TeranosukeUnko
přečtené 126
Stačí jen dotyk
2017,
Colleen Oakley
Romány pro ženy nejsou zrovna moje parketa, ale této knize jsem se rozhodla dát šanci. Každopádně, asi jsem měla vážně trochu moc velké očekávání. Mohlo to být skvělé, přece jen, samotný problém Jubilee vytvářel pro celý příběh zajímavý konflikt k rozebrání toho, co to je vlastně láska (jak romantická, tak mateřská) a zda je opravdu potřeba fyzické interakce, aby mohl být vztah naplněný, funkční a vřelý. Do toho ještě Erikův vztah s adoptivním synem a vlastní dcerou. Navodilo to prostě krásné prostředí pro rozvinutí hlubokého vztahu dvou lidí, kteří mezi sebou naleznout poznání a díky svým životním situacím zjistí, co to opravdu je láska. S takovou představou o vyspělém vztahu jsem vcházela do této knihy, takže si už určitě dokážete představit jak zklamaná jsem asi byla, když jsem zjistila, že se ty "dospělé" knihy vlastně až tak moc neliší od četby pro YA. Takže místo budování smysluplného vztahu mezi hlavními dospělým postavami to vlastně bylo zase jen teenagerské zamilování, kde si všichni vyvozují vlastní závěry a představy čímž tvoří další hloupé problémy místo toho, aby je opravdu řešili jako dospělé zodpovědné osoby. Jednoduše, čekala jsem hluboký příběh o tom, co láska opravdu je. Dostala jsem zaláskované teenagery, co zapomněli vyrůst. A už vůbec na mě nechoďte s tím koncem. Zázračný lék? Jako vážně? A těch posledních pár stránek, kde se rozhoduje mezi Erikem, kterého vidí po letech, nebo golfistou jehož jméno jsem zapomněla... Nevím, nezlobte se na mě, ale teď mi vážně přijde, že šlo Jubilee a Erikovi vážně jen o nějaké fyzické laškování, pokud museli "čekat" na to až se Jubilee vyléčí, aby mohli mít vztah. Takže moje představa z anotace, že jde o knihu, která poukazuje na to, že vztah není jen o líbání, sexu, dotecích, ale třeba i o věcech jako je komunikace mezi lidmi, vzájemném naslouchání a snaze se pochopit a překonávat životní překážky byly příliš velké a naivní. Což je možná i má chyba, ale i tak. Mohlo to být skvělé. Bylo to průměrné. Každopádně, abych jen nekritizovala, musím i něco pochválit. Kniha byla přece jen čtivá. Kapitoly končili tak, že jsem měla nutkání přejít okamžitě na další, hezky ubíhala. Jubilee byla v pohodě, i když mě občas trochu rozčilovala, kdy došlo na Erika, hodně mě zaujala celá ta situace s její matkou, ale celkově mi přišla oproti ostatní hrdinkám snesitelná. U Erika to samé. Když se nejednalo o Jubilee, byl vlastně dost zajímavý, ráda jsem četla o jeho problémech s Ajlou. Ten mě ze všech upřímně zaujal asi nejvíc a celá jeho situace s tím, že si dává vinnu za smrt svých rodičů mě zasáhla z celé knihy nejvíce. Líbilo se mi taky, že se pohled popisu střídal. I když sem vůči tomu byla skeptická, fungovalo to překvapivě dobře. Takže tak. Má chyba, že jsem se nechala příliš nadchnout vlastními představami jaká by kniha mohla být. Když se na to kouknu z širokého pohledu, furt to byl slušný příběh (až na ten konec, ten vážně nepřekousnu) oproti ostatním románům, které existují. Ale nebudu ho šetřit jen kvůli tomu. Mohlo to být daleko lepší a smysluplnější, bez zmařeného potenciálu.... celý text
