Jak jsem potkal ryby

Skvělá klasika.Doporučuji!!!

(SPOILER) Ota Pavel věděl že umírá. Byl to ježíš. Stejně jako ježíš byl laskavý a zažil hrůzy tohoto světa. Přesto je jeho vyprávění zábavné a smutné zároveň, úplně jako ze života. Takový pohled na svět je nejlepší, musíme si užívat každý okamžik našich životů. Protože potom už žádné být nemusejí. Pavel věděl že umírá, a zachoval umělecký postoj tím že napíše toho co nejvíc než spadne do hrobu. Tak jako Freddie Mercury nahrával muziku do úplného skonání a selhání. Pavlův příběh byl ovšem dříve. Díky šílenosti a chorobě vznikla nádherná kniha Jak jsem potkal ryby, která je snad lepší než známější Smrt krásných srnců. Ale proč? Především díky chronologii. Dělí se na tři části: Dětství, Odvážný mladý muž a Návraty. Dětství, dospívání a zmoudření. V dětství jsou něžně až melancholicky popsány hrůzy holokaustu a nacismu, hledání cenného jídla, jak bylo vzácné dostat takovou večeři aniž byste měli jisto že vás nezastřelí...Nazismus malus erat sine logica et defectus intellegendi genus nihil de homine dicere...
Líbila se mi také malá anekdota zloděj prutů, která se mi zdála symbolická, hlavně předpověď že se někdo z rodiny Oty Pavla zblázní, a měl to být Hugo kdo se zblázní, když viděl toho zloděje, byla to jen metafora a neblahý klam zbláznění. Nakonec to byl sám Ota Pavel kdo se zblázní a prožije pár let jako Kristus, ke kterému se přirovnává. Líbila se mi vodácká povídka plná akce Dlouhý Honza, a hlavně termín: vopačinka ve slabejch (výraz pro pádlo), povídky Oty Pavla jsou jazykově a lyricky bohaté a pochopí je jenom člověk který má srdce na pravém místě. A u Jak jsem potkal ryby to platí dvojnásobně...

Opět krásně napsaná sbírka povídek Oty Pavla volně navazující na předchozí "Smrt krásných srnců". V hlavní roli je zde znovu nádherná příroda a zejména pak potoky, řeky a samozřejmě rybaření. Autor zde v plné míře předvedl svůj nevšední vypravěčský talent. Doporučuji.

Druhý díl povídek od pozoruhodného vyprávěče obyčejných lidských příběhů. Z dětství prožité v překrásné přírodě se autorovi vybavují vzpomínky, které popsal v povídkách. I když je to próza - já to však chápu jako ódu na radost ze života. Narodil jsem se těsně po válce a podobné zážitky mám, stejně jako mí vrstevníci, i já.

Krásná kniha skvělého vypravěče, který dokáže dojmout i rozesmát.

Co napsat? Ota Pavel sepsal nezapomenutelné vzpomínky na krásné i horší doby. Krásně se čtou, zamrzí jen, že už je konec...

Zajímavé povídky ze života rybáře-autora. Ale jsou i lepší.

Povinná četba.

Krásně to Ota Pavel napsal. Nádherný příběh, něžně napsaný a čte se sám.

Milá oddechova knížka,vyborná na odreagování.

Jedním slovem - nádhera. To bylo tak krásně napsáno!
... Slunce je velký žlutý prášek od nebeských psychiatrů a podává se, aby se zahnal smutek a nastala nálada. Slunce je žlutý froté ručník, který nás sám utře, a jako fén, který nás vysuší. Slunce nám také skočí do srdce a ohřeje nám ho, když ho máme studené jak psí čumák...

Možná tím, že jsem strávila 25 let po boku zarytého rybáře, měla jsem pruty pomalu u postele a zažila přenádherná brzká rána u rybníka, kdy nad mlhou vykukuje sluníčko, všude mír a klid, příroda se probouzí a já se při vzpomínkách vracela do časů, kdy jsem se učila zaseknout, šermovat s prutem tak, abych neublížila sobě ani okolí, zakrmovat, manipulovat s navijákem tak, aby byl správně nastavený a v neposlední řadě hlavně vydržet být ticho ...pro mě nepředstavitelné utrpení, které mi zrovna ta probouzející se příroda vynahradila....pro mě byla kniha takový nostalgicky , přesto krásně vyplněný čas u vzpomínání nad tím vším co život dal a vzal. Ota Pavel umí neskutečně uklidňujícim způsobem vykreslit, či spíše vypsat, co všechno se dá u vody-a nejen tam-- zažít, naučit se a vzápětí pochopit. Žena rybáře se časem naučí i patlat se s krmením a
neremcat nad zapatlanou kuchyňskou linkou, umí navíjet naviják v právě uklizeném obýváku, kde v klidu překračuje pruty aniž by se jich dotkla, protože to nevadí, že s vysavačem zavadí o televizi, či jiné zbytečnosti, hlavně, že se nedotkne prutů.
Protože čas u vody se přece nepočítá....
Za mě 5 hvězdiček a kdyby to šlo, tak i víc.

Poslechnuto jak audio kniha se skvělým a procítěným přednesem Rudolfa Hrušinského, který je také rybář. Asi nejlepší povídka je Bílá míle, kdo nechodí na ryby nepochopí.

Jsem žena rybáře, mám syna rybáře.Jak rozumím paní Hermě:-) Ale není nad to trávit čas u vody, teče úplně jiným tempem. Nezáleží na ničem a zatím co ti moji rybáři furt něco koumají a spřádají taktiku, já si v klidu čtu, třeba zrovna tyto povídky. Vyvolávají ve mně nostalgii a mír a pokoj. Jsou nádherné. Teď jsem je zařadila jako příslib další sezóny.

Krásná kniha nejen pro ty, co milují řeku a rybaření.

Je v tom láska, poetika. Pokud jste rybář, je to přidaná hodnota. Autor vládne jazykem.

Nečekala jsem, že tolik let od maturity mě ještě potká povinná četba. Ale mám ráda knižní výzvy, a tak jsem se dostala i k této knize.

Kniha vypráví o autorově životě od dětství až po dospělost a zaměřuje se na jeho zálibu v chytání ryb a na všechny zážitky s ní spojené. Pro stejně zapálené musí být kniha příjemným zážitkem. Já tomuto koníčku neholduji, takže to ve mně příliš nezanechalo. Ovšem dokážu pochopit, že rybáři při tomto koníčku zažívají jistý druh volnosti a svobody.

Dávám plný počet hvězdiček, ačkoli rybářství jako takové je mi přímo odporné. Ryby holt maj smůlu, že jsou němé, takže při lovení mlčí. Každé jiné zvíře s darem hlasu by ale při té barbarské technice - zabodnutí háčku do pusy - řvalo tak, že by tento způsob lovu byl z humánních důvodů okamžitě zakázán. Ale holt, když se křik neozývá, tak si můžeme představovat, že to cukání ryby na prutu je velice romantické.

Asi nejvíce mě zaujaly části, které jsme viděli už ve filmu. Z nějakého důvodu jsou nejsilnější a nejzajímavější. Ten zbytek je takový vágní až o ničem. Za tu první část děkuji.