Jak jsem potkal ryby

kniha od:


Koupit

V svazku nazvaném Jak jsem potkal ryby (1974) Ota Pavel vědomě navázal na úspěšnou sbírku Smrt krásných srnců (1972). Opustil definitivně svět sportovců a sportu a vrátil se opět do krajin svého dětství a mládí – na Buštěhrad, na Berounku, k řekám, potokům a mořím. Hrdiny jeho povídek jsou opět členové jeho rodiny v čele s „povedeným tatínkem“, bratry Jirkou a Hugem, ale prim tu hraje příroda, ryby především, a hlavně pokora a úcta k člověku. Celek mistrovského literárního díla je návratem k pramenům „vody živé“ – a čtenáři odtud mohou spolehlivě čerpat energii a sílu k životu....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/2582/big_jak-jsem-potkal-ryby-vHk-2582.jpg 4.3682
Nahrávám...

Komentáře (66)

Kniha Jak jsem potkal ryby

Set123
03. listopadu

Inu, tak tak nějak poslední rest, který mi zbyl po maturitě mám definitivně za sebou. Restem rozumějte knihu, kterou jsem měl v plánu si v kontextu maturity přečíst (v seznamu byla Smrt krásných srnců, takže toto byla vhodná doplňková literatura), ale tak nějak jsem se k tomu nedostal. Inu, tak teď to konečně mám.

Sám jsem z toho překvapen, ale docela se mi to i líbilo. Povídky jsou velice lyrické, nostalgické, místy vtipné, místy smutné. (Deep jako prase, se tomu, myslím, říká.) Ale jejich společnou vlastností je, že jsou podivně uklidňující. Nevím, zda to souvisí se samotným hlavním tématem – rybařením, ale je to tak. Ač se čtou opravdu velice rychle (upřímně na tuto knihu stačí jeden večer), jsou schopny (i přes svou kusost) vtáhnout vás do děje a donutit vás zapomenout na to, že byste se měli učit sovětské právo a číst Manifest. A když už mluvím o totalitních systémech, nutno podotknout, že když uprostřed tohoto textu mimořádně citlivého na krásu přírody narazíte na jméno Adolf Hitler, nebo zmínku o esesácích, Terezínu a Osvětimi, je to velice… silné. Pavel se svým jednoduše užívaným jazykem prostě krásně předestřel kontrast idylického mládí s peklem, které v Evropě panovalo. Opravdu je to zajímavé počteníčko.

Některé povídky jsou přirozeně lepší jiné horší. Osobně se mi velice líbila poetika Bílých hřibů. Další skvělá je Můžou tě i zabít. Ano, její pointa je relativně primitivní, ale stejně je to krásná povídka. Nikdy patrně nezapomenu na dovětek Zloděje prutů a samozřejmě je mimořádně citlivý i Epilog.

Pokud někdy budete zbytečně napjatí, nervózní, nebo přetížení, všeho nechte, nalijte si… nevím, pivo, slivovičku, nebo víno a přečtěte si tuto sbírečku. I když nemáte rádi rybaření (například jako já), myslím, že by se kniha mohla líbit.

MadlenkaM
22. září

To je tak nádherná knížka! Naprosto mě dostala svou naivitou a barvitým popisem. Moc se mi líbí všechny toulky za rybami a strejda Prošek. Nikdy jsem vlastně k rybaření neměla blízko, ale po celou dobu čtení jsem po ničem jiném netoužila. ...je mi akorát líto, že autor trpěl duševní nemocí a že zemřel velmi mlád. Jo a některé pasáže jsou i velmi vtipné a autor využívá černý humor, který mám osobně velmi ráda. Závěrem bych chtěla dodat, že vůbec nevím, jak se zrovna mně taková kniha dostala do ruky, ale nelituji a vřele doporučuji.


Teclaireddy
27. srpna

Poetické vyprávění, trochu zkratkovité (asi vzhledem k okolnostem vzniku), ale příjemné čtení.

ElleNora
06. srpna

Krásné povídky o životě a lásce k přírodě. Tu k rybaření s autorem sice nesdílím, ale jako autobiografie se mi kniha svým přístupem zalíbila.

Amiz
29. červnaodpad!

Kniha se mi nelíbila. Přišla mi nudná a bez příběhu. Také jsem se často ztrácela v ději (tom málu, co tam bylo) a přišlo mi, jako by autor předpokládal, že je čtenář obeznámen s jeho životní situací v daném období (kde bydlel, s kým bydlel, proč byly věci tak jak byly, jak byl zrovna starý…) Kdybych knihu neměla v povinné četbě, tak bych ji ani nedočetla.

Cortegos
06. dubna

Nádherné a příjemné čtení. Opravdu doporučuji všem, kdo si chtějí u knihy zarelaxovat. V jednoduchosti je krása. Po přečtení jsem měl ihned chuť vyjet na vodu a rybařit. Určitě to není poslední má zkušenost s Otou Pavlem.

E_Lan
08. března

Krátké, hezké, melancholické. Vždy si rád přečtu Otu Pavla a jeho pohled na vztah s přírodou. Je to takové pohlazení na duši. Tato kniha není v ničem jiná, prostě potěší.

Pavlína197
16. února

Tuto knihu jsem neměla v plánu číst. Syn ji dostal jako povinnou četbu a hned po první povídce ji odložil. Chtěla jsem vědět, proč ho nebaví, a čekalo mě překvapení. Tak krásně poetickou prózu jsem dlouho nečetla! Líbilo se mi to moc. Myslím, že děti takové knihy ještě nedokážou ocenit, ale je dobře, že se o nich učí, jen aby je neodradila ta povinnost. Přiznávám, že ani mě povinná četba obvykle nebavila, přestože od malička ráda čtu, a že až v posledním ročníku na střední škole jsem přišla na to, jak pěkné knížky nám ve škole vnucují.

1