Nemesis
přečtené 55
Baby Jane
2014,
Sofi Oksanen
Baby Jane - mé první seznámení s autorkou Sofi Oksanen a (po dlouhé době) homosexuálně laděný román. Kniha, která provokuje již první větou. Kniha, která začíná krásnou pohádkou o vysněném vztahu s dokonalou polovičkou, snu a víře, že nic není nemožné. "A já věřila, že to všechno je možné, neměla jsem žádný důvod nevěřit. Nesnily jsme o ničem, co bych nepovažovala za možné; jen o drobných ohromných krásných věcech, ke kterým nebylo třeba nic víc než milovanou osobu a dostatek lásky, a té jsme měly habaděj..." Ale je to tak? Opravdu není nic nemožné? Po počátečních pasážích pravé lesbické lásky a vášně přichází první náznaky, které zanechají ve čtenáři pocit hořkosti až do konce (a dlouho po konci). A snad ani ne horkost, jako spíš úzkost. Silnou úzkost, do které znějí tóny písně Dying od Courtney Love. Úzkost, kdy si snad každý musí znepokojeně klást otázky ohledně vlastní lásky, ohledně vlastních vztahů, ohledně vlastního přijímání druhých a vlastně i přijímání sebe samého. Úzkost, při které si člověk uvědomí, že nikdy už nic nebude stejné. Baby Jane v srdci vrtá jako červ. Ustavičně a stále hlouběji. A zbývají jen otázky, na které si sami nemůžeme upřímně odpovědět, dokud neodhodíme svou vlastní sebestřednost, ješitnost, své ego. Dokud k sobě opravdu nebudeme upřímní. Dokud snad neodhodíme sami sebe. Jsme k sobě s partnerem upřímní? Umím ve svém partnerovi číst? Dělám vše pro to, aby se má polovička cítila dobře? Dávám své polovičce dost lásky, a dávám jí svou lásku dostatečně najevo? Mohu něco změnit? Mohu vůbec něco udělat? Existuje v dnešní době vůbec ona věčná pohádka? Existuje ještě fráze "žili/y spolu šťastně až do smrti"? Jsme vlastně v dnešní svobodě svobodní? "...Možná brzy pochopím, možná ti budu blíž než kdykoli předtím." Pro ty všechny otázky, které v člověku hlodají, pro všechny ty krásné popisy lesbické lásky (která je opravdu tak vášnivá, tak hluboká, tak něžná, tak ženská, tak jiná, tak spalující, tak krásná, tak jedinečná), pro všechnu tu pachuť, která zůstane po přečtení... pro to všechno stojí za to Baby Jane přečíst. A to ne jednou.... celý text
Pán much
2003,
William Golding
Goldingův Pán much je dílo, o kterém se nesnadno píše. Dlouho jsem si srovnávala myšlenky, které byly v díle obsaženy a celkově… příběh se mi musel v hlavě trochu uležet. Po přečtení ještě teď přemýšlím nad tím, jak bych se sama v dané situaci zachovala a s kým bych já sama sympatizovala. Musím ale také říci, že si vlastně neumím dobře představit své - dejme tomu desetileté - já na pustém ostrově. Neumím si asi představit, jak bych sama jednala… věřím, že bych jednala s nejlepším vědomím a svědomím, ale kdo ví, co v nás (myslím hluboko uvnitř nás) opravdu je. Zároveň si také uvědomuji to, že na chlapce dopadalo mnoho faktorů, se kterými se museli vyrovnat – stres, věk, samota, vztahy, hierarchie, počasí a mohla bych pokračovat… tohle jsou faktory, které mohou člověka ovlivnit, avšak nějaké známky lidství by v nás přeci měly být… Zajímavé na knize bylo to, že mi postavy dětí (zejména hlavní postavy) nepřipadaly jako děti. Jejich vystupování mi připadalo zvláštní a… zkrátka „nedětské“. Nevadilo mi to, ale zdálo se mi to zvláštní. To, co mě překvapilo je, že zatím nikdo v předešlých komentářích nezmínil anonymitu, která je v díle obsažena. Všimli jste si toho, jak velkou roli hraje anonymita u Jackova kmene? Všimli jste si toho, že právě to bojové líčení dětem umožňovalo se oprostit od svého slušného já? Právě ta anonymita jim k tomu velkou měrou (alespoň z mého úhlu pohledu) dopomáhala. Líčení, divoké tance, pokřiky a s tím související vraždy – to vše je strhávalo a přestalo dělat lidmi. Stále mám v hlavě ty malé kluky, jak běží džunglí a křičí: „Zabijem prase, podřežem, ať krev stříká pod nožem.“, nebo „Zabijem prase! Podřežem! Zabijem prase! Probodnem!“ a zdá se mi to šílené. Do paměti se mi také zaryla Čuňasovu dojemná pasáž o spravedlnosti: „Já k němu půjdu s touhle lasturou v ruce. Já mu jí ukážu. Řeknu mu, koukej, ty seš silnější než já a nemáš astma. Ty vidíš, řeknu mu, a na vobě voči. Ale já se tě neprosim, abys mi mý brejle vrátil, nechci vod tebe žádnou laskavost. Nežádám tě, řeknu mu, aby ses zachoval jako správnej kluk proto, že seš silnej, ale proto, že spravedlnost musí bejt. Dej mi mý brejle, řeknu mu - musíš mi je dát!“ Celý příběh si nese celou řadu otázek a zdá se mi, že je jedna znepokojivější než druhá. Už padla myšlenka, jak to s chlapci mohlo pokračovat po návratu do civilizace… věřím, že by to bylo zajímavé pokračování. Ale ruku na srdce… na tom ostrově panoval boj o život, můžeme říct, že tam panovala válka. Myslíte, že tak malé děti po svých zážitcích mohli dál vést plnohodnotný život? Jak se vyrovnat s výčitkami svědomí? Jak se vyrovnat s tím, že je v lidech tolik zla? Jak se vyrovnat s tím, že my jsme konali tolik zla? Jak se vyrovnat s tím, že jsme se nechali svést ke špatnostem? Jak se srovnat se ztrátou dětství kvůli podobným hrůzám? Jak se vyrovnat s tím, čeho jsme se na sobě dopustili my sami? Závěrem chci dodat, že ať byl Čuňas jakýkoli… dal Ralphovi, co mohl, aby mu pomohl udržet si moc. Byl pro příběh důležitý. Ale nemluvila bych jen o Čuňasovi, ačkoli bez něj by Ralph nebyl takový, jaký byl… Já si mimo podivného, inteligentního Čuňase a Ralpha oblíbila také chudáka Simona. Nejen pro jeho hrůznou a zbytečnou smrt, ale právě pro jeho prozření a empatická slova, která věnoval Ralphovi: „Vrátíš se tam, odkud jsi přišel.“ Říkám to proto, že empatie bylo na ostrově mizerně málo. SPOILER Své hodnocení zakončuji trpkou citací z knihy: „Ralph na něho němě zíral. Na prchavý okamžik mu vytanulo před očima to podivné kouzlo, které kdysi ztápělo břehy ostrova. Ale teď ostrov shořel jak suché chrastí - a Simon je mrtev a Jack… Z očí mu vyhrkly slzy a celý se roztřásl vzlykotem. Poprvé na ostrově se poddal tomu nesmírnému, drtivému zármutku, který mu lomcoval tělem jako křeč. Jeho nářek stoupal k černému příkrovu kouře před hořícími troskami ostrova; a nakaženi jeho pohnutím, začali se i ostatní chlapci chvět a vzlykat. A uprostřed nich Ralph s usmoleným tělem, rozcuchanými vlasy a mokrým nosem oplakával konec nevinnosti, temnotu v srdci člověka a propastný pád věrného, moudrého přítele, kterému se říkalo Čuňas. Důstojník, obklopený vším tím hlukem, byl sám dojat a trochu v rozpacích. Otočil se k chlapcům zády, aby jim poskytl čas k zotavení; a zatímco čekal, jeho oči s úlevou spočívaly na tom půvabném křižníku v dálce.“... celý text
