zedir
přečtené 88
Asertivně do života
1994,
Tomáš Novák
Knihu jsem dostal doporučenou, ale vůbec mi nesedl její styl a s lecčím jsem nesouhlasil. Autoři vybízejí k rozlišování mezi asertivitou a agresivitou, ale jakkoliv zdůrazňují, že musíme být klidní, tak zrovna "gramofonová deska" bude vždy působit agresivně. Některé testy byly nepoužitelné (např. č. 2, kdy máme zaznamenávat, kolikrát za uplynulý měsíc se stala nějaká situace a jak jsme se při ní cítili, přičemž těžko můžu popisovat, jak jsem se cítil, když jsem u většiny situací neustále psal, že se nestala, ale chyběla bodová varianta této možnosti). Velká část fiktivních a názorných učebních dialogů působila moc uměle a nereálně. "Otevřené dveře" mi nepřijde jako vhodná taktika, jak reagovat na neoprávněnou kritiku, vždyť jen ustupuji potížistovi, který bude utvrzen ve své "pravdě", což se mi zaručeně vrátí i s úroky, protože potížistovi stoupne sebevědomí. Když něco nesplníme, nemáme se vymlouvat na vyšší moc (třeba zpoždění dopravy), jakkoliv relevantní naše omluva je. Místo toho se máme omlouvat, ano, udělali jsme to špatně, mrzí mě to... U některých pasáží jsem nechápal, co je pointou. Ne, prostě a jednoduše jsem si z knihy nevzal téměř nic, protože jsem tam neviděl téměř nic, co by bylo v reálném životě použitelné.... celý text
Písař Bartleby
1990,
Herman Melville
Vzpomínám, jak mě při čtení povídky upřímně překvapilo její až existenciální ladění a připomínalo mi Kafku, což je už co říci, protože Kafkův styl je tak specifický, že neexistuje autor, k němuž bych ho přirovnal. Podobně jako Bílá velryba i Písař Bartleby v sobě obsahuje více, než by se na první pohled mohlo zdát, a Melville zřejmě opravdu předběhl svou dobu.... celý text
Húrinovy děti
2007,
J. R. R. Tolkien
Tolkien tu stvořil lyricko-epickou antickou tragédii se vším všudy - prokletí rodu, jakkoliv se snaží aktéři prokletí vyhýbat, vždy mu jen vyjdou vstříc; zásahy vyšší moci, incest z neznalosti, hořký a tragický konec, sebevražda aktérů, kteří zjistí hroznou pravdu. Túrin Turambar je jedna z nejtragičtějších postav celého Tolkienova světa, kterého na každém kroku pronásleduje kletba uvržená Temným pánem Morgothem na Túrinova otce Húrina a celý jeho rod. I když jsem ve zkrácené podobě tento příběh četl v Silmarillionu a věděl, jak vše skončí, stejně jsem knihu četl se zatajeným dechem. Četl jsem ji pomalu a vychutnával si každý básnický obraz (čemuž napomáhá perfektní překlad), kterým Tolkien šperkuje celý příběh, a také proto, abych se neztratil v záplavě jmen a míst, i když jsem již měl leckteré zažité právě ze Silmarillionu. Je to ale právě tato složitost jmen, míst, přezdívek, různých jazyků a jejich vývoj, různá označení pro stejné místo, ale měnící se v čase a u různých národů apod., co Tolkienovu světu dodává tak neuvěřitelnou živost (jen Túrin je postupně označován asi desítkou jmen a přízvisek). Jakmile by vše bylo příliš přímočaré, jednoduché, vypadalo by to jen příliš uměle vytvořené. Takto tyto příběhy mají vše pro to, abychom je mohli pokládat za opravdové příběhy z minulosti nebo minimálně za reálné mytologie. Většina autorů by se spokojila s tím, že ve svém světě mají trpaslíky, elfy a lidi. Tolkien ve svém světě elfy dělí na Eldar, Sindar, Noldor, Avari, Teleri, Falmari, Vanyar... a mnoho dalších skupin, totéž samozřejmě platí pro lidi a trpaslíky. Ano, je často složité se ve všech místech a jménech vyznat, ale je to zcela jako když jsme poprvé slyšeli o Diovi, Héře, Héfaistovi, Athéně, Héraklovi, Midasovi, Kirké, titánech, gigantech, satyrech, najádách, harpyjích apod. nebo když se učíme opravdovou historii - ta je také plná nám zprvu neznámých jmen, v nichž se musíme vyznat, pokud chceme pochopit historické události. Za sebe skládám obrovský hold oběma Tolkienům, otci za to, jak neuvěřitelně propracovaný a do sebe zapadající svět dokázal vytvořit, a synu za to, jak neskutečně pilnou prací dokázal redigovat ohromné množství textů z otcovy pozůstalosti, díky čemuž si tato jedinečná díla můžeme vůbec vychutnávat.... celý text
Racek
1984,
Richard David Bach
I když není Malý princ pohádkou pro děti, Jonathan Livingston Racek mi přišel tak trochu jako Malý princ pro starší. Malého prince zbožňuji, ale Racek mi moc nesedl, jakkoliv jsem si přál, aby se mi líbil, protože mi ho vždy všichni doporučovali. Hlavní myšlenky jsou jasné - naslouchat svému vnitřnímu hlasu, který nás povede na cestě k dokonalosti, za štěstím; nenechat se semlít davem a konformitou; jít si vždy za svým, neklást si žádné meze a být volný a svobodný, k čemuž nepotřebujeme nic božského či ďábelského, stačí se jen obrátit do svého vlastního nitra, a vnímat sebe jako myšlenku, která osvobozena z těla nezná žádné hranice v prostoru a čase. Myšlenky určitě dobré, jen jsem měl trochu problémy se stylem, kterým byly podány. Nejvíce na mě ale zapůsobila čtvrtá kapitola, v níž Hejno již přijalo svobodu a objevy Jonathana, ale stejně jako byly nepřístupné pro Hejno kdysi, protože jeho způsoby zavrhovalo a vyhánělo a byli příliš slepí, aby je viděli kvůli své materiálnosti, postupně se stávají znovu slepí, ale tentokrát tím, jak kolem těchto obyčejných neobyčejných poselství vytváří posvátnou a božskou auru, která jim brání vnímat cokoliv jiného a uvědomit si, že tuto auru mají sami v sobě a že Jonathan nebyl ničím výjimečný. To byla pro mě nejhezčí část knihy. Lze ji chápat nejen jako podobenství s naším světem a společností, ale také i jako vývoj různých náboženství a ideologií, které se dalším vývojem jen čím dál tím více vzdalují od původního poselství, protože dochází k neustálému zkreslování jeho podstaty.... celý text
Volání netvora
2017,
Patrick Ness
Nádherná kniha i film. Nejdříve jsem viděl film (neměl jsem představu, o čem film je, domníval jsem se, že se jedná o nějakou fantasy) a poté jsem se pochopitelně rozhodl, že si musím přečíst i knihu. I když jsem tedy věděl, jak vše dopadne, ani trochu to neubíralo na čtivosti a myšlence díla. Oceňuji, jak Ness dokázal na takovém malém rozsahu realisticky vykreslit všechny pocity, které Conor a jeho okolí zažívali. Nechuť přiznat si pravdu; strach, vztek, bezmoc, naději, lásku, lítost, sebedestruktivní jednání, stud, touhu po trestu; přátelství, touhu být vidět i pravý opak; (sebe)výčitky, smíření. Netvor tu působí jako metafora Conorova podvědomí, které za něj rozhoduje, jedná a snaží se jej dovést k přiznání pravdy, že ve své noční můře svou mámu vědomě pustil, a této můře ji přenechal, protože si přeje, aby ta denní můra, v níž žijí, kdy očekávají nevyhnutelné, již skončila, jakkoliv má svou mámu rád a chce, aby žila a vše bylo zase jako dřív. Conor se však tak stydí za své myšlenky, které se mu promítají ve snech, že si je nechce v bdělosti ani připustit, jakkoliv si však přeje, aby za ně byl potrestán - ať už tím, jak se nebrání šikaně ve škole, nebo tím, že se snaží odvrhnout jediného přítele, kterého má. Conor prochází všemi pěti fázemi smutku, které se v něm coby 13letém klukovi neustále chaoticky prolínají: 1) popírání - nechce si připustit, že by jeho máma mohla umřít; už je jí lépe, nový lék určitě zabere... 2) vztek - má vztek na Netvora, že mámě nepomohl; má vztek na sebe za svou noční můru zrcadlící jeho přání, které si nechce připustit; na spolužáky, kteří si jej (ne)všímají; na babičku, jejíž přítomnost znamená, že mámě je hůř; na tátu, který žije za oceánem a samozřejmě má vztek na mámu, která onemocněla, která mu "lhala", že se všechno zlepší... 3) smlouvání - víra v nové léky; souhlas, že bude poslouchat Netvorovy příběhy, protože očekává, že Netvor na oplátku pomůže mámě; prosby, ať nemusí vyprávět čtvrtý příběh a vyslovit nahlas svou noční můru 4) deprese - předposlední návštěva mámy v nemocnici, kdy si naplno uvědomuje nevyhnutelnost její smrti, jakkoliv si ji stále nechce připustit a vyslovit nahlas, jako by ji takto mohl zvrátit 5) smíření - jeho příběh vyprávěný Netvorovi, kdy poprvé nahlas přiznává, že si přeje, aby to vše už skončilo; přiznává, že mámu ve své noční můře úmyslně pustil; další motiv smíření je s jeho babičkou, kdy si uvědomuje, že ona prožívá stejné pocity jako on a nakonec smíření u umírající mámy v nemocnici, jíž jen říká, že nechce, aby umřela, ale konečně to dokázal vyslovit, dokud ještě oba měli čas - právě proto jej Netvor donutil k vyprávění čtvrtého příběhu, jinak by si Conor své odmítání a promeškání vyčítal celý život Opravdu oceňuji hloubku a vztahy mezi jednotlivými postavami (zvlášť, když uvážíme, že se jedná o knihu určenou primárně pro mladší čtenáře), které dokázal Ness zapracovat do tak krátkého příběhu, kde kromě "dialogů" Conora a Netvora jiných zase tolik není. Když ale mezi nějakými postavami jsou jakékoliv interakce, skvěle dokreslují celou atmosféru knihy. Níže jsem si přečetl v komentáři, že v knize chyběla naděje. Podle mě tam však je a až nakonec pohasíná, tak představuje bohužel smutnou realitu života, kdy naše příběhy často nekončívají dobře. Já byl o rok mladší než Conor, když stejná nemoc zabila mého tátu, takže o to knihu vnímám ještě intenzivněji a opravdověji, protože se dokážu vžít do Conorových myšlenek, ať jsou jakékoliv. Oproti Conorovi jsem však onu poslední fázi smíření nestihl a dodnes si říkám, co by kdyby... Na knize také oceňuji, že se v žádném případě neuchyluje k nějakému strojenému hraní na city, ale působí opravdově, jednoduše, upřímně - a proto tak jedinečně.... celý text
Poutníkem po Středozemi: Skici z cesty ze Dna Pytle až do Mordoru
2022,
John Howe
Nádherná kniha sloužící trochu jako encyklopedie a dějepisné povídání o Ardě, Beleriandu, Středozemi, Temných pánech, Valar apod., ale hlavně jako pastva pro oči plynoucí z množství úžasných ilustrací a kreseb jednoho z posvátného triumvirátu Tolkienových ilustrátorů, a to Johna Howea (zbylí dva Alan Lee a Ted Nasmith).... celý text
Tolkienovy bitvy
2019,
David Day
Moc jsem si přál, aby se mi tato řada líbila, ale zatímco obálky jsou zpracované pěkně, vnitřek pokulhává, za mě vyloženě odbyté jsou mapy a leckteré podivné ilustrace. Z celé řady pro mě je nejslabší právě tento díl, ale ostatní jsem ještě nečetl, jen si prohlížel a zdálo se mi, že jsou lepší. Hlavně si ale myslím, že sérii by bylo lepší zestručnit, dát pevnou vazbu a dát např. do dvou svazků o větším stránkovém i rozměrovém formátu (Tolkienovi fanoušci by si je koupili spíše než šest nynějších dílů s kolísavou kvalitou).... celý text
Bestiář
2003,
Luboš Antonín
Kniha plná nádherných dobových ilustrací, ale často byly některé alchymisticko-filozoficko-symbolické přesahy vnímání určitých bytostí bez nějakého bližšího přiblížení laikovi až příliš složité a neuchopitelné. Ocenil jsem ale například i heraldické zmínky a význam jednotlivých bytostí na tomto poli.... celý text
Bílá velryba
1956,
Herman Melville
Bílé velrybě se přezdívá "encyklopedie velrybářství" a Melville opravdu takovou knihu stvořil. Mnoho stran do nejmenších podrobností popisuje odpornou a nebezpečnou práci velrybářů, k čemuž Melville využil svých osobních zkušeností z první ruky. Mnoho lidí kvůli těmto popisům knihu odloží, sráží hodnocení nebo ji kritizuje, ale já tyto popisy bral jako nutnou součást, díky níž mnohem více zazáří nejrůznější Melvillovy hrátky se slovy, filozofická zamyšlení a přesahy, alegorie či hlavní motiv knihy, a to Achabova posedlost po pomstě Moby Dickovi. A i když se hlavní děj odehrává posledních asi 30 stran, kniha jako celek mě opravdu bavila, právě pro svou mnohem větší hloubku a vrstevnatost, než by se na první pohled mohlo zdát. Ke knize se určitě chci někdy vrátit.... celý text
Aforismy
1968,
Franz Kafka
Na Kafkovi oceňuji jeho neuvěřitelnou schopnost vyjádřit myšlenky, které rozvádí ve svém "velkém" díle (absurdnost, nespravedlnost, bezpráví, existenciální hrůza apod.), popsat i jen jednou větou, která je však tak trefně napsaná, že nám dá mnoho podnětů k zamyšlení a filozofování, co tím chtěl Kafka říci. A Kafkův styl je tak specifický, že každý si může jeho výroky a díla vykládat zcela jinak. "Pravá cesta vede po laně, které není napnuto ve výši, nýbrž těsně nad zemí. Zdá se být více určeno k tomu, aby se o ně klopýtlo, než aby se po něm přešlo". "Z určitého bodu již není návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnout". "Kontakt s lidmi svádí k pozorování sebe sama". "Můžeš se vyhnout utrpení světa, to je ponecháno tvé svobodné vůli a odpovídá to tvé přirozenosti, ale možná, že právě toto vyhýbaní je jediným utrpením, kterému bys mohl zabránit".... celý text
Amerika
1962,
Franz Kafka
Nemám rád překlad "Amerika", protože tento název nesděluje vůbec nic. Zato naopak "Nezvěstný" sděluje typický motiv veškerého Kafkova díla - člověk ztracený v nějakém obludném aparátu, ať už byrokratického či společenského rázu. Je to typický Kafka se vším všudy, s absurdností se setkáváme na každém kroku, ale zde celkové vyznění díla nebylo tak temné a depresivní jako například v Procesu nebo Zámku, které na mě obojí zapůsobily mnohem více, podobně jako mnoho krátkých Kafkových textů. Každopádně určitě stojí za přečtení a také mám v plánu se ke knize vrátit.... celý text
