Vesmich
komentáře u knih
Kapsa plná žita
Agatha Christie
Toto je jedna z mých nejoblíbenějších, jak ta Agatha umí toho darebáka tak krásně vystavět! Také mám ráda ten život v těch panských sídlech - pokojská, služebná, panská, kuchařka...jak bych toto všechno využila!!!!
Jedlová samota
Andrea Maria Schenkel
(SPOILER) Takže především ta děvečka, to je teda pech. První den v práci a hned takový den blbec . Pan statkář je zgruntu sympaťák a jeho žena přímo aspiruje na svatořečení, až na to, že se umí nejvíc dívat jinam. Potom ještě dcera, ta je maximálně adaptabilní a proto má dvě děti. Vražedná zbraň je taky speciální. Vesnice se celá modlí a bojí a klevetí a všechno dobře ví. Sečteno, podtrženo - v tak úsporném formátu, tak strohým způsobem vyjádřit všechno, to tedy klobouk dolů. Pecka!
Mrtví v Badger’s Drift
Caroline Graham
No tak to je učiněná paráda! Hrabství Midsomer, kde se morduje o 106 znám z televizního seriálu plného krásných anglických venkovských domů a jejich vraždění chtivého obyvatelstva. V textu je to ještě lepší! Seržant Troy plný služebního nadšení a šéfinspektor Barnaby trpící domácí kuchyní ještě více, než ve filmech. To si rozhodně nenechte ujít!
Jak jsem potkal ryby
Ota Pavel
No jo no, je to napsané tak, že člověk, byť v ruce v životě prut nedržel, se hned vypraví k vodě, stoupne si do ní zima nezima a číhá na pstruha, kterého bude chytat do ruky a taky cítí, že co bylo kdysi dávno, už není a jak ošemetné je vracet se do míst, která má s dětstvím spjatá, protože ona už nejsou, co byla a nic není jak dřív a tak dál a prostě tohle.
Viděla jsem vraždu
Agatha Christie
Tento příběh si, kdoví proč, pamatuji velmi dobře z filmového zpracování, jak se tam ta nepříjemná holčička motá kolem těch jablek a všechno se to odehrává na Den duchů. Je to motivační text zejména pro konzumaci jablek. Jakmile si na něj vzpomenu, jdu hned nějaké chroustat! Vrah mi zůstal, jako obvykle, utajen až do samého závěru.
Sněžný měsíc
Michaela Klevisová
Vypravit se s Bergmanem po čase zase do nějakého zdejšího místa, mě lákalo. Také proto, že autorčina schopnost zasadit mordy do prostředí způsobem, který láká na výpravu, je přímo vražedná. Tentokrát byla milosrdná, protože do Besdky je přeci jen blíž než na Schiermonnikoog. Pytlácká linka příběhu mě vedla k úvahám, jestli to nakonec nebude nějaká variace na Svůj vůz a pluh....
Jeden z nás
Shari Lapena
Přišlo mi to jako loupání cibule. Takové poklidné, ospalé (žádné vzrušující nic jsem neodhalila ani si ničeho podobného nevšimla) vylézání všeho zpod pokliček a ze skříní. Postupné snímání masek a čekání, cože je pod nimi. Vlastně jsem nějaký ten detektivně vražedný příběh ani moc nesledovala, takže houby vím, kdo koho zamordoval a proč, úplně jsem se nechala vést jen tou vztahovou linkou. My a naše ulice/čtvrť. To se povedlo!
Čtvrtá opice
Jonathan Dylan Barker
Již od Kolumbovské světové výstavy, na které lovil návštěvníky proslulý americký Jack Rozparovač - H.H.Holmes, je známo, že v Bílém městě se dějí věci! Kombinace deníku takové soudržné rodiny, která si žije pro sebe, její členové se k sobě chovají pěkně a otec se synovi věnuje a pomáhá mu zorientovat se v životě a osvojit si klíčové dovednosti, a pracovního života party detektivů, kteří se sice špičkují, ale tak nějak v pohodě a mají se rádi. Celé je to bojovka a hra s překvapením, při které je potřeba hledat a sbírat indicie a dojít k pokladu. Když se ještě autorovi povedlo zvládnout závěr a neudělat z toho nějakou totální hňupinu nebo to odfláknout, tak je z toho velmi originální a zajímavé počtení. Pro mě to tedy rozhodně bylo. Dám si i pokračování.
Šelma
Andrew Mayne
Začátek je hodně lákavý. Vědec, takový tradičně pojatý génius/mimoň, se přimotá ke zločinu a pak do toho furt šťourá, neb nemůže jinak. Je to ostatně docela uvěřitelné, že on tak všechno chápe jako výzkumný projekt. Poslední třetina už je poněkud slabší a ke konci byl autor buď totálně sjetý, nebo se žánr změnil v grotesku, aniž by byl čtenář dopředu nějak varován. Bylo to místy tak absurdní, že už se tomu ani nedalo smát.
Kaštánek
Søren Sveistrup
Tento člověk napsal Zločin, snad jediný novodobý detektivní seriál, který se mi chtělo sledovat. Takže přečíst si toto, byla výzva. Bylo to napínavé, místy tak, že se mi chtělo zhasnout a schovat se, střihy jsou snad rovnou připravené pro film, pachatel je tak specifický, že je sice jasné, že to co dělá, je fuj, ale je také jasné, že moc na výběr teda neměl. Detektivové jsou charakterově přesně podle mého gusta. Pro mě naprosto dokonalé!
Les přízraků
Juraj Červenák
Je to jasné - mám nové literární oblíbence! Již v Praze, kde se prolévala krev prvorozených bylo jasné, že na ně hned tak nezapomenu. Zde - v Krkonoších a kousek pod nimi, se HNED TAK časově zpřesnilo na aktuální NIKDY:) Tentokrát zůstal Barbarič v Uhřích, zato Bohdan se do toho opřel :) Parádní loupežnická historka a ještě napsaná tak, že není těžké se do Trutnova virtuálně přesunout a všem jim tam poradit, jak to mají dělat:) za mě velká paráda!!!
Než natáhnu brka
Antti Tuomainen
Jakmile je smrt na dohled, literární postavy to obvykle aktivizuje, a některé až do té míry, že si říkám, jestli by to už konečně nemohly mít za sebou. To rozhodně není případ tady toho finského Houbaře! Je to knížka o rozvoji podnikání, o tom, že co je ti svaté, to si bráníš a taky nepřestaneš břicho zatahovat jen proto, že ti na něj zírá zubatá. Je to vtipné tak akorát, rychlé tak akorát, postav je tam taky tak akorát a ještě k tomu, i přes tu dynamičnost, se to takhle klidně mohlo stát. Ani by to nemuselo být ve Finsku, my to tady s houbami taky celkem umíme.
Národní třída
Jaroslav Rudiš
Jak se tak život v Severním Městě odvíjel, všechno to sedělo. Nevím, které S.M. měl autor před sebou, ale to, které znám já, sedí přesně. Hospoda Severka mezi paneláky sídliště, které mohl docela dobře stavět táta chlápka, který je starý stejně, jako ten Vandamův. Složení osazenstva, všechno to smažení a zvláštní les, který tam býval ještě nedávno, než ho pohltilo zase další sídliště a silnice. Smažky, chlast, mudrování, dluhy, otcové zoufale se snažící NĚCO předat svým synům…protože to byla původně rozhlasová hra, pustila jsem si to jako audioknihu a Hynkovi Čermákovi jsem to celé nejen věřila, ale jasně jsem to před sebou také všechno viděla. Za mě tedy paráda. Celé.
Výjimeční lidé
Peter May
Začátek k uzoufání nudný, potom náznak napětí, pěkný rozjezd, střih - Šifra mistra Leonarda verze 789, samá indicie, jakési logické řetězce klopotně pospojované, další střih a do hlavního hrdiny se vtělí severský labilní detektiv, který se emočně protrápí až do La grande finale - zoufalé frašky, kdy jsem si už přála, aby se buď všichni utopili, anebo to skončilo. Kdyby to mělo náhodou nějaké pokračování, tak to už beze mě, protože já se vrátím na Hebridy, kde mi je s Peterem Mayem o poznání lépe.
Ďatlovův průsmyk aneb Záhada devíti
Anna Matvějevová (p)
Ten příběh ze současnosti je slabý, o tom žádná, ale není zase tak slabý, aby devalvoval to, co chce autorka sdělit a co taky sdělila jako první. Pro mě byly pozoruhodné rovněž reálie na pozadí toho příběhu - jakým způsobem se v Sovětském svazu pořádaly podobné expedice, jaké vybavení ti lidé měli/neměli a jak se to lišilo od našich podmínek. Neboť i my zde jsme pořádali expedice pod záštitou SSM kupříkladu do Mongolska, jinak by se tam nikdo nedostal, a rovněž bylo třeba expedicí něco politického někomu sdělovat. Pátrání/nepátrání po skupině mladých lidí a celý ten přístup k záchraně lidí byl rovněž takový sovětský - až se nějak rozhýbeme, tak budeme něco dělat, chaoticky a za pomocí velkého množství lidí..nějak to dopadne, zkusíme ovšem co nejdéle věřit, že se to vyřeší samo, protože jinak bude zdůvodňování a vysvětlování, hlášení a postihy...
Velký cirkus
Pierre Henri Clostermann
Autor čtenáře úvodem varuje, ať nečeká žádnou velkou literaturu, že knížka je oslavou vlastenectví. Jenomže právě přesně to text je – Velká literatura. Strhující tempo, žádné slovo navíc, vypjaté emoce, bleskové vtažení do děje. Nahoru a dolů. Jako ve stíhačce. Clostermannovy popisy strachu a nervového vypětí, způsobeného setrvalým tlakem na výkon a dlouhodobým opakovaným vyčerpáváním vůle, která vysychá jak pramen, jsou mistrovské. Některým válečným autorům se podařilo napsat něco, co dokáže tuto nepřenosnou zkušenost zprostředkovat do té míry, že si čtenář žádnou osobní dělat nepotřebuje. Závěr, kdy se vojákovi konečně splnil sen – návrat domů, a přesto konec války opláče a to nikoliv štěstím, je naprosto jedinečný.
Prašina
Vojtěch Matocha
Prašina sousedí se Sedmikostelím a bydlí v ní podobné typy lidí. Kamarádi zachraňují svět a jde jim při tom o krk. Tajemství sahající dvě století zpátky a než mu přijdou na kloub, stane se ledacos. Dobrodružné, napínavé, nápadité. Pohyb po Prašině byl nicméně trochu dlouhý, nic moc nového se nedělo a chvílema jsem měla dojem, že jsme se zasekli. Ale to je velmi drobná vada na kráse.
Konec civilizace
Aldous Huxley
Pohříchu pozdě jsem se dostala ke Konci civilizace, ale nastíněný konec zrovna prožíváme (všechno to turistické očumování, snaha být neustále bezbolestně šťastný, sjet se čímkoliv, jen aby bylo dobře a tak dál) , takže získané informace ještě využiju. Bavilo mě to, zajímalo, nutilo k přemýšlení, jestli stojí za to vyměnit svobodu za jistoty, anebo jistoty za svobodu. Kupříkladu nápad rozehnat rozvášněný dav mrakem štěstí a vemlouvavým hlasovým vábením je dokonalý! Absence velkých zlých záporáků je v knize obzvláště zákeřná, protože nedovolí, aby se člověk jasně postavil na něčí stranu. Bylo to velmi příjemné setkání.
Verše psané na vodu
Bohumil Mathesius
Kdykoliv ta sbírka u nás vyjde, je rychle pryč a obtížně se shání. Já ji mám v pradávném vydání z roku 1955 a nikdy ji nikomu nepůjčuji.
Na pustou cestu
napadal sníh,
zavál už stopy po kročejích:
já jsem ta cesta, smutek je sníh,
kdo půjde kdy v mých šlépějích?
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
Kladsko, do Česka blízko, do Země zaslíbené, kde se lidé nehádají, silnice jsou hladké a bez děr a vůbec je tam krásně. Plošina, taková Pustina a v ní žijí docela běžní vesničané, zabývající se tím, čím už se tak obvykle zabývají. A také tu žijí Chalupáři. Někteří celoročně, jiní sezónně. Chalupářka Jana, která se Janou necítí být, je originální typ s originálním myšlením a originálními realizačními postupy. Olga Tokarczuková je také originální a mimořádná, takže rozhodnutí nechat si ujít některý z jejích textů, je bolestná ztráta, která mrzí i tehdy, když jí vůbec neznáte.