Vesmich komentáře u knih

Části, které jsou psané jako deníky, připomínají Virginii Woolf. Ostrov a všechno spletité na něm zase Daphne du Maurier, ke které se ostatně autorka v knize hlásí. Je to tajemné, temné, současně krásné a docela nevyhnutelné. A konec to všechno korunuje.

To bylo hodně morbidní. Tara se zase přimotá k jakési úchylárně a nezbývá jí než to vyřešit. Ty popisy bratrance Olivera a policejních zdrojů jsou tak vtipné, že se dá smát i nahlas. Tentokrát se mi nečekaně povedlo odhadnout docela brzy, jak to bylo.

Po létech si znovu čtu sérii těchto autorů a znovu si vybavuji, jak pečliví byli, jak přesné popisy všeho nabídli, jak plastická četba to je. A čas tomu neubral vůbec nic.

Celou tuto sérii jsem četla v době svého mládí. Překládala se nejspíš proto, že ukazovala, jak to ti Američané dělají všechno špatně a zhůvěřile. Tak si ji po letech čtu znovu a stále to obstojí.

V době vzniku to asi nějak objevné bylo a číst to tehdy, nejspíš by mě vyděsilo, jak málo stačí a všechny naše svobody jsou v háji. Po roce 2019 už to těžko překvapí. Celý ten námět s tím plozením dětí byl na mě ujetý trochu divným směrem.

Byla to moje oblíbená kniha v dětství. Úplně mě to pohlcovalo a pak ten návrat přes sopku!!!! Letos na jaře byla kamarádka na Sicílii a posílala mi fotku Stromboli z letadla. Tak jsem si knížku šla vyhrabat na půdu a dala si ji po letech zas! Nádhera!!!

Tak lepší než knihy o upírech a zázračných dětech s podivnými osobnostními rysy. Taky se tu nevaří, to mě rovněž potěšilo. Cestopisáctví se to žel nevyvarovalo, takže místy je to průvodce pro cyklistu. Když se kniha hodně rozjede, vyloženě mě bavila! Mělo to filmové parametry Dne nezávislosti, jen létající talíře a mimozemšťané mi chyběli. Čte se to ale celé dobře, je to takové letní čtení k vodě, přelousknout, předat dál a druhý den už nic nevědět, takže za týden, až se to oběhem k čtenáři vrátí, docela dlouho nepozná, že už to četl. Musí ale vynechat závěr. protože ten se zapomenout nedá.

Je to takové až moc české....samé české vztahy a příliš realistické pohledy na policejní činnost a vnitřní vztahy na straně jedné, na straně druhé ty podivné móresy, jak se cajtům někdo nezdá, hned ho naloží do auta a dávají mu pouta, aby se jim tam nemlel.....tak to je naopak hodně ujeté...

Zajímala mě původně jen ta úplně první část, týkající se slovanských svatyní. Nicméně mě to chytlo a četla jsem dál. Poskytlo mi to velmi užitečný přehled vývoje soukromých a skrytých společností.

Letní vraždy mají specifické kouzlo. Tady ještě k tomu platí i "ten kdo se jasnej zdál, je papírovej čert", jak zpíval Luboš Pospíšil blahé paměti. Je to vlastně takový docela realistický příběh.

Po krutém měsíci jsem se vydala ničit to jméno a zase taková pěkná kniha o ženách. Nejkladnější jsou ty nejnudnější, největší padoušky mají nejvíce důvodů padoušit, muži jako nehybní hybatelé a to vše v prostředí maloměsta, kde každý ví o každém všechno a nic. Škoda jen toho úplného závěru, toho POTOM. Kdyby bývalo nebylo potom, bylo by to úplně dokonalé.

Taky bych jela trávit dovolenou v Normandii. Bez golfu bych se klidně obešla. Ovšem Hercule, stejně jako slečna Marplová, stejně nikdy žádnou dovolenou nemají. Furt jen dřou.

Při četbě si nešlo nevzpomenout na výrok Josefa Kemra, že když je nepřítel v zemi, čestný muž kariéru nedělá. Za komunismu hodně záleželo, kdy se přesně člověk narodil. Stačilo o 7 let později, než autor a ke konci to bylo o sedm let blíž. Těžké bylo vydržet to nic, prostě se zašít do hor a pást ovce nebo se zašít jinam a nijak se nezapojovat. Všechno se mi to při četbě znovu vrátilo, ten hnus.

Zdálo se, že tam tentokrát bude trochu méně mrtvol. Bylo, ale drasťák to byl stejný, jako první díl. A nečekané zvraty a nečekané způsoby řešení nečekaných situací. Všude samé neznámé neznámé, sem tam známá neznámá...

Postavy fungují jak samy za sebe, tak v interakcích s jinými, chemie mezi Hlavním a Hlavní také výborná. Zpočátku mi všechny ty názvy zbraní přišly jako trochu zbytečná exhibice, pak mi to přestalo vadit a ono to asi lidem, co se v tom vyznají, nějak dokresluje to zabíjení tam. Jakože čímsi je to o dost efektivnější než tamtím.

A přišlo mi to všechno úplně reálně proveditelné, včetně té touhy žít v takové společnosti, včetně rozhodnutí přijmout svou roli v takové společnosti, včetně přesvědčení, že zlí kapitalisté mají zaplatit hodným ne-kapitalistům možnost tak pěkně žít. Člověk, který už jednou zvládnul vybudovat z ničeho něco, to zvládne i podruhé. To je ta největší naděje. Mimořádné čtení!

Knížku jsem dostala jako dárek a hned jsem si nastudovalo mnoho výrazů, které neznám a doplnila si jazykový fond. "Vydupali haviřa, nedali mu haliřa."

Tohle byla moje první "Finkovka" a od té chvíle už se nedalo, než Otu stopovat na jeho cestách. Tady do Krkonoš, kam se vydal v úloze pedagogického dohledu. Což už samo o sobě bylo vtipné.

Ota, lev salónů i cukráren, hvězda soustružny i vandru, to neměl s ženami nikdy snadné! Jak on je na roztrhání, tak nikdy neví, odkud na něj která vykoukne nebo vypadne ze skříně...a pak aby ho kamarádi zase tahali z bryndy.

Tak Otovi šlo o kejhák a bylo to nakonec "vo fous". Padouch se uhodnout dal, ale byl to o moc větší úchylák, než mnozí cizozemští!