Cit slečny Smilly pro sníh

od:

Cit slečny Smilly pro sníh

Román dánského autora, jehož základní osnovou jsou tajemné okolnosti smrti malého kamaráda hlavní hrdinky, grónského chlapce Izaiáše. Odhalování záhady vede přes tajné archivy pochybných společností a patologických ústavů, přes kodaňské podsvětí na loď, která odplouvá s tajemným posláním k ostrůvku u západního pobřeží Grónska....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/78_/7868/cit-slecny-smilly-pr.jpg 4521
Originální název:

Frøken Smillas Fornemmelse For Sne (1992)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Argo
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (102)

Přidat komentář
Abulafia
12. července

Kniha má výborný začátek. Konec je ale podle mého názoru příliš akční a těžko uvěřitelný.

bezprezdivky
08. července

Druhá dánská kniha během jednoho měsíce ..... Sedmé dítě se mi líbilo víc. Kniha o amatérském pátrání slečny Smilly po vrahovi malého kluka, velkým plusem je svérázný humor, mínusem je (podle mého) zbytečně akční a proto málo uvěřitelný konec.

čekanka13
18. června

Kniha mne nenadchla, připadala mi rozvleklá.

haki34
29. května

" ty nikoho nemiluješ. Ty nemáš ráda ani sama sebe. Ty nejseš opravdová ženská. Když jsem tě táhnul po těch schodech, všimnul jsem si tý špičky, co z toho pytle koukala. Byl to šroubovák. Jako když se člověku postaví. Tys ho probodla, člověče." Jeho obličej je plný údivu. "nevím, co si mám o tobě myslet, člověče. Seš dobrá víla mezi touhle bandou ničemů. Ale seš taky studená, jako nějakej skřet, doprdele.."

...jednoho říjnového dne klesne teplota během čtyř hodin o třicet stupňů Celsia a moře se utiší, a je jako zrcadlo. Čeká, aby předvedlo zázrak stvoření. Moře a mraky teď splývají v oponu z tlustého šedého hedvábí. Voda zhoustne a lehounce zčervená, jako likér z lesních plodů. Z hladiny se uvolňuje modrá mlha mrazivého oparu a vznáší se nad vodním zrcadlem. Pak voda ztuhne. Z temného moře te'd chlad vytahuje růžovou zahradu. bílý koberec ledových květů ze slaných a zmrzlých kapek vody. Budou žít možná čtyři hodiny, možná dva dny....

...a přesně tak to nějak bylo..poezie ledu a sněhu, přibližována vílou či skřetem, záhadnou slečnou Smillou... Smillaaraq Qaavigaaq Jaspersenová... milovnice pěkného oblečení, módy, ledu, sněhových plání..svoboda v duši, v mysli...přítelkyně osamělých, utlačovaných...
přibližuje nám střet svých lidí - Inuitů s dánskou kulturou...proměnu malých spokojených eskymáčků v bludičky v evropském světě..ztrátu iluzí, ztrátu domova, svobody.
A pátrá... knížka ve mě zanechala přesně ten správný, znepokojivý pocit..kdy se Vám něco krutě líbí, a jen nehýčká, ale i řeže. Okamihy ledové a sněhové básně střídány brutálním násilím... Děj, zejména konec zamotaný takovým stylem, že jsem se ztrácela v souvislostech, kdo je vlastně kdo, jakou úlohu měl v minulosti...a pak vlastní hledání tajemství v hlubinách... konec otevřený, to já můžu...ale pasáže na Kronosu, všechny ty propletence, ty bych nejraději přeskočila... i tak , navzdory mým výtkám, zůstal silný dojem....

jak píše kdosi v komentářích přede mnou, je to knížka citátů...tolik nádherných myšlenek, a i popisů přírody (přitom se jedná o dvě věci - vodu, a nebo zmrzlou vodu - na sníh či led... tolik zajímavostí ze života Inuitů, jejich zvyky, jejich myšlenky, jejich přístup k bytí...líbilo se mi prokládání textů originál inuitskými slovy pro dané věci...

a nejdůležitější věc - když chcete stopovat po Galaxii, vemte s sebou ručník....na večeři s Marilyn vemte sebou jachtu...a do Grónska ideálně šroubovák :)

Smillo, budu si tě pamatovat dlouho...a nejspíše se ještě setkáme !

Bůchmótte
02. dubna

Román Petera Høega je mistrným příkladem toho, že děj knihy je vyjímečně upozaděn popisy, až rituálně jemnými náznaky neznámého, dosud nevylíčeného - ať se již jedná o krajinu, etnikum, jeho rituály, vjemy, cítění a vnímání světa. Je zvláštní, že záhadné úmrtí chlapce vyvolává stejně "mrazivé napětí" jako sníh jemně dopadající na střechy domů, obdobně jako bychom zatřepali koulí - suvenýrem s umělým sněhem kdysi v dětství. Čím déle se děj odvíjel, stával se víc neostrým v původních obrysech - i přesto, nebo možná právě proto, mne tolik bavil a vyjímal se mezi jinými způsoby vyprávění a nabaloval a sebe další rozměry Høegových rozměrů a poznatků jako u sněhové koule tam ze "severu sněžných plání" ... Jedna z knih, ke které se po nějaké době zas vrátím, už jen kvůli těm tetelivým i ryzím pocitům a zvědavosti, zda znovu zafungují ...

Jizi
18. února

Stává se mi jen výjimečně, abych se s někým na DK téměř stoprocentně shodla v hodnocení a měla pocit, že už vlastně všechno podstatné napsal za mě. Tentokrát se to jen pár komentářů pod tím mým povedlo @Eremites, takže pouze dodám, že souhlasím v plném rozsahu a napíšu jen pár drobností navíc.
Kdyby se Høeg držel v celé knize toho, co pro mě tak brilantně fungovalo v první polovině, odpustila bych mu i nadliské výkony Smilly a ohraný syžet. Protože mi zprostředkoval svět, o němž jsem měla jen velice mlhavé tušení. Protože jeho popisy Grónska, tamějšího života a svérázu obyvatel svérázného místa planety, mi učarovaly. Magičtěji na mě už působily jen popisy jídla. Snad nikdy jsem ještě nečetla knihu, ve které by bylo něco tak prostého, jako je vaření, popsáno s takovou poetikou. Bavila mě většina postav "před lodí", detektivko-thrillerová linie byla na mě moc překombinovaná a vlastně mě vůbec nezajímala. Ale vůbec. V jednu chvíli už to všechno začalo být prostě jen absurdní, Smilla Nesmrtelná a všechno takové uklopýtané, udýchané, upocené. Jako pardon, ale kdyby se jí chtěli zbavit, tak ji prostě hodí do vody a nazdar, ne? Uklouzla ve sprše a přepadla přes zábradlí, nazdar. Nějak jsem si neuměla představit, jak to mohlo celé vypadat. I to byl nakonec poměrně velký kámen (haha, vnímáte tu paralelu?) úrazu.
A pořád mi v hlavě vyskakoval Deception Point od Browna - nicméně ten vznikl až celých deset let po Smille, takže jestli se někdo od někoho inspiroval, je jasné, kdo a od koho.

Rihatama
10. února

Peter Høeg je bezpochyby jedním z několika dánských spisovatelů, jehož díla získala světovou pozornost pro dánskou literaturu. Plastický příběh glacioložky Smilly, který mi připomíná běh přes překážky, patří dle mého mezi jeho lepší či spíše nejlepší. Dílem detektivními konturami, dílem zachycení odvěkého rozporu mezi dánskými kolonizátory a Gróňany/Inuity vystavenými ve své době násilným projevům podánštění vedoucím v mnoha případech ke ztrátě identity, alkoholismu a sebevraždám. Více než zajímavé pro mne byly informace o ledovcích, ledu a sněhu i sondy do dějin Grónska i dánského kolonialismu. Høeg poodkrývá i současnou podstatu vztahů mezi Inuity a Dány dnes hlasitě vyznávajícími rasovou toleranci a sociální rovnost, umě však před světem skrývající nikdy zcela potlačený rasizmus a snahy o asimilaci dříve podrobených národů. Zejména když jsou na nich finančně zcela závislé... Smilla sama je zvláštní, nejednoznačná a tajuplná postava, o to je mi však sympatičtější.

Chaki
18. ledna

místy velmi originální, jindy zase zdlouhavé, napínavé... prostě smíšené pocity ale každopádně stojí za přečtení!

Eremites
05.11.2017

Autor mi způsobil takřka schizofrenický čtenářský zážitek.
Zatímco v první půlce bylo mé knihomolské já takřka v extázi, v druhé polovině tiše skomíralo v koutě.
Začalo to skvěle - originální postavy (ano, vždy jsou mému srdci bližší poněkud nestandartní a lehce divní jedinci), výborně vystižené mrazivé prostředí Dánska, citlivě, nesentimentálně a osobitě podaný zvláštně křehký vztah mezi Smillou a Izaiášem, děj plný tajemství a otázek okořeněný luxusním satiricko cynickým humorem, tak suchým jako spadané podzimní listí. Navrch ještě úžasně zakomponované informace o Grónsku, Gróňanech, mnoha druzích ledu a sněhu, koloniálním a sociálním aspektu dánské nadvlády nad Grónskem...prostě super!

A pak už byl zřejmě autor unaven, odhodil pero (či klávesnici) do kouta a předal štafetu svému kamarádovi, který je nadšencem pro konstrukce lodí (hlavně těch velkých a ledoborcovitých) a po nocích vášnivě smaží počítačové hry.
Ze Smilly se rázem stává grónská Lara Croft, která ve dne posluhuje na lodi (samozřejmě té největší a nejledoborcovatější jakou si čtenář umí představit) a po nocích běhá, skáče a šplhá po rozličných palubách a podpalubí, je při tom mlácena vším možným i nemožným, řezána, vláčena a bita jak žito šílenou lodní posádkou. Děj zrychlí na nejvyšší obrátky, jeden už neví zda je noc či den, jsme ještě na palubě či v podpalubí nebo na pevnině, zda je hrdinka hlavou dolů či v jiné krkolomné pozici. Jako intermezzo je vkládán podrobný popis celé té velké a ledoborcovité lodi, metr po metru, lano po lanu, od kotvy po ráhno, s tak úzkostlivou pečlivostí, jako by na tom závisel celý osud Smilly Croft.

A teď co s tím....první polovina by byla za plný počet, tu druhou bych nechala autorovi přepsat.

MarianP
02.11.2017

Cit slečny Smilly pre sneh by som osobne v žiadnom prípade nehodnotil ako detektívku. Od nej má tento román dosť ďaleko, hoci sa v nej objaví nazvime to vražda. Do pomysleného pátrania sa však nepúšťa detektív, ale suseda/kamoška. Nechcem knihu zniesť negatívnym názorom, ale stále premýšľam, že čo toto bolo. Mne vôbec ani na pol strany nesadol autorov štýl písania. Text je extrémne kostrbatý, plný neuveriteľných textov o ničom, odbočiek do minulosti, autor skákal z miesta na miesto, text je plný opisov, ktoré boli siahodlhé ale aj tak neopísali to, čo mali. Nesúvislý dej a preplnený a doslova nahromadený - hlava nehlava nesúvisiacim textom. Dialógy, by ste hľadali márne, rozprávanie v prvej osobe takisto pôsobilo zvláštne. Po knihe ostáva nedopovedaná takmer každá jedna otázka (čo sa stalo s ľuďmi na lodi, čo vypátrala polícia, ako skončili hlavné postavy, čo tá vec, ktorú našli na konci? prečo jej na tom tak záležalo? kto ich dopravil naspäť? ) Osobne som dosť sklamaný, autorov štýl mi nesadol, dávno som nečítal tak rozporuplnú knihu. Knihu preto hodnotím tak, ako som to po prečítaní cítil. Žiaden úvod, jadro ani záver, žiadne rozuzlenie, prekvapenie, žiadne napätie. Dokonca ani to množstvo zaujímavých informácií neurobili z knihy pútavé čítanie, miestami som mal pocit, že čítam encyklopédiu a preto nehodnotím knihu príliš pozitívne. Cit NIE JE pre každého, pred kúpou knihy si radšej prečítajte aspoň pár strán!

Abia
01.11.2017

Přečetla jsem ji po 11 letech znovu a znovu mě bavila. Zůstala mi hlavě jako jedna z knih, které můžu číst vícekrát za život. Bavily mě popisky míst i druhů sněhu a nářečí, vlastně celý ten příběh, autorova fantazie a znalosti. Hrdinka mě nadchla, i její neschopnost se začlenit, intuice a rozpolcenost. Knihy neumím dělit na části, jako celek se mi líbila a doporučila bych jí všem.

SuperSojka
28.10.2017

Hoeg je výborný a kvalitní spisovatel, který je ale trochu zvláštní. I proto je tato severská detektivka trochu zvláštní a není pro všechny. Rozhodně ne pro ty, co čekaji něco ve stylu Nesbo, Larsson, Olsen a pod. Nazvala bych ji takovou severskou detektivkou pro intelektuály. ;)

pajaroh
22.10.2017

Prví část knihy je výborná - detailní popisy okolí Kodaně i Grónska, originální myšlenky a způsoby jednání netradičních postav. V druhé části příběh staví více a více na akčnosti a napětí, což bohužel ubírá na kvalitě a čtenářský požitek pomalu ale jistě klesá, až je na konci dokonale udupán do ledovce přemírou děje a akce. Občasná vskříšení v podobě popisu tvorby ledu, vlastností sněhu, ve kterých autor předává obdivuhodné znalosti Grónska a severu z přírodního i fyzikálního hlediska, jsou příliš krátká. Hodnocení je těžké, jedna stránka zaslouží 5*, následující 2* ...

antuka
11.10.2017

Fakt nesnáším, když si najdu nějakou knížku, začtu se, fakt se mi líbí, pak si ji tady chci přidat, jakože jí čtu, a v neprozřetelném okamžiku si přečtu některé komentáře. Myslim ty komentáře, které říkají "začátek fakt supr, ale konec odbytý", protože já jsem ještě v té fázi "fakt supr", ale už se začínám bát, kdy to tak moc supr nebude a kdy už to bude odbytý. A ne, nepomůže mi to vyhnout se nepříjemnému překvapení, jsem jenom nepříjemně nepřekvapená mnohem dřív. Nicméně jo, ten konec mi přišel odbytý. Sorry, budoucí čtenáři.

Na druhou stranu, do červnovočervencových veder neznám moc lepších knih! Konec nekonec.

camelopardus
10.10.2017

Ze začátku jsem byla knihou unešena, líbily se mi originální autorovy myšlenky, autenticky vylíčená ponurá atmosféra, všudypřítomný chlad, ale asi v polovině knihy mi vše již připadalo jako thriller ve stylu Mission Impossible. Spousta nepravděpodobných situací, neuvěřitelný Smillin šestý smysl pro vše.... Takže přesně naopak, než píší ostatní čtenáři, kterým kniha nesedla - rozvláčnější tempo první půlky mi sedělo, pak už to byly pro mě nic neříkající a těžko uvěřitelné akce za akcí.

Makropulos
15.09.2017

Nejsem čtenář detektivek ani severských ani jiných, ale objevuji s chutí severskou literaturu. Cit slečny Smilly pro sníh, je knížka, která má sice detektivní zápletku, ale je hlavně o Smille, poloviční Gróňance a poloviční Dánce, o severské přírodě, sněhu, ledu, je o lidech, kteří kvůli penězům a osobním ambicím dokáží klidně i zabíjet a je o konfliktu evropské kultury s původními obyvateli Grónska. Úžasné je, jak autor nechává čtenáře Smillu poznávat postupně ať už ve vzpomínkách na dětství, při policejním vyhrožování či z jejích vlastních myšlenek a pocitů. Přitom je to čtivé, v technických detailech velmi poučné, v popisech ledu a sněhu až poetické, drsné i ironické, Příběh má prvky sci-fi, je i o lásce, o konfrontaci vědy a moci i o prastarých mýtech. Prostě lze tam najít všechno, co má dobrý román mít.

broskev28
10.09.2017

Cit slečny Smilly je jednou z knih, která čtenáře výrazně rozděluje - aspoň tak soudím podle komentářů. Zdaleka ne každý čtenář je knihou nadšen a je mnoho těch, kteří se jí neprokousali - "odložila jsem v polovině, nebavilo mě, nudné a zdlouhavé". Mám tytéž zkušenosti: když jsem knížku nadšeně doporučila své kamarádce, ta se posléze přiznala, že u ní po večerech usínala a nakonec ji ani nedočetla.
Připadá mi, že musíte mít nějaký vnitřní náboj (nebo jak to mám nazvat), abyste tento typ knížek ocenili. Buď ho máte, a potom vás knihy jako je tato, případně Francouzova milenka nebo třeba Muž, který se směje, nadchnou a nedáte na ně dopustit. Jestliže ho nemáte, je asi lépe se do nich ani nepouštět a odložit je hned zkraje.
Já jsem se pro Smillu nadchla, na rozdíl od Lisbeth Salanderové. Příběh Milénia je skvělý a byl by skvělý, i kdyby Lisbeth byla méně vyautovaná ze společnosti, i kdyby vypadly brutální scény s jejím "probačním dohledem". Tady by příběh výrazně utrpěl, kdyby Smilla byla o několik generací mladší slečna Marplová (to přeháním, ale snad chápete, jak to myslím). Charakter, rodinné vztahy a inuitský původ Smilly tvoří kostru celého příběhu.
A ještě jedna věc. Nemám ráda, když se na čtenáře valí záplava superlativů a on ještě ani neměl knihu v ruce. Nakladatelé teď mají ve zvyku knižními anotacemi na obálkách své knížky vychvalovat do nebes, takže ten, komu kniha nepřipadá jako žádný zázrak, se cítí jaksi nenaladěný na tu správnou vlnu (já si to teď zažívám s tetralogií Geniální přítelkyně). Na první vydání Slečny Smilly nepamatuju (na mateřské jsem jaksi nestíhala), ale jak známo, kvalitu většinou prověří čas. Autor od té doby vydal několik knížek; všechny jsem četla a i když nejsou špatné, Cit slečny Smilly je výrazně převyšuje. Přiznává to autor a cítíme to i my čtenáři.

MichelleS
09.09.2017

Cit slečny Smilly pro sníh, už ten název vzbuzuje zvědavost, tu knížku nejde aspoň neotevřít. Pro jednoduchou zábavu by stačil napínavý příběh pátrání po příčině smrti malého grónského chlapce, ale tady dostane čtenář mnohem víc. Vzpomněla jsem si na Černou vodu Kerstin Ekmanové, kde je z dobré detektivky taky přesah k mnoha dalším tématům. Co je na té knížce nejlepší? No přece Smilla a sníh. To jaká Smilla je, jak ji postupně poznávám, co má za sebou a hlavně její nepokřivený pohled na svět, smysl pro to správné a potřeba tomu dát vše ze sebe. A sníh - to je její živel, poezie, křehkost, rozmanitost skrytá za bílý chlad.

lutze
07.09.2017

prostě skvělé

martousek
21.08.2017

Já jsem zklamaná, vůbec jsem se knihou nemohla prokousat, nic mě nemotivovalo číst dál, příběh pro mě byl o ničem a závěr snad ještě horší, při nejbližší příležitosti knihu hned někomu daruji.

sad
21.08.2017

Nemohla jsem se nějak dostat do děje, bohužel jak měla kniha potenciál mě nadchnout, stalo se opakem.

JPART
21.08.2017

Nevím přesně čím, ale strašně me to bavilo. Celková atmosféra a pomalé tempo, které Vás vede ... až do finále.

Elle272
18.08.2017

Než jsem knihu začala číst, slyšela jsem o ní ze všech stran superlativy. A to zřejmě byl první problém- čekala jsem víc. Příběh je zajímavý, ale na můj vkus zdlouhavě odvyprávěný, plný zbytečných kliček. Další problém, který byl ale spíš způsoben mou neinformovaností, jsem měla s orientováním se v prostoru- nikdy jsem nebyla na lodi, a proto jsem nebyla s to si představit většinu míst, které Smilla popisovala, což vedlo k tomu, že se mi kniha četla hůř a pomaleji.
Přesto mě Smilla svým způsobem okouzlila a myslím, že by rozhodně neměla být přehlížena. Je kouzelná duše, která umí obdivovat krásu drobností. Miluju její vášeň pro sníh, stejně tak jako její nezávislost a chlad, který pro ni znamená ochranu.
Myslím, že kniha Petera Hoega má v sobě mnoho velkých a moudrých myšlenek, ale taky mnoho zbytečných a prázdných slov.

Lexand
10.08.2017

Zřejmě další přeceněné dílo...

Atanone
21.06.2017

Nemám ráda čísla.Nikdy jsem neměla. Ale moc se mi líbí,jak o číslech mluví Smilla. Zato mám ráda sníh,to máme společné. Je pro mě naprosto úžasné,že někdo zná tolik druhů sněhu a ví o něm takovou spoustu informací.
Stejnojmenný film miluju. Asi proto jsem kolem knihy jen tak kroužila a pořád ji odkládala. Nestála jsem o nějaká překvapení- a taky jsem se žádných nedočkala.
Líbí se mi cynismus a lehká ( a místy i těžká) ironie,kterými autor opravdu nešetří. Je zjevně na straně obyvatel Grónska. Páni,kdo by nebyl!!!
Pochybuju,že by o to stála,ale já bych se Smillou moc ráda kamarádila.Možná proto,že jí v hodně věcech rozumím. Vím jaké to je bát se naděje,aby nerozbila křehké příměří mezi rozumem a přijatou nutností. Na první pohled se zdá,že to spisovatel s tou tvrdostí hlavní ženské hrdinky trochu přehnal, trochu moc fyzického násilí..fakt je,že jak jsem to tak četla,říkala jsem si že už jen schytat setinu těch ran,nezvednu se..natož abych si nedala pokoj a čenichala kolem toho dál. Ale taky vím,že možná ano.Někteří lidé nedokážou žít s pocitem,že je někdo vyděsil natolik,aby se vzdali . Je to pro ně takový druh rezignace,že se rovná duševní destrukci. Je totiž dobré si uvědomit,že i v případě,že dovolíme,aby se z našeho života stal útěk, na jeho konci i tak bude smrt.
A ještě v něčem Smille rozumím-vím jaké to je stát takříkajíc každou nohou v jiném národě. Neodpustím si tedy jedno moudro z knihy:

„Existuje jen jeden způsob, jak pochopit jinou kulturu. Žít ji. Přistěhovat se do ní, poprosit, aby člověka trpěli jako hosta,naučit se jazyk. Pak se pochopení možná jednou dostaví. Ale vždycky bude beze slov. V okamžiku, kdy člověk ono cizí pochopí, přejde ho nutkání je vysvětlovat. Vysvětlovat nějaký fenomén znamená vzdalovat se od něho.“

IvaKo
16.06.2017

Poutavá kniha, psaná působivým stylem. Příběh je napínavý, se zajímavou ženskou hrdinkou a poučný v informacích o ledu a sněhu nebo vztazích Gróňanů a Dánů, nechybí ani humor. Četla jsem jedním dechem, snad proto, že mám pro severské končiny i literaturu slabost.

Tyet
16.06.2017

Severská detektivka Petera Hoega začíná velmi slibně. Vlastně je výborná téměř do konce. Je to dobrodružný příběh dokreslující stav mysli a duše jedné chytré, ale asociální ženy, které někdo zabije jediného přítele, malého kluka. A ona má pocit, že mu dluží vysvětlení. Knížka se čte velmi dobře, navzdory tomu, že ve většině čtenářských recenzí se píše opak. Je to napínavé, pěkně to odsejpá a navíc nemáte pocit, že čtením detektivky jen zabíjíte čas. Temné, studené a zádumčivé tóny knihy se ale v závěru změní v hysterický nesmysl ve stylu Indiana Jonese. Konec knihy pro mě představuje zklamání, ale i tak knížku doporučuji k přečtení, už jen proto, abyste se dozvěděli, jak se žije Gróňanům v Dánsku.

Siwan
24.05.2017

Miluju, prostě miluju.

Salonka
28.02.2017

In medias res: suché, strohé a málo záživné. Trvalo mi zopár desiatok strán, kým som si cez počiatočné zmätky "kde kto kedy ako prečo načo začo" privykla na autorov spôsob myslenia (vyjadrovania) a kým som sa naveľa-naveľa začítala. Potom to už šlo – s rezervou. Zápletku hodnotím v podstate kladne, bola komplexná, svojská, slušne sa rozbehla a pridalo sa dobrodružstvo (i keď sa našlo zopár vecí, ktoré som žiaľ nechápala). Konanie hlavnej postavy bolo vcelku sympatické, ani Smilla nebola na zahodenie.
Naopak, nezaujali ma matematické a fyzikálne úvahy, rovnako snehové a ľadové spravodajstvo, čo bolo možno to hlavné, neviem (ale nezdá sa mi). Prevláda vo mne pocit, že sa moja myseľ nie správne zaoberala podružnými odbočkami iného druhu; náznakmi, ktoré autor umiestňoval na okraj pozornosti a deja, do tieňa tých akože podstatných záležitostí. Ergo to, čo ma objektívne malo zaujímať najmenej, ma subjektívne zaujímalo najviac, asi tak. Holt po celý čas bola medzi mnou a knihou nekompatibilita, bojovala som s averziou voči Høegovmu štýlu a snažila sa veľmi si ju nepripúšťať. Høeg mi nesadol. Pozitíva? Písal úprimne, vyzeral že vie o čom píše a do deja zakomponoval vlastné skúsenosti (o. i. bol námorník).

Rozporuplný priemer až slabý podpriemer.

saumur
22.02.2017

Dočteno, ale přiznávám, že s velkými těžkostmi, přemáháním a přeskakováním dlouhých, pro mě bezobsažných pasáží. Děj je nepřehledný, zbytečně rozvleklý, nesourodý, chaotický. Souslednost se dá udržet snad jen s častým vracením se o pár (desítek) stran zpět. Začal jsem číst s velkým očekáváním, když jsem si přečetl záložku o tom, jaký ohlas kniha vzbudila na celém světě, skončil se zklamáním. Pokud měla být tato kniha předzvěstí vlny severské literatury, pak chápu, že jsme si na to lepší ze severu v podání Larssona a Nesba museli ještě nějakých deset let počkat.