
Přečtené 945

Nejlepší je, jak si tak ten Dabert courá světem! Cestování s ním prstem po mapě, jako za mých mladých let, tentokrát jsme se především plavili. Tady posedí, tam se zahledí...Je to akční, má to spád a je jasné, že s padouchy bude řádně zatočeno!

V tomto příběhu jsem čtenářsky narazila na limity hlavní postavy. Zatímco slečna Marplová, dáma v letech, nemusí procházet téměř vůbec žádným vývojem a funguje to, u Josefíny to nefunguje. Její stále stejné všechno mě tentokrát nudilo téměř od začátku, až to přešlo do lehké averze! Což mě překvapilo, protože sérii čtu celou a rozhodně je to čtení zábavné a příjemné a Josefína mi byla vždycky sympatická. A tady najednou ne. Takže jsem to víc zkoumala, proč to tak je, když ona je přeci stále stejná..a ono právě proto. Příběh je jinak nápaditý, všechno kolem také, jako vždycky.

V rozhovoru se sešel a sešla kněz s knězem, občas kolem sebe opatrněji našlapovali, občas se do něčeho pustili odvážně. Ludmila Javorová má nejspíš plné zuby neustálého vysvětlování kdečeho kdekomu, soustavného obhajování se, jako kdyby něco provedla a tak je místy velmi obezřetná. Autorovi se i přes tuto její ostražitost rozhodně povedlo navázat dialog a zprostředkovat nám (mně tedy rozhodně) životní zkušenosti a především svědectví o dlouhém životě a době pozoruhodného člověka.

Zajímavé čtení. Klidné, pomalé vyprávění příběhu, ve kterém bude vždycky záležet na úhlu pohledu. Protože ho vypráví tento, pak TO nutně vidí takto, kdyby ho býval vyprávěl ten, či ta, potom budeme číst docela jiné vyprávění, byť by osoby a obsazení a všechny kulisy byly totožné.

Ve světě není milo a není v něm radost pobejt, každý se živí, jak umí. Popis rostlinných vztahů a symbióz je snad doslova překlopený z Wohllebenova Tajného života stromů, akorát to v textu kdosi horečnatě deklamuje. Napínavé to chvilkami je, to zas ne že ne, akorát se z knihy postupně stane jakési stroboskopické blikavě zmatené psycho, kdy mě už bylo celkem jedno jak to dopadne a o co vlastně jde. V každém případě se to čte snadno.

Nakladatel psal, že román vyjde dvanáctého a hned ho pošlou. To se také stalo a na Zelený čtvrtek dorazil i sem k nám, do Zapadákova, kurýr. Překvapilo mě, jak tlustá je to kniha a potěšilo, že si ji budu číst přes Velikonoce. Tady ve štítku čtu, že se jedná o knihu pro ženy..no a to je jeden motiv Bílé Vody - co je a co není pro ženy a kdo to určí. A také to, že vyšlapávat cestu něco stojí. Děj zachycuje běh času od padesátých let směrem k současnosti, i když současnost ne. Je to prostě nářez, rovin je tam mnoho. Třeba ta, která se týká sociální práce a sociální pedagogiky, ze kterých se v době vlády lidu staly odbornosti vykonávané odborníky a proto dodnes lid skuhrá nad tím, jak málo lásky se dostává jeho odborně ústavně umístěnému a opatřenému příbuzenstvu. Román je vlastně asi pro ženy, akorát ne "pro ženy" i když o lásce je to především . Nicméně ona ho nemiluje, on jí taky ne, protivenství nikdo nepřekoná, dobro nevítězí, mladá láska překážky nepřekoná a bohatý strýček neumře včas, aby po něm zůstalo dědictví. Je to syrové, jak už to autorka umí, magické, jak to také umí a bude kolem toho tanec, jéje!

Další z řady příběhů, kdy se čtenář může detailně podívat na nějaké úzce vymezené místo a porozumět místním špecifikám. Mrtvola hraje tentokrát vedlejší úlohu a je vlastně jedno, kdo ji zmrtvolil. Tedy mně to bylo jedno. Zajímavější jsou živí a všeliké jejich různice a sváry s kořeny tak hlubokými, že je musejí všichni složitě vyhrabovat. Na takto malém území, kde se zná každý s každým důvěrněji než je zdrávo a nikomu nic neunikne, se navíc pokaždé ukáže, že jde o nějakou prastarou zarezlou hňupinu nebo hnusnost. Pozoruhodné je nahlédnutí do života lidí, kteří přišli po válce osidlovat vysídlené území a jak s nimi státní aparát pěkně vydrbal a nechal je tak nějak napospas osudu a okolí.

No tfujtajxl! Po pobytu v temné zahradě mi zůstalo hnusné temno v duši. Nejspíš se k dočtení ani nehodí nedělní studený večer, lepší by bylo letní úterní ráno. Co autorka napíše, to čtu. Je to pokaždé pořádný mazec a nemilosrdně to do čtenáře pere, ale tady postupně vypouští do prostoru takovou jedovatou mlhu a ta se rozlézá a rozlézá, a než se jeden naděje, má to všude. A ještě si tak říkám, jestli český název vystihuje/nevystihuje to celé lépe, než ten původní..

Je vůbec možné, že to napsal někdo zdejší? To má tolik rovin, že si můžu vybrat jednu, někomu ji vyprávět a pak jinou a vyprávět tu a budou to dvě knihy a další a budou tři a tak až do Nekonečna. Je to metakognitivní román o metakognitivním myšlení. Například. Taky je to kniha o Jeseníkách a copak se tam všechno neděje. Samozřejmě je to román o lásce.

To je sázka na jistotu. Tentokrát se autorce podařilo na malém uzavřeném vzorku obyvatelstva, vměstnaném do Zapadlé Díry, ukázat, že nic jako normální člověk neexistuje, nicméně to ani není žádné panoptikum. Takové běžné typy, jen více popsané. Autorka zkušeně rozehraje množství různých vyšetřovacích směrů a linek a míchá tím jak v mixéru. Sedláková s Bergmanem to samosebou rozlousknou!

Pěkně to odsejpá, hrdinové jsou akční a rovní, mají trable, ale překonají je, všechno se v dobré obrátí a čtenáře to nenutí zaujímat furt nějaký postoje. Prostě střílečka a motorky a lodě a tyhlety věci a do toho všechno pěkně v lince, žádný nepříjemný překvápka. A celé prostředí tak ještě trochu zasmrádá naším tady socíkem, který je tam jak vlečka doby. Kdy to ten člověk všechny stíhá psát ?:)

Mně to přišlo napsané výborně. Letní pomalá atmosféra, do toho pouť se vším, co to pro maloměsto v té době představovalo, do toho vztahy v malé skupině lidí. Vypravěč je věkově přesný, včetně úvah a pochybností. Pár tajemství, která se ukáží jako banality...Autorových knih jsem četla jen pár a to asi téměř přesně. Možná tři. Toto mi přišlo jako příprava na Báječná léta pod psa a to příprava dost vychytaná.

Tak tady jsem měla o Josefínu vážnou obavu, jestli se neuchlastá :). Jinak v Brodě to žije a mnoho obecních figurek přímo svádí k tomu, aby je někdo zamordoval, takže má učitelka dost co dělat až do konce století. Poslouchám jako audio v takovém pořadí, v jakém je to namlouvané, což není stejné pořadí, v jakém to vychází, ale vůbec to nevadí.

To byl zase krvelačný masakr! Jak ty největší hrůzárny vždycky vyžere slečna Marplová! Ona je extrémně psychicky odolná a nějaké ty mrtvolky ji nerozhází!

Podrobné výpravy po králových stopách. Je to napsané tak, že si čtenář snadno zapamatuje, jestliže chce a ověří si na místě. Úplně mi neseděly takový ty názorové vsuvky, jak je všechno, co není středověké, špatně a rady, jak se má kdo o co starat.

Kdysi pradávno jsem v nějakém časopise, který se vzal nevím kde, četla povídku o tom, jak si kluci sbalili kárky, zapřáhli se za ně a jeli na Slovensko a až kamsi daleko. Jeden se jmenoval Hadrář a říkával, že kdo jí oves, toho nezebou nohy. Neměla jsme tušení kdo to napsal a ani kam se to podělo, ale tu touhu vzít si kárku a pytel ovsa a táhnout kamsi...tu si pamatuju pořád. Ten autorův styl je tak zvláštní a podmanivý, že je to jedno kam se zrovna vypravil.

Padouch je opravdu ohavný!!! Jeho motivy jsou obzvláště zavrženíhodné - tyje z úzkosti druhých a sbírá na ně kompro pomocí rozsáhlé sítě špiónů z kategorie "štamgasti Jedové chýše". Proti němu stojí bezzubý zákon a vynervovaný detektiv, který neví, jestli je víc detektiv nebo víc zamilovaný. Takže všechno musí vyřešit tajemný Fantomas! Pochopitelně je zde i KRÁSNÁ ŽENA!!! Kdo by se taky kvůli ošklivé obtěžoval? Věrná láska zvítězí, padouch bude eliminován a každý dostane, co mu patří! Ideální takhle odpoledne, když zahrada čeká a děti čekají a dům čeká a všechno čeká...no...budou muset ještě chvíli počkat, než zlo bude poraženo!

Český rozhlas v četbě na pokračování občas nabídne nějaké podobné knihy. Tedy jsem nečetla (číst bych to určitě nemohla), ale poslouchala tu v autě, tu při nádobí a tak...Samotný příběh je běžný, uvěřitelný a zajímavý. Přesně takto to být může a jistě i je a to od začátku do konce a se vším všudy, včetně všech těch pocitů. Otravné je, že se v textu míhají účelově vložené postavy, které v soudobé severské literatuře nejspíš být musejí, jinak by to asi nevyšlo - kdosi transgender, nějaký ten Pákistánec..tedy vypíchnutá identita , která nemá žádný význam, protože ten či onen je beztak noname a podobné upřesnění nemá smysl, nijak to s jeho mihnutím se v textu nesouvisí. Kdyby tam místo něj byla kočka nebo vůbec nikdo, vyjde to nastejno. Hlavní hrdinka taky nemusela být terapeutka, klidně mohla být švadlena nebo účetní pracující z domova, příběh by to taky nijak nezměnilo. Spíš by mu to pomohlo, protože setrvalé zalidňování literatury labilními terapeuty, kteří nedokáží pomoci ani sami sobě, ale hned by léčili všechny kolem, vyvolává dojem, že je to banda hňupů a těžko chápat, proč by jim měl kdokoliv za něco podobného platit. Napínavé to taky nijak nebylo, a to jsem to jen slyšela, takže pomocí hudby a práce s hlasem lze vykouzlit ledacos. A že bych byla v závěru nějak extra překvapená, jak je možné že...to jsem nebyla...

Sedíme takhle s kamarádkou v zámecké restauraci v Křtinách, kde stojí i knihovnička a jak tak sleduji tituly, hele Marie Podešvová! A okamžitě mě napadlo (přestože tam byla jiná kniha) : Ogar a děcko...povidla... kočka nejí jahody!!! Jak se to jmenovalo..noooo ZUZAJDA A JURAJDA! A vzpomněla jsem si, jak jsem před mnoha a mnoha lety četla tuto knížku, jak fascinující byla, jak mě jako dítě vtáhla do těch prázdnin tam kdesi daleko..Když se tak dívám, kdy to vyšlo, tak to byla úplně nová knížka tehdy a taková pecka!!!

Poslouchala jsem jako audioknihu a je to načtené famózní, měkkou, uchu lahodící slovenčinou takového kalibru, že si to pouštím pořád dokola. Jinak příběh je to standardní. Máma s dětmi se odsune k babke a tam se dějí věci typu městský člověk na vsi.

Dřív než jsem novelu četla, viděla jsem filmovou verzi s Ondřejem Vetchým v roli mladého Kořána, takže jsem se v některých okamžicích smála už dopředu, protože jsem si to vybavovala. Kdyby mi bylo o sto méně, jistě bych si říkala, jaký je ten mladý prudérní a nudný kokos, ale že je mi o sto víc, tak mě dráždil zhýralý dědek :)

Publikace je to výpravná, plná fotografií. Některé z nich, když viděla moje stará dobrá máma, tak říkala: "to snad ani není pravda, no podívej se na to, jak to tady....." a následoval příběh co bylo a co by být mělo a co by bylo, kdyby bývalo nebylo co bylo... No v každém případě býval to zalidněný kraj!

Pro mě docela objev. Takové poklidné vyprávění o někom, koho by nebylo radno potkat, ovšem kdyby ho jedna potkala, jistě by ji okouzlil. Prostě takový jemný, příjemný, milý a okouzlující psychopat. Taková povídka, ve které není snad jediné slovo navíc.

Tentokrát nejen Malá Strana; parta se vypraví i jinam. I pro dospělého čtenáře je fascinující návštěva pouti a putování časem. Není to totiž zas až tak extra daleké putování, takže se nelze ubránit jásání a usmívání z poznaného ztraceného mládí.

Hastings je v tomto příběhu obzvláště natvrdlý a Herculovi nanervylezoucí, ovšem je to zapeklitý případ! Agatha to tady pořádně zamotala, zkombinovala a nasázela, že se i šedé buňky samým úsilím vařily!

Mrtvol jak v Midsomeru! Učitelka Josefína, co nemá nikdy ústa líná, je v tomto díle nějak protivnější než v tom, ve kterém jsme se seznámily, což byl díl, který začíná lyžařským "závodem". Trochu mě překvapilo, že toto je díl první, ale je to nejspíš jedno, protože postavy žádným extra vývojem od jámy k lyžím neprošly:).Poslouchám v audio verzi, proto v pořadí, v jakým to Zdeňka Žádníková načte. U toho řídím, myju nádobí a tak. Asi bych si to sama nečetla, když mi to čte někdo jiný, dobrý.

No je to taková nekomplikovaná krása. Zejména ta z ostrova, o jehož existenci jsem neměla ani tuchy, podobně jako britský korektní kolega. Měla jsem před sebou dnes velké množství práce, která se mi nechtěla dělat, takže jsem jí neudělala a pěkně si četla :) Výborné rozhodnutí!

Náš Spolek přátel krásné literatury (koláče z bramborových slupek nepečem) zvolil Nezvěstného, tematicky, jako knihu měsíce února. Ve společné reflexi jsme nejprve probraly chlapy - kterej jako tím co dělal, co myslel, kdo nám lezl na nervy a proč;, potom kulisu vítězného února a následovaly vedlejší postavy. To jsme se zhádaly o jasnovidce, četníka, kominíka a faráře a na závěr jsme dlouze zdrbly Olgu.

Zábavná demonstrace toho, jak je dějepis ošemetný školní předmět, protože na svět se dá dívat z různých úhlů pohledu a interpretace událostí může vypadat hodně různě. Podnikavý a sebevědomý Američan, technický pokrokář má co dělat, aby rozdýchal móresy šestého století a svým razantně neomaleným způsobem přináší svému okolí změnu, o kterou nemusí hned každý stát. Četlo se to krásně a bavila jsem se výborně.

Mě to teda nadchlo! Jak obsahově, tak provedením. Taková vysoká krejčovina. Postupné poválečné plížení, které nejprve vypadá jako taková humoreska, později už se nikdo zas tak moc nepobaví a ještě později je rád, kdo to přežije se zdravou kůží. Kniha mě přiměla vyhledat si víc informací o zdejších módních salónech a jejich předválečné slávě. A k tomu ty budovatelské verše! Vybrané tak přesně, že působí tak hloupoučce, ovšem vzhledem k tomu, kdo je vytvořil, se to zrovna na tohle svádět nedá...Taky bych to ráda viděla ve filmu, vyloženě se to nabízí.

Pro majitele starých roubenek nádherné počtení! Jak se co opraví a jak co neopravovat. Hodně fotek a velmi praktické postupy. Kniha je dostupná volně i v PDF přímo od KRNAPu. A to zde: http://webserv.krnap.cz/data/KRNAP2010_Architektura_CZKomplet_www.pdf

Jak jsem jen mohla nevědět, že kdosi takový píše! Ono, jak píše kdekdo, tak se ve všech "novinkách" může nejspíš orientovat jen někdo, kdo tomu věnuje mnoho času. Nebo všechen. Je to žánrově úplně čisté a přesto rozmanité, vrstva tady, vrstva onde, každý si po libosti najde to své. Šumaváci a ti, kdo tam často courají, ještě i mnohé jiné. Já to četla nejdřív jednou, pak podruhé pomaleji, pak jsem si to stáhla jako audioknihu, což bylo spíš slabší, neb moc dramatizované a pořád mi to tady otevřené leží, takže asi ještě noch einmal krucinál!

Pozvolna v próze rozvedený famózní písňový text Gabriely Osvaldové o tom, jak "mám jen teď, žádný pak, přejels mě jak náklaďák".K smetení všech těch srágor do urny a tesání památného hrobového nápisu o tom, aby chcípnul, když mě už nemá rád(a), se tady Lucie už nedostala. A bůhví jestli dostane. No v každým případě jsem díky tomuto textu úplně přesně pochopila jak vypadá ten, kdo je citem a zradou zcela přejetej. No mazec!
To si můžu číst pořád dokola a stále se toho nepřesytím. Ty výrazy! A taková mistrná zkratka v poezii bez veršů! Ty krystalické lidské typy, zlomy, proměny...Nádhera!

Jak vidno, o fabrice a složitostech jejího řízení se dá psát i tak, že se to dá číst.

Zápisky z cest, docela jakoby si je dělal pořídil sám - pozorování, dojmy, poznatky, postřehy. Velmi příjemně se to čte. Jakmile si čtenář může popisovaná místa, alespoň tedy některá, vybavit z vlastních cest a srovnávat tak autorův pohled z 19.století s tím svým, je to ještě příjemnější.

Takže tentokrát divadelní prostředí a to také bylo na textu to nejlepší. Proč je nebo byla opera takovým fenoménem, kdo je v divadle kdo a co dělá. Detektiv Hrdina mi nějak lezl na nervy, přestože v první knize ne. Čím to bylo nevím, ale nejspíš mám nějak plný zuby všeho toho čichání a rozborů nosů. Také tady asi tentokrát na mě bylo příliš málo přítele Křížka a příliš mnoho brilantního nosaře Sattlera. Také mi nějak zůstalo utajeno, jestli je to především kniha o divadle a aby se to dalo nějak uchopit, tak je tam zločin, anebo kniha o zločinu a aby se to dalo někam zasadit, tak do divadla.

Četla jsem kdysi v devadesátkách, jak to vyšlo a nyní jsem si to během víkendu dala ještě jednou. František Nepil psal podobně, ovšem laskavěji. Vladimír Komárek se s tím nemaže. Popis studentského života s jeho nemilosrdnými recesemi a angažmá v semilském domu kultury a osvěty.Taková ta práce, jejímž výsledkem není nic a kdyby vůbec nebyla, nic se nestane a nikdo to nepozná, ukazuje všechnu tu vyprázdněnost, ze které někdo dáví a někomu přijde jako celkem dobrý džob. Nic neděláš, nic nezkazíš, jen se tak nějak plácáš od kolébky ke krematoriu. V devadesátkách jsem si říkala, že je to přesný obraz našeho zdejšího šedo-komunismu, dneska vím, že to s komunismem nemá až tak co dělat! Je to životní styl. To bylo pozoruhodné prozření!
Jednou za čas profesionálně neuškodí pročíst si tento gejzír nápadů v oblasti učení prožitkem. Tak silný formativní vliv, jako Foglar, měl málokterý český pedagog. Všechna ta čacká dušínovská ušlechtilost z člověka časem postupně vyprchá, život ho obrousí a poněkud vyučí, ale pro mladého člověka to pořád je dobré a pořád je dost dětí, které se chtějí nechat vést nějakou takovou cestou. Rychlé šípy jsou parádní komiks, ale Hoši od Bobří řeky spolehlivě přenesli autora do věčných a nesmrtelných Věčných lovišť.