Rade diskuze u knih

Březinovy detektivky se mi vždy trochu líbí a trochu nelíbí.
Co bylo fajn? Zápletka, pátrání s pomocí zkoumání DNA (tady mohlo být inspirací hromadné odebírání vzorků DNA ve skutečném případě vraždy školačky v Kmetiněvsi), fajn byla i letní koupací atmosféra a provázání současného případu s událostmi dávnými z doby dospívání knižní postavy... I když ani jedno není originální, s obdobnými náměty se roztrhl v poslední době pytel, ale nakonec proč ne, když to funguje a detektivce to vždy přidá na čtivosti a působivosti...
Ale! Vyšetřovatelské duo Eva a Tomáš mi drhlo už v minulých případech, něco mi na téhle dvojce prostě vadí, tady ovšem tomu autor nasadil korunu – z bývalé policistky Evy je jakási soukromá detektivka, kterou si najmou nešťastní rodiče a která se nejen vetře do oficiálního policejního vyšetřování, ale pomalu celému policejnímu týmu dává noty a vrchní policistka jí předává policejní svodky... A jistě tušíte, kdo nakonec vše vyřeší.
Tomáš je tu v policejním vyšetřování taky tak trochu navíc, je sice policista, ale policista na dovolené doma u rodičů, a do případu se přesto úspěšně, i když asi taky ne moc uvěřitelně, zaplete, protože... no ale to už by byly spoilery.
A pro mě ještě další minus, já nemá ráda v detektivkách jako oběti děti. Ale to je asi můj osobní problém, kdybych to věděla, možná bych se Nalezení vyhnula...

6 01.03.2024

Pane rafane65, nevypůjčil jste si něco z mého komentáře? Nebo náhoda, že jsme tak naladěni na stejnou notu?

08.02.2023

SPOILER
V komentářích je několikrát uvedeno, že u Dominikovy postele postával v noci Josef. Není tomu tak, čtěte pozorně… (viz např. str. 290, vydání 2018)
A logiku mysteriózních výjevů bych nehledala, tou naší pozemskou logikou se duchové předpokládám řídit nemusí… :)

04.01.2023

Poznámka pro soukromou a JessiiEx:
Co se stalo s hlídkujícím policistou na ostrově je dodatečně stručně vysvětleno na str. 334 (vydání 2020). Ano, je to dost se zpožděním a taky mi to zprvu chybělo...

20.11.2022

K překladu Voynichova rukopisu paní Irenou Hanzíkovou (zpopularizovaného ve videích Igora Chauna): Kdybych si měla jednoznačně vybrat mezi láskou a rozumem, jak v některých internetových diskuzích zaznívá (paní Irena - láska, Mgr. Borovská – rozum), vyberu si – v souvislosti s rozluštěním středověkého dokumentu - rozhodně rozum… :)

1 21.02.2022

I když autory chválím za to, že se nepřiklonili k žádné dosavadní vyšetřovací verzi ohledně smrti Jana Masaryka, sama na to samozřejmě svůj laický soukromý názor mám, jako asi většina lidí, kteří o Masarykovi mnohé přečetli a nad věci se zamýšleli.
Kolik lidí, tolik asi názorů, já sama jsem přesvědčená, že Jan Masaryk v pyžamu sám z okna nevyskočil. Prokousala jsem se několika knihami, které se touto otázkou zabývají, jako nejzajímavější a nejsolidnější se mi jeví kniha Lubomíra Boháče „Jak to nebylo: rozpaky nad knížkou Jana Havla Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty a nejen nad ní“ s bohatou přílohou s konkrétními dostupnými dokumenty, které se smrti Masaryka týkají. Na tuhle knihu také odkazují autoři Jana Masaryka s tím, že na směry a důkazy zde naznačené by bylo dobré navázat skutečně komplexním šetřením. Dosavadní šetření bylo vesměs vedeno tak, že k hotovému názoru byly vyhledávány důkazy, ale tak to bohužel nemůže fungovat…
Já sama mám pocit, že Janu Masarykovi vyšetření jeho smrti dlužíme.

„Od Sliezskeho domu: magistrálou (červená) smerom na Hrebienok. Asi po pol hodine cesta prekračuje úžľabinu s potokom. Tu z cesty odbočíme a vystúpime povedľa potoka (hustá kosodrevina) na trávnaté úbočie Sennej kopy a do Slavkovskej doliny. Dolinou vystupujeme po tráve a sutinách do hornej časti doliny pred Szontághovo pleso.“ (J. a A. Andráši: Tatranské vrcholy – vysokohorský sprievodca, Šport, 1973)

Navazuju ještě na předchozí diskuzi: Neodolala jsem a cestu k Szontághovu plesu jsem vyhledala ve svém starém průvodci z dob, kdy se ještě vysokohorští neorganizovaní turisté mohli vydávat na túry po celých Tatrách bez ohledu na značkované cesty. Takže: Skutečná dolina, ale přesto těžko dostupná, dnes asi ještě mnohem hůře, než dříve, jak jsem se sama v létě přesvědčila při pokusu proniknout aspoň ke Slavkovskému pliesku.
Panu spisovateli do hlavy nevidím, ale vlastně to odpovídá mé představě o lokacích v jeho knihách. Tipuju, že si tajemnou, před turisty skrytou dolinu vybral pro svůj tatranský horor záměrně, skutečné místo, ale přesto ne snadno přístupné. A pak, k takovému tajnému skrytému koutu (z magistrály do doliny ani nedokoukneme!) se lépe domýšlí temné a strašidelné fantazie, duch skoku by asi nemohl řádit pod Rysy nebo na Kriváni, kde se to hemží zástupy turistů… :)

22.11.2021

Ještě poznámka: Dnes, z důvodu ochrany přírody, se v Tatrách bez horského vůdce mimo značený chodník jako turista ani nesmíte vydat. Turistické trasy pro vysokohorské turisty, které já pamatuju ze svého mládí (ani tehdy to nebyly oficiální turistické značené cesty) a které popisují cesty i k Szontághovu plesu, jsou dnes už pro běžné turisty nedostupné, pokud se zde nechcete pohybovat tajně a na černo. Prostě je to tak...

09.11.2021

Adhara: Ano, máte pravdu, dnes je turistický chodník tak zarostlý kosodřevinou, že se z něj přímo nedostanete ani ke Slavkovskému pliesku, které je skutečně jen pár metrů od magistrály (byla jsem zde letos v červenci). Ale to neznamená, že pro zkušeného tatrance není možnost do Slavkovské doliny proniknout, samozřejmě, že je, jako do každé tatranské doliny, jen je nutné znát místa nástupu do doliny i kudy překonat neprostupnou kosodřevinu.
Ano, je to tak, cestičku pro běžné turisty do doliny nenajdeme. A mrtví lidé, kteří měli v dolině zahynout, taky neexistují, to už je samozřejmě autorova fantazie.

09.11.2021

Netýká se náhodou komentář uživatele LoArmistead ve skutečnosti Karikovy knihy Smršť... ? Řekla bych... :)

11.07.2021

Takové diskuze jsou jistě legitimní a zajímavé, já dobu normalizace zažila, byť jako hodně mladá, a ono to s tím mlčením není tak jednoznačné a jednoduché, někdo mlčel, protože mu režim vyhovoval, někdo proto, protože chtěl studovat, nebo skutečně jen bezproblémově žít, ale ve skutečnosti v totalitě trpěl a mlčel jen na veřejnosti, resp. tam, kde věděl, že by narazil. Protože když nemlčel, víme, jak to dopadlo, viz např. i tato kniha, která nás podnítila k diskuzi. Někdy stačilo opravdu málo - a člověk měl zničený život. A ono to věru není tak jednoduché, dát se na cestu protirežimního rebela, je to spíš hrdinství, a to neplatí jen v socialismu, ale i v jakékoliv totalitě, která každý sebemenší svobodný názor tvrdě trestá. Proto jsem tak citlivá na jednoduché odsudky, člověku vyrostlému v demokracii může být nepochopitelné, že lidi svoje názory skrývali, ale ono to věru není tak jednoduché, být hrdinou, jak se člověku žijícímu dnes relativně svobodně může zdát. Nemůžou být všichni hrdinové, ale taky asi nemůžou být všichni viníky. To je podle mě zjednodušení, které by mohlo naopak vyhovovat dřívějším komunistickým vládcům, vidíte, mlčeli jste, tak jste s tím souhlasili. Proto je totalita totalitou, že drží lidi v područí a za jakoukoliv rebelii hrozí trest a lidi se holt bojí....
Můj názor, zdravím, hezký den. R.

3 09.04.2021

Pro karkulin.k a Sienu:
Zdravím,
neřekla jsem, že by se mladá generace nemohla vyjadřovat k morálce svých rodičů, podle karkulin.k, že dokonce na to mladí nemají právo.
Čtěte prosím pozorně, řekla jsem, že tak, je autorem vyjádřeno, tak mně to osobně nesedí. Nemám ráda všeobecné moralizovaní a odsuzování šmahem a zjednodušující odsudky, ale je to věc názoru. Říct, že ten, kdo v sedmdesátých letech žil, radoval se a mlčel, se na zvěrstvech podílel, je podle mě zjednodušující černobílý odsudek. Tečka.
A proč bych to brala od Míly Chlupa? Protože jemu komunisti život skutečně zničili, u takového člověka jsou zjednodušující odsudky pochopitelné.
V názorech na dobu vlády komunistů bychom se jistě shodli, a v žádném případě nepatřím k těm, kteří by totalitu, a to jakoukoliv, obhajovali, můj dědeček byl v 50. letech za neplnění zemědělských dodávek zavřený, takže pokud můj příspěvek někdo pochopil v tom smyslu, že zločiny komunistů relativizuji, tak upřesňuji, ne, v žádném případě. Jen jsem vyjádřila v komentáři názor na to, co mi v knize nesedlo.
Zdravím své spolučtenářky.

09.04.2021

SPOILER!!

Po přečtení knížky jsem procházela komentáře a překvapila mě jedna věc:

Některým čtenářům nebyla jasná nenávist „Kaštánka“ k Rose. Takže pro ty, kteří se na to ptali, nabízím vysvětlení, ostatním se omlouvám, že ze sebe „dělám chytrou“… :) :
Str. 404 - 405 : Ve chvíli, kdy se adoptivní rodiče začali připravovat na trvalou adopci dvojčat a začali pro ně zařizovat bydlení, zasáhla R, a použila dávnou historku ze školky o „obtěžování“, které sice moc nerozuměla, ale dobře si pamatovala, jak to dospělé šokovalo, a tak ji využila v případě dvojčat a nezasáhla ani, když po tomto lživém osočení byla dvojčata odeslána do jiné pěstounské rodiny a tam dopadla, jak již víme, hodně špatně.
Takže slušný důvod k pomstě, žádná zhrzená láska, jak se někdo domníval, ale dětská žárlivost s cílem možné budoucí sourozence z rodiny vyštvat…

23.03.2021

bubka: Vaší žádosti moc nerozumím, odkazů na válečné vzpomínky se najde snad dost, utrpení bylo na všech stranách, ať to byla válečná strádání, německé lágry, stalinské lágry nebo ty korejské, věznění a popravy v totalitních režimech ve všech koutech světa (včetně toho našeho), atd., trpěli všichni pronásledovaní, proč se tady dohadovat, kdo víc.
Podle mě je zbytečné se v kauze paní Sosnarové donekonečna přehrabovat a dokazovat tím - co vlastně? Že vše bylo jinak? Je potřeba uvést lži paní Sosnarové na pravou míru a dalšímu šíření jejích výmyslů zabránit, za to historikovi p. Hradilkovi velký dík. Na posuzování historie tahle jedna kauza týkající se jedné jediné osoby ale věru žádný vliv mít nebude.

Historik Adam Hradilek, Lidovky.cz 18.7.2019: "Opět chci ale upozornit, že to není zcela ojedinělé specifikum vztažené na Česko, v zahraničí je řada údajných svědků holokaustu, kteří své výpovědi silně upravili."
Zdroj: https://www.lidovky.cz/domov/utrpeni-tisicu-cechoslovaku-nezpochybnuji-pripad-very-sosnarove-je-extrem-rika-historik-hradilek.A190717_150025_ln_domov_mber?&recommendationId=00000000-0000-5000-8000-000000000000&&recommendationId=00000000-0000-5000-8000-000000000000

Ještě dvě poznámky:
- Chudák pan Kupka, snad je dobře, že se toho nedožil, přitom se jen snažil zpřístupnit vyprávění paní Sosnarové, které - předpokládám - považoval za autentické a pravdivé…
- Záslužné pátrání historika Adama Hradilka bohužel povzbudilo všechny popírače gulagů. Kdo četl jen Krvavé jahody a o historii moc neví, může být touhle aférou docela zviklán.
Ale stejně jako ti, kteří si občas vymýšlejí příběhy o vlastním utrpení v koncentračních táborech za války, nemohou zpochybnit holocaust jako takový, tak jedna bájně lhavá paní Sosnarová nemůže zpochybnit existenci prokazatelně krutých sovětských pracovních táborů, kterými prošly miliony lidí a kde jich velká část za velice krutých podmínek zemřela.

Cílem této diskuze v žádném případě není zpochybňovat utrpení statisíců lidí, které prošly gulagem. Naopak! Zatajování informací ale ještě nikdy k prospěchu věci nebylo, je dobře, že pan Hradilek svou zprávu zveřejnil.
Navíc v tomhle příběhu se jedná i o finanční odškodnění, a tady už nejde říct, no co, tak se to stalo někomu jinýmu…
Kdyby paní Sosnarová své příběhy jen vyprávěla a sepisovala, asi by k pátrání po jejím skutečném osudu nedošlo, její žádost o odškodnění bylo ale nutné prověřit, a tak se objevily dokumenty, které prostě ukázaly zcela jiný příběh. Je nutné to říct, už kvůli skutečným obětem gulagů.

Pochybnosti jsem měla již při četbě knihy, když jsem si vyhledala článek pana Vladimíra Bystrova (viz můj komentář ke knize z 28. 2. 2015). Pak jsem si přečetla autorizovaný rozhovor s paní Sosnarovou a dost mě překvapilo, jak moc se lišily základní údaje o vlastním otci v rozhovoru a v knize. Spousta věcí se dá zapomenout, ale údaje o otci? Při srovnání nesedělo skoro nic…
Pan Hradilek potvrdil to, co někteří již dříve tušili, ale netroufli si moc zveřejňovat, aby případně neublížili. Bohužel, podvodníci, nebo pokud nechceme být tvrdí, pohádkáři jsou mezi námi stále a někdy jsme pak hodně překvapení, že…

Pro Cleo de Nile:
Kniha je psaná z pohledu Maud, takže zapomínáme s ní, tj. stále víme či nevíme jen to, co ví nebo neví Maud… Z kontextu je zřejmé, že to, co se stalo s Elizabeth, bylo Maud stokrát vysvětleno, ale ona to stokrát ze své paměti - jako další informace - v důsledku stařecké demence vytěsní. Tímto způsobem autorka docílila, že jsme se my čtenáři cítili stejně zoufale bez informací, jako Maud…
Ale chápu, že pro mladé čtenáře tahle kniha o bloudící zapomínající stařence asi není… To spíš nás trochu starší tahle četba vyděsí…

07.06.2019

Ke komentáři Yorika.
Z knihy nelze vysoudit, že by Freddie M. měl sklony k depresím. Byl to naopak člověk, který si života užíval...
Takový dojem lze možná nabýt z filmu (ano, velmi působivého, nicméně to Freddieho rozčarování z divokých večírků podle mě film poněkud přestřelil...)

28.01.2019

Naias: Já to ve svém původním příspěvku opravila. Ať to tu nestraší na věky věků. Ano, vypadalo to dost hrozně, kaju se... :-)

1 05.10.2018

Dík.
K pravopisu:To byla spíš moje špatná orientace na klávesnici, bylo mi jasné, že výsledek není dobře, ale už jsem neměla čas bádat, jak to napravit... :/

1 05.10.2018

Tribeč nebo Tríbeč? Veľký Tribeč, Veľký Tríbeč?
I na jedné mapě jsem našla oboje...

1 04.10.2018

Bohužel anotace je dost zavádějící....

25.09.2018

To, že Trhlina vyvolává v tak širokém měřítku diskuze o existenci Igora a o tom, zda je kniha skutečně přepisem jeho vyprávění či mystifikací, je pro mě důkazem, že se autorovi mimořádně povedla.

2 27.08.2018

Doplnění anotace: Podle anotace končí příběh odchodem Jany z Lowoodu.
"Můj" Sirotek Lowoodský odchodem Jany z Lowoodu neskončil, pokračoval přijmutím místa vychovatelky v Thornfieldu, další děj byl však hodně zestručněn, až do té míry, že některé události byly nesrozumitelné (např. požár: pravá příčina byla v této dětské verzi utajena). Děj končí vyznáním lásky p. Rochestera Janě a náznakem budoucího sňatku, další peripetie jejich bouřlivého vztahu, známá z románu, je vypuštěna.
Možná se různá vydání liší obsahem, moje vydání bylo jedno z nejstarších, ještě po mé babičce, k dispozici už ho bohužel nemám.

Poznámky ke komentářům:
K věku hlavního hrdiny: Tonimu bylo v roce 1939 devět let (1. kapitola). Před koncem války, kdy děj knihy končí, mu tedy mohlo být nanejvýš patnáct.
Ilustrace nejsou dílem autora, ale malířky Helgy Weissové - Hoškové (nar. 1929), která jako dítě terezínským ghettem sama prošla, žila zde od r. 1942 do r. 1944, psala si deník a malovala obrázky na základě zážitků z ghetta.

06.04.2018

Hra České nebe měla premiéru v r. 2008. Ovšem napsal-li hru skutečně sám Jára Cimrman, pak ano, má prvenství. Jako ve všem. :)

15.11.2017

Po přečtení komentáře Atlantis:
Není to rasistická knížka, je to přesně naopak. Text nelze brát doslova, Pierre Boulle píše ironicky, jeho knihy jsou příběhy plné absurdity. K tomuto poznání jsem se prokousala při četbě Tváře, později i dalších autorových knih. Pak jsem si Most přes řeku Kwai vychutnala maximálně.

14.06.2017

Jistě, já také začínala Sněhulákem a užila si to. I když jiní budou mít třeba opačný názor...

30.12.2016

Pro Prateri: k té slovanské povaze: konkrétně v tomto případě jsou aktéři šumperských čarodějnických procesů v drtivé většině Němci - jedná se o kraj tehdy s německým živlem.

1 07.02.2016

Pro Sienu, ano, takhle si představuji výuku literatury, knihu přečíst, prodiskutovat mezi žáky, učitelem. Ano, literatura není jen přečíst, ale i zamyslet se. Jenže praxe je myslím jiná (částečná zkušenost). Přehnaně tlustý seznam, který se jen odškrtá, v lepším případě rychle přečíst, jen pro tu čárku, v horším stáhnout obsah z netu... Pak tady mohou být takové komentáře.

1 28.11.2015

Koka, asi máte pravdu, nicméně nebýt povinné literatury, asi by tu obdobné příspěvky nebyly...

1 27.11.2015

Pro mě hodně smutný komentář exinix, který jen ilustruje nesmyslnost povinné literatury. :-(

1 27.11.2015

Mrzí mě, že jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství má jen "modré ohodnocení". Přikládám to mimo jiné i tomu, že kniha Lovci mamutů byla (a možná nadále je) povinnou četbou. Za mě tak naštěstí nebylo, a tak jsem ji mohla číst zcela dobrovolně a s nadšením.
Povinná četba je mor, nejlepší cesta jak dětem znechutit knížku, jak říká Wilddog v komentářích...
Když jsem knížku četla šestiletému synovi, moc se mu líbila, a tak se do ní vžil, že po mně požadoval k večeři morkové kosti... Nevím, v jakém věku bylo, či je určeno jako povinná četba, podle mě je spíše pro menší děti, i pro ty z dnešního hlediska drobné nepřesnosti nebo jednodušší děj, pak doporučuji dětem knížku raději číst... u nás to fungovalo bezvadně.

1 15.10.2015

Pro jahodovou odpověď se SPOILEREM:
Asi přicházím s křížkem po funuse, podle mě to byla ta firma, která zametala v osadě stopy, případně osoby jí podplacené. Starousedlík Loftus podle mě ne.

24.09.2015

Viděla jsem film Charly, před lety jako holka a docela dost jsem ho obrečela. Jinak si film už moc nepamatuji, jen jako spíše romantický, hodně dojemný příběh, s těmi houpačkami v úvodu a v závěru….
SPOILER, i když zde asi o překvapivou pointu nejde:
Kniha je mnohem brutálnější, méně jednoznačná, méně učesaná. Psychologický, hodně působivý rozbor osobnosti, která se ze 70 IQ dostane na 180 a pak nastává nezvratný návrat zpět…. Překvapilo mě, jak působivé se mi zdály zápisky v ich formě. A spolu s Charliem si můžeme klást otázky: Kdy byl v životě víc šťastný? Jako retardovaný mladík z pekárny, kterému se všichni smáli, ale on bral jejich smích vlastně pozitivně, nebo jako člověk, který díky vzrůstající inteligenci a vzdělávání náhle prozřel a začal vnímat lidi kolem sebe - ale i sebe sama a své vzpomínky - úplně jinak? Nebo na vrcholu svého vědeckého bádání? Nebo v úplném závěru, kdy sice ztratil nabytou inteligenci, ale s ní i všechny pochybnosti, trápení a hledání sebe sama i přátel?
A samozřejmě morální otázky o oprávněnosti takových pokusů, které se mi dnes jako taková sci fi nezdají…
A nebo i to, zda posuzování lidí podle výše IQ, které je dnes tak oblíbené, je opravdu to pravé...
A ještě se přiznávám, nad knížkami se dnes už moc nedojímám, co mě rozplakalo v mládí, už se mě dotkne méně, a nebo vůbec, ale tady jsem měla v závěru slzy v očích.

3 13.09.2015