Rade komentáře u knih

Autora mám ráda, jeho dějepisná osvěta je obdivuhodná. Mám za sebou předchozí tři soubory dějepisných minipovídek (Poznámky k dějinám, 1945, Ostny a oprátky), takže tady vedle chvály za téma i malá výtka. Dřívější minipovídky byly současně jakýmisi minikvízy, které mě bavily; z náznaků se dalo dopředu uhádnout, o jakou osobnost nebo historickou událost se jedná.
Tady autor sice formu více méně zachoval, ale ztratila se mi z toho, kromě možnosti hádat, i ta emocionální stránka. Ano, poetický popis reálné, zcela banální situace, předcházející nějakému historickému ději a nakonec jméno, druhá část minipovídky už jen encyklopedické strohé řazení dat.
Forma mi tady trošku umořila obsah, škoda, protože všechny popisované události mají potenciál popadnout za srdce…

Mě nejvíc oslovila minipovídka z „Akce Kulak“, týká se i mé rodiny, při jejím čtení mi naskakovaly obrazy tak, jak je znám z vyprávění: Náklaďák na dvoře statku s vyskládaným nábytkem na korbě, křik na mou babičku, když si chtěla ještě na poslední chvíli vzít s sebou pár vajec od vlastních slepiček, a jeden soused, který již čekal s krumpáčem u vrat, aby si po odvozu mé babičky a dědečka mohl z předsíně vykopat ty úžasné černobílé kostkované dlaždičky… Nestalo se tak, díky jinému statečnému sousedovi, který zatarasil vchod se slovy, ty dlaždičky odtud půjdou jen přes mou mrtvolu. A opravdu tam zůstaly, až do doby, kdy byl naší rodině statek ve zhuntované podobě po letech navrácen.

Dost nevídané čtení. Když se do knihy ponoříte, říkáte si, je to vůbec možné? Není to nějaká absurdita? Fantasy s prvky hororu?
Přiznám se, že moje představy o albánské krevní mstě byly úplně jiné, s porovnáním se skutečností takové sluníčkové. Když někdo někoho zabije, tak se vrah zabije taky. A je to. Vlastně docela spravedlivé, ve stylu oko za oko, zub za zub.
Ale ono ne! Ono je to úplně jinak! V dávné minulosti jakási křivda, přešlap, urážka cti, no ano, i to zabití – a pak nekonečná řada dalších a dalších mordů, ritualizovaných až ad absurdum. Bez možnosti řešit jinak… Vybíjení mužských příslušníků rodin, bez ohledu na to, kdo v minulosti ten přestupek spáchal, skrývání se celá léta v nepřístupných věžích… Zákon Kanun je silnější než rozum, touha, láska v rodině, k dětem. Neuvěřitelné.
Příběh se odehrává ve 30. letech 20. století, já tady prvky určité absurdity stejně vidím, ale ne snad v reáliích krevní msty (jak jsem se snažila zjistit podrobnosti, přišla jsem na ještě hrůznější informace, než vyplynou z knihy), ale v příběhu novomanželů z města, kteří podniknou svatební cestu do hor, na divokou Plošinu a na vlastní oči vidí krvavé důsledky striktního dodržování Kanunu. Krevní msta očima šokované městské dívky a prchavý vztah na dálku mezi ní a mladým „horalem“.
Střet dvou vzájemně neslučitelných světů, marné vzájemné hledání a nutné míjení.
*
„Vše se podřizovalo jednoduchému řádu. Lidé, kteří měli pomstít krev, půdu obdělávali, jelikož byli na řadě se zabíjením, nikdo je tedy neohrožoval a mohli volně vycházet na pole. Oproti tomu ti, na nichž měla být msta provedena, nechávali svou půdu ležet ladem a zavírali se do věží uzavření, aby se chránili. Tato situace však trvala jen do další vraždy. V tu chvíli se vše obrátilo vzhůru nohama.“
*
Ďorg ani nepohnul brvou. Upřeně hrob pozoroval. To je všechno, co zbylo ze…, ze… Chtěl říct – co zbylo ze života toho druhého, ale v hloubi duše si myslel – to je všechno, co zbude z mého života.“

Pomalu plynoucí vztahová detektivka s minimem akce, to mi dost vyhovuje.
Ale co nejvíc na autorce oceňuji, jsou popisy prostředí, které mě do knížky úplně vtáhnou, a jsem buď na břehu rybníka na Novobystřicku (Drak spí), v beskydských kopcích (Sněžný měsíc), anebo v téhle detektivce v lužním lese na okraji slepého ramene Dyje, obklopená rákosím, mokřady, bzučícími komáry a vodním ptactvem. Mám to jak barevný film se všemi zvuky i vůněmi… :)) Za to veliký palec nahoru a samozřejmě ta ornitologická linka je skvělá.
V tomhle mi autorka trošku připomněla Annu Sedlmayerovou, jejíž popisy prostředí byly naprosto famózní (Tráva a vítr, Na Límečku…).

K přečtení mě nalákalo pár hodnocení a komentářů mých oblíbených spolučtenářů, ale jak už to někdy bývá, smysl pro humor máme nastavený každý trochu jinak, černého humoru je asi vícero druhů; mně tahle knížka prostě nesedla.
Ano, zprvu se mi zdálo docela vtipné, s mnoha popkulturními odkazy i odkazy na dějiny, bylo znát, že autor má slušný přehled, což bylo fajn. Hrátky s češtinou taky zprvu bavily.
Ale! Přemíra spermií, psích prdů, nekonvenčních a nekonečných sexuálních zážitků, mě později už dost zmáhala, zdálo se mi to hodně monotematické.
A tzv. „sprostá slova“? Jak pravil jeden z klasiků českého humoru, jsou v pořádku, ale mají být užívána jako vzácné koření… Tady jsou skoro v každé větě, a čím jich bylo víc a čím víc autor přitvrzoval, tím míň vtipné to bylo.
Čtení jsem dotáhla až do konce, hlavně kvůli tomu avizovanému „konci“, ale ani ten mě neuchvátil, nekonečný rozjezd (kniha má 420 stránek!)… a pak závěr vlastně nijaký.
Nakonec mi přišlo, že se z celkem roztomilé a chytré holčičky Luny v závěru příběhu vyklubala taková další „novinářka Konečná“…

Michaelu Klevisovou jsem si vybrala na tentokrát odpočinkovou dovolenou úmyslně a myslím, že jsem se strefila. Tahle detektivka odehrávající se v ryze domácím prostředím Beskyd je založená nikoliv na akci, ale na vztazích a pomalu odhalovaných skutečnostech. Velké plus za popisy krásy beskydských kopců a samot, příroda má v tomhle příběhu dost velkou roli. Bylo fajn, že popisovaná krajina s osamocenými chaloupkami uprostřed lesů může nejen potěšit milovníka přírody, ale je to vlastně i dobrá strašidelná scenérie pro případné „mordy“. Jo, chvílemi se dalo i slušně bát. Nečtěte v nějaké opuštěné chaloupce u lesa, anebo naopak ano... :)
Trošičku podezřívám autorku, že jí mohla být v něčem inspirací Olga Tokarczuková a její „Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých“.

To, že anotace prozrazuje něco, o čem se dočteme skoro v polovině knížky, jen potvrzuje mou hlubokou nechuť anotacím; pořád si myslím, že anotace se dá napsat tak, že potenciálního čtenáře zaujme, ale nic o postavách a událostech neprozradí.

Tohle je opravdový jazykový drahokam, nádherné čtení, pro mě velké překvapení. Autobiografický příběh o čínských uprchlících před „japonskými démony“ v roce 1938 bere za srdce.
Dramatické putování proti proudu Dlouhé řeky (řeky Jang-c‘-tiang) z čínských nížin do hor, hledání nového domova a překonávání překážek jednou hodně statečnou ženou se čtyřmi dcerami.
Kromě reálií čínského vnitrozemí v průběhu nám celkem málo známé epizody 2.světové války - války Japonska proti Číně jde o neuvěřitelný pohled do tradiční čínské rodiny, kdy je naprosto normální, že bohatý tatínek má konkubínu, žije v luxusu, zatímco jeho žena s dětmi přežívá v nuzných podmínkách a za cenu nesmírných obětí. To je ale očima tamní společnosti v pořádku, manželka mu přece nedala syna! Ale i rodinné tradice, po staletí neměnné, se v polovině 20. století pomalu začínají měnit…
To vše očima úžasné malé holčičky zvané Skořicová…
*
„Tři sta tisíc jich zabili. Zahrabali zaživa. Zpráva o nangingském masakru obletěla celým světem. Západní noviny psali o asijské krutosti, jako kdyby krutost potřebovala nějaký přívlastek! Nepotrvá dlouho a budou psát o Majdanku, Osvětimi, Lidicích, falešné úsvity se rozhoří na všech stranách obzoru.“
*
„Ale kam že se dnes poděly ty bělostné, rozmarně bublající parníčky a kde jsou ti osmahlí lodníci a jejich veselé halekání, jež se neslo spolu s vanutím větru po jezeře až někam za obzor, jakže už neslyším jejich volání – Skořicová, malá Skořicová, kampak, kampak? A kdeže jsou mí růžoví delfíni, věrní průvodci jezerních výletů? Jejich šedavé zobáčky se vždycky vynořily z vody, zaleskly sluncem a něco zažvatlaly. Co to vlastně žvatlaly? Možná o něco prosily, kdo ví. Někdy mi připomínali zemdlené plavce, kteří lapají po vzduchu, když toho už mají dost.“

Romantická klasika přelomu 19. a 20. století, chystala jsem se na ní už dávno, protože mám v hlavě pár vzpomínek na rozhlasovou dramatizaci před mnoha lety, ještě snad z dob dětství. Pouhé záblesky, ale zato nesmírně silné… Tajemný přelud s maskou, který ovládne celou pařížskou Operu i s jejím podzemím, mě tehdy fascinoval.
I když ta fascinace se při čtení už v takové míře neopakovala, přece jen jde o čtenářský zážitek, i s ohledem na dobu vzniku, k čemuž nutno přihlížet; pak si lze četbu opravdu užít, dnes už se takováto romantická díla s nádechem tajemna až hororu, nepíší, nebo se prostě píší jinak…
Chce to popustit fantazii, pak při čtení úplně vidíme nesmírné prostory Opery, nebo třeba geniální zrcadlové „bludiště“ v mučírně, tak sugestivně popsané…
Řekla bych povedený novodobější překlad Jiřího Žáka.
*
„I mně bylo těžko při pomyšlení, že se pouštím do boje s člověkem, který je v podstatě viditelný, jen když sám chce, a který naopak vidí kolem sebe všechno, co vám zůstane skryto! S mužem, jehož cit, imaginace a zručnost mu umožňují ovládat všechny přírodní síly, které dokáže zkombinovat tak, že pro vaše oči a uši vytvoří iluzi, do níž se necháte chytit. A to všechno v podzemí Opery, v krajině přeludů a fantasmagorií! Lze na to všechno pomyslet bez zachvění? Dokážeme si představit, co by se stalo s našima ušima a očima, kdybychom do Opery – s jejími pěti podzemními a pětadvaceti nadzemními podlažími – zavřeli nějakého zdivočelého a ,posměvačného‘ Roberta Houdiniho, který chvílemi žertuje, chvílemi nenávidí, chvílemi dělá triky s kartami a chvílemi vraždí?“

Půjčila jsem si jako oddechovku, jako kočičího člověka mě zlákala kočičí obálka.
Zprvu jsem se ale až lekla, mluvící kocour, to bude tedy hodně sluníčkové!
Ale toho sluníčkového tu bylo přidáváno opravdu jen po kapkách, ono to vlastně, přes humorný kočičí monolog nebylo až tak veselé…
Téma smrti, osamění, sebevraždy, depresí, to vše s poněkud černohumorným nátěrem (za ten palec nahoru), vlastně to nebylo žádné povrchní čtení, jak zprvu vypadalo. Lidský život a lidské trable kocouřím pohledem. Nakonec jsem s překvapením zjistila, že se mi to, až na pár drobností, vlastně docela líbí.
Jen romantické kočičí lásce se u kastrovaného kocourka moc věřit nedá … :))

V hodnocení přidávám i za našeho kocoura, který má vlastně s Frankiem hodně společného; za naší nepřítomnosti nebo v noci srdnatě brání naši chalupu a tedy i nás (kolikrát už byl všude možně po těle oholený a obvázaný, včetně ocasu!) a když ke mně v noci po kočičím žebříčku vleze oknem, několikrát mi hlasitě zamňouká u ucha, aby mě vzbudil a přesvědčil se tak, že jsem živá a v pořádku. Pak zase spokojeně vyskočí ven vstříc dalším kocouřím dobrodružstvím.
*
„Samozřejmě jsem už ochutnal kočičí žrádlo. A docela dost. Ale nikdy jsem nevěděl, z čeho to je. Stará paní Berkowitzová prostě vyklopila do misky nějakou šlichtu a já se nažral. Chutnalo mi to. Ale teď mi žrádlo v policích přišlo legračně zvláštní. Proč hovězí? Neznám kočku, která by žrala krávy. Ve skutečném životě. To se prostě neděje! Ani by to nešlo! Nebo jelena!“

Tohle není čtení pro toho, kdo věří na čistotu sportu a spravedlnost v udílení medailí. A na to, že doping je jen okrajová záležitost, většinou odhalená a spravedlivě potrestaná…
Já si nikdy o čistotě sportu nedělala velké iluze, ale tohle čtení bylo i pro mě opravdu šokující. Nešlo jen o doping jako takový a postup, jak ho neodhalit, ale o ten obrovský podvod, který sahal až do testovacích laboratoří a dál, vše šlo jak na běžícím pásu a boj s dopingem byla jen hra…
A autor knihy a současně hlavní postava tohoto reálného příběhu Grigorij Rodčenkov, ředitel ruské antidopingové agentury – je to kladný hrdina? Nebo dopadený záporák, který vše spískal a pak utekl a zase chytil příležitost za pačesy?
Já se čtením skončila v polovině, dovolená byla u konce a knížka putovala zpět do hotelové knihobudky. Proto taky nehodnotím hvězdičkami, i když opravdu nevím, jaké hodnocení bych měla udělit, i kdybych dočetla…
Tuhle tematiku nevyhledávám, ale byla to jediná kniha v češtině, která se mi zdála aspoň trochu zajímavá. I když ty největší špeky, ten obrovský organizovaný podvod, ta mašinérie, do které byl zapleten kde kdo, jsou popsány až v druhé půlce knížky, a tu jsem už jen prolistovala. I tak úplně stačilo. A když si vzpomenu, s jakým zájmem jsem tenkrát zimní olympiádu v Soči sledovala…
*
„V té době, kdy jsme byli na vrcholu moci, zdálo se, že neexistuje nic, co bychom nedokázali. Když odcházely z mé laboratoře, vypadaly „špinavé“ vzorky moče obsahující látky zvyšující výkon „čisté“. Po dobu deseti let, během nichž se konaly patery olympijské hry, nebyl v žádné soutěži ani jediný sportovec spadající pod mé vedení pozitivně testovaný na zakázané látky.“
*
„Co jsem mohl říct? Že jsem ve své funkci ředitele moskevské laboratoře zfalšoval stovky pozitivních testů? Že ruští sportovní byrokrati vymysleli ambiciózní a podvodný „plán Soči“ a před nadcházející olympiádou do něho zapojili operační skupinu FSB a „kouzelníky“ pověřené úkolem otevírat zapečetěné lahvičky se vzorky?“

Nic jsem nečekala, přiznávám, že hlavním vodítkem pro půjčení téhle knihy v knihovně byla její váha a brožované vydání; na dovolenou, kde každý gram do zavazadla je důležitý, se mi dost hodila.
Takže nečekaně příjemné překvapení. Pod zdánlivě líbivým povrchem, aspoň ze začátku, skrytě plyne temný příběh plný emocí a utajených frustrací.
Skvěle vylíčená atmosféra poválečného kalifornského Los Angeles a Beverly Hills – život plný večírků, večeří v klubu, míchaných koktejlů při každé příležitosti; cílem jsou skvělé hadry, krásná děvčata, žádná práce a hlavně prachy, prachy. Protože za ně si koupíš úplně všechno, je to tak? Nebo ne?
To temné zprvu jen tak chvilkami probleskne mezi tím třpytivým pozlátkem, pak ale pocit, že je vše špatně, sílí… Skvěle vylíčená atmosféra a hned dodávám, skvělý překlad.
Useknutý konec se mi tady dobře hodil, past najednou sklapla a šlus - a vůbec nevadilo, co vše jsme si domýšleli, protože paradoxně to bylo o to lepší.
Až později jsem zjistila, že kniha je z roku 1947, což pro mě bylo další příjemné překvapení.
*
„Riziko je pikantní.“

Styl psaní Martina Sichingera se mi líbí, nutno si ale na něj zvyknout; pro mě je to už šestá autorova kniha. Vimperské prostředí, popsané v jeho knihách dost autenicky, mě chytlo.
Dynamický, cíleně chaotický styl vyprávění se tady střídá s poetickými pasážemi: Střídavě sledujeme partu vimperských esenbáků se všemi zápory marasmu osmdesátých let, kdy už socialismus u nás pomalu doklepával, a osud staré šumavské starousedlice, která se vrací do svého dávného opuštěného a zničeného domova.
U Sichingera není žádný hrdina vyloženě kladný, lidi mají svoje mouchy, dobré i špatné stránky, každý se snaží nějak přežít. A svět vimperských esenbáků s jejich drobnými podrazy se zajímavě střetne s jednou možná jen zdánlivě bláznivou a neuchopitelnou ženou…
Oslovilo, líbilo se mi, jen jedna pochybnost: Opravdu nevěřím, že v polovině osmdesátých let 20.století mohly policejní složky za pomoci jedné obvodní lékařky nahánět lidi do „blázince“, jak se jim zamanulo, třeba pro pěknou chalupu.
Tím nemyslím krutý osud Jandovic rodiny, příběh z roku 1960 je silný a bolestně věrohodný…
*
„Vysoká tráva na pěšince k domu mu promáčela kalhoty. Bude mi líp, namlouval si, až jí seženu polévku. A čím bláznivější věci bude tahle ženská provádět, tím spíš přesvědčím sám sebe, že jí vlastně pomáhám.
Vytáhl paklíč, odemkl a otevřel dveře.
,Nemusíte pospíchat,‘ řekl a ustoupil.
Marie na něj nepohlédla a zmizela v domě.
Usedl na schody venku a díval se na motýly, kteří poletovali nad loukou, kde esenbáci jen tak pro radost zastřelili devět oveček a místo jejich krásných bílých kožíšků se louka zmohl jen na devět kopretin.“

Tentokrát mě Michaela Klevisová příjemně překvapila, je to moje třetí kniha od ní; knihy „Čekání na kocoura“ a „Prokletý kraj“ se četly dobře, ale nějak zvlášť mě neohromily.
Tahle detektivka mě prostě bavila, bylo v ní to, co mám tak ráda, i když pro spoustu čtenářů je to obehrané téma: Vzpomínky, návraty, dávná dětská přátelství, ke kterým se nelze vrátit, pátrání po kostlivcích schovaných ve skříni, to vše mě hodně oslovuje a nevadí mi stejné téma v jiných kulisách.
Tady navíc opravdu hodně dobře vylíčená letní atmosféra u jihočeského rybníka a zašmodrchané vztahy v malé samotě uprostřed lesů, v „Prokletém kraji“ se mi obdobné pitvání vztahů zdálo přehnané, tady mi to k detektivnímu příběhu sedlo. Navíc se mi líbila lehounce strašidelná a tajemná, ale nijak vyhrocená atmosféra, líbilo se mi, že autorka netlačila na pilu.
Na Novobystřicko jsem za mlada jezdívala (rybník Osika a tajemný, tenkrát zpustlý a volně přístupný kostel v Klášteře, ke kterému jsme jako studenti pořádali tajné noční výpravy. Ale to už je nějaký pátek…). O to víc mi byly popisované lokace bližší.
Takže fajn odpočinkové letní čtení.

Tak jsem se těšila a Miko je i po návratu fajn.
Vše, co mám ráda: přirozenost, žádná spletitá kauza, policejní případ asi takový, jaký může nastat, znalost policejní práce velkým plusem, pro mě jsou bonusem i místa děje. Malý rozsah mi vyhovuje.
Spolupráci s Terencem beru jako takový milý vtípek pro čtenáře.

Dluh splněn, přečtena i druhá část povídkového souboru.
POLICAJT Z KNIHOVNY
Já mám prostě nejraději první části Kingových děl. Rozjezdy jsou vždy výborné, vcítění se do postav, atmosféra, příslib něčeho hodně znepokojivého… Návraty do minulosti autorovi vždy jdou, návrat do tísnivě strašidelné knihovny z roku 1960 je skvělý. A dětské noční můry, zasuté vzpomínky a podvědomí, to je další věc, se kterou King skvěle pracuje. Ten akční konec by tam pro mě v tom rozsahu už ani nemusel být…
SLUNEČNÍ PES
Tady platí víceméně obdobně, první část je neuvěřitelně působivá, sama na chalupě jen se dvěma kocoury jsem večer knížku odložila a četla si o Boženě Němcové. Bojím se ráda, ale co je moc, to je moc… A ty stromy venku ve větru tak strašidelně šustily…
Závěr se mi líbil o něco víc, než v první povídce, protože to bylo opravdu až do konce hodně silné a velmi originálně vymyšlené. Ten pes se mi opravdu dostal až do mého mozku… Vrrrrr haf!
*
„Ano, tak to skutečně vypadalo. Pouhé pozorování lidí, kteří se v televizi snaží vypořádat s nevysvětlitelným děním, je svým způsobem zábavné. Sam zjišťoval, že nevysvětlitelné ztrácí většinu svého půvabu, když jste to právě vy, kdo se s ním musí vypořádat.“
(Policajt z knihovny)

„V polaroidovém světě ubíhal čas. Ne stejnou rychlostí, jako ubíhal v tomhle
(reálném?)
světě, neboť slunce v něm už třikrát vyšlo (nebo zapadlo) a to, co by pes chtěl udělat, už by udělal (pokud by musel něco udělat), a pokud by to neudělal, byl by prostě pryč a zbyl by tu jen zdánlivě věčný omšelý plaňkový plot, který by střežil bezvýrazný zanedbaný trávník, nicméně čas v polaroidovém světě ubíhal jinak.“
(Sluneční pes)

Dánovky mě zatím tak neohromily, tahle je teprve moje druhá (po Bestii), nějak tomu nemohu přijít na chuť; až mě to mrzí, když vidím to převažující nadšení…
Věřím, že autor vystihl prostředí bratislavské mordparty trefně, že se opravdu tak moc chlastalo, hulilo, politické kšefty a kšefty s podsvětím se děly a asi i nadále dějí, ale mě prostě ta dánovská optika světa moc nechytla, navíc tady je děj propleten s předchozími díly; trochu mě mate jednak pořadí dílů a pak to neoficiální, chronologické, až z komentářů jsem se dozvěděla o „utajené“ trilogii Uzel, Básník, Něžná fata morgána.
Plus za absenci rodinných a milostných soukromých dramat, které současnými detektivkami prostupují, a nakonec i za hodně zajímavý pohled na průběh sametového převratu v roce 1989 v policejních řadách, i když při jeho popisu mě docela mrazilo.
Vlastní detektivní zápletka a její vyřešení pro mě nic moc, i když chápu, že to, co se asi na Dánových knihách nejvíc cení, je ta autentická atmosféra, podaná bez servítků a natvrdo.

Kdyby to nebylo tak vážné, tragické a mrazivé, tak by mi to přišlo jako příběh skoro na hranici parodie nebo absurdní nadsázky ve stylu: Jak jednoduše vyřešit každý problém.
Hodnotím jako detektivku, žádný existenciální román o smyslu života i smrti, takže můžu za tuhle směsici až neuvěřitelně šílených vztahů, a ještě šílenějších dějových veletočů dát přes všechno kroucení hlavou dost dobré hodnocení.
A co víc, je to hodně dobře napsané, a i to je asi důvod, proč se čtenáři neuvěřitelné může jevit jako uvěřitelné…
Samozřejmě velké plus za tu severonorskou horskou zimu, pochmurnou a bezútěšnou, k ději se hodí maximálně.
A nakonec i plus za odkazy na literaturu, filmy, hudbu; to mi přišlo hodně dobré... Stačilo třeba jen ťuknout: „Deliverance. Banjo a incest."
Víc nelze napsat, vše, co mě ještě napadá, by už byly spoilery…

Takové nenáročné legrácky. Černý humor, někdy vtipné, někdy míň.
Zápletka druhé povídky docela pobavila.
Tenoučká knížečka, tak akorát do vlaku na ukrácení cesty.
*
„A pak se to stalo.
Mrtvola pod keři za ním zakašlala. Zhluboka se nadechla, jako by tělo leželo hodiny pod vodou a teď najednou nabralo vzduch do plic.
Fuj, to se ale lekl.“

Z hotelové knihobudky.
Těžce depresivní. Halucinace nebo prožitek? Posedlost sexem nebo jen bolest a šílenství ze zmařené lásky?
Není to letní odpočinkové čtení, nic z toho, o čem čtete, nechcete.

(SPOILER) Být to v povídkovém souboru, snad by to i šlo. A ono to, jak jsem po přečtení zjistila, opravdu původně v antologii vyšlo. Jenže já četla povídku jako samostatnou knížku, a to navíc se zlatou pečetí edice Světový bestseller na obálce, tak jsem opravdu čekala něco světovějšího.
Je to ve skutečnosti takový nevážný horůrek, přišlo mi spíš jako chvilkový nápad, nic promyšleného. Rozhodně nic moc strašidelného, a to já se bojím ráda. A duchařský příběh…?
Začátek netradiční a docela vtipný, ale později už to za moc nestálo. Přemíra zvratů a opakované postavení pointy na hlavu už dnes nepřekvapí, možná v době prvního vydání…

Příběh ženy odvážné, chytré, vzdělané, která šla za svým cílem až neuvěřitelně tvrdohlavě. Žena svérázná, obdivovaná i kritizovaná. Úplně sama se vydat po studiu medicíny na tehdy ještě poněkud neznámý Blízký východ, do krajiny plné nebezpečných nemocí a Středoevropanu zcela odlišného kulturního prostředí a zde se pokusit bez jakéhokoliv předem zajištěného zázemí provozovat lékařskou praxi s vizí založení první československé nemocnice, to klobouk dolů…
Velkým plusem je to, že Ilona Borská sestavila příběh Vlasty Kálalové na základě podrobného studia dokumentů, dopisů, výpovědí pamětníků, takže vyfabulovaného je tam minimálně. Žádný román, přizpůsobený chuti čtenářů prožívat napínavý příběh plný zvratů. No ono tam těch zvratů a napínavých okamžiků, včetně toho hodně smutného a tragického, je i tak požehnaně… Určitá časosběrnost v druhé půli knížky může někoho odradit, ale snaha autorky vycházet přísně z věrohodných zdrojů nám zato přináší pravdivý příběh. (I když bohužel ne všechny poválečné aktivity paní doktorky jsou zde - s ohledem na dobu sepsání - uvedeny.)
Trochu mi připomnělo mou oblíbenou knížku z dětství „Tvrdohlavá Marie“ od Antonína Zhoře; to je příběh obdobně umanuté ženy, která od útlého mládí šla za svým cílem, a to v době, kdy vědecká kariéra u ženy byla skoro nemyslitelná; příběh Marie Curie-Skłodowské.