VikyKleinik komentáře u knih

(SPOILER) První díl Vzpomínky na Zemi, Problém Tří Těles, je brán poměrně ze široka, což obecně neberu jako žádný problém - vlastně je to devíza literatury a taky platí; čím větší build-up tí silnější pay-off.
Pozornost je ovšem soustředěna hlavně na záhadu a to já nemusím. Proto třeba nemám rád detektivky, kde byl (často off-screen) spáchán zločin a já bych měl celou dobu jevit zájem o to, who done it, ačkoliv je mi to fuk, k oběti jsem neměl žádný vztah a sledovat, jak se detektiv nimrá v důkazech a svědectvích mě fakt netankuje. Raději dávám pozornost tomu, co mě baví svými postavami, humorem a tématy/myšlenkami, než abych byl tažen na tom, kdo to udělal.
V PTT se před čtenářem postupně rozplétá, oč jde. Postavy slouží hlavně onomu rozplétání záhady a osobnostně zůstávají spíše opomenuty; nejsou moc zajímavé, což je škoda, protože každý příběh funguje lépe, když je čtenář/divák/posluchač více zainteresovaný do postav, které ho tím příběhem provází. Tenhle příběh (který je úvodem trilogie), drží čtenáře právě onou záhadou. Autor vybudil ve čtenáři zvědavost o to, co se děje, k čemu děj dospěje, co je před námi ukryto. Někteří vypravěči umí dobře hrát na tuhle strunu a udržet si tak zájem, ale pokud nenabídnou mnoho jiného, tak je to trochu dvojsečné. Já si kupříkladu řekl, že to jako bylo svým tématem a nějakými fyzikálními teoriemi relativně zajímavý, ale asi ne tolik, abych takhle zpětně uznal, že to stálo za 440 stran/13h pozornosti.

Co se týká děje, který je o kontaktu mezi dvěma vesmírnými civilizacemi a následné snaze té cizí si podmanit tu naši, respektive důvodech, proč jsou k tomu Trisolarané nuceni. Jak ale říkám, tohle je jen úvod a v této knize se "hra" pouze rozehraje. Každopádně Trisolaranská situace je taková, že se vyvinuli uprostřed trojhvězdí Alfa Centauri (proto ten problém tří těles), které jim poskytuje velmi nepříznivé podmínky k životu a já si říkal, že bych raději sledoval to, jak se jejich společnosti vyvíjí, jak zanikaj, jak se snaží přežívat, než abych rozplétal záhadu o tom, proč lidi na Zemi začali vidět odpočet, který jiní lidé nevidí, a na konci dostal fyzikální vysvětlení, že mimozemská civilizace, dokáže promítat na sítnici obrazy dle své libosti, protože... No prej to má základ v nějaké teorii, ale já to nepochopil a nedokážu to vysvětlit. Asi bych se tím musel více zabývat a snažit se tomu porozumět, ale nevím, k čemu by mi to bylo, takže tu motivaci nemám. Pokud člověk není zrovna nadšenost do fyzikálních teorií, s nimiž autor hojně operuje a o něž se opírá, tak si může odečíst další potencionální potěšení, které kniha asi může nabízet.

Také; jako poslouchač audioknihu, jsem měl problém rozeznávat, kdo je kdo, protože čínská jména mi zní podobně a musel jsem tedy nahlížet do seznamu postav, který jsem si našel na netu. To je ale ovšem moje chyba.

6 24.04.2024

Já to poslouchal během práce s tím, že jsem věděl, že to bude lehká látka a byl jsem zvědav, co mi to nabídne, a teď mohu říci, že je to prakticky bezpředmětné a že nevím, proč by tomu měl někdo věnovat pozornost (13h). To říkám jako velký fanda filmové série Alien.

Příběh této knihy je naroubovaný mezi 1 a 2 díl filmu (čímž je i autor limitovaný) a stylově je to posazené taky někam na pomezí mezi hororovou jedničkou, v níž je postupně lovena skupinka vesmírných dělníků na vesmírné lodi a dvojkou, kde si drsní a ozbrojení vojáci klestí cestu mezi hromadou vetřelců v prostorách bývalé lidské kolonii na cizí planetě.

Problém je, že tahle kniha po všech těch filmech nemůže sázet na nějaké mysteriózno a akce v literatuře nemá ani zdaleka takové grády jako ve filmu nebo videohře. Tím ovšem neříkám, že akce v Cameronových Aliens byla dobrá - nebyla.
Probuzení samozřejmě nemá ani žádnou tematickou hloubku a příběhy postav taky nejsou nikterak pozoruhodné.

Takhle kniha je jednoduše brak vozící se na slávě jedné značky. Nekteří na to přistoupí a budou rádi, že můžou v tom světě strávit ještě více času, ale chci spíše kvalitu, když už mám něčemu věnovat čas a pozornost.

Druhé Palermo je o něco méně strhující než první díl, který by měl bohatě stačit otevřené mysli pro pochopení toho, proč je Babiš (potažmo jeho ANOfert) nevolitelný i k zvědomění souvislostí.

Druhý díl je více faktografický a Kmenta se v něm věnuje kmotrovi Faltýnkovi (babišově pravé ruce), kauze Stoka (ovlivňováním zadávání veřejných zakázek na Správě nemovitostí Brna-střed) a palermu na dopravě. To vše v kontextu Babišovo původního rámování hnutí ANO jakožto protikorupčního. Ukazuje se, že za Babiše je ta korupce větší, což není tím nejhorším. Nejhorší je, že přes všechnu tu zhovadilost, lži a zlodějnu je Blbiš neodvolatelný a jeho voliči (důchodci) mu ty lži stále baští jak bábovky, protože ho vnímaj jako svého spasitele. Přitom 20. století nás mělo skrze své diktátory (případně Herbertovu ságu Duna) naučit, že poddávat se domnělým spasitelům je cesta do pekel.
Dříve byli politici buď vykroužkováni u voleb anebo museli odstoupit. Babišova sekta však není demokratickou stranou, nýbrž politickou silou, která má sloužit pouze jemu a jeho obchodním zájmům. Neexistuje tedy, že by ho strana vypekla, když tam má jenom bezskrupulózní kariéristické sluhy.

Závěrem chci panu Kmentovi poděkovat, že nám ty informace takhle uceleně zprostředkovává.
Dodávám už jen, že se mi to četlo lépe než Boss Babiš, v němž jsem se ztrácel.

07.04.2024

Povinná četba každého Čecha (zvlášťe pak toho, kdo politiku moc nesleduje nebo dokonce voličem ANO). Jsem totiž přesvědčen, že kdyby si třeba jen tuhle knihu přečetli ti jeho voliči, kteří jsou třeba jen trošku nakloněni jinému názoru, tak by museli uznat, že Babiš jim reálně nijak nepomáhá.

Babišovo Palermo mapuje Babiše od jeho vstupu do politiky, ale dotýká se i věcí, které podrobněji rozebírá kniha Boss Babiše, která mapuje, jak Blbiš k penězům přišel před tím, než se do politiky dostal. Tahle kniha se navíc poslouchá/čte podstatně lépe, protože není tak informačně zahuštěná jako Boss, kde se Kmenta prohraboval každým jedním detailem v kontextu komplikovaných kauz, což sice má svou hodnotu, ale mě to ubíjelo a ztrácelo, protože dokážu snadno prokouknnout, že je Blbiš křivák a nepotřebuju se takhle prohrabovat nějakou jeho komplikovanou korupční kauzou.

Palermo je tedy čtivěji napsáno a lépe podáno, což je nejspíš dáno předmětem zkoumání.
Kmenta odkrývá rozpory mezi tím, co Babiš tvrdí a za co tvrdí, že bojuje a tím, jaké je skutečnost. Dotýká se i různých větších či menších kauz, podvodů, projevů, trapasů i momentů, kdy z Babiše spadne fasáda usměvavého dědy z lidu a bojovníka proti korupci, načež se projeví onen hrubý gauner a mafián. Skrze toto všechno Kmenta odkrývá něco z pokřiveného vnitřního světa našeho sebestředného sektáře, prolhaného gaunera a zlodějského oj*bávače (- všechny typy přívlastky dokonale sedí).
Také ale odkrývá něco ze smýšlení jeho voličů. To vše slušně a s velkým pochopením i vhledem. O tom samotném by samozřejmě šlo taky napsat samostatnou knihu, ale Kmentovi se daří sem tam vytušit něco podstatného z jejich vnímání.
Tím vším se kniha stává poměrně plnohodnotným pojednáním na téma Babiš. Druhý díl je ještě přede mnou, ale tento první snad již poskytuje vše podstatné pro ty, kteří chtějí vědět, ale nepotřebují se nechat zahltit všemi podrobnostmi.

3 21.03.2024

Třetí díl ságy se svou rozkročenou strukturou a množstvím "hráčů" v příběhu opět přibližuje prvnímu dílu a podle mě je stejně dobrý. Čtvrtý díl je pak zase podobný druhému.
Z těchto, které jsem četl, jsou liché díly dějově více strhující, protože v nich dochází k dejinným změnám v impériu a sudé díly, které jsou komornější, stáví na akcích předcházejícího dílu a tematicky rozvíjí jejich důsledky.

3 18.03.2024

Filmová adaptace je tak dobrá i proto, že tato kniha je napsaná tak, že ji lze velmi snadno lze převést do jiného médie (narozdíl třeba od Duny). Nemám k tomuto neo-westernu moc co nového říci, páč kniha je prakticky totožná s filmem (resp. film je stejný jako kniha - akorát že film je prostě ještě působivější díky hercům, obrazu a zvuku.)

1 18.03.2024

Dal bych 5/5, kdyby druhá půlka knihy byla stejně obsahově zajímavá a strhující jako ta první. Etzler sice podal mimořádně hodnotnou zprávu o Číně - zemi, z níž musí být na blití každému člověku se smyslem pro spravedlnost a odporem k nesmyslné buz*raci - ale od půlky se mu to trochu rozředí, protože příliš popisuje věci, které čtenáře nemusí moc zajímat (třeba to, jak je nadšen z hor nebo jak bloudil z tibetské náhorní plošiny do Pekingu). Chápu sice, že se chtěl vypsat, ze svých prožitků, ale pokud moc nerozebíral vztah s Barbarou, která ho do Čína přitáhla (ač by mohl, protože na vztazích se ukazuje mnohé zajímavé a na začátku stejně propálí, že v posteli nebyla moc dobrá a v závěru zhodnotí, že ten vztah byl dysfunkční), ale jako čtenář prostě ocením to, co pro mě má nějakou informační hodnotu. Nemám rád, když autor maří mým časem, ale vzhledem k tomu, že valná část knihy mi dala hodně, tak mu horší druhou půlku promíjím a děkuji za velké obohacení o tamním útlaku jako i za vhled do tamnějších poměrů.

Často jsem během poslechu audioknihy uvažoval nad tím, jestli je horší Čína, Rusko nebo Severní Korea.
KLDR je nejuzavřenější zemí a v jistém slova smyslu nejnebezpečnější. Obyčejný člověk musí každý den řešit jenom základní přežití a nedostatek, nemůže nikomu věřit a když si postěžuje nebo se nějakou prkotinou znelíbí režimu, tak může zemřít.
Z Číny a Ruska lze aspoň svobodně odjet (pokud máte prostředky). Když však zůstanete v Číně, tak se dobře najíte asi si furt budete moci snadněji přijít k lepším penězům než v usku nebo KLDR. Ovšem platí, že opět nelze hanit režim a diktátora, ačkoliv všechny tyto zemi jsou naprosto zkorumpované a na státní správu se nelze vůbec spolehnout - respektive je lze spolehnout jen na to, že s vámi vyj*bou. Pokud budete muset pít nebo dýchat nějaké jedy nebo vám dítě umře pod zřícenou školou, protože provinční vláda zpronevěřila pěníze na výstavbu a postavila budovu levně, tak nečekejte, že vám někdo pomůže. V těchto zemích vládne jenom právo silnějšího. Čína vás má také asi víc pod palcem díky té technologické vyspělosti, ale v Rusku jste zase v zajetí bídy a té obrovské dálavy a nezkrocené přírody. Říkám si však, že kdybych toho měl už dost, mohl bych se naučit lovit, načetl si něco o houbách a bylinkách a odešel žít do lesa.

Dále jsem uvažoval, jak by ty Čínský komouše šlo sundat.
Řešením je odjet do zahraničí (pokud jsou na to prostředky a vůle) anebo se přestat nerozmnožovat a nedávat jim další lidi, na nichž se budou moci přiživovat. Když však lidé žijí v bídě a zmaru, tak dítě může být jistým prostředkem ke štěstí, ale přivést ho do takového světa je jistě sobecké. Jestliže by se však nízká a střední střída přestala rozmnožovat, tak by těm komárům neměl kdo stavět města a dotovat ten jejich marazmus a ještě na to doplácet. Pokud by ale vláda zaznamenala, že jí dochází "lidské zdroje", tak by její policie chytala vesničany, vymasturbovávala muže a inseminovala ženy. Vůbec by mě to nepřekvapilo.
Chvílema jsem byl každopádně frustrován tím, jak si obyčejní Číňané nechávají kálet na hlavy (Etzler píše, že umí trpět) a člověk si skoro až říká, že když umí trpět tak taky trpět budou. V takový zemi tolik ochota trpět je ochotou jít na ruku svým nepřátelům. To mě vede k poslední úvaze o fatalistické občanské neposlušnosti. Kdyby si normální lidé řekli: "Už dost! Už nebudu pít rakovinotvornou vodu a dýchat saze! Už nebudu držet hubu a krok!" a vzali do ukou nože a vidle (nebo aspoň zatnuly pěsti) vyrobily bomby, zápalné lahve a bezohledu na vlastní přežití a útočili na každého poldu a komoušského politika, tak by sice mnoho zemřelo v boji, ale z toho mordoru by se vykoupili. Lidi si ale zvyknou na leccos a pud sebezáchovy je velkým spoluhráčem totalit.

3 09.02.2024

Moliérovi hry bývají dramaticky poměrně schématické, ale vůbec to nevadí, když děj obsahuje zábavné postavy. Takovým příkladem je třeba Lakomec, což je hamižnej dědek, kterej si myslí, že ho každej chce jenom ošidit, a tak na každého útočí. To shledávám dost humorným.
Misantrop je zas cynik, což je jaksi širší rys, intelektuálně bohatší rys než úzké a přízemní lakomství. Dialogy tam jsou nejkvalitnější a tematicky nejbohatší.
Tartuffe je však spíše otravný než zábavný. Vystupují tam postavy, které jsou svým způsobem vyj*bané, ale z té jejich vyj*banosti pramení spíše frustrace než humor. Situace je totiž taková, že pán od rodiny k sobě vezme muže, Tartuffa, kterého shledává ušlechtilým, protože má plnou hubu Boha a vznešených řečí, kterým otec fanaticky propadl, což Tartuffovi umožňuje parazitovat. Rodina se otci snaží vysvětlit, jaký je Tartuffe pokrytec, ale je to boj, k jehož rozhřešení spěje děj.
Máme zde tedy pokrytce a zaslepeného panovačného otce od rodiny, která je jeho stupiditou utiskována. Moc jsem se tedy nebavil. Naopak mě celá ta situace jen otravovala.

1 06.06.2023

Tehdy to pro mě bylo velmi útrpné. Nikoli kvůli obsahu, nýbrž kvůli slohu, na nějž jsem se nedokázal naladit. Přišlo mi to takové stroze popisné, nenořící se do nitra postav. Kvůli tomu jsem se tou knihou pronudil a zaklapl jí s tím, že konec je stejně vyprázdněnej jako zbytek. Nebylo tam pro mě, čeho se chytit, ale uznávám, že to byla má chyba. Po letech jsem narazil na nějaké interpretace a musím říct, že tam je řada zajímavých témat mezi řádky, ale já to tehdy neobjevil, protože mě ta kniha prostě obtěžovala, čímž do mě její rozměr nikterak neprostupoval. I teď po letech si však stále myslím, že bych si Krvavý Poledník neužil, protože mi prostě nevyhovuje ten zvláštně odměřenej styl psaní. Hrozně rád bych to však chtěl vidět zfilmované...

1 28.04.2023

Teatrální nuda. Líbilo se mi pouze tři momenty.
1. Jak zdegenerovaný a proradný Richard III. popisuje na začátku sám sebe.
2. Jak manipuluje se ženou, jíž zavraždil manžela.
3. Jak uvědoměle popisuje svou proradnost, zákeřnost a faleš.

Zbytek mě docela otravoval. Hromada postav přibíhá a odbíhá, přitom zajímavá není žádná. Snad teda kromě toho Richarda III., ač ani zde nemůže být řeč o nějaké psychologii, páč on si na začátku řekne, že půjde přes mrtvoly za mocí, protože mu příroda nenadělila zdravé a hezké tělo a mnohá potěšení jsou mu tak odepřena. Od té doby se protagonista pro prodírá k moci, což ale ve výsledku není ani zdaleka tak zajímavé, jaké by být mohlo. Koncept mocichtivého degeneráta je totiž skvělý, ale po většinu doby se děj topí v monotónnosti. Kvůli nudě mě přestalo zajímalo, co se tam odehrává a jak to skončí. Po čase mi začal i onen vytříbený jazyk připadat otravný svou teatrálností. A on teatrální je, vím. Je to ostatně divadelní hra. Moliérova Misantropa třeba ale zbožňuji.

1 15.03.2023

Obsahově hutné, pečlivě rozvrstvené a rozvážně napsané.
Duna vyžaduje pečlivější čtení. Když jsem ji prvně poslouchal jako audioknihu při práci, docela jsem se v ní ztrácel, ale později jsem se k ní vrátil a docenil její kvality.

Jedná se asi o první fikční svět, jehož kouzlu jsem propadl. Filmovou trilogii Pána Prstenů jsem si velmi užil, ale nikdy mě toliko nezaujal lore. Seriálová Hra o Trůny mě bavila kvůli postavám a ději a víc informací o různých náboženstvích nebo historii jsem si nezjišťoval.
Duna však nemá moc charismatické postavy. Nemám pocit, že by si je čtenář mohl příliš oblíbit. Například Duncan Idaho (kterého hrál ve filmu Jason Momoa), zde není prakticky vůbec povahově vykreslený a jeho oběť nemá žádný emocionální náboj. Neříkám však, že postavy nejsou zajímavé nebo že neprožívají zajímavé události. Obojí by byla lež. Problém je v tom, že se s nimi čtenář prostě příliš nesžije. Herbert zkrátka neumožnil čtenáři se k postavám více přiblížit. Vypravěč sice umožňuje čtenářovi nahlédnout do Paulových vizí a obavy z džihádu vedeném v jeho jméně...

"Někde v jeho budoucnosti si fanatické hordy jeho jménem klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zelený a černý atreidský prapor se stane symbolem teroru. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem Muad´Dib!"

...ale přesto mi nepřijde, že bych ho lidštěji poznal, že bych chápal, proč se zamiluje do fremenky Chani nebo co se myslí o jiných lidech, co ho odpuzuje, co ho přitahuje, co ho baví, co má rád a proč, jaký má smysl pro humor, po čem touží a co obdivuje a jaké malichernosti se třeba oddává... Postavy jsou spíše figurkami na šachovnici, které čtenář se zájmem sleduje proto, že tyhle figurky prožívají velké události a mění podobu a historii velmi působivého fikčního světa.
Právě ten fikční svět (jehož uvěřitelnost je skvěle vykreslována třeba i tím, že na začátku každé kapitoly Frank Herbert zanechal úryvek z fiktivní literatury) s řadou soupeřících frakcí a rozsah interesantních témat a motivů, jež mají značný přesah a odráží leccos toho, co nacházíme ve vlastní skutečnosti.
- ekologie (vykořišťování a bezohledná těžba nerostného bohatství)
- antropologie (kultura pouštního lidu)
- psychedelika (látka rozšiřující vědomí)

Duně jsem tedy propadl, protože mi přijde velmi zajímavá (nejen obsahově, ale i esteticky). Plný počet jí však nedám, protože mě to prostě dějově nesemlelo.

5 10.10.2022

Přemýšlet nad tou knihou mě baví více, než jí procházet procházet. Samotný protagonista Paul Atreides alias Muad´Dib alis Kwisatz Haderach je zde velmi zajímavě situován. Ve vizích budoucnosti prvního dílu viděl džihád...

"Někde v jeho budoucnosti si fanatické hordy jeho jménem klestí napříč vesmírem svou cestu plnou krve. Zelený a černý atreidský prapor se stane symbolem teroru. Zfanatizované pluky se budou vrhat do bitev s válečným pokřikem 'Muad´Dib!'"

...který už na začátku knihy 12 let běží. Kniha se však nijak nevěnuje tomu, jak fremeni postupují napříč vesmírem a jak Paul dostává hlášení o jednotlivých krocích jeho lidu a jak postupně začíná pochybovat sám nad sebou, nad svým místem, nad svým údělem... Takto bych rád, aby Herbert postupoval, protože bych spolu s Paulem mohl prožívat jednotlivé situace. My však vstupujeme do bodu, kdy džihád probíhá, Paulovi se to nelíbí, ale nemůže s tím nic udělat, někteří Fremeni se proti němu obrací a spiklenci ho plánují sesadit... Tohle celé už je v běhu a mi jen sledujeme, jak se to celé vyvine.

"Vytvořením této postavy Frank Herbert ukázal čtenářům odvrácenou tvář nadlidských schopností. Postavil vedle sebe téměř neomezenou moc a zároveň strach z jejího užití, vnitřní rozervanost a pocit, že žádný člověk nikdy nemůže být bohem, aniž by přestal být člověkem."

Mnozí čtenáři říkají, že Spasitel Duny není toliko dějově založeným počinem. Je prý více o vnitřním prožívání postav. Dílo s totiž odehraje v poměrně krátkém čase, ale já když nad tím uvažuju, nepadá mě, o kolik to mohlo být celé lepší, spletitější, hlubší a obecně větší. Námět je totiž perfektní, ale provedení mě tolik nebavilo. Abych se totiž do hloubky tohoto materiálu dostal a pocítil jeho spektákl, musel bych dostat velmi promyšlený a detailně vystavěný materiál. 200 stran je však málo a taky nelze mít protagonistu, božského imperátora vesmíru, který vidí skrz čas a prostor a přitom nevidím, že jeho milá dostává do jídla antikoncepci od žárlivé princezny a tak nemůže splodit následovníka trůnu. Frank Herbert se sice snaží v některých dialozích mezi postavami vymezit působnost Paulova jasnozřivého zraku, ale jak sám Paul říká: "Jak chceš vymezit něco, co nemá hranice?" Přesto ale tušíme, že to hranice má, když Paul nevidí, že jeho milá dostává antikoncepci. Případně i přítomnost navigátora gildy zamlžuje a Paul o tom vypoví před lidmi, kterým nemůže věřit (Irulán) , ačkoliv tuší, že se chystá spiknutí. Vymezování schopností by bylo hloupé, protože jakmile nepřátelé zjistí, že Paul nevidí za všechny závoje času a prostoru, tak by mohli hledat cestu...

Některé zásadní roviny se mi nezdály koherentní a pro čtenáře přesně vymezeny. Mně to vadí, protože nemám rád, když si autor vždycky vymyslí to, co se mu zrovna hodí. Generuje to nevěrohodnost, která mi znemožňuje dílu propadnout.
Přesto je celý námět díla velmi poutavý (ač už toliko ne jeho zpracování) a já jsem navnazen na třetí díl, Děti Duny, protože mě ta sága stále zajímá a chci vědět, jak bude Paulův příběh završen. Celé je to stále velmi zajímavé.

2 02.09.2022

Původně jsem na knihu hleděl trochu skrz prsty, protože mi takové ty prvoplánové knihy manipulativních technik pro prodejce aut a makléře (předsudky) přijdou poněkud pokleslé. To jsem nevěděl, do jaké knihy se to vlastně chystám. Caldini byl totiž profesor psychologie a marketingu, jehož těžkosti ze skutečnosti, že se stával obětí mnoho podomních projektů a souhlasil s odběrem časáků, které vlastně nechtěl, z něj udělal zájemce o studium vyhovění.

Oficiální text:
Robert Cialdini se více jak třicet pět let věnuje výzkumu vyjednávání, přesvědčování a problematice vyhovění. V rámci svého výzkumu se nechával inkognito najímat jako podomní obchodník, dealer drogistického zboží, prodejce automobilů nebo pracovník PR agentury. Absolvoval školení obchodních firem, kurzy prodejních dovedností, analyzoval postupy nejúspěšnějších prodejců. Výsledkem jeho neobvyklého úsilí je dokonalá pomůcka pro každého, kdo chce mít svůj život, ať již profesní či soukromý, pevně ve svých rukou.

Výsledkem toho je kniha, která jde poměrně hluboko. Na začátku je předestřena situace s krůtou, která mechanisky reaguje na specifický zvuk svých mláďat. Jakmile mládě vydá "číp číp", matka se o něj bude starat. Tento mechanismus je tak silný, že když vědci ke krůtě dali vycpaného tchoře (přirozený nepřítel) s přehrávající nahrávou onoho specifického zvuku, tak matka krůta přehlédla všechny ostatní okolnosti (zjev) a začala se o vycpaného tchoře starat jako o své mládě. Můžeme se tomu smát, ale ono je to vlastně velmi evolučně racionální, protože při běžných okolnostech (do nichž nezapadá takéto šťourání výzkumníka) by tento zvuk vydávalo jen zdravé mládě, které má smysl upřednostnit nad tím, které by zdravé nebylo. Zvířata jsou jednodušší životčišnou formou než lidé, jenže i ti mají podle Cialdiniho tyto mechanismy, při nichž dojde k jakémusi zapadnutí do sebe (klap a cvak). U člověka však jsou tyto mechanismy více komplikované a získané, spíše než-li vrozené.

To, jak je Cialdini při svém studiu a pozorování lidských interakcí vyšťoural, zanalyzoval a osvětlil, proč k nečemu takovému dochází, čemu to slouží a jak je to zneužívané, je fascinující.
Nakonec to pro mě nebyla kniha, která mě učila manipulativním technikám, ale kniha, která mi dala hlouběji nahlédnout do toho, co je nemilou součástí toho, být člověkem.

1 30.05.2022

Četla se dobře tato zpověď a bylo zajímavé nahlédnout do vnitřního prožívání člověka poměrně slušného a morálního, jen sexuálně založeného na malé chlapečky... Víc bych se však bavil, kdyby byl Alexa větší úchyl a deviant. Jelikož to byl, tedy až na tu pedofilii, poměrně slušnej člověk, tak tato kniha není tak "zábavná" (ve smyslu intenzivní a šokující), jako třeba šílení Otroci Sexu.

06.05.2022

Já sám miluju popkulturu, ale tohle na mě vůbec nefungovalo. Není to dost kreativní počin. Samotného mě po čas poslechu audioknihy napadalo, jak by si to s pop-kulturními znalostmi a odkazy mohlo pohrávat podstatně více. Vím, že kdyby to napsal někdo s větší představivostí a hravostí, tak bych si to asi užít dokázal (kvality by ovšem musely spočívat i v jiných rovinách knihy). Takhle to ale uspokojí jen nerdy, kterym stačí docela málo. Stačí, že je to tematicky zasazeno do středu jejich zájmu. Nevadí ale, že je to velmi předvídatelné, schématické a napsané tak jednoduše, jak to jenom jde a zároveň bez jakéhokoliv šmrncu. Nedokážu si moc představit, jak by tohle mohlo uspokojit kohokoliv, kdo má vkus. Hunger Games jsem nikdy nečetl, ale představuji si, že je to napsané nějak takhle. Možná je ten sloh podobný horším Kingovým knihám. Prostě mainstream jak to jenom jde. Tentokrát jen zasazený do prostředí, které se trefuje do zájmu jisté společenské skupiny.

Emocionálně mě to ale nechalo naprosto chladným. Všechny postavy i jejich vztahy mi byly úplně volný. Parzivalova osobnost se mi navíc příčila svou ukňouraností, která je zřetelná hlavně v momentech, kdy mluvil s Art3mis.
A nejhorší na tom je, že ta budoucnost, v níž se kniha odehrává, je zkrátka docela v zničená (dystopie), a proto lidi utíkají před realitou do Oasis. Geek a programátor, kterej tuto virtuální realitu vymyslel, vydělal stovky miliard, ale s opravdovou realitou se neuráčil udělat vůbec nic. Opovrženíhodnej panic a geek udělanej do osmdesátkových arkádovek, které jsou tak primitivní, že nechápu, jak mohly někoho vůbec někdy začít bavit.
- Jako vážně. Hráli jste někdy Pac Mana? Nudnější je snad jen sledovat schnout omítku.
Každopádně tahle postava, tenhle Halliday, kterej měl možnost i zodpovědnost (páč měl prostředky) s tím něco udělat, nic neudělal. Kniha ho však prezentuje jako dobráka a modlu, kterou všechny postavy ctí, protože jim dal hru, na níž jsou všichni závislí a která je jejich únikem.
Klidně ať tomu tak je, to mi vůbec nevadí, ale ať si autor uvědomuje tu absurditu a víc třeba reflektuje stupiditu společnosti a postav, ať dělá z Hallidaye opovrženíhodnou osobnost a prezentuje ho jako šaška. Hned by mě to bavilo víc. Hned by to bylo o něco zajímavější a atypičtější. To by ale Ernest Cline musel být trochu originální, což nebyl a nakonec je to přesně takovej zbytečnej, mdlej a na růžovo nalakovanej mainstream a bestseller, jakej jsem vlastně dříve čekal, že bude... Jeden nerd ve mně ale nedávno vzbudil zvědavost a já si na základě jeho nástřelu obsahu a nadšení představil něco lepšího, než autor knihy ve skutečnosti stvořil. Teď toho smradlavého nerda musím najít a potrestat ho za to!

Jeden z mých nejoblíbenějších románových příběhů. Často na něj myslím.

Důvod, proč se mi Malevil tak líbí tkví v autorově schopnosti přesného vedení čtenáře svým brilantně vybroušeným a rozvětveným příběhem. V případě, že autor nenudí, v ději nemá díry a zdařile navozuje pocit, že vše v knize je přesně takové, jaké má být, pak je čtenář opravdu vtáhnut. Příběh má zajímavou zápletku, je skvěle vyprávěn, postavy táhnout, emocionálně si to čtenáře zaháčkuje... Podobné potěšení z kvalit a postupujícího děje mi přineslo jen To (jako jediná z Kingových knih) a Havlíčkův Neviditelný.

Kéž by Malevil někdo schopný zfilmoval.

Ženám může vadit, že je kniha poplatná své době a ženské postavy tu jsou docela ploché, ale mě to nikterak nevadilo, protože příběh má až skoro sociologický charakter, ač jde o fiktivní postapokalyptickou prózu v rámci představy - co kdyby současný řád vlivem katastrofy padl a o zdroje najednou začaly bojovat různé přeživší tlupy. Jako malý jsem četl komiksy The Walking Dead i hrál adventury na motivy komiksu. Přeživší byli obklopeni zombíky, ale nejhoršími nepřáteli vždy byli jiní lidé, jiní skupiny lidí. Merle práve brilantně rozpracovává nepřátelství a rivalitu mezi dvěmi skupinami, z nichž kazdá své společenství mocensky/hierarchicky/politicky uchopila jinak. Nedivil bych se, kdyby autor byl přesvědčený komunista, protože protagonistická skupina je komunitou sobě rovných lidí, jejichž kompetence přežít je založena na vzájemných dobrých vztazích. Často jsem si totiž říkal, že by se skupině nezadařilo, kdyby nebylo pečováno o tento aspekt - kdyby vztahy byly zlé, kdyby se na sebe postavy nemohly spolehnout. Už chápete, proč to tak stavím vedle Kingova TO? Dalším sdíleným prvkem je kvalita vyprávění. King někte říkal, že nemá pocit, jako by příběh stavěl/vymýšlel/konstruoval - spíše mu připadá, jako by příběh už byl napsán a on ho jenom musel "vycítit" a sepsat... I příběh Malevilu jako by měl měl svou vlastní dokonalou soudržnost, jež činí dílo býti něčím velkým. Přitom je to ale odvyprávěno s takovou přirozeností a lehkostí - takto je to odvyprávěno až do samotného velkého vyvrcholení mezi oněmi dvěmi skupinami.

Nemá to hlavu ani patu.

Švejk je zajímavá postava, jeho osudy během první světové války jsou humorné a Hašek byl skvělý spisovatel a satirik.
Češi měli bojovat v konfliktu, kterému nerozumí za impérium, k němuž necítí žádnou loajalitu. Do toho je zasazen náš protagonista, u něhož si nemůžeme být jisti, jestli je to skutečný imbecil a nebo to jen předstírá, čímž se hravě dostává z krkolomných situací i odhaluje stupiditu války a armádní disciplíny. Je velkou smůlou, že toto vzácné dílo nebylo dokončeno. Hašek chtěl napsat 6 dílů. Stihl dokončit tři a začít čtvrtý. Na žádost vydavatele měl dílo dokončit Karel Vaněk, kterému podle všeho chyběla Haškova genialita. Vaněk se prý snažil dopsat díl 4 ještě v Haškově duchu, ale jelikož jsem to nečetl, nevím jak se mu to daří. Pátý a šestý díl, kde Švejk upadl do ruského zajetí se Vaněk od Haškova stylu odprostil, jsou prý více naturalistické a Švejkova osobnost je poněkud pozměněna. Čtenář napsal: "Je to Švejk, ale není to Švejk."
Já Haškově dílu nechci dát plný počet, protože prostě není dokončeno.

Dříve jsem si myslel, že je Švejk přeceněná kultovní záležitost naší zasmrádlé kotliny (jako třeba Pelíšky), kterou zahraničí hravě trumfne. Fakt, že je dílo přeloženo do 58 jazyků napovídá, že tomu tak nebude. Jasně, Hlava 22 má obdobné poznávají prvky, ostatně Heller sám pronesl, že kdyby nečetl Dobrého Vojáka Švejka, tak by své stěžejní dílo nikdy nenapsal, ale přesto tu jsou diference a za přečtení stojí obě knihy.
Ani filmová adaptace s Hrušínským v hlavní roli mě nebavila. Uznávám sice, že Hrušinský byl vhodnej casting, ale scénáři a režiji něco chybí. Celá ta hloubka a "barevnost" předlohy ve filmu zkrátka chybí. Všechno je osekáno tak, že na mě ten Haškův humor zkrátka vůbec nefunguje, ale kniha si mě získala už jen tím svým začátkem. Ten je snad i vrcholem knihy, takže pokud někdo váhá nebo smýšlí stejně, jako kdysi já, možná by tomu měl dát šanci.

Doporučuji i audioknihu namluvenou Werichem. Miluji totiž, když čitatel zní tak, jako by byl součástí knihy.

2 18.04.2022

Je to velmi srozumitelná kniha, která prezentuje obraz české společnosti a politického dění velmi prozíravě a správně. Autor svými řádky textu jen sbíral mé souhlasné uznání jeho slov. Na druhou stranu jsem nikterak nadšen nebyl a pocitově bych knihu hodnotil jen na 3/5, protože jsem byl s valnou většinou předkládaných tezí a faktů už obeznámen. Nyní je však rok 2022 a já na knihu z roku 2017 narazil tedy docela pozdě, čímž jsem nebyl obohacen novými uvědoměními. Vždyť už jsem přečetl i toho Kmentu...
Velmi však uznávám, jak dokázal Tabery celou rozplést jednotlivá klubka problematik, srovnat fakta, vyvodit teze a srozumitelně je podat. V tomto mi to velmi připomínalo "Život na naší planetě" od Davida Attenborougha. Pokud bych byl člověk, který by měl v pojednávaných tématech bordel, nic moc o nich nevěděl a nebyl si tak ani jist, čemu lze věřit, tak by mi obě tyto knihy byly velmi nápomocné. To je jejich největší přínos. Nelze tedy vyčítat knize jistou jednoduchost. Nepochybuji však, že by mi kniha dala podstatně více, kdybych jí četl v době jejího vydání.

5 22.02.2022

Na tuto knihu jsem byl zvědav, protože jsem slyšel, že zde si Röhr nevypomáhá na příkldu pohádky, nýbrž na vlastní odborné praxi, což mohlo být věcnější s zajímavější. Bohužel mi to tentokrát moc nesedlo.

Určitě velmi relevantní pro člověka, který nedostatečným pocitem nízký hodnoty trpí, ale mně kniha poněkud otravovala.
Bližší mi je totiž “Když se budeš snažit a vytrváš, budeš lepší než jsi nyní” spíše než “Jsi dobrý takový, jaký jsi.” Jasně, i já citím tlak a žiji ve společnosti zaměřené na výkon, která mi furt předkládá nějaké ideály, jenže to není tak hrozné, abych si musel opakovat něco takového, když vím, že třena nejsem dostatecně disciplinovaný.
Většina lidí mi též přijde značně osobnostně nedostatečná a myšlenkový obrat stagnace je tudíž nežádoucí. Až v momentě, kdy jedinec upevní univerzálně dobré návyky, začně používat rozum, vyladí svůj charakter a bude konstantně pečovat o duši i věci veřejné, tak se stane dost dobrým takovým, jakým je, ac dokonalosti beztak nikdy nedostáhne.
Když však slyším mluvit o sebelásce nějakou obézní youtuberku s vrstvou makeupu, která neudělá ani vajíčka, tak ty kecy musím považovati jen za alibistické výmluvy.
Proto jsem asi pocítil alergickou reakci, když autor narušenému navrhuje, aby se pomocí opakovaných frází ujišťoval o vlastní hodnotě.

Chtěl jsem si zde jen odůvodnit svou čistě subjektivní nelibost z obsahu. Dokážu si to ale přebrat a knihu opravdu nelze objektivně odsoudit za tuto rovinu věci, protože kráčí v jiných vodách a pojednává o jiném fenoménu. Opravdu totiž existují lidé, kteří tím trpí.

Už jsem četl/poslouchal jiné Röhrovy knihy a všechny mají stejně vztyčné body a podobné tematické okruhy, jenž jsou oněm psychickým poruchám společné. Zdá se mi tedy, že každá další kniha čtenáře obohatí o něco méně, protože se víceméně opakuje to, co už zná.

2 23.01.2022