Bílá velryba

Jedno z necitovanějších děl americké literatury, klasika v tom nejlepším slova smyslu. Mě osobně z dnešního pohledu tak trochu archaický styl nevadil ani v nejmenším, forma i obsah mne zaujaly stejnou měrou a zájemcům o velrybářství, Bibli, americkou historii a především příběhy o pomstě sahající až za hrob lze "Bílou velrybu" jedině doporučit.

Je to dobrodružství. Nestydím se přiznat, že jsem knížku četl dlouho (skoro rok) a během té doby se mi vztah k ní vyvíjel a měnil. Zezačátku jsem román odkládal, když jsem narazil na některé pasáže, které mě moc nebavily. Ale později jsem pochopil, že na tenhle příběh prostě potřebuji mít náladu. A když se to pěkně potká, tak je to prostě neuvěřitelná jízda. Na konci knihy jsem si připadal, jako kdybych díky Melvillovi prožil celý dobrodružný život někoho jiného a tak to asi u podobných románů má být.

08.01.2026

Zcela úmyslně jsem zvolila toto velmi výrazně zkrácené rozhlasové zpracování, protože jsem měla strach, že tak rozsáhlé dílo by mě převážně nudilo. Po poslechu si již nejsem tolik jistá, že to byl rozumný nápad. Nemám ráda zkrácené knihy, audioknihy, protože se z nich vytrácí autorův původní záměr. A když už si pouštím dramatizaci, tak teprve po tom co jsem četla, nebo poslouchala kompletní nezkrácenou knihu. Tentokrát jsem to udělala opačně. Knihu jsem nikdy nečetla, nenašla jsem na tak obří bichli odvahu a teď toho částečně lituji. V tomto zpracování se neustále něco děje, nikde nejsou žádná hluchá místa, ale ani nějaké hluboké myšlenky a to považuji za výrazný nedostatek této nahrávky. Tato dramatizace je načtena velmi dobře a načetl ji pan Miroslav Středa.

Co napsat o knížce, která je považována za klasiku dobrodružného žánru, jeden z nejlepších amerických románů a zároveň synonymum sáhodlouhosti? Snad jen, že si svou pověst zaslouží a můžete mi říkat Izmael, protože vám budu obšírně vyprávět, proč.

Především je Bílá velryba velmi poctivě napsaný dobrodružný román. Ve srovnání s například Verneovkami přeci jen o něco dospělejší co se týče postav, ale stejně láskyplně popisuje exotické lokace jakož i staré poctivé dobrodruhy, z povolání či pro zábavu riskující životy. Když se něco děje, stojí to za to a akční sekvence lovu velryb si nezadají s těmi v moderních knihách, ale pak jsou tu, ouha, uprostřed Bílé velryby kapitoly a soubory kapitol, ve kterých se vlastně vůbec nic neděje. Autor zde přechází do populárně naučné linky a seznamuje čtenáře s velrybami a především velrybářským řemeslem; vrství na sebe maličké i větší odstavce o všem možném, od bionomie vorvaně až po zdánlivě nekonečný výčet vybavení, se kterým se zmíněný leviatan zprovozuje ze světa. Zabere to hodně stránek a zpomalí to dynamiku až do encyklopedické stagnace, ale přeci jen - Melville. Melville psát umí a i popis harpuny prodá s lyrickou košatostí, něhou a pečlivostí. Kdokoliv jiný by si na ní zřejmě vylámal zuby.

Po tak trochu přetrpěné střední části, kterou zachránila spisovatelská technika, dostalo se mi závěru, ve kterém všechno sedlo, charaktery byly utvořeny, časoprostor osvětlen a na scénu tak mohl být vypuštěn bílý netvor s křivou čelistí a hrbem na zjizveném čenichu. Nastává klimax honby za pomstou, vyvrcholení boje člověka s přírodou a rozuzlení biblicky mocné jak při samotném zápase, tak v předcházející přípravě, kdy zaujme každá úvaha, monolog i kletba. O symbolice zápasu kapitána Achaba s Moby Dickem už bylo napsáno dost a dost esejí, stejný počet jich byl věnován ostatním členům posádky Peqody, ba i loď samotná je někdy považována za metaforu. Nechtějíc mlátit už vymlácené zrno, zdržím se výčtu mnou zjištěných podobenství a napíšu jediné - bylo to velkolepé.

(SPOILER) Čekal jsem takovou tu klasickou nudu starých tlustých knížek, ale spletl jsem se. Toto je velkolepá dobrodružná jízda, která se však nezadržitelně blíží k očekávatelnému hořkému konci. Jedna z těch knih, které stačí přečíst si jednou, ale pamatovat si je budete hodně dlouho. Vlastně už napořád.

(SPOILER) Moby Dick, alebo Biela veľryba (Moby-Dick; or, The Whale, 1851) od Hermana Melvilla je dielo s povesťou náročnej, avšak nevyhnutnej klasiky. Čitateľ, ktorý sa k tomuto monumentálnemu zväzku dostane, si musí byť vedomý, že sa púšťa na plavbu epického rozsahu, kde sa drsný opis veľrybárskeho priemyslu mieša s hlbokou filozofiou. Môj zážitok potvrdil, že ide o náročnú, avšak odmeňujúcu cestu, ktorá má len málo literárnych porovnaní. Moby Dick nie je len román o love; je to tragédia o nezkrotnej vôli, ktorá vedie k nevyhnutnej skaze.

Ústredná dynamika románu sa točí okolo troch kľúčových postáv, ktoré predstavujú rôzne aspekty ľudskej povahy:

Kapitán Ahab: Postava tragického hrdinu, hnaná nie ziskom, ale absolútnou pomstou. Ahab vníma Moby Dicka ako „masku“, za ktorou sa skrýva zlo alebo ľahostajnosť kozmu. Jeho vorvaňová kosť ako protéza symbolizuje jeho splynutie s nepriateľom. Kapitola Veliteľská paluba je kľúčová – tu Ahab mení plavbu na osobnú, sebadeštruktívnu svätú vojnu.

Ishmael (Rozprávač): Postava, ktorá začína ako melancholický tulák a končí ako jediný preživší svedok tragédie. Ishmael slúži ako naše oči a uši, no jeho rola sa neustále mení – z námorníka sa stáva vševediaci komentátor, filozof a historik, ktorý tragédiu povyšuje na epos. Jeho prežitie na rakve Queequega podčiarkuje, že nad posadnutosťou víťazí len náhoda a priateľstvo.

Starbuck (Hlas Rozumu): Prvý dôstojník predstavuje racionálnu morálku a ľudskú zodpovednosť. Jeho protesty proti Ahabovmu šialenstvu sú poslednou kotvou, ale nakoniec sa aj on podvoľuje Ahabovej sústredenej moci a tyranii, čo vedie k nevyhnutnému zániku.

Melvillov štýl je pre mnohých najväčšou prekážkou, ale aj najväčším triumfom knihy:

Hybridný Naratív: Román neustále strieda lineárny dobrodružný dej s dlhými esejistickými vsuvkami (napr. kapitola Cetológia), ktoré detailne klasifikujú veľryby a históriu veľrybárstva. Tieto odbočky nie sú náhodné; Ishmael ich používa na to, aby legitimizoval a intelektuálne vyzbrojil čitateľa, než ho vrhne do mystickej honby.

Jazyk a Tón: Jazyk je farebný, archaický a hlboko ovplyvnený Bibliou a shakespearovskou tragédiou. To dodáva príbehu monumentálny tón. Scény ako Polnoc na Triede (písané vo forme divadelnej hry) a opisy rituálov (krvavá prísaha harpúnami) podčiarkujú dramatický a osudový charakter plavby.

Moby Dick a Belosť: Biela veľryba, odvozená od legendárneho Mocha Dicka, je ultimátny symbol. Jej belosť nie je znakom nevinnosti, ale skôr kozmickej ľahostajnosti a nepreniknuteľného tajomstva. Ahab sa snaží prebodnúť túto ľahostajnosť a odhaliť, čo sa skrýva za „záclonou“ reality.

Loď Pequod: Loď je mikrokozmom sveta, ktorej posádku tvoria námorníci z Nantucketu, Holandska, Číny, Sicílie, atď. (Kapitola Polnoc na Triede). To zdôrazňuje, že Ahabova pomsta nie je len súkromný akt, ale univerzálna tragédia, ktorá ohrozuje celé ľudstvo.

Moby Dick je nezkrotné a búrlivé dielo. Je to nadčasová výpoveď o hraniciach ľudskej vôle, nebezpečenstve fanatického vodcu a vzťahu človeka k chaosu.

Hoci kniha vyžaduje trpezlivosť a koncentráciu (najmä počas esejistických kapitol), čitateľ je odmenený jedným z najhlbších ponorov do ľudskej psychiky a amerického eposu.

Odporúčam Moby Dicka tým, ktorí hľadajú viac než len dobrodružstvo – tým, ktorí sú ochotní bojovať s textom, aby odhalili jeho filozofický podtext. Je to dielo, ktoré sa nečíta, ale prežíva. Je to lekcia o tom, že ne každá túžba po odplate vedie k víťazstvu, ale skôr k tragickému, nevyhnutnému zániku.

Dlouho mi trvalo, než jsem se k Bílé velrybě dostala. I když jsem měla povědomí, o čem kniha je, byla jsem překvapená, že je to vážně dobrá, mnohovrstevná kniha. Posedlost, touha po dobrodružství i po majetku. Přátelství i nenávist. Všechno tam je.

Audio ČRo: Klasika, která neurazí, ale dneska už působí pateticky. Ale příběh to je velký.

Knihu jsem poslouchala, protože... protože jsem byla na výpravě za velrybami na Azorech s lodí, která se jmenovala Moby Dick. A jako jediná z pěti žen jsem knihu neznala. Když jsme přijely domů, byla k poslechu na ČRo. Dobře, že jsem ji poslouchala až po příjezdu. Viděli jsme několik vorvaňů tuponosých, asi 19 metrových. Naštěstí byli úplně v pohodě a naše posádka rozumná. Kniha hezká, super pro dobrodruhy. Detailně popsaná doba 18. století, přístaviště, námořníci různých národností a povah, jejich práce na lodi, velryby, jejich lov. Kniha měla mnoho zajímavých úvah, které mě vytrhly z poslechu. Třeba rozhodování soudu o vlastnictví a přirovnání k rybě připoutané a rybě volné.

Uff! Přečíst toto kolosální, oslavné dílo o „vznešeném řemeslu“ velrybářství mi zabralo vskutku několik dlouhých chvil, avšak stálo to, i přestože Melville není zrovna stručný, opravdu za to. Středobodem knihy je monomanické šílenství kapitána jedné nejmenované lodi, jenž, chybějíce mu jedna noha, podniká svou poslední plavbu za účelem krvavé pomsty... Melville podává toto téma jako věc nanejvýš ušlechtilou a v honbě za Moby Dickem podrobně popisuje každičký účel kdejaké věci na palubě, každičký úkon kdejakého člena posádky, každičký zápach, pocit, jako kdyby to sám celé prožil...

„Co tady dělají ti lidé? Jen se podívejte! Přicházejí … davy, a míří přímo k vodě … tak blízko, že do ní div nespadnou. A tam potom stojí … - jsou to samí suchozemci, přicházejí z ulic a uliček, tříd a bulvárů … cožpak je sem přitahuje …“

Je v tom kouzlo. … „Vezměte nejroztržitějšího člověka, nechte ho, aby se zcela pohřížil do svých úvah, postavte ho na nohy, uveďte je v chod, a povede vás neomylně k vodě …“
„Přemítání a voda se spolu věčně snoubí …“

A tak jsem se vydala taky na moře, za těmi, co jsou posedlí – posedlí tou bláznivou touhou … abych alespoň ve vyprávění pocítila to tajemné chvění (po těle), když loď zmizí z dohledu pevniny …

Vydala jsem se na dobrodružnou cestu – vlastně na honbu – za vznešeností!
Nevím, jak jinak nazvat to, co se odehrálo. Bylo, to prostě vznešené představení, po jehož dočtení máte jednoduše dojem, že se odehrálo něco velkého, velkolepého, něco, co vzbuzuje úctu a obdiv (aby bylo jasno, k přírodě a její, zdá se, neutuchající síle), protože, to, čeho jste byli svědky téměř přesahuje meze lidské zkušenosti – nebo líp řečeno – přesahuje hranice našeho rozumem omezeného chápání. Každopádně kapitán Achab vás vezme k téhle hranici a zdá se, že ji (nerozumně) překračuje – vědomý si veškerého rizika?
Je to touha, co velí vpřed … vzepřít se síle oceánu i samotnému jejímu obřímu obyvateli?
Příběh mě donutil vzpomínat na (za mě geniálního) pana Hemingwaye a jeho starce, na jeho minimalismus, kde bylo na tak malém prostoru několika stránek řečeno úplně všechno … o lidském boji člověka s přírodou.

Melville tak stručný není, vypráví v příběhu rozhlehlém, jak široký a nekonečný oceán, o osudové chybě a o tajemství, za kterým se v touze vědět ženeš – abys zjistil něco o lidské přirozenosti – o tom nevysvětlitelném zdroji touhy v každém z nás.
Nehledej tu ale žádné optimistické vlnky, spíš jen ty hluboké spodní mořské proudy, co jsou symbolem absolutnosti, nekonečna, vyšších sil, hrozby, destrukce a nevyzpytatelnosti; co konfrontují a žádají tě přijmout vlastní limity – tvé slabosti tě převálcují raz dva.
A neschopnost přiznat si své limity – se tak stává osudovým omylem.

Moby-Dick je svou velkolepostí, osudovostí a drsností romantickým příběhem, má ale taky nakročeno svou temnou hrůzu a děs nahánějící iracionalitou v jednání hrdinů ke gotickému románu (Achab není rozervaný romantický hrdina, on se prostě chce iracionálně pomstít).

„Ach, proč příliš vnímavé oči musely spatřit tuto podívanou příliš výmluvnou!“
Velrybářské řemeslo pro mě byla opravdu "podívaná" víc než výmluvná, možná i víc, než jsem chtěla snést.

„Mizerná práce, mizerná, pane Starbucku,“ řekl Stubb, pohlížeje na vrak, „ale moře si musí provést svou …“
To mě trochu uklidnilo, síla oceánu, co si nakonec s tou lidskou poradí.

„Oh, veselo je s nečasem,
vorvaň si mrská ocasem
a s žertem plave tam a sem.
Toť šelma, taškář, kopa, vtipkář, hračkář,
eskamotér moře, hoj! …“
Monumentální příběh se nachýlil ke svému neodvratnému konci … „Eliášův oheň byl milostiv nám všem.“
Byl milostiv?

„Konečně obraz zmizel … Co si myslíš teď, člověče? Slyšel jsem tvůj výkřik.“

Příběh Bílá velryba je jeden z mála, kdy mě film oslovil mnohem více, než kniha. Myslím samozřejmě film z roku 1956 s Gregory Peckem. Pozdější britské zpracování z roku 1998 už mě ani zdaleka tolik neoslovilo. Ale vraťme se ke knižní předloze Hermana Melvilla. Kniha je pro mne po stránce literární velmi málo čtivá a obsahuje spousty nezáživných pasáží. Postoj k lovení kytovců v době, kdy se příběh odehrává a dnes, je samozřejmě nesrovnatelný. Osobně se jednoznačně stavím na stranu ochrany velryb a jejich vybíjení považuji za odporné. V komentáři se však musím zabývat literární stránkou knihy a ne ochranou přírody. Složité popisy a opisy a děj samotný, který probíhá pouze na několika málo stránkách, je jakoby odsunut na vedlejší kolej. Sice jsem dočetl až na úplný konec, ale z mnoha důvodů už bych se ke knize nikdy nevrátil.

Čestne sa priznám, NEDOČÍTANÉ... Možno je to tým, že som sa tvrdohlavo pustila do anglického originálu, ktorý je v popisoch skrátka extrémne náročný z hľadiska slovnej zásoby (lode a ich vybavenie sú pre mňa aj v rodnej reči španielska dedina). Takže som po cca 50 stranách odložila, dlho mala v knižnici tú anglickú plnú verziu, ale darujem ďalej a možno raz v slovenčine / češtine jej dám ďalšiu šancu...

Co si tu tak procházím komentáře, zřejmě půjdu proti proudu když řeknu, že přesto, že Moby Dick má pár skvělých momentů, jako celek to není knihou čtivou, zábavnou, ani zajímavou. Nepopírám, že to je historický kousek a býti lovec velryb na konci devatenáctého století plavící se po Pacifiku, na svém palubním stolku bych raději našel Moby Dicka než Bibli. Dnes bych již stránky využil tak možná k vytření vlastní prdele. Jediná pamětihodná a vskutku zábavná scénka byla na začátku příběhu, kdy Ishmael svedl boj o lůžko s Indiánem. Když Indián nalezl škůdce ve své lóži, odmítl se vzdát bez boje, a na Ishmaelovu nabídku symbiózy odpověděl tasením své čepele. Po krátkém sváru se dva muži rozhodli jeden druhého tolerovat a dokonce se i přitulit. Noc sblížení vedla k sdílení dýmky a to byl už jen krok od stmelení bratrského pouta.

Dodatečně připomínka k pobudům a jejich hodnocícím prizmatům. Pokud je kniha tak úmorná, že je ji čtenář nucen odložit a zřeknout se její šťavnatého obsahu, jak ji pak může hodnotit nadprůměrně? Snad ze strachu, že je to klasika, a zdejší knihomolové by se mu smáli za jeho nedostatečný vhled do historického kontextu, archetypů, či symbolismu? Když k vám kniha jako médium není schopna nic nabídnou, okrást raději než obohatit vašeho ducha, a v závěru pořádně nevíte, jaký to mělo smysl, proč dávat tak vysoké hodnocení? Pro moderního čtenáře je to úmorný a člověk musí vynaložit opravdu velké usilí pro to se nudnými pasážemi se zaťatými zuby probojovat. Moby Dick pro mě nebyl nic než test trpělivosti. Dílo jsem využil jako brousek pro můj smysl pro povinost při načítání klasiků.

Kniha o řemeslu, které je dnes nelegální a nad kterým si ekologové rvou vlasy? JASNĚ JDU NA NI! Aneb velrybářství, lovení velryb, zejména pro jejich tuk, je zde vyzdvihnuto jako hrdinské a morálně správné!

Předtím, než jsem se do Bílé Velryby pustil, čekal jsem příběh, který asi každý zná. Kapitán se zoufale snaží ulovit bájného leviatana, který ke dnu poslal mnoho lodí. K tomu je zde ale nemalý bonus... Vysvětlování, co to vlastně velrybářství je, jak se loví, jak velrybářská výprava probíhá, atd. Jo, a k tomu potřebujete vědět rozdíly mezi vorvaněm a modrou velrybou!
Nevím, jestli vám to už došlo, ale Bílá Velryba je rozdělena na dvě části, které se neustále střídají. Bájný osud lodi Pequod… a detaily o velrybářství. Zní to jako nuda, co? Nevadí, přinejhorším můžete encyklopedické části přeskočit. Opovažte se ale přeskočit příběh Achaba! Je to napínavé dobrodružství s mnoha zajímavými dialogy. Takže... posuďte sami, mně se kniha dost líbila.

Hodnotím 96/100 :-)

Za mě velmi složitá kniha, která dokáže spoustu lidí odradit svou neústupnou opakující se nutností vědět veškeré detaily ohledně leviatanů a celého velrybářství. Ovšem když tohle všechno čtenář dokáže přijmout zůstane mu příběh kapitána Achaba. A Ať si každý odpoví sám jestli v tom našel co hledal...

Do čtení jsem se pustil s tím, že je to kniha rozsáhlá, že bude obsahovat spoustu kapitol jen o velrybářství, životu na lodi, zpracování ulovené velryby a tudíž jsem nebyl zklamán. Jestli vás zajímá jen příběh kapitána Achaba, přečtěte si totéž v komiksové podobě. Ten příběh je prostý a nestojí za to kvůli němu číst stovky stran, když vás nezajímají. Jen budete naštvaní a budete knihu hodnotit zbytečně negativně. A to si nezaslouží! Obsahuje řadu zajímavých myšlenek, tehdejších přírodopisných poznatků o velrybách, jejich chování i anatomii, dnes již vyvrácených názorů na nemožnost vyhubení velryb ve srovnání s bizony apod. Za sebe musím říct, že mě bavilo vše mimo samotný příběh kolem Achaba.

Další milovaná kniha mého dětství. Už jen ta nádherná bílá loď plující pod plnými plachtami mě v mých představách unášela po rozbouřených vlnách oceánu ( o jehož obrovitosti jsem neměla ani tušení) a jak velká je velryba/plejtvák jsem na vlastní oči viděla až o několik let později v muzeu.
Nenáviděla jsem Achaba a harpunáře a milovala Moby Dicka z celého svého dětského srdce.
Tehdy jsem si ještě (naštěstí) neuměla představit odpornost lovu velryb, ale stejně jsem šílenému kapitánovi a surové posádce přála to, že nad nimi Moby Dick zvítězil a svobodně se ponořil do hlubin i s vrakem lodě.
Takhle jsem vnímala knihu jako malé dítě já a když jsem viděla o několik desítek let později tyhle velikány oceánů vynořovat se z chladných vod.....byla jsem šťastná, že žádní Achabové už Moby Dickům nemohou ublížit. No, nevím, jestli nejsem jen optimista.....

Tak tohle byl pro mě oříšek, další z knih "must read" z mého stíracího plakátu. No dalo mi to více než rok, ale jsem na sebe pyšná, že jsem to nakonec dala. Co si budeme, je to popisné, do detailu, jak se loví velryby, jak vypadá loď, čluny, jak se velryba zpracovává, biologie velryby a milion odboček. Rozhodně to není lehké čtení, ale příběh a odhodlání kapitána Achaba za to stojí.