Rade přečtené 1406

Zahrádka smrti 2006, Jaroslav Velinský

Než detektivka, bavilo samozřejmě spíš to ostatní, proto asi lidi Velinského tak rádi čtou: Atmosféra počátku 60. let, kde se ale až tak moc nesoudruhuje a nemává sovětskými vlaječkami, protože se pohybujeme „dole“ mezi obyčejnými lidmi, kteří to nemají zapotřebí. Normální mezilidské vztahy, dobré i špatné. Prostředí zahrádkářské kolonie Císařského ostrova, to mě moc bavilo, jednak protože je to již něco minulého (lze ale dohledat fotografie, ta atmosféra vyzařuje i z těch černobílých fotek) a jednak, že sama pamatuju z dětství obdobnou zahrádkářskou kolonii pod tratí na pomezí Vršovic a Strašnic, říkalo se tomu tenkrát „Zahrádky“ a dodnes si pamatuju ten trochu strašidelný pocit, když člověk šel uzoučkou uličkou a okolo byly ploty hustě pokryté zelení, takže se šlo takovým zeleným tunelem. Moje vzpomínka je, že ty zelené ploty byly hrozně vysoké, pravda, asi vzpomínka dětskýma očima. Způsob psaní má být inspirován americkou drsnou školou, asi ano, ale já tam prostě taky vidím třeba Panoptika Jiřího Marka a možná i trochu Čapkovy povídky z obou kapes… A plus za jemný humor, který je ale decentní a nepřehání se to s hláškami, na to já jsem háklivá. Je to můj první Ota Fink, a je fajn, že se dá číst od prostředka; žádná série, kde vedle samostatných detektivních příběhů běží paralelně vztahový román na pokračování a při vynechání jednoho dílu už se ztrácíte… Takže celkově spokojenost.... celý text

Zmizelá 2013, Gillian Flynn

Viděla jsem film, z kterého jsem si už moc nepamatovala (až na „tu jednu scénu“!) a který jsem považovala za dost povedený; po četbě knihy si ale myslím, že to bylo zejména zásluhou Davida Finchera. Kniha zpočátku fajn, spíš než psychologie postav (i když občas dobré postřehy ve vztazích muž - žena) mě chytlo něco jiného: Atmosféra amerického maloměsta a způsob komunikace při takovémto maléru - zapojování se veřejnosti, aktivita dobrovolnického spolku, rozhovory s členy postižené rodiny v televizi, pojaté spíš jako zábava, než objektivní zpravodajství; americké prostředí mě prostě bavilo… Zaujaly popisy čtvrti duchů, chátrajícího obchodního centra a vylidňujících se předměstí s opuštěnými domy. A dost dramatický rozdíl života v New Yorku a neprosperujícího městečka amerického Středozápadu. Plus za Hannibal Toma Sawyera a Huckleberryho Finna. *) Nevadilo ani často kritizované pomalé tempo… Ale! Druhá polovina knihy a zejména pak závěr nabraly tak absurdní směr, že už jsem kroutila hlavou, myslí to autorka vážně? Myšleno jako černohumorný konec? To mi ale moc nesedělo s první částí knihy. Možná kdyby to bylo celé pojaté jako absurdita, snad bych ten konec přijala… ----------------- *) Na základě četby jsem se Hannibalem prošla prostřednictvím Google map a objevila i ten domek Becky Thatcherové, což mě dost potěšilo, Twainovo „Dobrodružství Toma Sawyera“ je moje velká srdcovka… A k mému překvapení jsem čirou náhodou při procházce městečkem narazila na rodný domek (i s muzeem) nepotopitelné Molly Brownové z Titaniku.... celý text

Tvář naděje 2021, Věra Chytilová

Nevím, zda pojem „filmová povídka“ je ten správný, podle mě tohle dílko nelze číst jako povídku, protože tohle mělo být opravdu natočeno! Ať má čtenář jakkoliv velkou fantazii a schopnost obrazy si v duchu představit, nemůže si v duchu promítnout film Věry Chytilové, to prostě nejde. Aspoň mně to nejde… Velká škoda… Navazuji ve čtení na knihu Magdaleny Pokorné „Josef Němec, neobyčejný muž neobyčejné ženy“, ten rozdíl nemůže být větší – chladně přesná literatura faktu a snové obrazy ze života Boženy Němcové, jako ženy bojující o svou svobodu a vlastní představu šťastného života, bez ohledu na realitu. A ač mají tyto snové obrazy hodně daleko k reálně postavenému životopisu, přece jen překvapí, jak přesně vycházela autorka z reálií skutečného života Boženy Němcové, i když je pak pojala po svém. Josef Němec tady sice má roli toho, kdo své ženě celý život tvrdě přistřihuje křídla k rozletu, ale přesto i zde je, stejně jako ve skutečnosti, tím, kdo nakonec na smrt nemocnou Boženu Němcovou přiveze domů a postará se o ni. * - „Ve snu bývám někdy celá já, bývám šťastná na chvíli, sen mi přivádí drahé osoby, jež nikdy více nespatřím.“ Krásný muž v drahém oblečení, ne nepodobný Panklovi, dosedne na koně za Barunku, zahalí ji do svého pláště, obejme ji a tryskem vyrazí k břehu, kde zahlédneme podivnou, podivuhodnou krajinu, která se promění se zahřměním v krajinu s jediným stromem, pod kterým vztahuje ruce k nebi v cárech oblečená Viktorka. - * - Němcová řekne najednou změněným temným podivným hlasem: „Musím se osvobodit!“ Vzepne se. Mužské ruce ji stlačí zpět. Ona se však brání. Němec ji drží, obrací svou uplakanou tvář k ostatním: „Co říká? Co chce? Já jí nerozumím!“ -... celý text

Josef Němec: Neobyčejný muž neobyčejné ženy 2009, Magdaléna Pokorná

Hodně zajímavé čtení o muži, kterého známe jako manžela Boženy Němcové, ale spíše v tom negativním světle. Byl skutečně Josef Němec takový uzurpátor, který své manželce spíš škodil, než prospíval? Tahle knížka, mimochodem hodně podrobná, poněkud zkreslený obraz Josefa Němce napravuje. Věnuje se jeho mládí, studiu, neuvěřitelně proměnlivé kariéře státního úředníka, kdy byl postrkován z místa na místo. Ukazuje Josefa Němce jako aktivního vlastence, který svou manželku uvedl do pražské kulturní společnosti a který za své svobodomyslné názory dost zkusil; žádná kariéra, žádné významné povýšení, žádné lukrativní posty. A zajímavý pohled na manželství s Boženou Němcovou, ale jaksi z druhé strany, a také na vztahy s vlastními dětmi, které postupně dospěly a založily rodiny. Vlastně mě překvapilo, jaký byl Josef Němec rodinný typ, jak se snažil svým dětem i jejich rodinám pomáhat a radit. I když ty vztahy nebyly úplně ideální, on byl Josef Němec taky trochu pruďas a později k stáru i morous, ale celkově mě jeho osobnost překvapila. Autorka také vychází ze soukromé korespondence, která se zachovala v bohaté míře, a v knize z ní hojně cituje. A co ještě překvapilo? Třeba to, jak bylo tehdy těžké, i ve středních vrstvách, vyjít s penězi. Oblečení, jídlo, teplo v zimě, tedy to, co nám přijde jako naprostý základ živobytí, bylo tehdy náročné zajistit, a často bylo nutné se hodně uskromnit. A to děti Josefa Němce měly celkem slušné vzdělání i místa, žádní chudáci - na tehdejší dobu - a přesto bylo řešení základních životních potřeb stále na pořadu dne. A složitě se řešila i pomoc vlastnímu otci, který z penze státního úředníka nemohl vyžít, a tak ke stáru cestoval mezi jejich domácnostmi. A třeba taky to, že Božena Němcová měla chladný a často napjatý vztah s dcerou Dorou, že ji často kritizovala, přestože se dcera starala o domácnost a později i o ni samotnou, když byla nemocná. Jako by Božena Němcová kopírovala odtažitý a chladný vztah s vlastní matkou… Hodnocení je ryze subjektivní, odráží i náročnost četby, myslím, že autorka vytvořila portrét Josefa Němce naprosto vyčerpávajícím způsobem.... celý text

Říkají mi Lars 2018, Daniel Gris (p)

Drsňácký hrdina s drsňáckým vzhledem, drsňáckými vtípky a drsňáckou muzikou… Ale jinak vlastně celkem fajn chlap se zálibou v naditých dámských výstřizích a whisky na ledu. Vlastní řízná krimi z Prahy mě ale zase tak neohromila a závěr taky moc ne. Jako celek to samozřejmě dobře funguje, fajn žánrovka, to musím ocenit, i když tento druh četby zase až tolik nemusím. A co mě trochu mrzelo, řízná krimi z Prahy se odehrává v Praze jen podle obálky; konkrétní lokace, které v knihách vítám, se tady nevyskytovaly… Závěrečná scéna mi trošku připomněla – pozor SPOILER – scénu v jeskyni ve filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tak trochu… Pozn.: Životopis autora Daniela Grise na přebalu knihy zase tak moc vtipný není… Tím spíš, že víme, že jde o autora, který je znám spíš jako Martin Goffa. Jinak se mi na autorovi líbí, že dovede psát různým stylem; Miko Syrový, novinář Terence, detektiv ve výslužbě Arnošt Milota a třeba i dětská, trošku historicky-výchovná Parta a cesta proti času, kterou jsem četla s vnučkou. Pokaždé trochu jiné, jako by psal jiný autor; jiný hrdina, jiný styl, jiné tempo, jiné vtípky, jiná hudba…... celý text

Král 2025, Jo Nesbø

První díl mě zaujal pro tu až thrillerovou absurditu, dá-li se to tak nazvat; i ty největší problémy lze hladce a beze stop vyřešit, máme přece Jámu i Kozí zatáčku. Na papíře to funguje naprosto skvěle a čtenář to s pousmáním přijímá. Tohle mě na tom bavilo asi nejvíc, realita nebo nadsázka? Druhý díl je napsaný samozřejmě taky dost povedeně, to negativní z příběhu úplně cáká - v Osu bych teda nechtěla bydlet ani zadarmo - a překlad je taky zdařilý. Ale přeci jen, už pro mě pokračování nemělo sílu dílu prvního, nebyl to samostatný příběh, jen se víceméně stále dokola řešily události z prvního dílu a většina dění na tyto události přímo navazovala. Mezilidské vztahy se zredukovaly na "já na bráchu, brácha na mě", případně "na každého si připrav nějakou léčku, bude se ti to jednou hodit". Morálka tu dostává na frak, vítězí vždy ten, kdo je víc "vyčůraný", a zabití je opět jedna z variant možných řešení, dokonce potenciální vrah většinou své možné oběti předem logicky vysvětlí, proč je to nejpraktičtější volba… Kdo je v právu se tu moc neřeší; jasně, tahle kniha je v podstatě detektivka, a ne moralistní traktát, ale přece jen…... celý text

Rezavý les 2025, Anders de la Motte

Třetí pokračování s inspektorkou Leou Asperovou už mě tolik neohromilo; ano, pořád napínavé, dobře psané, s občas docela strašidelnou atmosférou ponurého lesa a rašelinišť, ale přeci jen mi tam pár věcí vadilo. Třeba to, co se vždy děje u pokračování – vracení se k minulým dílům, seznamování se ze vším, co jsme mohli zapomenout z dílů minulých, což je asi nutné, ale na druhou stranu to vlastní detektivní příběh brzdí. Nejvíc mě asi fascinuje sama svérázná inspektorka a její vztah s ještě svéráznějším otcem, na což se můžeme těšit i do dalších dílů, jak je zřejmé z ukončení. Pozn. mimo hodnocení: Jako kočkomilka mám výhrady k tomu zlému kocourovi, co promyšleně vraždí nevinná zvířátka, a ještě ho baví, jak tím ubližuje lidem. No a psí kožich zbrocený potem taky není nic moc… : )... celý text

Poslední šumavská pastvina 2016, Martin Sichinger

Mně se způsob psaní Martina Sichingera moc líbí, je tak nezaměnitelný a originální. Současně chápu i výhrady. Protože tohle psaní není ani učesané, ani příliš dějově konsistentní, autor si vybírá dějinná období, kdy chaos byl na denním pořádku, a chaos, nejednoznačnost postav i děje vyjadřují asi nejlíp styl, kterým autor píše. Tady to bylo obzvlášť výrazné, postavy, které nejsou na první pohled ani záporné (tedy až na pár výjimek…), ani kladné, do nitra postav nevidíme, hloubku charakterů v popisech nehledejme, domýšlíme ji až z činů, ale i ty se nám mohou jevit jako nejednoznačné. Neznáme ani křestní jméno hlavního hrdiny, děj pádí od situace k situaci a logiku občas těžko domýšlíme… Dost náročné čtení. Pro mě tkví plus právě v té barvité ilustraci doby, i když se přiznám, že Sichingerovy knížky z doby bližší naší současnosti se mi vstřebávaly líp, protože té době víc rozumím. A pak samozřejmě velké plus za Šumavu, chvílemi autor píše odtažitě, a chvílemi tak poeticky, až mě to bere za srdce. Pádící dějiny, pašeráci, zabíjení – a na pozadí toho všeho nádherná Šumava a zvířata – kůň, ovčácký pes i ovce, kdy se čtenáři zdá, že mají víc rozumu než člověk…... celý text

Hodinář 2006, Jeffery Deaver

Linkolna Rhyma a Amelii Sachsovou si dopřávám jednou za čas, aby se mi nepřejedli. Tady to bylo obzvláště zamotané, přiznám se, že první velký zvrat jsem vítala s nadšením, páni, to je výborně vymyšlené, jasně že nereálné, ale skvělá zábava. No ale pak už těch zvratů a přemetů bylo na mě nějak moc. Složitě vystavěná zápletka nabrala na síle a nakonec… závěr poněkud zklamal. Samozřejmě i tak poklona autorovi, jak tohle dokázal vymyslet a ukočírovat, aby se bobtnající příběh nakonec nerozpadl, ono bylo těžké sledovat složité plány padouchovy, jevilo se mi to jako poněkud překombinovaná šachová hra. Ještě plus za seznámení s problematikou kineziky, agentka Danceová byla pro policejní práci naprosto dokonalá, ale poznat v každém člověku podle řeči těla i ždibíček neupřímnosti musí být pro skutečný život spíš malér…... celý text

Valčík na rozloučenou 2008, Milan Kundera

Pobavilo, potěšilo. Nacházela jsem tu občas podobnosti s mým hodně oblíbeným Žertem, který ale jednoznačně vede, to je jedna z mých nej nej knih. Tady zdánlivě rozvernější, ironičtější, s méně závažnějšími tématy, ale vlastně v druhé půlce už to tak docela neplatí, za fasádou banálního lázeňského příběhu se odvíjejí závažnější myšlenky s prvky absurdity, které bavily a trochu děsily – Škrétova inseminace neplodných lázeňských pacientek, pouliční lov psů, záměna modré pilulky jako „ruská ruleta“… Moc mě baví Kunderův jazyk a způsob psaní. „Ženy dřepěly ve vodě podél stěn bazénu jak veliké žáby. Olga se jich bála. Byly všechny starší než ona, byly mohutnější, měly více tuku i kůže. Ponořila se tedy pokořeně mezi ně, nehybně tkvěla a mračila se.“ „Dík jistému soustředění, rodil se v ní přitom uražený cit nepochopené milenky a matky a kynul v její duši jak těsto na knedlíky.“ Chápu, že někomu může vadit (no ano, hlavně nám ženám) určitá mužská nadřazenost, mužský mozek s filosofickými tématy nad přízemním ženským tělem, ale zase, to je typický Kundera. I když mohu pocítit při četbě určité popíchnutí, na druhou stranu to musím obdivovat: jak autor dovede pro mě až bolestně přejít od obdivu k ženskému tělu až k jeho dehonestaci – a to vždy v propojení s konkrétní situací ve vztahu; tohle propojení a občas až lehké zhnusení v souvislosti s ženou i sexem bylo působivé už v Žertu, kde se mi do dějového kontextu hodilo dokonce mnohem víc. „Jenomže právě proto, že ho tehdy ta ústa vábila, vnímal je skrze mlhu touhy a nevěděl nic o jejich skutečné podobě, jazyk se v nich podobal plameni a sliny byly opojným nápojem. Teprve ústa, která ho nevábila, byla náhle skutečnými (pouhými) ústy, oním snaživým otvorem, jímž do dívky už vstoupily metráky knedlíků, brambor a polévek…“ No a málo platný, přelom šedesátých a sedmdesátých let je tu prostě znát, což je pro mě další plus, pochmurný socialismus bez svobody a s potratovými komisemi jak vyšitý. I když se vlastně v knize o tom přímo nemluví, ona ta absurdita doby tak nějak z příběhu vyplyne sama… „V této zemi si lidé neváží rána. Probouzejí se násilně pomocí budíku, který rozbije jejich spánek jak rána sekyrou, a odevzdají se rázem truchlivému spěchu. Řekněte mi, jaký je to pak den, který začíná takovým násilným aktem? Co se musí dít s lidmi, kteří dostávají denně pomocí budíku jeden malý elektrický šok! Jsou každý den přivykáni násilí a každý den odnaučováni rozkoši.“... celý text

Milostné pletky v Habsburské monarchii 2013, Katrin Unterreiner

Spíše soubor konkrétních mimomanželských aférek známých či méně známých osobností (např. Gustav Klimt, Žofie Bavorská, Otto Habsburský, František Josef I.,) než nějaké shrnutí. Nejzajímavější a taky nejvíce šokující byla kapitola o odložených nemanželských dětech z nižších a měšťanských vrstev a o jejich krutých osudech, kdy nechtěné děti byly odkládány do speciální péče a jejich smrt byla často nepřímo očekávána, nebo s ní byly matky víceméně srozuměny jako východisko z choulostivé situace. Šlechtičtí levobočci měli občas taky těžké osudy, ale aspoň neumírali hlady…... celý text

Exorcista – Souboj s ďáblem 2009, William P. Blatty

Tohle není četba pro mě. Horor si pro sebe představuju jinak, je to samozřejmě věc osobní nátury, ale scény plné nechutných výjevů a obscénních nadávek mě neoslovovaly, ani neděsily. A ďábel v těle malé dívenky, hovořící latinsky i pozpátku a vydávající zvuky zvířat, mi způsoboval spíš úsměv, než strach, nejsem prostě cílovka, omlouvám se, fanouškové... A taky mě napadlo, jak by se daly v tomto duchu třeba přepsat romány o našich čarodějnických procesech; ty ženy by opravdu mohly být čarodějnice, mohly by opravdu lítat na koštěti na sabaty na Petrovy kameny a ďábel by jim opravdu pomáhal na mučidlech. To by byl teprve horor, i když na hlavu postavený... Abych jen nehanila, postavy románu byly zajímavé, tím myslím zejména mužské hrdiny, tři kněží a jeden detektiv, jejich portréty a vnitřní svět s jejich problémy (detektiv Kinderman mi občas svým upovídaným projevem připomínal poručíka Colomba, což nemyslím nijak hanlivě). Nakonec mě opravdu mrzelo, že vyústění nebylo jiné, psychiatrické... Ale chápu, byla by to kniha o něčem jiném. Ze stejných důvodů mi nesedla Levinova kniha "Rosemary má děťátko". Film jsem neviděla, i když o něm vím; na jednu stranu po něm netoužím, téma mě moc neláká, ale Max von Sydow v roli otce Merrina musí být strhující, tohle byl jeden z těch herců, kterým na plátně věřím úplně vše...... celý text

Tajemství všech tajemství 2025, Dan Brown

Dan Brown je spisovatel, který umí spojovat rozsáhlá fakta, fabulaci a napínavý příběh. Šifra je pro mě i dnes stále na prvním místě. Celkem chápu i to, že v dalších svých knihách vycházel autor ze stejného mustru, proč ne, když se to tak osvědčilo… Tady ale rozpaky, první kapitoly knihy mi přišly až téměř jako parodie langdonovských příběhů – hliněný Golem chodící po Praze, hnilobně smrdutý přízrak na Karlově mostě a Robert Langdon, vrhající se z hotelového pokoje po hlavě do ledové Vltavy… (proti mé vůli mi vyskakovala v hlavě povídka „Jidáš byl Ufon“, ze sbírky povídek "Jidáš byl Ufon...a jiné příběhy" Štěpána Kučery). Pak se příběh přece jen svým způsobem umoudřil a naběhl do stejného modu, jako ostatní Brownovy knihy, tedy žádná strašidla, ale záplava faktů, fantazijních konspirací na hraně či spíš za hranou sci fi a dobrodružné honičky po městě s přehlídkou pražských památek, zanechávající za sebou tu a tam nějakou mrtvolu. S jedním překvápkem v závěru, jak už to tak u autora bývá. Umístění knihy do Prahy má výhody i nevýhody. Samozřejmě je fajn, že si Brown vybral Prahu, a docela povedeně předvedl některé památky a zajímavosti, navíc celkem chytře nikoliv ty nejznámější a nejvykřičenější (bastion U Božích muk, podzemní prostory pod Folimankou, Petschkova vila, knihovna v Klementinu, nebo Pomník obětem komunismu na Újezdě…). Na druhou stranu našince praští přes nos ty fabulace, přesahující skutečné pražské reálie, které cizinec asi nepostřehne (populárně-naučná přednáška v prostorách Vladislavského sálu, rej masek v pražských ulicích, kompletní pokrytí pražského veřejného prostoru kamerami, apod.) Co hodně vadilo - nikoliv podprahové uvádění značek všech možných oblečení, parfémů, kavárenských řetězců, apod.; podle autora to není placená reklama, ale dokreslení postavy :). Trochu překvapila možná nechtěná reklama restaurace v bastionu U Božích muk. Budou se tam nadšení fanoušci Browna hrnout? Snad nic neprozradím, když napíšu, že tentokrát autor trochu přitvrdil s červenoknihovním nátěrem příběhu. Nakonec trochu přidávám, za Prahu i za až neuvěřitelně vyfabulovanou zápletku (s noetikou), která by se neměla brát až tak moc vážně, pořád je to jen zábava…... celý text

Zápisník Dory Maarové 2020, Brigitte Benkemoun

Velmi zajímavé, a chvílemi i strhující čtení. Objev malého telefonního seznamu, zapomenutého v kožených deskách – a jaké se z tohoto vyklubalo po detektivním pátrání autorky překvapení! Nejdřív jsem se trochu čtení obávala, protože každé jméno v seznamu znamenalo jeden kontakt, jednu kapitolu, jedno malé samostatné vyprávění, ale ono to bylo tak dobře vzájemně propojené, že se nakonec postava Dory Maarové, slavné Picassovy milenky, vyloupla ve velmi živé, proměnlivé a uvěřitelné podobě. A okolo spousty slavných i méně známých jmen – Cocteau, Chagall, Éluard, Braque, Aragon, samozřejmě Picasso, vše poskládáno ve velmi zajímavých souvislostech, mezilidské vztahy, přátelství, rozchody; to vše autorka popsala s obdivuhodným osobním zaujetím, žádné nudné popisy. A je dobré číst s mapou Paříže i Provence… Co mi moc chybělo, byla obrazová příloha; ano, dnes se dá leccos díky internetu dohledat, ale když autorka popisovala objevené fotografie osob ze zápisníku, osobní setkání s potomky slavných, obrazy, umělecké fotografie Dory, to tu prostě mělo být, aspoň zčásti… Škoda. * „Dvacet stránek, na nichž jsou v abecedním pořadí seřazení největší umělci poválečné doby. Dvacet stránek, které je třeba si ještě jednou projít, aby člověk uvěřil. Dvacet neskutečných stránek soukromého seznamu surrealismu a moderního umění. Dvacet stránek, které člověk šokovaně hladí pohledem. Dvacet stránek, jichž se skoro nedotýkám ze strachu, že by se mi snad mohly rozpadnout pod rukama, rozplynout se jako sen. ….. Padla jsem do léčky, nedokážu odolat vábení jmen, jsem jako policejní pes, kterému podstrčili pachovou stopu zmizelého… Hledej… Hledej…“... celý text

Třísky svobody: Povídky zpoza ostnatého drátu 2025, Jiří Padevět

Autora mám ráda, jeho dějepisná osvěta je obdivuhodná. Mám za sebou předchozí čtyři soubory dějepisných minipovídek (Poznámky k dějinám, 1945, Ostny a oprátky, Sny a sekyry), takže tady vedle chvály za téma i malá výtka. Dřívější minipovídky byly současně jakýmisi minikvízy, které mě bavily; z náznaků se dalo dopředu uhádnout, o jakou osobnost nebo historickou událost se jedná. Tady autor sice formu více méně zachoval, ale ztratila se mi z toho, kromě možnosti hádat, i ta emocionální stránka. Ano, poetický popis reálné, zcela banální situace, předcházející nějakému historickému ději a nakonec jméno, druhá část minipovídky už jen encyklopedické strohé řazení dat. Forma mi tady trošku umořila obsah, škoda, protože všechny popisované události mají potenciál popadnout za srdce… Mě nejvíc oslovila minipovídka z „Akce Kulak“, týká se i mé rodiny, při jejím čtení mi naskakovaly obrazy tak, jak je znám z vyprávění: Náklaďák na dvoře statku s vyskládaným nábytkem na korbě, křik na mou babičku, když si chtěla ještě na poslední chvíli vzít s sebou pár vajec od vlastních slepiček, a jeden soused, který již čekal s krumpáčem u vrat, aby si po odvozu mé babičky a dědečka mohl z předsíně vykopat ty úžasné černobílé kostkované dlaždičky… Nestalo se tak, díky jinému statečnému sousedovi, který zatarasil vchod se slovy, ty dlaždičky odtud půjdou jen přes mou mrtvolu. A opravdu tam zůstaly, až do doby, kdy byl naší rodině statek ve zhuntované podobě po letech navrácen.... celý text

Krvavý duben 2007, Ismail Kadare

Dost nevídané čtení. Když se do knihy ponoříte, říkáte si, je to vůbec možné? Není to nějaká absurdita? Fantasy s prvky hororu? Přiznám se, že moje představy o albánské krevní mstě byly úplně jiné, s porovnáním se skutečností takové sluníčkové. Když někdo někoho zabije, tak se vrah zabije taky. A je to. Vlastně docela spravedlivé, ve stylu oko za oko, zub za zub. Ale ono ne! Ono je to úplně jinak! V dávné minulosti jakási křivda, přešlap, urážka cti, no ano, i to zabití – a pak nekonečná řada dalších a dalších mordů, ritualizovaných až ad absurdum. Bez možnosti řešit jinak… Vybíjení mužských příslušníků rodin, bez ohledu na to, kdo v minulosti ten přestupek spáchal, skrývání se celá léta v nepřístupných věžích… Zákon Kanun je silnější než rozum, touha, láska v rodině, k dětem. Neuvěřitelné. Příběh se odehrává ve 30. letech 20. století, já tady prvky určité absurdity stejně vidím, ale ne snad v reáliích krevní msty (jak jsem se snažila zjistit podrobnosti, přišla jsem na ještě hrůznější informace, než vyplynou z knihy), ale v příběhu novomanželů z města, kteří podniknou svatební cestu do hor, na divokou Plošinu a na vlastní oči vidí krvavé důsledky striktního dodržování Kanunu. Krevní msta očima šokované městské dívky a prchavý vztah na dálku mezi ní a mladým „horalem“. Střet dvou vzájemně neslučitelných světů, marné vzájemné hledání a nutné míjení. * „Vše se podřizovalo jednoduchému řádu. Lidé, kteří měli pomstít krev, půdu obdělávali, jelikož byli na řadě se zabíjením, nikdo je tedy neohrožoval a mohli volně vycházet na pole. Oproti tomu ti, na nichž měla být msta provedena, nechávali svou půdu ležet ladem a zavírali se do věží uzavření, aby se chránili. Tato situace však trvala jen do další vraždy. V tu chvíli se vše obrátilo vzhůru nohama.“ * „Ďorg ani nepohnul brvou. Upřeně hrob pozoroval. To je všechno, co zbylo ze…, ze… Chtěl říct – co zbylo ze života toho druhého, ale v hloubi duše si myslel – to je všechno, co zbude z mého života.“... celý text

Vraní oko 2023, Michaela Klevisová

Pomalu plynoucí vztahová detektivka s minimem akce, to mi dost vyhovuje. Ale co nejvíc na autorce oceňuji, jsou popisy prostředí, které mě do knížky úplně vtáhnou, a jsem buď na břehu rybníka na Novobystřicku (Drak spí), v beskydských kopcích (Sněžný měsíc), anebo v téhle detektivce v lužním lese na okraji slepého ramene Dyje, obklopená rákosím, mokřady, bzučícími komáry a vodním ptactvem. Mám to jak barevný film se všemi zvuky i vůněmi… :)) Za to veliký palec nahoru a samozřejmě ta ornitologická linka je skvělá. V tomhle mi autorka trošku připomněla Annu Sedlmayerovou, jejíž popisy prostředí byly naprosto famózní (Tráva a vítr, Na Límečku…).... celý text

Až na ten konec dobrý 2021, Pavel Tomeš

K přečtení mě nalákalo pár hodnocení a komentářů mých oblíbených spolučtenářů, ale jak už to někdy bývá, smysl pro humor máme nastavený každý trochu jinak, černého humoru je asi vícero druhů; mně tahle knížka prostě nesedla. Ano, zprvu se mi zdálo docela vtipné, s mnoha popkulturními odkazy i odkazy na dějiny, bylo znát, že autor má slušný přehled, což bylo fajn. Hrátky s češtinou taky zprvu bavily. Ale! Přemíra spermií, psích prdů, nekonvenčních a nekonečných sexuálních zážitků, mě později už dost zmáhala, zdálo se mi to hodně monotematické. A tzv. „sprostá slova“? Jak pravil jeden z klasiků českého humoru, jsou v pořádku, ale mají být užívána jako vzácné koření… Tady jsou skoro v každé větě, a čím jich bylo víc a čím víc autor přitvrzoval, tím míň vtipné to bylo. Čtení jsem dotáhla až do konce, hlavně kvůli tomu avizovanému „konci“, ale ani ten mě neuchvátil, nekonečný rozjezd (kniha má 420 stránek!)… a pak závěr vlastně nijaký. Nakonec mi přišlo, že se z celkem roztomilé a chytré holčičky Luny v závěru příběhu vyklubala taková další „novinářka Konečná“…... celý text

Sněžný měsíc 2019, Michaela Klevisová

Michaelu Klevisovou jsem si vybrala na tentokrát odpočinkovou dovolenou úmyslně a myslím, že jsem se strefila. Tahle detektivka odehrávající se v ryze domácím prostředím Beskyd je založená nikoliv na akci, ale na vztazích a pomalu odhalovaných skutečnostech. Velké plus za popisy krásy beskydských kopců a samot, příroda má v tomhle příběhu dost velkou roli. Bylo fajn, že popisovaná krajina s osamocenými chaloupkami uprostřed lesů může nejen potěšit milovníka přírody, ale je to vlastně i dobrá strašidelná scenérie pro případné „mordy“. Jo, chvílemi se dalo i slušně bát. Nečtěte v nějaké opuštěné chaloupce u lesa, anebo naopak ano... :) Trošičku podezřívám autorku, že jí mohla být v něčem inspirací Olga Tokarczuková a její „Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých“. To, že anotace prozrazuje něco, o čem se dočteme skoro v polovině knížky, jen potvrzuje mou hlubokou nechuť k anotacím; pořád si myslím, že anotace se dá napsat tak, že potenciálního čtenáře zaujme, ale nic o postavách a událostech neprozradí.... celý text

Na Řece 2011, Josef Hejzlar

Tohle je opravdový jazykový drahokam, nádherné čtení, pro mě velké překvapení. Autobiografický příběh o čínských uprchlících před „japonskými démony“ v roce 1938 bere za srdce. Dramatické putování proti proudu Dlouhé řeky (řeky Jang-c‘-tiang) z čínských nížin do hor, hledání nového domova a překonávání překážek jednou hodně statečnou ženou se čtyřmi dcerami. Kromě reálií čínského vnitrozemí v průběhu nám celkem málo známé epizody 2.světové války - války Japonska proti Číně jde o neuvěřitelný pohled do tradiční čínské rodiny, kdy je naprosto normální, že bohatý tatínek má konkubínu, žije v luxusu, zatímco jeho žena s dětmi přežívá v nuzných podmínkách a za cenu nesmírných obětí. To je ale očima tamní společnosti v pořádku, manželka mu přece nedala syna! Ale i rodinné tradice, po staletí neměnné, se v polovině 20. století pomalu začínají měnit… To vše očima úžasné malé holčičky zvané Skořicová… * „Tři sta tisíc jich zabili. Zahrabali zaživa. Zpráva o nangingském masakru obletěla celým světem. Západní noviny psali o asijské krutosti, jako kdyby krutost potřebovala nějaký přívlastek! Nepotrvá dlouho a budou psát o Majdanku, Osvětimi, Lidicích, falešné úsvity se rozhoří na všech stranách obzoru.“ * „Ale kam že se dnes poděly ty bělostné, rozmarně bublající parníčky a kde jsou ti osmahlí lodníci a jejich veselé halekání, jež se neslo spolu s vanutím větru po jezeře až někam za obzor, jakže už neslyším jejich volání – Skořicová, malá Skořicová, kampak, kampak? A kdeže jsou mí růžoví delfíni, věrní průvodci jezerních výletů? Jejich šedavé zobáčky se vždycky vynořily z vody, zaleskly sluncem a něco zažvatlaly. Co to vlastně žvatlaly? Možná o něco prosily, kdo ví. Někdy mi připomínali zemdlené plavce, kteří lapají po vzduchu, když toho už mají dost.“... celý text