Rade
diskuze u autorů
K Evě Turnové jsem se dostala přes Šílenství Mejly Hlavsy (Skvělí Básníci ticha) a docela mě překvapilo její chytré vtipné psaní, doporučuji autorské čtení jejích blogů na You Tube, které psanému textu přidává grády a atmosféru.
Já bych řekla takto: Jörg Bong se narodil v Bad Godesberg u Bonnu, Jean-Luc Bannalec v Brestu. Proč ne? :)
Nic proti literárním mystifikacím, sama je miluju (namátkou Jára Cimrman, Urbanova Poslední tečka za rukopisy, Karikova Trhlina…), ale tady si nejsem jistá, zda hra na to, že Sebastian Rainer je skutečná osoba a autor této knihy - včetně utajení skutečného autora tady na DK i v dalších informačních zdrojích - nějak nepřekračuje pomyslnou hranici.
Aby se jednou studenti neučili k maturitě o spisovateli Rainerovi z doby totality z Beskyd, který se před smrtí stáhl z kůže…
Řekla bych, že teprve uplynutím času se ukázala kvalita jeho knih. V dnešní uspěchané době, kdy se literatura faktu často vyrábí jak na běžícím pásu a někteří autoři (abych tedy nezevšeobecňovala) se snaží vyprodukovat co nejvíc textu v co možná nejkratší době a s vynaložením co nejméně práce, člověk teprve ocení autorovu mravenčí práci a neuvěřitelně precizní sběr materiálu. Navíc do každé knihy vkládá vždy něco svého, názor na věc, určité etické nebo filosofické hledisko.
A i ve zpětném pohledu je zřejmé, že přestože knihy psal v nesvobodném světě, páteř si udržel rovnou a mocným nepochleboval…
Jako dítě jsem jich přečetla..., každá trochu jiná a všechny mi přišly jako úžasné a napínavé okénko do pravěku. Možná tam je i někde prvopočátek mého zájmu o historii.
Škoda, že dnes už to pro děti není takový trhák, jako byl pro naši generaci...
Mayovky jsem v dětství hltala, nej nej je ovšem série o Vinnetouovi... Hodně se mi též líbil Syn lovce medvědů.
V té době pro mě neodmyslitelně spojeno s filmy s P. Bricem a L. Barkerem a s "fotománií", kdy skoro každý v mém věku sbíral fotky z těch filmů. Měla jsem na to speciální sešit, kam jsem je vlepovala a každý přírůstek, to bylo něco! Dodnes mě mrzí, že se mi ten černý, postupem času hodně naditý sešit někam ztratil....
Proč mám ráda Agathu Christie? Protože její detektivky jsou… možná to zní divně – pohodové. Ač občas strašidelné, nikdy kruté, logika vyústění jejích příběhů je vždy matematicky přesná, byť někdy její postavy podléhají lehce naivní, ale přesto sympatické schematičnosti… Úžasná oddechovka.
A jako třešnička na dortu můj oblíbenec Hercule Poirot s perfektně fungujícími šedými buňkami…
Můj oblíbený autor. Každá jeho kniha má v sobě nějakou absurditu, něco na hranici možnosti nebo uvěřitelnosti. Jako by si trochu se čtenáři hrál... Z tohoto hlediska je mým největším favoritem Most přes řeku Kwai a taky Fotograf. A když čte člověk takové knihy jako Zkouška dospělosti, Neštěstí těch druhých, Tvář... často si položí otázku? je to vůbec možné? Myslí to autor vážně? Čím víc knih od tohoto autora jsem přečetla, tím myslím víc jsem jeho knihám rozuměla. Ano, na někoho působí např. Most přes řeku Kwai jako rasistický, ale ono je to tak úmyslně, ironie na hranici absurdity, není to zesměšńování Japonců, naopak. Pro mě jedna z nejpůsobivějších knih vůbec.
I taková kniha Kdo s koho, Satane (a já tedy satanistické knihy fakt nemusím) má v sobě tuto absurditu a jemnou psychologii. Trochu se liší Řemeslo urozených (napínavý a dost drastický příběh z činnosti tajných služeb za druhé světové války) - ale i tato kniha má zcela neklamný autorův rukopis, psychologický rozbor člověka, který vyrábí své hrdinství a zastírá zbabělost šikovnou a bezohlednou manuipulací, pro kterou je ale nakonec ochoten nasadit i život.
Jen na okraj: Zcela jinak působí ale Boulleho vzpomínky na dětství - trochu nostalgický Ostrůvek.
Verneovky mě provázely celé dětství. Nejoblíbenější, několikrát čtené: Matyáš Sandorf, Cesta do středu země, 20 tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán.
Občas trochu naivní, černobílé, mezilidské vztahy zjednodušené, ale nezapomenutelné...