Nemesis komentáře u knih

Baby Jane - mé první seznámení s autorkou Sofi Oksanen a (po dlouhé době) homosexuálně laděný román.
Kniha, která provokuje již první větou. Kniha, která začíná krásnou pohádkou o vysněném vztahu s dokonalou polovičkou, snu a víře, že nic není nemožné.

"A já věřila, že to všechno je možné, neměla jsem žádný důvod nevěřit. Nesnily jsme o ničem, co bych nepovažovala za možné; jen o drobných ohromných krásných věcech, ke kterým nebylo třeba nic víc než milovanou osobu a dostatek lásky, a té jsme měly habaděj..."

Ale je to tak? Opravdu není nic nemožné?
Po počátečních pasážích pravé lesbické lásky a vášně přichází první náznaky, které zanechají ve čtenáři pocit hořkosti až do konce (a dlouho po konci). A snad ani ne horkost, jako spíš úzkost. Silnou úzkost, do které znějí tóny písně Dying od Courtney Love. Úzkost, kdy si snad každý musí znepokojeně klást otázky ohledně vlastní lásky, ohledně vlastních vztahů, ohledně vlastního přijímání druhých a vlastně i přijímání sebe samého. Úzkost, při které si člověk uvědomí, že nikdy už nic nebude stejné.

Baby Jane v srdci vrtá jako červ. Ustavičně a stále hlouběji. A zbývají jen otázky, na které si sami nemůžeme upřímně odpovědět, dokud neodhodíme svou vlastní sebestřednost, ješitnost, své ego. Dokud k sobě opravdu nebudeme upřímní. Dokud snad neodhodíme sami sebe.
Jsme k sobě s partnerem upřímní? Umím ve svém partnerovi číst? Dělám vše pro to, aby se má polovička cítila dobře? Dávám své polovičce dost lásky, a dávám jí svou lásku dostatečně najevo? Mohu něco změnit? Mohu vůbec něco udělat? Existuje v dnešní době vůbec ona věčná pohádka? Existuje ještě fráze "žili/y spolu šťastně až do smrti"? Jsme vlastně v dnešní svobodě svobodní?

"...Možná brzy pochopím, možná ti budu blíž než kdykoli předtím."

Pro ty všechny otázky, které v člověku hlodají, pro všechny ty krásné popisy lesbické lásky (která je opravdu tak vášnivá, tak hluboká, tak něžná, tak ženská, tak jiná, tak spalující, tak krásná, tak jedinečná), pro všechnu tu pachuť, která zůstane po přečtení... pro to všechno stojí za to Baby Jane přečíst. A to ne jednou.

3 07.12.2014

Goldingův Pán much je dílo, o kterém se nesnadno píše. Dlouho jsem si srovnávala myšlenky, které byly v díle obsaženy a celkově… příběh se mi musel v hlavě trochu uležet. Po přečtení ještě teď přemýšlím nad tím, jak bych se sama v dané situaci zachovala a s kým bych já sama sympatizovala.

Musím ale také říci, že si vlastně neumím dobře představit své - dejme tomu desetileté - já na pustém ostrově. Neumím si asi představit, jak bych sama jednala… věřím, že bych jednala s nejlepším vědomím a svědomím, ale kdo ví, co v nás (myslím hluboko uvnitř nás) opravdu je. Zároveň si také uvědomuji to, že na chlapce dopadalo mnoho faktorů, se kterými se museli vyrovnat – stres, věk, samota, vztahy, hierarchie, počasí a mohla bych pokračovat… tohle jsou faktory, které mohou člověka ovlivnit, avšak nějaké známky lidství by v nás přeci měly být…

Zajímavé na knize bylo to, že mi postavy dětí (zejména hlavní postavy) nepřipadaly jako děti. Jejich vystupování mi připadalo zvláštní a… zkrátka „nedětské“. Nevadilo mi to, ale zdálo se mi to zvláštní.
To, co mě překvapilo je, že zatím nikdo v předešlých komentářích nezmínil anonymitu, která je v díle obsažena. Všimli jste si toho, jak velkou roli hraje anonymita u Jackova kmene? Všimli jste si toho, že právě to bojové líčení dětem umožňovalo se oprostit od svého slušného já? Právě ta anonymita jim k tomu velkou měrou (alespoň z mého úhlu pohledu) dopomáhala. Líčení, divoké tance, pokřiky a s tím související vraždy – to vše je strhávalo a přestalo dělat lidmi. Stále mám v hlavě ty malé kluky, jak běží džunglí a křičí: „Zabijem prase, podřežem, ať krev stříká pod nožem.“, nebo „Zabijem prase! Podřežem! Zabijem prase! Probodnem!“ a zdá se mi to šílené.
Do paměti se mi také zaryla Čuňasovu dojemná pasáž o spravedlnosti: „Já k němu půjdu s touhle lasturou v ruce. Já mu jí ukážu. Řeknu mu, koukej, ty seš silnější než já a nemáš astma. Ty vidíš, řeknu mu, a na vobě voči. Ale já se tě neprosim, abys mi mý brejle vrátil, nechci vod tebe žádnou laskavost. Nežádám tě, řeknu mu, aby ses zachoval jako správnej kluk proto, že seš silnej, ale proto, že spravedlnost musí bejt. Dej mi mý brejle, řeknu mu - musíš mi je dát!“

Celý příběh si nese celou řadu otázek a zdá se mi, že je jedna znepokojivější než druhá. Už padla myšlenka, jak to s chlapci mohlo pokračovat po návratu do civilizace… věřím, že by to bylo zajímavé pokračování. Ale ruku na srdce… na tom ostrově panoval boj o život, můžeme říct, že tam panovala válka. Myslíte, že tak malé děti po svých zážitcích mohli dál vést plnohodnotný život? Jak se vyrovnat s výčitkami svědomí? Jak se vyrovnat s tím, že je v lidech tolik zla? Jak se vyrovnat s tím, že my jsme konali tolik zla? Jak se vyrovnat s tím, že jsme se nechali svést ke špatnostem? Jak se srovnat se ztrátou dětství kvůli podobným hrůzám? Jak se vyrovnat s tím, čeho jsme se na sobě dopustili my sami?

Závěrem chci dodat, že ať byl Čuňas jakýkoli… dal Ralphovi, co mohl, aby mu pomohl udržet si moc. Byl pro příběh důležitý. Ale nemluvila bych jen o Čuňasovi, ačkoli bez něj by Ralph nebyl takový, jaký byl… Já si mimo podivného, inteligentního Čuňase a Ralpha oblíbila také chudáka Simona. Nejen pro jeho hrůznou a zbytečnou smrt, ale právě pro jeho prozření a empatická slova, která věnoval Ralphovi: „Vrátíš se tam, odkud jsi přišel.“ Říkám to proto, že empatie bylo na ostrově mizerně málo.

SPOILER
Své hodnocení zakončuji trpkou citací z knihy:
„Ralph na něho němě zíral. Na prchavý okamžik mu vytanulo před očima to podivné kouzlo, které kdysi ztápělo břehy ostrova. Ale teď ostrov shořel jak suché chrastí - a Simon je mrtev a Jack… Z očí mu vyhrkly slzy a celý se roztřásl vzlykotem. Poprvé na ostrově se poddal tomu nesmírnému, drtivému zármutku, který mu lomcoval tělem jako křeč. Jeho nářek stoupal k černému příkrovu kouře před hořícími troskami ostrova; a nakaženi jeho pohnutím, začali se i ostatní chlapci chvět a vzlykat. A uprostřed nich Ralph s usmoleným tělem, rozcuchanými vlasy a mokrým nosem oplakával konec nevinnosti, temnotu v srdci člověka a propastný pád věrného, moudrého přítele, kterému se říkalo Čuňas. Důstojník, obklopený vším tím hlukem, byl sám dojat a trochu v rozpacích. Otočil se k chlapcům zády, aby jim poskytl čas k zotavení; a zatímco čekal, jeho oči s úlevou spočívaly na tom půvabném křižníku v dálce.“

5 06.07.2014

Edgar Allan Poe – můj literární miláček, jeden z mých prvních „průvodců“ literaturou a můj první, kdo mě přivedl k hororovému a detektivnímu žánru. Jak napsal Charles Baudelaire ve své studii (Poe, jeho život a dílo): „Poeův život, jeho mravy, jeho způsoby, jeho fyzický zjev, všechno, co vytváří celou jeho osobnost, se nám jeví jako cosi temného a zářivého zároveň. Byl to zvláštní člověk, okouzlující a jako jeho dílo poznamenaný nepopsatelnou pečetí těžkomyslnosti…“ – a ano, přesně to nás k Poeovi stále táhne, proto nás stále zajímá, proto je stále obdivován a proto z něj čerpá mnoho dalších (nejen literárních) tvůrců.

Ke knize samotné… nakladatelství Argo opět odvedlo skvělou práci! Obálka je poutavá a ilustrace A. Diviše v ní jsou ponuré, temné a neskutečně poutavé. Vše spolu dokonale ladí a je radost tuto knihu vždy otevřít.

Nemůžu si pomoct, ale miluju tu Poeovu ponurou atmosféru a pomalu se plížící tragédii, která je zkrátka nevyhnutelná. To jak umí popsat rozpad osobnosti, dopad šílenství, jak umí navodit atmosféru… je jednoduše neskutečné. Poe je právem titulován jako „Otec detektivního žánru“, nebo jako „Mistr hororu“. Díky mu za to, že vnesl do literatury něco nového, že využil nové prvky, že se nebál být originální a že své psaní ani přes nevelký úspěch nevzdal! Jsem ráda, že mohu číst jeho temné příběhy a nemůžu se dočkat, až jednou Poea představím svým dětem.

Koho neděsí představa pohřbení zaživa, tlukot srdce zavražděného pod podlahou, přicházející smrtelná nemoc, tiché kroky dlouhou chodbou za doprovodu hodin bijících půlnoc, podivné vraždy v ulici a bezradná policie anebo upálení zaživa? Poe dobře věděl, že tohle děsí každého!

Závěrem:
„Kdo teď zabloudí do doliny,
Spatří oknem krvavým
hrůzné, fantastické stíny
křepčit k tónům drásavým,
a jak peřej proudí branou
smečka zběsilá;
zří ji věčně rozchechtanou –
úsměv navždy ztratila.“

3 22.06.2014

Celý příběh – příběh můj i Edův začíná – již tradičně – v knihkupectví. Procházíte se mezi knihami a přemýšlíte, jakou si koupíte tentokrát. Autory obálky vážně chválím, protože mne kniha zaujala již z dálky. No řekněte… nebyl by to hřích, nechat tak krásnou knihu stát na pultu bez milujícího majitele? Navíc tím, že i Zlodějka knih má stejný obal, musela jsem sáhnout po obou knihách, protože vybírat mezi Poslem a Zlodějkou, by byla taková osobní Sofiina volba.

Každý, kdo jsme knihu přečetli, víme o čem je Edův příběh a o čem je poselství samo. Zusak je výborným vypravěčem, který nepoužívá více slov, než je nutné. Kniha se díky svižnému tempu, poutavému ději a samotné myšlence díla čte prakticky sama. Někomu může vadit Edův slang nebo to, že jsou postavy (alespoň na mne tak působili) emocionálně ploché. Během četby ale zjistíte, že se v knize neděje nic náhodně a že vše má svůj důvod, což mi bylo velmi sympatické. Pokud srovnáte postavy na začátku a na konci, zjistíte, že už nejsou stejní, protože všichni prošli nemalou změnou, čímž si myslím, že byla všechna poselství naplněna – a přeci… šlo přeci o to něco poselstvím změnit.

Pro mne měla kniha největší přínos svými myšlenkami/hloubkou. Pokud čtete pozorně, klidně a pomalu, najdete plno krásných, něžných, dojemných a pravdivých myšlenek. Člověk začne přemýšlet nad tím, co dělá pro své okolí, jak moc je vnímavý ke svému okolí a kolik dává svým přátelům, ale také nepřátelům. Po přečtení začnete přemýšlet, jak můžete změnit své okolí, co můžete udělat – ať už pro svou rodinu, přátele, nepřátele, známé i neznámé. Ale především, co můžete udělat sami pro sebe, abyste byli šťastní a vyrovnaní. Po přečtení si budete vážit více každého úsměvu v tomto uspěchaném světě a snad jej začnete rozdávat lidem také, protože to je to nejmenší, co můžete udělat. Možná také zjistíte, že k tomu, abyste něco změnili, nemusíte dělat zázraky a plánovat nějaké velečiny – drobné radosti, to je to, co nás dělá šťastnými.

Kniha mne velmi ovlivnila a stále se k ní vracím… ať už pro samotný příběh, hloubku anebo upřímnost. Vím přesně, které pasáže mne dojmou, pobaví nebo rozesmutní. Posel je zkrátka četbou pro jakékoliv životní období a vždy si v ní najdu to, co právě potřebuji.

Po tomto zážitku se nemohu dočkat Zlodějky knih.

Opět končím citací:
„Na zlomený srdce lidi umíraj. Dostávaj infarkty. A srdce taky nejvíc bolí, když se něco pokazí a rozpadne.“

9 20.06.2014

Na úvod musím říct, že Vianova Pěna dní nebude pro každého. Na obranu musím říct, že nejsem velký fanoušek tohoto typu literatury, ale tohle není obyčejná kniha, není jako všechny. Má v sobě něco víc!

Je to dílo plné lásky, krásy, hořkosti, absurdity, sarkasmu, existencialismu a zase Lásky! (Proč tolik lásky v Pěně dní? Snad protože i bohyně lásky - Afrodité - se zrodila z pěny…)

Pěnu dní si můžete představit jako nádherné moře s čistou vodou a hloubkou, do které se můžete ponořit, jste-li potápěč toužící objevit v hlubinách vod krásné mušle s perlami uvnitř. To vše můžete mít, překonáte-li počáteční brodění se řasami Vianova stylu, na které nemusí být z počátku příjemné. Když překonáte tento začátek, je třeba se nebát mořských živočichů (tedy Vianových postav, které jsou nádherné) – chtějte je poznat, nesuďte je dřív, než se s nimi sblížíte. Když se přes toto všechno dostanete, propadnete celé Pěně dní a budete rádi, že jste jí dali šanci. Budete rádi, že jste potápěči, kteří v každé kapitole nachází další mušli s drahou perlou…

Postavy během příběhu projdou obrovskou změnou charakteru… je fascinující, jak je člověk vlivem problémů tvarovatelný a přizpůsobivý. V mnoha částech působí trpkost příběhu velmi tísnivě. V jistých částech mě Vian dokázal ke knize připoutat silným dojetím, smutkem, úzkostí a snad i nenávistí ke světu, jaký mi otevřel. Nenávist k apatickým lidem byla chvílemi tak silná, jakoby vážně postavy ožily. Vian to zkrátka umí!

Těžko se popisují dojmy z této fantastické knihy… Vian by snad mohl popsat dojmy jako shluk barev, které naplňují celý hrudník a s každým šplouchnutím o stěny hrudi se mění barvou a tvarem. Barvy jsou živé a chvíli pálí, jako oheň, jindy se mění v kostky ledu, které bodají... to se nedá popsat, to se musí přečíst :)

Těm, kteří nepodlehnou Vianovu stylu psaní, doporučuji alespoň audio-verzi, která je skvostná! Opravdu je škoda se ochudit o tak krásný příběh...

Své dojmy končím (jako obvykle) citací:
„Všichni jste stejní, (…) myslíte si, že ženy potřebují být krásné...“

7 18.02.2014

Norské dřevo – mé první seznámení s Murakamim a musím říct, že mě nezklamal.
I přes to, že kniha měla vše, co jsem chtěla, aby měla, těžko se mi hodnotí. Příběh je velmi hluboký, ačkoliv tak nemusí nutně na všechny působit.

Setkáváme se s protiklady v podobě mládí a stáří, života a smrti, radosti a smutku. Asi žijeme v dosti zvláštní době - Mládí touží po smrti, Stáří po životě. Bylo mi smutno, když jsem viděla, jak snadno se mladý člověk odcizí světu, ve kterém žije a jak se snadno vzdá, zatímco starý člověk v posledních hodinách života naposledy vzdoruje smrti. Ukazuje, jak se mladí vyrovnávají se ztrátou. A jak to končí, pokud člověk podlehne tíži…

Přestože mnohdy neznáme nejhlubší pocity postav (nebo jsou všichni vážně tak otupělí?), příběh má velkou hloubku a najdou se v ní zajímavé myšlenky, kvůli kterým kniha stojí za to číst. Myslím, že po knize sáhnu ve chvílích vlastního zármutku, ztráty a touze porozumět postavám příběhu. Možná protože v mém vlastním zármutku porozumí Murakamiho postavy mě. A snad možná o tom je celá kniha, chtít všechny ty postavy pochopit, prozkoumat je a chtít jim rozumět…

Deprese mi kniha nezpůsobila, ale zanechala ve mně takový podivný pocit. Byl takový svět vždy, nebo prostě jen už nemáme co na práci?

Jedna citace nakonec:
„Smrt není opak života, smrt je jeho součást.“

3 15.02.2014

Před několika málo okamžiky padla – stejně jako Troja - kapitola třicátá třetí.
Hned na úvod musím pochválit knižní kabát, protože je velmi přitažlivý a myslím, že mnoho čtenářů po knize sáhne právě, protože má krásnou a nepřehlédnutelnou obálku.

Kniha je skvělá v tom, že ačkoliv se člověk příliš neorientuje v antické mytologii, není v příběhu ztracen. Autorka čtenáři (snad vždy) přiblíží „kdo je kdo“ + na konci knihy je uveden rejstřík postav. Komu nestačí to, jak autorka postavy přibližuje, doporučuji mít po ruce Zamarovského knihu: „Bohové a hrdinové antických bájí a pověstí“.

Nyní již k samotnému příběhu a mým dojmům: děj mě pohltil během několika málo stran a musím říct, že s každou další kapitolou se mi kniha líbila víc a víc. I přes to, že jsem věděla, jak se příběh vyvine, autorka mě mnohokrát překvapila a dojala. I přes to, že se o Patroklovi říká, že nebyl vším, čím byl Achilleus, nakonec se zachoval velmi lidsky, hrdinsky a v mých očích byl stejně tak „aristos Achaion“, jako byl pro všechny Achilleus. V knize se mi Patroklos jevil jako velký hrdina (asi pro své velké milující srdce a lidskost). Autorka v knize ukázala, jak moc umí být láska krásná, bolestivá ale především silná a nezlomitelná! Ukazuje, kolik umí dva milující lidé jeden pro druhého snést a v tom je velká síla (nejen této knihy).

Kniha je plná hlubokých myšlenek, krásných popisů lásky a pouta mezi přáteli a partnery. Kniha ukazuje hlubokou lásku, kterou nemůže nic zlomit. Kniha je nádherná po všech stránkách - ať se v ní zaměříte na popisy krajin, války, léčitelství, mytologie nebo mezilidských vztahů. Každý v knize určitě nalezne to své. Cítím, že mě kniha obohatila jak po stránce vědomostní, tak po stránce emocionální.
Nádherná kniha! Jsem ráda, že se mi dostala pod ruce a že obohatila nejen mě ale také mou knihovnu...

Jako poslední uvádím jednu z mých oblíbených citací z knihy:
"V příbězích mají bohové moc zpomalit pouť měsíce, když si to přejí, upříst noc do délky mnoha obyčejných nocí. Taková byla ona noc a hojnost hodin, které nevyprchávaly. Pili jsme zhluboka, žíznivi po všem, co nám uteklo za týdny odloučení."

11 15.02.2014