zedir komentáře u knih

(SPOILER) Čte se to skoro jako legrační pohádka, až na to, že není legrační, a ani pohádka. Jakmile si za jednotlivá zvířata dosadíte reálné postavy a uvědomíte si alegorie, které Orwell užil, bude vám běhat mráz po zádech, nejen kvůli historickému výkladu, ale i kvůli nadčasovosti příběhu, protože historie mívá tendenci se opakovat (jak i dnes vidíme) a zároveň kniha slouží jako varování před manipulovatelností mas, diktátory, populisty, co vždy mají na všechno nereálné a jednoduché řešení, touhou po moci, před vykořisťováním, před tyranií, fanatismem. A proti propagandou zpracovaným masám nemá ani žádný osel, který má dobrou paměť, nejmenší šanci. Málokterá kniha končí tak výstižným a do morku kostí pronikajícím citátem jako zde.

"S tvářemi prasat se něco stalo. Zvenčí pohlížela zvířata z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasete na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti."

25 12.08.2023

Nádherná kniha, kterou oceňuji tím více, čím jsem starší. Knihu mi doporučila má nejlepší kamarádka a má spřízněná duše, a od té doby je to naše společná kniha, skoro už dvacet let. Kniha o přátelství, jeho závazcích, o tom, jak je důležité si i v dospělosti udržet dětskou jiskru a koukat kolem sebe rozzářenýma očima a nenechat dospěláky všechno zkazit a ukrást to kouzelné, co se v každém člověku nachází, ale s přibývajícími lety a šedinami vytrácí. Během těch let jsme si byli nespočetněkrát navzájem oporou v těžkých chvílích a mnohdy jsme jeden druhého uklidňovali citacemi z Malého prince a oba jsme věděli, že tam někde jeden pro druhého jsme, stejně jako liška a Malý princ nebo on a jeho růže, která je pro něj tak výjimečná právě proto, že se staral jen o ni a ne o ony anonymní růže, které viděl na Zemi. Oba se také snažíme vykořeňovat baobaby, než stihnou napáchat nějakou větší pohromu, ale v dnešním světě je to těžké. Malý princ nás každopádně učí, jak je nutné se o to alespoň snažit - výsledek pak stojí za to, i kdyby to znamenalo, že jen občas na pár chvil přestaneme být těmi hrozně vážnými přízemními dospělými, a na chvíli vyletíme do oblak tím, že se znovu ponoříme sami do sebe, jen když jsme byli o nějaký ten rok mladší a nebudeme sebe a vše kolem nás brát tak vážně.

Důležitou myšlenkou knihy je zaměření se na správné otázky a priority. V knize je uveden příklad s lidmi, kteří vše posuzují jen řečí čísel, ptají se na to, kolik někdo vydělává, jak je vysoký, kolik stál jeho dům, ale neptají se na to, co ho baví, jaký je, jaký má hlas, jaké má rád hry. Mnoho lidí není schopno se oprostit od své konstantní momentální materiálnosti, a jen skrze ni vnímají svět, a nemohou nebo nejsou ochotni věnovat svůj čas čemukoliv složitějšímu, něčemu, co vyžaduje čas, péči, pouto, protože chtějí mít výsledky ihned. Jenže jsou záležitosti, kde to není možné. Jako právě v přátelství, které je tak důležité (a tedy očím neviditelné, ale viditelné srdcem), a které roste pomalu. Lidé, kteří se podvolili diktátu světa, jsou pak často vykořeněni, nikde nemají stání, nikde nejsou spokojeni, protože nikde není jejich místo a jak praví Malý princ - "nemají kořeny, a to jim velice vadí". Exupéry tu stvořil nadčasové dílo, k němuž se vždy budu rád vracet.

20 15.08.2023

Hobit má podtitul "aneb Cesta tam a zase zpátky", ale jakmile se pustíte do čtení jakékoliv Tolkienovy knihy, už není žádné cesty zpět. Pána prstenů jsem přečetl až poté, co jsem viděl filmy, ale u Hobita se mi to podařilo v opačném sledu a jsem za to nesmírně rád. Zatímco filmy Pána prstenů jsou excelentní (raději tu nebudu uvádět žádnou dlouhou esej, proč, protože by to bylo na hodně dlouho), jelikož ctí předlohu, ducha díla a stěžejní myšlenky Tolkienovy práce, u Hobita je problém v tom, že filmy ducha díla nedrží, neboť Hobit je sice fantasy, ale de facto je to pohádka, která se od mnohem vážnějšího a propracovanějšího světa Pána prstenů svým stylem liší, jakkoliv Tolkien samozřejmě i zde vyzdvihuje tytéž hodnoty jako v celém svém díle (přátelství, dobro zvítězí nad zlem, odvaha, nikdy si nezoufat apod.). Filmová zpracování Hobita však knižní předlohu procedila "pánoprstenovským" filtrem, aby jejich vyznění zapadala do již existujících filmů Pána prstenů, jenže kniha je mnohem prostší a jednodušší, což samozřejmě myslím v tom nejlepším slova smyslu. Nechci tu nějak moc rozebírat filmy, ale kouzlo Tolkiena spočívá v tom, jak ohromné a hluboké myšlenky dokáže vyjádřit milionem slov, zrovna tak jako jen prostřednictvím několika (ostatně, byl to lingvista). A přesto, jak prostý je knižní Hobit, je to jedna z nejkrásnějších pohádek, kterou znám a obsahuje všechno - dobrodružství, přátelství, nebezpečí, odvahu, odhodlání, dobro a zlo, naději, význam domova, touhu po klidu a míru... a to ve filmech bylo vidět minimálně, místo toho jsme raději dostali bezduché akce (v knize je bitva pěti armád na několika stranách, zatímco zde má svůj celý film). Hobit je pro mě přesně tím příkladem, kdy i méně může znamenat více a je škoda, že to u filmů nevyšlo.

Co napsat k Tolkienovi, který je mou srdeční záležitostí... Mohl bych o něm psát dlouhatánské recenze, ale to není zapotřebí. Mnoho lidí opakovaně říká, že je Silmarillion nebavil, že je příliš těžký, složitý, zbytečně rozvláčný apod. Já ho naopak zbožňoval stejně, ne-li více než samotného Pána prstenů. Každý příběh je prodchnutý nezměrným Tolkienovým básnickým umem, který knize jako celku dodává život. Málokterá beletristická kniha na mě působila takto živě. Je to díky Tolkienově obrovské znalosti mytologií, kdy jsem se cítil stejně, jako bych opravdu četl příběhy o Thorovi, Amonovi nebo Diovi. Všechny ty příběhy o Íluvatarovi, Ainur, Valar, elfech, trpaslících, lidech, jejich vazbách, vztazích, válkách... jsou tak precizně promyšleny a propracovány, že nemám slov. Ukázat Silmarillion někomu, kdo o něm nic neví, bude si myslet, že je to regulérní zapsaná mytologie nějakého dávného národa. Tohle je kniha, k níž se budu vždy velmi rád vracet a znovu a znovu pronikat do kouzelného světa (doslova i metaforicky) páně Tolkiena. Co jsem na knize zbožňoval, jsou chvíle, kdy Tolkien nenapsal, jak to všechno bylo, ale že už není nikdo, kdo by to pamatoval, nikdo neví, co se s tím nebo oním hrdinou stalo... a takto ve čtenáři opravdu vzniká pocit, že čte reálné příběhy, vždyť lidé se ztrácí, zapomínají, umírají... Tolkien jednoduše ví, kdy má vymýšlet příběh i pro tu poslední větvičku doriathských lesů a kdy naopak má mlčet a jen naznačovat, aby v nás s každým jeho slovem rostla zvědavost a fantazie, jako např. bytosti žijící tak hluboko pod zemí, že jsou starší než Sauron sám a ani nemají jména... Kdo dnes tak píše. Takový autor se rodí opravdu jen jednou za jeden ardovský hvězdný věk...

15 07.08.2023

(SPOILER) Tak Spasitel mě ze tří knih, co jsem od Weira četl, bavil rozhodně nejvíce, a zásluhu na tom bezesporu má neočekávaný společník, který se přidá k Rylandovi. Paradoxně právě tento zvrat jsem v první chvíli bral až za moc přehnané sci-fi a říkal si, že kniha u mě padá v hodnocení, ale to, jak Weir popsal vývoj vztahu mezi Rylandem a Rockym, a také vůbec samotnou podstatu toho, jak by mohlo v budoucnu probíhat navazování vztahů a komunikace s jinými civilizacemi, si mě získalo (pro tohle mám slabost, takhle si mě získal např. film Arrival). I to, že Rocky nebyl klasický malý zelený humanoidní mužíček a jeho naprosto odlišná biologická struktura, sociální návyky, vědomosti apod. se o tolik lišily od lidí, že za tohle si mě pak Weir znovu získal. Spolupráce obou hlavních hrdinů (i když jsem si občas těžko představoval technické popisy) mě ale bavila až do konce knihy.

13 12.08.2023

Perfektní kniha, které na "kráse" neubírá její ohromný rozsah, ale naopak svými téměř 900 stranami umožňuje nesmírně sugestivně vtáhnout do dobového dění, které popisuje ve svých fiktivních memoárech po všech stranách zvrácený nacista, který stoupá po stranickém a vojenském žebříčku. Kniha je plná odporných popisů zvěrstev a válečných událostí, ať už se jedná o řešení židovské otázky a masakr v Babím Jaru, totální válku na východní frontě a stostránkový popis bojů o Stalingrad nebo apokalypsu Berlína srovnaného se zemí. Je to kniha, která se čte těžko a lehce zároveň. Těžko proto, že Aue je zvrácený člověk, který byrokraticky a chladně popisuje ty nejhorší zločiny války a lehce proto, že forma fiktivních memoárů dává knize neuvěřitelný spád. Prvkem, díky němuž byla pro mě kniha tak výjimečná, je vypravěčský styl, kdy Aue skrze řádky promlouvá přímo ke čtenářům, kdy jim říká, že bychom se na jeho místě chovali stejně a my na každé stránce argumentujeme proti jeho závěrům, odmítáme jeho přesvědčení a neustále vedeme s knihou "dialog". Díky tomuto způsobu, kdy máme pocit, že své vzpomínky Aue říká přímo konkrétně nám, jako by seděl před námi, se kniha dostane snadno a hluboko pod kůži. Četl jsem ji před lety, ale mám v plánu se k ní vrátit.

12 08.08.2023

(SPOILER) Kniha mě hodně bavila (i když o něco méně než Spasitel), ale často jsem se ztrácel v až příliš detailních popisech, které jsem musel číst jen mechanicky, ale na druhou stranu jsem si užíval popisy toho, jak renesančním člověkem se Watney musel stát, aby přežil. Všechno si musel umět postavit, opravit a promyslet, vědět si rady naprosto se vším, co jej mohlo potkat. Připadal mi až jako jakýsi Cyrus Smith, zatoulaný sem z Verneova Tajuplného ostrova. Jen ten konec, kdy si Watney v podstatě vyrobí vlastní funkční raketu, mi přišel už přitažený za vlasy.

(SPOILER) Četl jsem ji nadvakrát, poprvé jsem zvládl jen asi 30 stran a vůbec jsem nechápal, o co jde a ani trochu mi neseděl její styl. Podruhé jsem to zkusil o několik let později a tak mě pohltila, že jsem nechápal, co jsem na ní tehdy nechápal a s čím jsem měl problém. Jakmile jsem přijal Hellerovo ujišťování, že tolik postav, a zvláště tak originálních, by se na Pianosu nemohlo vejít a zvykl si na jeho pošetilý, satirický, paradoxní a absurdní styl, kniha si mě naprosto získala a já si připadal, že s Yossarianem všechny ty absurdnosti prožívám také. Co jsem na knize zdaleka oceňoval nejvíce jsou všechny ty figurky, které jsou tak barvitě vykreslené. Yossarian, který nechce létat, a tak se snaží dokázat, že je blázen, aby nemusel létat, jenže když požádá o zproštění služby, dokáže, že není blázen, a musí létat a když bude létat dále, je blázen a nemusí létat, ale když požádá o zproštění... Kaplan se zvláštní vizí nahého muže na stromě, Milo, který bombarduje vlastní tábor, doktor Daneeka, který je úředně mrtvý, major Major Major Major, který se vyhýbá lidem a přijímá své lidi v kanceláři jen tehdy, když není přítomen, major --- de Coverley, kterého se všichni bojí zeptat na křestní jméno... a mnoho dalších, absurdních a parádně vtipných postav.

Hlava XXII je americký Švejk. Stejně jako on i Yossarian zde bojuje s nesmyslnou byrokracií, zvrhlými a pokřivenými pravidly, jakkoliv legrační to je z pohledu čtenáře, ale to jen na první pohled. Ve skutečnosti se pod tím vším skrývá sžíravá kritika války, stejně jako ve Švejkovi. Yossarian si uvědomuje, že tento boj nemůže vyhrát, tím zvlášť, že se stále zvedá počet povinných letů, a tak se rozhodne, že jednoduše dezertuje. Nejpůsobivější kritikou války je Snowdenův příběh a ono velké tajemství, které sdělil Yossarianovi.

Knihu jsem četl celou dvakrát a rozhodně se k ní zase chci vrátit, protože jen málo autorů umí vytvořit takovou nálož tak skvělé satiry, aburdnosti a bizarnosti jako Heller.

9 14.08.2023

(SPOILER) Nádherná kniha i film. Nejdříve jsem viděl film (neměl jsem představu, o čem film je, domníval jsem se, že se jedná o nějakou fantasy) a poté jsem se pochopitelně rozhodl, že si musím přečíst i knihu. I když jsem tedy věděl, jak vše dopadne, ani trochu to neubíralo na čtivosti a myšlence díla. Oceňuji, jak Ness dokázal na takovém malém rozsahu realisticky vykreslit všechny pocity, které Conor a jeho okolí zažívali. Nechuť přiznat si pravdu; strach, vztek, bezmoc, naději, lásku, lítost, sebedestruktivní jednání, stud, touhu po trestu; přátelství, touhu být vidět i pravý opak; (sebe)výčitky, smíření.

Netvor tu působí jako metafora Conorova podvědomí, které za něj rozhoduje, jedná a snaží se jej dovést k přiznání pravdy, že ve své noční můře svou mámu vědomě pustil, a této můře ji přenechal, protože si přeje, aby ta denní můra, v níž žijí, kdy očekávají nevyhnutelné, již skončila, jakkoliv má svou mámu rád a chce, aby žila a vše bylo zase jako dřív. Conor se však tak stydí za své myšlenky, které se mu promítají ve snech, že si je nechce v bdělosti ani připustit, jakkoliv si však přeje, aby za ně byl potrestán - ať už tím, jak se nebrání šikaně ve škole, nebo tím, že se snaží odvrhnout jediného přítele, kterého má. Conor prochází všemi pěti fázemi smutku, které se v něm coby 13letém klukovi neustále chaoticky prolínají:

1) popírání - nechce si připustit, že by jeho máma mohla umřít; už je jí lépe, nový lék určitě zabere...
2) vztek - má vztek na Netvora, že mámě nepomohl; má vztek na sebe za svou noční můru zrcadlící jeho přání, které si nechce připustit; na spolužáky, kteří si jej (ne)všímají; na babičku, jejíž přítomnost znamená, že mámě je hůř; na tátu, který žije za oceánem a samozřejmě má vztek na mámu, která onemocněla, která mu "lhala", že se všechno zlepší...
3) smlouvání - víra v nové léky; souhlas, že bude poslouchat Netvorovy příběhy, protože očekává, že Netvor na oplátku pomůže mámě; prosby, ať nemusí vyprávět čtvrtý příběh a vyslovit nahlas svou noční můru
4) deprese - předposlední návštěva mámy v nemocnici, kdy si naplno uvědomuje nevyhnutelnost její smrti, jakkoliv si ji stále nechce připustit a vyslovit nahlas, jako by ji takto mohl zvrátit
5) smíření - jeho příběh vyprávěný Netvorovi, kdy poprvé nahlas přiznává, že si přeje, aby to vše už skončilo; přiznává, že mámu ve své noční můře úmyslně pustil; další motiv smíření je s jeho babičkou, kdy si uvědomuje, že ona prožívá stejné pocity jako on a nakonec smíření u umírající mámy v nemocnici, jíž jen říká, že nechce, aby umřela, ale konečně to dokázal vyslovit, dokud ještě oba měli čas - právě proto jej Netvor donutil k vyprávění čtvrtého příběhu, jinak by si Conor své odmítání a promeškání vyčítal celý život

Opravdu oceňuji hloubku a vztahy mezi jednotlivými postavami (zvlášť, když uvážíme, že se jedná o knihu určenou primárně pro mladší čtenáře), které dokázal Ness zapracovat do tak krátkého příběhu, kde kromě "dialogů" Conora a Netvora jiných zase tolik není. Když ale mezi nějakými postavami jsou jakékoliv interakce, skvěle dokreslují celou atmosféru knihy. Níže jsem si přečetl v komentáři, že v knize chyběla naděje. Podle mě tam však je a až nakonec pohasíná, tak představuje bohužel smutnou realitu života, kdy naše příběhy často nekončívají dobře. Já byl o rok mladší než Conor, když stejná nemoc zabila mého tátu, takže o to knihu vnímám ještě intenzivněji a opravdověji, protože se dokážu vžít do Conorových myšlenek, ať jsou jakékoliv. Oproti Conorovi jsem však onu poslední fázi smíření nestihl a dodnes si říkám, co by kdyby...

Na knize také oceňuji, že se v žádném případě neuchyluje k nějakému strojenému hraní na city, ale působí opravdově, jednoduše, upřímně - a proto tak jedinečně.

8 18.08.2023

(SPOILER) Ohněm a mečem, Potopa a Pan Wolodyjowski jsou mou učebnicí dějepisu Polska, Ukrajiny, Litvy, Ruska, Švédska, krymského chanátu a Turecka během 17. století. To říkám samozřejmě s trochou nadsázky, neboť se stále jedná o beletristické dílo, ale jaké beletristické dílo! Naprosto monumentální svým rozsahem (Ohněm a mečem i Potopu jsem četl dvakrát, Pana Wolodyjowského jen jednou, ale i když knihy mají dohromady přes 2000 stran, čtou se raz dva). I po letech od jejich přečtení si vybavím mnoho scén, událostí, bitev, situací, v nichž se hlavní hrdinové ocitli. Knihy, které přečtu, si sice obvykle pamatuji, ale čím jsem starší, tím více zapomínám, ne tak však u těchto děl.

Ohněm a mečem naprosto strhne již pomalým úvodem, kdy se teprve seznamujeme s hlavními postavami, zemí, dobou, zvyklostmi... Sienkiewicz opravdu perfektně umí navodit atmosféru, kdy před sebou vidíme sled obrazů tak, jak čteme větu za větou. A jakmile naplno propukne Chmelnického povstání i se vší brutalitou a apokalypsou, člověk při těch popisech téměř zapomene dýchat. Chvíli trvá, než si člověk zapamatuje všechny postavy, jejich hodnosti a jména či na jaké straně stojí, ale stojí za to vyčkat.

Líbí se mi, že i když vyznění díla je samozřejmě jednoznačně propolské a povstání kozáků proti šlechtě je vykresleno jako jasná zrada, Sienkiewicz neopomíjí ani tuto nepřátelskou stranu a nechává ji především ústy Chmelnického promlouvat, jaké jsou její motivy.
Kniha sama je plná nezapomenutelných scén, ať už to je Bohunovo pobití Kurcewiczů, Helenino zachránění z Bohunova úkrytu, válečná apokalypsa a zvěrstva, které Skrzetuski sleduje cestou z tábora Chmelnického zpět za svým knížetem, obležená Zbaraž a utrpení jejích obránců...

Nejsem Polák, ale umím si představit, že pro Poláky tato trilogie opravdu znamenala výrazné povzbuzení srdcí, jak doufal a napsal Sienkiewicz na konci pana Wolodyjowského.

8 14.08.2023

(SPOILER) Kafka je jedním z mých srdcových autorů, i když bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem v jeho díle vždy vše pochopil nebo dokázal ocenit jím zamýšlenou hloubku. Pro mě je Kafka unikátní v tom, že neexistuje spisovatel, k němuž bych ho dokázal přirovnat, tak specifický je jeho styl a je velmi pravděpodobné, že když se zeptáte deseti lidí, jaký mají názor na jeho dílo a co tím Kafka chtěl říct, uslyšíte deset různých verzí.

Pro mě Kafka představuje velmi všímavého pozorovatele, který ve svých dílech dokázal zhmotnit to, co bylo na společnosti špatně, a to způsobem naprosto mrazivým a odlidštěným. Tím nechci říct, že jeho dílo představuje nějakou sociální kritiku nebo sondu jako např. u Dostojevského, Kafka zdaleka nepsal takovým způsobem - jeho dílo zachycuje existenciální horor pociťovaný jednotlivým člověkem, který nestojí ani proti společnosti jako takové, ale proti jejímu mocenskému, byrokratickému či jakémukoliv jinému aparátu, který je všudypřítomný a nikde zároveň, a proto proti němu nedokážete bojovat a Kafkovy postavy končí tragicky, bez ohledu na to, jestli jim někdo chce pomoci, nebo ne. Jakmile si přijdou pro Josefa K., jeho osud je zpečetěn, i kdyby se všichni lidé na celém světě postavili za něj - nebylo by to k ničemu, jakmile by proti němu stále stál onen neuchopitelný aparát, vytvořený těmi stejnými lidmi. Josef. K. by také i v této situaci jistě sám přijal vlastní trest za neznámé provinění a nůž by si do srdce vrazil sám, o tom jsem přesvědčen. Podobných motivů sebeobětování, sebedestrukce či sebenenávisti je v Kafkově díle mnohem více, např. v Proměně (a nepochybně se také jedná o výsledek obtížného vztahu s otcem).

Pokud očekáváte "klasickou" světovou literaturu, která má nějaký děj, spád, akci, logiku - pak Kafka není pro vás. V jeho světě totiž vládne pokřivená odlidštěnost, osamocení člověka, bez ohledu na to, jak zároveň váženou a dobrou práci může mít nebo kolika lidem pomáhá. V Kafkově světě i sebenepatrnější detail může hrát obrovskou roli a zároveň není absolutně nic zvláštního nebo absurdního, když vás vytáhnou z vašeho bytu za město, kde vás popraví bez toho, abyste znali obvinění či rozsudek. Z našeho pohledu, když se díváme do Kafkova světa, je to samozřejmě brutální, absurdní, nezákonné, ale v jeho světě je to přirozený proces a je jen otázkou času, kdy jedinec podlehne. Kafka je jedním z těch autorů, kteří rozhodně nesednou každému a nemůžete je číst letem světem. Nesmírně vyžaduje zamýšlení nad každou větou, nad každým slovem a jejich spojeními. Troufám si říct, že Kafku člověk pochopí tím lépe, čím více zkušeností sám má s absurdností doby, s mocenskou a byrokratickou hydrou, která je v jeho díle téměř personifikovaná nebo čím více odcizeně si ve společnosti připadá a jejíž absurdnost nevěřícně sleduje, zatímco ostatní už semlela, nebo se podvolili a jsou její součástí. Kafka dokáže dát i svým jediným krátkým aforismem námět na hodiny přemýšlení a filozofování a vše, co jsem kdy od něj četl, jsem si právě takto "užíval", i když je jeho dílo depresivní, bezútěšné, absurdní, neuchopitelné, nejednoznačné, ale to vše způsobem, které jej naprosto jasně definuje.

8 13.08.2023

Bílé velrybě se přezdívá "encyklopedie velrybářství" a Melville opravdu takovou knihu stvořil. Mnoho stran do nejmenších podrobností popisuje odpornou a nebezpečnou práci velrybářů, k čemuž Melville využil svých osobních zkušeností z první ruky. Mnoho lidí kvůli těmto popisům knihu odloží, sráží hodnocení nebo ji kritizuje, ale já tyto popisy bral jako nutnou součást, díky níž mnohem více zazáří nejrůznější Melvillovy hrátky se slovy, filozofická zamyšlení a přesahy, alegorie či hlavní motiv knihy, a to Achabova posedlost po pomstě Moby Dickovi. A i když se hlavní děj odehrává posledních asi 30 stran, kniha jako celek mě opravdu bavila, právě pro svou mnohem větší hloubku a vrstevnatost, než by se na první pohled mohlo zdát. Ke knize se určitě chci někdy vrátit.

7 20.08.2023

Dekadentní, temný, sžíravý, lyrický, vulgární, nihilistický, výstižný, vtipný, depresivní, hloubavý, introspektivní a hlavně svůj - přesně takový Krchovský, jak ho máme rádi.

7 12.08.2023

Každý čtenář, který se ponoří do nesmírně hlubokého, živoucího a po všech stránkách propracovaného a propojeného světa pana Tolkiena, vidí na vlastní oči, kolik úsilí, myšlenky a lásky svému dílu věnoval, ale ještě o poznání více tuto píli oceníme v těch knihách, které vydal a okomentoval Christopher Tolkien, neboť jako můžeme sledovat film o filmu, zde sledujeme synovu knihu o otcově knize. Syn nás nesmírně detailně seznamuje se 40letou historií příběhu psaným svým otcem. Různé verze, zkrácené, delší, útržky, poznámky, opravy... to vše ve snaze vytvořit naprosto vyšperkovaný příběh, který teprve poté spatří oči čtenářovy, a to je přesně to, co děla Tolkienovo dílo tak naprosto výjimečným, tak zbožňovaným, tak nepřekonatelným. Ta naprostá oddanost své práci, volba správných slov, stylistických metod, znalost mytologií a rytířských příběhů, odkud bral Tolkien inspiraci, a které tolik miloval, a tuto lásku vtiskl svému dílu natolik, že k nám promlouvá i po více než stu letech od chvíle, kdy napsal první řádky Pádu Gondolinu. Příběhu natolik poutavého, že při líčení zničení města čtenář opravdu cítí zmar a smutek nad koncem něčeho nádherného, co již nikdy nebude. Tolkien totiž ze svých čtenářů vytváří obyvatele Beleriandu, a jako takovým nám tolik záleží na všem dobrém, co naše domovina nabízí. A pádem Gondolinu ze světa zmizel i kus krásy, která měla být nedotknutelná a domnívám se, že čtenář si podvědomě pod tuto krásu symbolicky dosazuje jakoukoliv krásu ze svých životů, a proto Tolkienovy příběhy jsou tak živé, protože pouze nečteme příběh, ale přímo jsme v příběhu spolu s Turgonem, Tuorem nebo samotným Ulmem. Mám mnoho oblíbených knih a autorů, ale žádný se nedokáže přiblížit umu Tolkiena. Je jednoduše on a poté všichni ostatní. Máme štěstí, že žijeme v jeho věku...

6 13.08.2023

Tato kniha nesmírně čtivě shrnuje mnoho poznatků z předchozích Kakuových knih, a to formou vhodnou i pro naprosté laiky. Dozvíte se tu tedy vše podstatné o raketách, různých možnostech jejich pohonu, jak zřídit základnu na Měsíci, jak osídlit a teraformovat Mars, jak těžit na asteroidech a kometách, jak osídlit vzdálené oblasti sluneční soustavy, jak k tomu všemu využít AI a robotů, jak se během příštích staletí stát mezihvězdným druhem, jaké výzvy na nás budou čekat, jak bychom je měli zvládnout, jak dosáhnout prodloužení života či samotné nesmrtelnosti, abychom mohli putovat dlouhé tisíce let prázdnými hlubinami temného vesmíru, jak hledat vyspělé civilizace a jak se také takovou stát. A předtím, než náš sám vesmír zahyne tepelnou smrtí, Kaku podává návod, jak jej opustit. Samozřejmě to vše zní moc optimisticky a je to zatím sci-fi budoucnosti tisíců, milionů a miliard let (a mnohem dál) od nynějška. Kaku však je takový věčný optimista, a i díky tomu se jeho knihy tak dobře čtou, protože částí svého optimismu chtě nechtě nakazí i vás, jakkoliv moc se ve vás stále ozývá ten pesimistický hlas... Rozhodně knihu doporučuji všemi deseti pro každého, kdo se alespoň trochu zajímá o vesmír nebo futurologii.

6 12.08.2023

(SPOILER) Tolkien tu stvořil lyricko-epickou antickou tragédii se vším všudy - prokletí rodu, jakkoliv se snaží aktéři prokletí vyhýbat, vždy mu jen vyjdou vstříc; zásahy vyšší moci, incest z neznalosti, hořký a tragický konec, sebevražda aktérů, kteří zjistí hroznou pravdu. Túrin Turambar je jedna z nejtragičtějších postav celého Tolkienova světa, kterého na každém kroku pronásleduje kletba uvržená Temným pánem Morgothem na Túrinova otce Húrina a celý jeho rod. I když jsem ve zkrácené podobě tento příběh četl v Silmarillionu a věděl, jak vše skončí, stejně jsem knihu četl se zatajeným dechem. Četl jsem ji pomalu a vychutnával si každý básnický obraz (čemuž napomáhá perfektní překlad), kterým Tolkien šperkuje celý příběh, a také proto, abych se neztratil v záplavě jmen a míst, i když jsem již měl leckteré zažité právě ze Silmarillionu.

Je to ale právě tato složitost jmen, míst, přezdívek, různých jazyků a jejich vývoj, různá označení pro stejné místo, ale měnící se v čase a u různých národů apod., co Tolkienovu světu dodává tak neuvěřitelnou živost (jen Túrin je postupně označován asi desítkou jmen a přízvisek). Jakmile by vše bylo příliš přímočaré, jednoduché, vypadalo by to jen příliš uměle vytvořené. Takto tyto příběhy mají vše pro to, abychom je mohli pokládat za opravdové příběhy z minulosti nebo minimálně za reálné mytologie. Většina autorů by se spokojila s tím, že ve svém světě mají trpaslíky, elfy a lidi. Tolkien ve svém světě elfy dělí na Eldar, Sindar, Noldor, Avari, Teleri, Falmari, Vanyar... a mnoho dalších skupin, totéž samozřejmě platí pro lidi a trpaslíky. Ano, je často složité se ve všech místech a jménech vyznat, ale je to zcela jako když jsme poprvé slyšeli o Diovi, Héře, Héfaistovi, Athéně, Héraklovi, Midasovi, Kirké, titánech, gigantech, satyrech, najádách, harpyjích apod. nebo když se učíme opravdovou historii - ta je také plná nám zprvu neznámých jmen, v nichž se musíme vyznat, pokud chceme pochopit historické události.

Za sebe skládám obrovský hold oběma Tolkienům, otci za to, jak neuvěřitelně propracovaný a do sebe zapadající svět dokázal vytvořit, a synu za to, jak neskutečně pilnou prací dokázal redigovat ohromné množství textů z otcovy pozůstalosti, díky čemuž si tato jedinečná díla můžeme vůbec vychutnávat.

5 20.08.2023

Božská rovnice aneb svatý grál fyziky. Pokud vás nechává chladným honba tisíců fyziků za teorií všeho, tuto knihu vynechte. Pokud vám takové pátrání přijde naopak nesmírně vzrušující, protože implikuje naši schopnost porozumět celému vesmíru, a to nejen JAK vznikl a funguje, ale i PROČ, pak je přesně pro vás. Kaku srozumitelně postupuje po malých krůčcích a popisuje historii pátrání po nejhlubší podstatě reality, objevování všech základních sil ve vesmíru, těžkou hlavu atomových fyziků, kteří se topili v záplavě subatomárních částic v marné snaze jim porozumět, než se z nich vyloupnul standardní model, věnuje se kvantové teorii, přibližuje teorii relativity, vysvětluje význam prací autorů takových jmen jako Einstein, Schrödinger, Dirac, Planck, Feynman a mnoho dalších. Přes mnoho kotrmelců během fyziky 20. století dospíváme k teorii strun, kterou Kaku coby jeden z hlavních propagátorů pochopitelně pokládá za cestu vedoucí k oné božské rovnici. Ať jí je, či nikoliv, cesta je to rozhodně napínavá a zajímavá.

5 12.08.2023

Tahle kniha se mi od autora líbila nejvíce po Šelmě (přečtenou mám celou sérii Naturalista a první dva díly se Sloan). Měl jsem tu zase onen dobrý pocit tajemna a mystična, jako v Hračkáři, ale... jako vždy jsem byl zklamaný z konce. Co mi u autora vadí, je to, že on dokáže vytvořit atmosféru, vybudovat příběh o nesmírně inteligentním zločinci (jako v této knize), ale pak jako by se lekl, že se blíží jeho obvyklých 300 stran a narychlo honem musí uplácat nějaký konec, takže ten superinteligentní padouch udělá nějakou superNEinteligentní chybu a je rychle a trapně zpacifikován. Osobně bych dal přednost tomu, kdyby se Mayne věnoval jedné sérii, nebo kdyby knihu napsal například na 500 stran, ale vyšperkovaných, anebo aby jednoho padoucha naháněl několik knih. Teď jsem ve fázi tak 50 na 50, zda mám pokračovat s jeho dalšími knihami, nebo ne a netroufám si odhadovat výsledek...

5 10.08.2023

(SPOILER) Po Šelmě, která mě nadchla, jsem logicky pokračoval i Hračkářem, který se mi také líbil, ale už méně. Především jsem ale na knize oceňoval jejího tajemného ducha, ono zapojení duchařské atmosféry, kdy Mayne vykresluje padoucha jako fantoma z jiného světa, ale Cray pochopitelně ví, že je z masa a krve. A to, co mě bavilo na Šelmě, ta hra kočky a myši, tady bylo příliš krátké, odhalení pachatele příliš rychlé a hlavně vypořádání se s ním, to jsem zůstal konsternovaně hledět, jestli se to opravdu stalo, a já tu pasáž vážně přečetl správně a Theo ho jen tak na místě zastřelil. Jinak opět oceňuji zapojení nezvyklých vědeckých metod.

5 09.08.2023

Mé první setkání s mistrovským Lovecraftem a mistrovskými Carusovými atmosférickými ilustracemi. Vzpomínám, jak jsem četl ve svitu svíčky ve dvě v noci. Jednoduše paráda. Už jen ten samotný úvod, popisující neutěšenou krajinu s mrtvými stromy, podivnými kopci, polorozpadlými chatrčemi, obývanými incestními venkovany, jimž je radno se vyhýbat, je k nezaplacení. Pro mě jeden z nejlepších úvodů knihy, který jsem kdy četl, protože jsem byl okamžitě pohlcen a Lovecraft mě vtáhl do svého zvráceného světa plného nepojmenovatelných a nepředstavitelných děsů, které lidská mysl není schopna pojmout...

5 09.08.2023