jessybelle
18. srpna

Můj celkový dojem je dobrý, líbily se mi popisy sněhu, Grónska, Inuitů, ironie i postava Smilly...jediné co mi přijde trochu moc je ten předkonec...

Akana
07. srpna

Po pravdě, nečetlo se mi to úplně snadno, autorův styl (nebo je to v překladu?) není příliš "user friendly", což ale není výtka vůči němu, spíš vůči mé mizerné schopnosti koncentrace (asi nejsem sám, kdo se trochu ztrácel v postavách). Ale co mě okamžitě okouzlilo, byla hlavní hrdinka. Její myšlenkové pochody, plné jízlivých ale neskutečně trefných komentářů i kruté sebeironie, mi trochu připomínaly detektivy z drsné školy. Phila Marlowea, Lewa Archera a tuhle sortu. Díky tomu mi byla ohromně sympatická. Navíc myšlenková nadstavba (kořistnictví evropské civilizace, vykořeněnost, odcizení) tady není jen přívažkem detektivní zápletce, jak to obvykle bývá, ale spíš naopak. Celá... tak dobrá, většina té současné severské krimi vlny zaostává za Høegem o několik délek.

kap66
21. července

Poslední dobou si, snad podvědomě, vybírám knížky se zvláštními ženskými postavami. Smilla jim v mé hlavě asi vévodí. Není to pro mě zcela uchopitelný člověk, je v ní mnoho stránek, které se na první pohled v jedné osobnosti těžko snoubí, ale když si promítnu linii jejích charakterových rysů, dovede mě to nakonec i k tomu, že se nějak vyrovnávám i s její těžko uvěřitelnou podobou v druhé části knihy. Brilantní matematický mozek vědkyně, volba určité sociální izolace (až na zásadní výjimku, která určila celý děj), vzpurnost a touha po pravém domově, neztotožnění se s některými aspekty dánské civilizace, touha po spravedlnosti i pomstě.
Autorův styl jsem si oblíbila, mám ráda soustředěné čtení, které je při tomto způsobu zápisu dialogů a pasážích odborného charakteru nutností. Celkově hodnotím knihu jako nevšední a velmi zajímavou.

Abulafia
12. července

Kniha má výborný začátek. Konec je ale podle mého názoru příliš akční a těžko uvěřitelný.

bezprezdivky
08. července

Druhá dánská kniha během jednoho měsíce ..... Sedmé dítě se mi líbilo víc. Kniha o amatérském pátrání slečny Smilly po vrahovi malého kluka, velkým plusem je svérázný humor, mínusem je (podle mého) zbytečně akční a proto málo uvěřitelný konec.

čekanka13
18. června

Kniha mne nenadchla, připadala mi rozvleklá.

haki34
29. května

" ty nikoho nemiluješ. Ty nemáš ráda ani sama sebe. Ty nejseš opravdová ženská. Když jsem tě táhnul po těch schodech, všimnul jsem si tý špičky, co z toho pytle koukala. Byl to šroubovák. Jako když se člověku postaví. Tys ho probodla, člověče." Jeho obličej je plný údivu. "nevím, co si mám o tobě myslet, člověče. Seš dobrá víla mezi touhle bandou ničemů. Ale seš taky studená, jako nějakej skřet, doprdele.."

...jednoho říjnového dne klesne teplota během čtyř hodin o třicet stupňů Celsia a moře se utiší, a je jako zrcadlo. Čeká, aby předvedlo zázrak stvoření. Moře a mraky teď splývají v oponu z tlustého šedého hedvábí. Voda zhoustne a lehounce zčervená, jako likér z lesních plodů. Z hladiny se uvolňuje modrá mlha mrazivého oparu a vznáší se nad vodním zrcadlem. Pak voda ztuhne. Z temného moře te'd chlad vytahuje růžovou zahradu. bílý koberec ledových květů ze slaných a zmrzlých kapek vody. Budou žít možná čtyři hodiny, možná dva dny....

...a přesně tak to nějak bylo..poezie ledu a sněhu, přibližována vílou či skřetem, záhadnou slečnou Smillou... Smillaaraq Qaavigaaq Jaspersenová... milovnice pěkného oblečení, módy, ledu, sněhových plání..svoboda v duši, v mysli...přítelkyně osamělých, utlačovaných...
přibližuje nám střet svých lidí - Inuitů s dánskou kulturou...proměnu malých spokojených eskymáčků v bludičky v evropském světě..ztrátu iluzí, ztrátu domova, svobody.
A pátrá... knížka ve mě zanechala přesně ten správný, znepokojivý pocit..kdy se Vám něco krutě líbí, a jen nehýčká, ale i řeže. Okamihy ledové a sněhové básně střídány brutálním násilím... Děj, zejména konec zamotaný takovým stylem, že jsem se ztrácela v souvislostech, kdo je vlastně kdo, jakou úlohu měl v minulosti...a pak vlastní hledání tajemství v hlubinách... konec otevřený, to já můžu...ale pasáže na Kronosu, všechny ty propletence, ty bych nejraději přeskočila... i tak , navzdory mým výtkám, zůstal silný dojem....

jak píše kdosi v komentářích přede mnou, je to knížka citátů...tolik nádherných myšlenek, a i popisů přírody (přitom se jedná o dvě věci - vodu, a nebo zmrzlou vodu - na sníh či led... tolik zajímavostí ze života Inuitů, jejich zvyky, jejich myšlenky, jejich přístup k bytí...líbilo se mi prokládání textů originál inuitskými slovy pro dané věci...

a nejdůležitější věc - když chcete stopovat po Galaxii, vemte s sebou ručník....na večeři s Marilyn vemte sebou jachtu...a do Grónska ideálně šroubovák :)

Smillo, budu si tě pamatovat dlouho...a nejspíše se ještě setkáme !

Bůchmótte
02. dubna

Román Petera Høega je mistrným příkladem toho, že děj knihy je vyjímečně upozaděn popisy, až rituálně jemnými náznaky neznámého, dosud nevylíčeného - ať se již jedná o krajinu, etnikum, jeho rituály, vjemy, cítění a vnímání světa. Je zvláštní, že záhadné úmrtí chlapce vyvolává stejně "mrazivé napětí" jako sníh jemně dopadající na střechy domů, obdobně jako bychom zatřepali koulí - suvenýrem s umělým sněhem kdysi v dětství. Čím déle se děj odvíjel, stával se víc neostrým v původních obrysech - i přesto, nebo možná právě proto, mne tolik bavil a vyjímal se mezi jinými způsoby vyprávění a nabaloval a sebe další rozměry Høegových rozměrů a poznatků, stejně jako u sněhové koule tam ze "severu sněžných plání" ... Jedna z knih, ke které se po nějaké době zas vrátím, už jen kvůli těm tetelivým i ryzím pocitům a zvědavosti, zda znovu zafungují ... Závěrem ještě jedno umocnění, u četby této knížky mi v uších zněla Björk (ale to už je těch asociací moc .-))

Jizi
18. února

Stává se mi jen výjimečně, abych se s někým na DK téměř stoprocentně shodla v hodnocení a měla pocit, že už vlastně všechno podstatné napsal za mě. Tentokrát se to jen pár komentářů pod tím mým povedlo @Eremites, takže pouze dodám, že souhlasím v plném rozsahu a napíšu jen pár drobností navíc.
Kdyby se Høeg držel v celé knize toho, co pro mě tak brilantně fungovalo v první polovině, odpustila bych mu i nadliské výkony Smilly a ohraný syžet. Protože mi zprostředkoval svět, o němž jsem měla jen velice mlhavé tušení. Protože jeho popisy Grónska, tamějšího života a svérázu obyvatel svérázného místa planety, mi učarovaly. Magičtěji na mě už působily jen popisy jídla. Snad nikdy jsem ještě nečetla knihu, ve které by bylo něco tak prostého, jako je vaření, popsáno s takovou poetikou. Bavila mě většina postav "před lodí", detektivko-thrillerová linie byla na mě moc překombinovaná a vlastně mě vůbec nezajímala. Ale vůbec. V jednu chvíli už to všechno začalo být prostě jen absurdní, Smilla Nesmrtelná a všechno takové uklopýtané, udýchané, upocené. Jako pardon, ale kdyby se jí chtěli zbavit, tak ji prostě hodí do vody a nazdar, ne? Uklouzla ve sprše a přepadla přes zábradlí, nazdar. Nějak jsem si neuměla představit, jak to mohlo celé vypadat. I to byl nakonec poměrně velký kámen (haha, vnímáte tu paralelu?) úrazu.
A pořád mi v hlavě vyskakoval Deception Point od Browna - nicméně ten vznikl až celých deset let po Smille, takže jestli se někdo od někoho inspiroval, je jasné, kdo a od koho.

Rihatama
10. února

Peter Høeg je bezpochyby jedním z několika dánských spisovatelů, jehož díla získala světovou pozornost pro dánskou literaturu. Plastický příběh glacioložky Smilly, který mi připomíná běh přes překážky, patří dle mého mezi jeho lepší či spíše nejlepší. Dílem detektivními konturami, dílem zachycení odvěkého rozporu mezi dánskými kolonizátory a Gróňany/Inuity vystavenými ve své době násilným projevům podánštění vedoucím v mnoha případech ke ztrátě identity, alkoholismu a sebevraždám. Více než zajímavé pro mne byly informace o ledovcích, ledu a sněhu i sondy do dějin Grónska i dánského kolonialismu. Høeg poodkrývá i současnou podstatu vztahů mezi Inuity a Dány dnes hlasitě vyznávajícími rasovou toleranci a sociální rovnost, umě však před světem skrývající nikdy zcela potlačený rasizmus a snahy o asimilaci dříve podrobených národů. Zejména když jsou na nich finančně zcela závislé... Smilla sama je zvláštní, nejednoznačná a tajuplná postava, o to je mi však sympatičtější.

Chaki
18. ledna

místy velmi originální, jindy zase zdlouhavé, napínavé... prostě smíšené pocity ale každopádně stojí za přečtení!

Eremites
05.11.2017

Autor mi způsobil takřka schizofrenický čtenářský zážitek.
Zatímco v první půlce bylo mé knihomolské já takřka v extázi, v druhé polovině tiše skomíralo v koutě.
Začalo to skvěle - originální postavy (ano, vždy jsou mému srdci bližší poněkud nestandartní a lehce divní jedinci), výborně vystižené mrazivé prostředí Dánska, citlivě, nesentimentálně a osobitě podaný zvláštně křehký vztah mezi Smillou a Izaiášem, děj plný tajemství a otázek okořeněný luxusním satiricko cynickým humorem, tak suchým jako spadané podzimní listí. Navrch ještě úžasně zakomponované informace o Grónsku, Gróňanech, mnoha druzích ledu a sněhu, koloniálním a sociálním aspektu dánské nadvlády nad Grónskem...prostě super!

A pak už byl zřejmě autor unaven, odhodil pero (či klávesnici) do kouta a předal štafetu svému kamarádovi, který je nadšencem pro konstrukce lodí (hlavně těch velkých a ledoborcovitých) a po nocích vášnivě smaží počítačové hry.
Ze Smilly se rázem stává grónská Lara Croft, která ve dne posluhuje na lodi (samozřejmě té největší a nejledoborcovatější jakou si čtenář umí představit) a po nocích běhá, skáče a šplhá po rozličných palubách a podpalubí, je při tom mlácena vším možným i nemožným, řezána, vláčena a bita jak žito šílenou lodní posádkou. Děj zrychlí na nejvyšší obrátky, jeden už neví zda je noc či den, jsme ještě na palubě či v podpalubí nebo na pevnině, zda je hrdinka hlavou dolů či v jiné krkolomné pozici. Jako intermezzo je vkládán podrobný popis celé té velké a ledoborcovité lodi, metr po metru, lano po lanu, od kotvy po ráhno, s tak úzkostlivou pečlivostí, jako by na tom závisel celý osud Smilly Croft.

A teď co s tím....první polovina by byla za plný počet, tu druhou bych nechala autorovi přepsat.

MarianP
02.11.2017

Cit slečny Smilly pre sneh by som osobne v žiadnom prípade nehodnotil ako detektívku. Od nej má tento román dosť ďaleko, hoci sa v nej objaví nazvime to vražda. Do pomysleného pátrania sa však nepúšťa detektív, ale suseda/kamoška. Nechcem knihu zniesť negatívnym názorom, ale stále premýšľam, že čo toto bolo. Mne vôbec ani na pol strany nesadol autorov štýl písania. Text je extrémne kostrbatý, plný neuveriteľných textov o ničom, odbočiek do minulosti, autor skákal z miesta na miesto, text je plný opisov, ktoré boli siahodlhé ale aj tak neopísali to, čo mali. Nesúvislý dej a preplnený a doslova nahromadený - hlava nehlava nesúvisiacim textom. Dialógy, by ste hľadali márne, rozprávanie v prvej osobe takisto pôsobilo zvláštne. Po knihe ostáva nedopovedaná takmer každá jedna otázka (čo sa stalo s ľuďmi na lodi, čo vypátrala polícia, ako skončili hlavné postavy, čo tá vec, ktorú našli na konci? prečo jej na tom tak záležalo? kto ich dopravil naspäť? ) Osobne som dosť sklamaný, autorov štýl mi nesadol, dávno som nečítal tak rozporuplnú knihu. Knihu preto hodnotím tak, ako som to po prečítaní cítil. Žiaden úvod, jadro ani záver, žiadne rozuzlenie, prekvapenie, žiadne napätie. Dokonca ani to množstvo zaujímavých informácií neurobili z knihy pútavé čítanie, miestami som mal pocit, že čítam encyklopédiu a preto nehodnotím knihu príliš pozitívne. Cit NIE JE pre každého, pred kúpou knihy si radšej prečítajte aspoň pár strán!

Abia
01.11.2017

Přečetla jsem ji po 11 letech znovu a znovu mě bavila. Zůstala mi hlavě jako jedna z knih, které můžu číst vícekrát za život. Bavily mě popisky míst i druhů sněhu a nářečí, vlastně celý ten příběh, autorova fantazie a znalosti. Hrdinka mě nadchla, i její neschopnost se začlenit, intuice a rozpolcenost. Knihy neumím dělit na části, jako celek se mi líbila a doporučila bych jí všem.

SuperSojka
28.10.2017

Hoeg je výborný a kvalitní spisovatel, který je ale trochu zvláštní. I proto je tato severská detektivka trochu zvláštní a není pro všechny. Rozhodně ne pro ty, co čekaji něco ve stylu Nesbo, Larsson, Olsen a pod. Nazvala bych ji takovou severskou detektivkou pro intelektuály. ;)

pajaroh
22.10.2017

Prví část knihy je výborná - detailní popisy okolí Kodaně i Grónska, originální myšlenky a způsoby jednání netradičních postav. V druhé části příběh staví více a více na akčnosti a napětí, což bohužel ubírá na kvalitě a čtenářský požitek pomalu ale jistě klesá, až je na konci dokonale udupán do ledovce přemírou děje a akce. Občasná vskříšení v podobě popisu tvorby ledu, vlastností sněhu, ve kterých autor předává obdivuhodné znalosti Grónska a severu z přírodního i fyzikálního hlediska, jsou příliš krátká. Hodnocení je těžké, jedna stránka zaslouží 5*, následující 2* ...

antuka
11.10.2017

Fakt nesnáším, když si najdu nějakou knížku, začtu se, fakt se mi líbí, pak si ji tady chci přidat, jakože jí čtu, a v neprozřetelném okamžiku si přečtu některé komentáře. Myslim ty komentáře, které říkají "začátek fakt supr, ale konec odbytý", protože já jsem ještě v té fázi "fakt supr", ale už se začínám bát, kdy to tak moc supr nebude a kdy už to bude odbytý. A ne, nepomůže mi to vyhnout se nepříjemnému překvapení, jsem jenom nepříjemně nepřekvapená mnohem dřív. Nicméně jo, ten konec mi přišel odbytý. Sorry, budoucí čtenáři.

Na druhou stranu, do červnovočervencových veder neznám moc lepších knih! Konec nekonec.

camelopardus
10.10.2017

Ze začátku jsem byla knihou unešena, líbily se mi originální autorovy myšlenky, autenticky vylíčená ponurá atmosféra, všudypřítomný chlad, ale asi v polovině knihy mi vše již připadalo jako thriller ve stylu Mission Impossible. Spousta nepravděpodobných situací, neuvěřitelný Smillin šestý smysl pro vše.... Takže přesně naopak, než píší ostatní čtenáři, kterým kniha nesedla - rozvláčnější tempo první půlky mi sedělo, pak už to byly pro mě nic neříkající a těžko uvěřitelné akce za akcí.

Makropulos
15.09.2017

Nejsem čtenář detektivek ani severských ani jiných, ale objevuji s chutí severskou literaturu. Cit slečny Smilly pro sníh, je knížka, která má sice detektivní zápletku, ale je hlavně o Smille, poloviční Gróňance a poloviční Dánce, o severské přírodě, sněhu, ledu, je o lidech, kteří kvůli penězům a osobním ambicím dokáží klidně i zabíjet a je o konfliktu evropské kultury s původními obyvateli Grónska. Úžasné je, jak autor nechává čtenáře Smillu poznávat postupně ať už ve vzpomínkách na dětství, při policejním vyhrožování či z jejích vlastních myšlenek a pocitů. Přitom je to čtivé, v technických detailech velmi poučné, v popisech ledu a sněhu až poetické, drsné i ironické, Příběh má prvky sci-fi, je i o lásce, o konfrontaci vědy a moci i o prastarých mýtech. Prostě lze tam najít všechno, co má dobrý román mít.

broskev28
10.09.2017

Cit slečny Smilly je jednou z knih, která čtenáře výrazně rozděluje - aspoň tak soudím podle komentářů. Zdaleka ne každý čtenář je knihou nadšen a je mnoho těch, kteří se jí neprokousali - "odložila jsem v polovině, nebavilo mě, nudné a zdlouhavé". Mám tytéž zkušenosti: když jsem knížku nadšeně doporučila své kamarádce, ta se posléze přiznala, že u ní po večerech usínala a nakonec ji ani nedočetla.
Připadá mi, že musíte mít nějaký vnitřní náboj (nebo jak to mám nazvat), abyste tento typ knížek ocenili. Buď ho máte, a potom vás knihy jako je tato, případně Francouzova milenka nebo třeba Muž, který se směje, nadchnou a nedáte na ně dopustit. Jestliže ho nemáte, je asi lépe se do nich ani nepouštět a odložit je hned zkraje.
Já jsem se pro Smillu nadchla, na rozdíl od Lisbeth Salanderové. Příběh Milénia je skvělý a byl by skvělý, i kdyby Lisbeth byla méně vyautovaná ze společnosti, i kdyby vypadly brutální scény s jejím "probačním dohledem". Tady by příběh výrazně utrpěl, kdyby Smilla byla o několik generací mladší slečna Marplová (to přeháním, ale snad chápete, jak to myslím). Charakter, rodinné vztahy a inuitský původ Smilly tvoří kostru celého příběhu.
A ještě jedna věc. Nemám ráda, když se na čtenáře valí záplava superlativů a on ještě ani neměl knihu v ruce. Nakladatelé teď mají ve zvyku knižními anotacemi na obálkách své knížky vychvalovat do nebes, takže ten, komu kniha nepřipadá jako žádný zázrak, se cítí jaksi nenaladěný na tu správnou vlnu (já si to teď zažívám s tetralogií Geniální přítelkyně). Na první vydání Slečny Smilly nepamatuju (na mateřské jsem jaksi nestíhala), ale jak známo, kvalitu většinou prověří čas. Autor od té doby vydal několik knížek; všechny jsem četla a i když nejsou špatné, Cit slečny Smilly je výrazně převyšuje. Přiznává to autor a cítíme to i my čtenáři.

MichelleS
09.09.2017

Cit slečny Smilly pro sníh, už ten název vzbuzuje zvědavost, tu knížku nejde aspoň neotevřít. Pro jednoduchou zábavu by stačil napínavý příběh pátrání po příčině smrti malého grónského chlapce, ale tady dostane čtenář mnohem víc. Vzpomněla jsem si na Černou vodu Kerstin Ekmanové, kde je z dobré detektivky taky přesah k mnoha dalším tématům. Co je na té knížce nejlepší? No přece Smilla a sníh. To jaká Smilla je, jak ji postupně poznávám, co má za sebou a hlavně její nepokřivený pohled na svět, smysl pro to správné a potřeba tomu dát vše ze sebe. A sníh - to je její živel, poezie, křehkost, rozmanitost skrytá za bílý chlad.

lutze
07.09.2017

prostě skvělé

martousek
21.08.2017

Já jsem zklamaná, vůbec jsem se knihou nemohla prokousat, nic mě nemotivovalo číst dál, příběh pro mě byl o ničem a závěr snad ještě horší, při nejbližší příležitosti knihu hned někomu daruji.

sad
21.08.2017

Nemohla jsem se nějak dostat do děje, bohužel jak měla kniha potenciál mě nadchnout, stalo se opakem.