Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Román Olgy Tokarczukové by bylo možno označit jako „morální thriller“. Hlavní hrdinkou příběhu je Janina Duszejko, stavební inženýrka, která si musí vydělávat na živobytí jako učitelka angličtiny a zeměpisu na škole v Kladské kotlině, na česko-polském pomezí. V zimě pracuje také jako správkyně letních bytů. Její vášní je astrologie a nade vše miluje zvířata. Snaží se jim všemožně pomáhat a chránit je, bojuje proti lidem, kteří jim ubližují. Varuje před nerozvážným ničením přírody, vidí lidské osudy vepsané do hvězd. Patří k okruhu nadšených čtenářů anglického básníka Williama Blakea (název knihy je citát z jeho básně). Jednoho dne je Janinin soused nalezen mrtvý. Následuje další vražda a pak další... Pytláci i významní členové společnosti záhadně umírají. Jen zvířata jsou němými svědky. O těchto vraždách hrdinka něco ví, policie ji však ignoruje – jenže Janina Duszejko dokáže číst ve hvězdách......celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43124/big_svuj-vuz-i-pluh-ved-pres-kosti-mrtv-GHt-43124.jpg 4.3384
Žánr:
Literatura světová, Romány, Thrillery

Vydáno: , Host
Originální název:

Prowadź swój pług przez kości umarłych, 2009


více info...
Nahrávám...

Komentáře (123)

Kniha Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých

Dajine
30. října

Krásné, potrhlé, uvěřitelné.

Abia
24. října

Bavilo mě to hodně. Svět paní Dušejkové mi byl blízký, chápala jsem její motivaci i nepochopení okolím. Thrillerem bych knihu nenazvala, detektivní zápletku jsem nepotřebovala, bylo to příjemné osvěžení a výlet do světa někoho jiného.


kaja77
16. října

Tokarczuk je báječná autorka. Neskutečně mě baví. V knize mě nadchla paní Dušejková. To její pojmenovávání věcí a osob bylo fakt bezvadné, její dopisy policii luxusní. Moc fajn byly i ostatní postavy, přátelé Jany Dušejkové (Mátoha, Dobrá zpráva i Dion). Zábavná byla i ta idealizace Čechů a Česka, která se v knize x krát objevila :) zločiny tedy hustě promyšlené i vykonané. Vražedný nástroj bych si dovolila nominovat do soutěže "o nejoriginálnější vražedný nástroj" Alias to nevymysliš
Paní Tokarczuk umí báječně skládat věty a to si v jejich knihách vážně užívám. Doporučuji najít si např.na YouTube onu hudební pecku, na kterou řádili na houbařském bálu..."hej sokoly" je tak děsně nakažlivý song. Naprosto živě jsem tu juchající společnost viděla.

playada
08. října

Je to takové lyrické. Paní Jana mne bavila. Samozřejmě s některými názory nesouhlasím, ale to ničemu nevadí... Přečetla jsem to jedním dechem, což je vlastně nejvyšší hodnocení.

lubtich
02. října

Velmi umné využití žánrových postupů, přestože je po pár stranách jasné, že poslední, o co Tokarczuk jde, je thriller.
Velmi sympatická je vyšinutost několika postav – s vypravěčkou se zájmem o astrologii v čele: setkáváme se s ajťákem, který překládá Blakea (jehož verše tvoří motta ke kapitolám, ostatně daly název i knize), prodavačkou v místním second handu, zapáleným entomologem, samotářem pomalu odkrývající svůj charakter. Tokarczuk neoplývá nějakou přímou psychologizací postav, ale vlastně jsem si všechny dokázal dost živě představit. Lidé, zdánlivě nepotřební, trochu outsiderského rázu, ale každý ve svém koloritu.
Vypravěčka Jana Dušejková oplývá silnou vazbou k přírodě, přičemž je jí lesní živočich dražší než obyvatel nedalekého městečka. Představuje tak nějakou protiváhu k antropocentrismu, bezohlednosti vůči nemluvnosti zvířat, zároveň je ve svém konání idealistická a emočně silnější než sofistikovaností výrazu (dopisy na policii plné astrologických vysvětlivek jsou ale skvělý). Bohužel se v těchto momentech často autorka neubrání moralizování. Jo, je jasný, že tohle chování je špatně, ale nestačí jej zkrátka zobrazit, nikoliv dále obkecávat? Mnohem důmyslněji na mě působí obecnější motiv ohleduplnosti ke slabším, k těm, kteří nemají hlas – těm ho vypravěčka dává, a to nemusí být pouze zvíře, ale kdokoliv, kdo není privilegovaná elita. Podřazenost se rázem stává silnou stránkou, protože může budovat odpor. Pokud je člověk svobodný člověk, kde je hranice toho, kdy svobodu zas nebereme nikomu jinému?
Beru i neobvyklé použití kapitálek ke zdůraznění rovnosti skutečností (potažmo všech zvířat i jiných věcí), psané je to svižně a přitom šikovně, byť občas mě rušily ustrnulé "filozofování", kdy jde Tokarzcuk k věci až moc napřímo. Kontrast mezi striktně konzervativní polským obyvatelstvem a poněkud extravagantní Janou Dušejkovou vytváří humorné situaci, při nichž si uvědomujeme, že podivnost vypravěčky je vlastně v porovnáním s "normalitou" vlastně úplně v pořádku ("Asi bys nechtěla, aby tebe našli zrovna takhle. V takovém stavu. Vždyť je to nelidské." Aha, ale lidské tělo je nelidské. Hlavně mrtvé tělo.).
Mám ascendent v rybách.

Dion našel na Internetu krátký film. Měl zhruba minutu. Mohutný Jelen útočí na lovce. Vidíme ho, jak stojí na zadních a předníma nohama kope Člověka. Lovec padá, ale Zvíře nepřestává, vztekle na něj skáče, takže Člověk se nemůže odplazit z jeho dosahu. Pokouší se chránit hlavu a uniknout po čtyřech, ale rozzuřený Jelen ho zase sráží na zem.
Ta scéna nemá konec, takže nevíme, co se s lovcem a s Jelenem stalo dál.
Když jsem uprostřed léta ležela ve svém tmavém pokoji, viděla jsem ten film snad tisíckrát.
(s. 195)

Alma-Nacida
30. září

To bylo jako zjevení, jako sen nebo spíš možná noční můra, aspoň místy. Autorka má dar předat pocity velice silným, niterným způsobem. Kniha je pro mě nezapomenutelná, jen slabším povahám bych ji nejspíš nedoporučila.

adorjas
29. září

Ojojoj, tak toto bavilo poriadne! Mám rada atypické postavy a hlavná postava práve takou bola. Trošku rádoby bláznivá, trošku proti prúdu, miluje prírodu a má tak trošku problém s ľuďmi. Čítalo sa to jedna radosť a na začiatku som sa aj ja nechala oblbnúť rečami hlavnej postavy, že kto mohol tieto vraždy vykonať. Veľmi slušné dielo, budem rozhodne odporúčať ďalej!

Petra21
11. září

Pokrytectví. Zloba. Odplata. A především bezděčný podprahový pocit viny za prachobyčejnou existenci a všudypřítomnou tělesnost. Snad žádný román ve mně nevyvolal podobné pocity... provinění, hnusu, lítosti i překvapení. Nemusíme se vším souznít, sympatizovat, ba ani souhlasit, avšak Olga Tokarczuková se díky svému mimořádnému jazykovému nadání a úderným a snad i kontroverzním názorům navždy vryje do našich hlav a srdcí. Najednou dostávají pojmy jako morálka mnohoznačný a často odporující si význam.

1