Ventimiglia komentáře u knih

Oslovily mě pasáže, ve kterých Snow pod vedením své učitelky hledá odpovědi na otázky, jak zdůvodnit nelidské HG. - Aby ve společnosti nenastal chaos (žádná kontrola, žádný zákon, žádná vláda), aby společnost mohla žít v míru, je nutná dohoda, společenská smlouva. Její součástí jsou HG. V knize se mj. dozvídáme o tom, že HG nebyly vždy populární; Snow přemýšlí o tom, jak "obecenstvo vtáhnout" (aby propaganda mohla zafungovat, musí mít lidé televizi, aby měli příležitost hry sledovat; vybavilo se mi, jak důležité bylo pro šíření nacistické ideologie, aby každá rodina měla rozhlas). Kromě zajímavého příběhu Snowova angažmá jako trenéra v hrách zaujaly aluze na současnou propagandu a manipulaci ve společnosti.

11 08.08.2023

Neskutečně moderní: s roztomilou ironií, nadhledem, odstupem. Naivní hrdinka neprokoukne faleš pozlátkového světa a zlatokopek v Bath, pod vlivem hororové četby se ztrapní, zažije horké chvíle, ale její dobrosrdečnost a nefalšovanost srdce jí získají pravé přátelství i lásku. Moc se toho tady neděje, skoro všechno se odehraje v dialozích, ale nemůžete to nečíst rádi a s úsměvem.

11 08.08.2023

Prvních pár desítek stran poněkud obtížných (v úvodu do svého světa autorka potřebovala vysvětlit, co je co, jak to funguje a proč je to takové; otázka je, jestli by to nešlo "schovat" do děje, aby začátek nebyl tolik zatížených), ale pak už začíná působit kouzlo: hrdinka, se kterou prožíváš radosti i strasti, napětí, skoro cítíš sklenit v dlaních - jdu si půjčit druhý díl! :)

11 10.04.2023

Pár střípků: Dokud nepřečtete tento příběh, nenapadne vás, jak ponižující musí pro uprchlíky být, když jsou odkázáni na milodary (autorka deníku je samostatná žena, zvyklá živit se sama, pocit závislosti je pro ni děsivý). Působivý obraz, když se probudí v noci, je sice v bezpečí, ale je jí hrozně zle; natáhne ruku po plyšákovi, ale ten je 1600 km daleko... Několikrát se vrací motiv věcí, na které byla zvyklá, byly vždy na svém místě, přesně ví, kde v jejím bytě jsou, ale nejspíš už je nikdy neuvidí. Příjezd do ubytovacího zařízení ve Vyšních Lhotách: někdo by mohl říct, že je rozmazlená, když jí vadí chleba s paštikou na snídani, proleželá matrace, palandy - ale zkusím se na to podívat jejíma očima: každý je zvyklý na své pohodlí, jaké to asi je, octnout se v tak nezvyklém prostředí, nevědět, jestli v něm neuvíznu nadlouho, vyděsit se, že mi vzali pas a nevracejí ho, že na plotě je ostnatý drát... Nejistota, strach, stesk, obavy z budoucnosti, děsivé zážitky z cesty (tlačenice na nádražích, fronta na hranicích). Skvěle popsané to, jak člověk sice ví, že by si měl připravit evakuační zavazadla, že kdykoliv může začít to, čeho se tak hrozně bojí, ale neudělá nic, protože... protože doufá, že se to nestane, protože je jako ochromený, protože kdyby to začal dělat, připustí sám sobě, že se to může stát. Zářivé vzpomínky na Oděsu, na kulturní festivaly, na všechno pěkné. A spousta naděje, že je neuvěřitelně mnoho výborných lidí, kteří jsou nápomocní. Není to velká literatura, ale díky za ni.

11 28.02.2023

Radost ze čtení. Příběh báječně plyne, stejně jako jazyk, atmosféra uchvátí, vývoj překvapí. Vypravěčka je čtenářka, což je prima bonus.

11 11.07.2021

Poněkolikáté a pokaždé jiné, pokaždé vystoupí do popředí jiný motiv. Tentokrát to jsou Františkovy děti, které jsem dříve prakticky nevnímala. A samozřejmě stárnutí a vlastní smrt.
(- křídlovka na pohřbu ať mi zahraje sólo,
neříkám hned, neříkám za měsíc,
neříkám za deset, ani za dvacet let,
a pak ji za mnou hoďte do hrobu!-)

11 25.12.2019

Velmi prosté (a v prostotě dokonalé) a působivé. Až se mi zastesklo, že takhle hory nemám. Prostá je příroda a být v ní, s ní a s nejlepším kamarádem.
A zároveň hrozně složité. Otec je tvůj NEJVÍC, dítě je tvoje NEJVÍC. A stejně se to pomotá, neporozumění, zklamání, nenaplnění. A v tom všem pěkné chvilky: Pietro nachází v zápisnících na vrcholcích hor stopy svého otce (Byl jsem tady.), má chuť něco připsat nebo vytrhnout list ze zápisníku, ale neudělá to. Okamžik, který tě osloví.
Brunova touha po - čem vlastně? Tomu asi nerozumím. Ale hrozně bych mu to přála. A velký smutek. Haj hou.

11 06.12.2019

Co na to říct? PŘEKVAPENÍ!!! Úplně jiné než cokoli, co jsem dosud četla.
S vytřeštěnýma očima. Tohle prostě nepoberu. Aspoň pár citátů. "Nehledě na to, jak jsi rychlý nebo pomalý, ve vesmíru se vždy najde někdo rychlejší nebo pomalejší." (s. 584) "Ani ne, různí lidé vidí svět různě. Obyvatelé Světa III. věřili, že ve své bezpečné soustavě si budou žít jako v ráji - i když už nikdo nezjistí, jestli si to myslí pořád. Jakmile hrobku dokončili, veškerá komunikace zevnitř ustala. Každopádně hádám, že se vevnitř žije opravdu dobře. Pro spoustu lidí je bezpečí nutnou podmínkou ke štěstí." (689) To je tedy dost přesné. Jenže jak se zdá, veškeré bezpečí je dost iluzorní záležitost, podle všeho. Gejzíry nápadů. Kdykoli si člověk myslí, že má něco (možná) ve svých rukou, zjistí, že v nich nemá nic. Inu, námět k přemýšlení. Lepší sci-fi jsem nečetla.

11 07.04.2019

"Vůdcovými houslemi je ovšem lid."(189) To je to, co mě na knížce děsí. Co by byl sebevíc charismatický populista bez těch, kteří mu naslouchají, kteří mu uvěří, kteří ho zvolí? V jedné ze závěrečných scén Hitler leží v nemocnici, přicházejí za ním lékaři, zdravotní sestry, on s nimi rozmlouvá, chápe jejich problémy, slibuje jim, že se zasadí o to, aby se situace ve zdravotnictví změnila k lepšímu. ("Někdy jim říkám, že by hodně pomohlo už to, kdyby v nemocnici ošetřovali méně cizinců. Oni se pak smějí a tvrdí, že tak se na to dá samozřejmě také dívat, pak ale prohlásí "žerty stranou" a vykládají mi o dalších neslýchanostech.", s. 365.) Je zjevné, že všechny ty nespokojené zaměstnance má Hitler na udičce: mnozí ho budou volit, sotva si založí svou novou stranu...

A ještě děsivější je, když Hitler přesvědčí babičku své sekretářky, že se vlastně neděje nic špatného, když její vnučka pracuje pro něho. Trochu zahraje na její notu, vnučka je báječná, nepostradatelná, on sám je vlastně džentlmen - a babička, jediná přeživší z židovské rodiny - už nic nenamítá. ("A v tomto konkrétním případě stačila obvyklá míra zdvořilé pozornosti v kombinaci se stejně upřímnou jako přemrštěnou chválou znamenitých schopností nadané vnučky. (...) Pokud šlo o případné pochybnosti ohledně světonázoru, slyšela dotyčná dáma od onoho okamžiku jen to, co si přála slyšet (!) - A samozřejmě pomohlo, že jsem se na tu návštěvu nevypravil v uniformě.", s. 298.)

Hitler je pro ty, které osloví, přitažlivý mj. i proto, že je nesmírně konzistentní, říká vlastně pořád stejné věci, říká je naléhavě. Absurdita je vlastně vícevrstevná: absurdní je výchozí situace, ve které se Hitler ocitá v současnosti. Absurdní je, že zatímco on všechno hodnotí z pozic, které jsou naprosto nepřijatelné, z pozic nacisty, pojmenovává některé jevy, ze kterých nejsme zrovna šťastní: třeba když popisuje úpadek vzdělanosti, otupělost, povrchnost apod. Absurdní je, že se jeho posluchači (většinou) domnívají, že satirou bojuje proti nedostatkům současné společnosti. Bohužel není absurdní, že na jeho vzestupu se velice rychle přiživí ti, kteří pochopí, že může být jejich výtahem k rychlé kariéře...

Vracím se k úvodním slovům svého komentáře. Co když někoho takového jednou zvolíme my? Co když už jsme ho zvolili?

11 26.07.2018

"Křídově bílá pláž byla dlouhá několik kilometrů, jen tu a tam ji narušovaly zurčící potůčky, ohlazené balvany nebo napůl zasypané náplavové dřevo, zkamenělé sluncem, solí a mořskými větry. Na jihu se rýsovala rybářská vesnička Vik... Voda se třpytila tak modře, že splývala s nebem." (s. 228) Tam chci na dovolenou! Po procházce po pláži si dám vaječnici s brusinkami (ale jenom jednu, aby mi nebylo těžko), ve zmrzlinářství Mražená pohoda ochutnám "malé požitky" a rozhodně nevynechám kavárnu Felicie (dostanu tam mandlovou sušenku jako dárek na uvítanou). Když budu mít štěstí, seženu med z jabloňových květů. - Jak vidno, mám ráda detektivky s gastronomickými zážitky (Poirot je gurmán a slečna Marplová si potrpí na koláčky k čaji) a vypadá to, že tady si chuťové pohárky přijdou na své. Postavy jsou zajímavě rozehrané, už se těším na další díl. :)

10 25.08.2023

Přečteno se zatajeným dechem, jeden z letošních zážitků roku. Postavy, se kterými dýcháte, ať už je to Anna (jak je statečná), Omeir a Seymour (chce se vám plakat, jak to mají těžké), Zénon (ach, Zénone, ty smutný Zénone, tak osamělý), bystrá Konstance - všechny je musíte milovat. Nadčasové téma a láska ke knížkám a knihovnám.

10 23.12.2022

To si musíte přečíst! Skvělé, citlivé, poutavé. Normálně mi mysteriózní prvky v realistickém příběhu vadí, ale tady ne: tisové jehličky i bobule na podlaze, větvička vyrůstající z podlahy jsou součástí krásného příběhu. Při čtení jsem několikrát pomyslela na Malého prince a myslím, že to není náhoda. Ještě hlubší, než jste čekali. :)

10 11.07.2021

(SPOILER) Docela dlouho jsem překonávala neurčité obavy ze čtení: opravdu chci zesílit své úzkosti čtením knihy, která má v podtitulu Paměti šílenství? Nechci. - Klidně jsem mohla. Přes všechnu bolest, o které autor hovoří a která je pro mě nepředstavitelná, nese nadějeplné poselství: s depresí se dá bojovat. Nadchla mě kapitola, ve které píše o Camusovi a četbě Cizince. Zdá se, že je potřeba, abych si ho přečetla znovu; chtěla bych také zažít záblesk poznání, o němž Styron mluví, uvědomit si Mersaultovu "kosmickou osamělost". Myslím, že medicína je dnes naštěstí dál, nedovedu si představit, že by nějaký lékař tak lehkomyslně jako ten Styronův rozhazoval rizikové léky plnými hrstmi a odrazoval pacienta od léčebny. Dojalo mě vyprávění o sebevražedných myšlenkách (zabalit deník do ubrousků, zalepit do krabice a vyhodit do odpadků) a čelení jim. A samozřejmě porozumění pro ty, kteří jim čelit nedokázali: opravdu to není vina nejbližších a opravdu se dá odpustit. Asi. A nadchl mě citací z Božské komedie: ... tu vyšli jsme a spatřili zas hvězdy.

10 29.05.2020

Lapená od první stránky do poslední. Už jsem potřebovala přečíst příběh, ve kterém si zamiluju postavu/y a který nechci odložit. Zamilovala jsem si Holly a prožila s ní její příběh. Část, v níž se dozvídáme o životě válečných zpravodajů, mě doslova dostala, abych se o jejich práci a o zemích, ve kterých působí, dozvěděla víc. Oslovil mě i stárnoucí spisovatel, který se pomstí uštěpačnému kritikovi: jak snadné je udělat něco, co se nikdy nedá odestát. (Rady pro budoucí spisovatele z kurzu tvůrčího psaní: "Příslovce jsou cholesterolem v žilách prózy. Když je omezíte na polovinu, bude vaše próza proudit dvakrát svižněji. (...) Och, a taky se mějte na pozoru před slovesem zdát se: je to takové textové mumlání. A ohodnoťte každé přirovnání a metaforu jednou až pěti hvězdičkami a pak odstraňte každé, které dostalo tři a méně hvězdiček." (s. 366) "Tvrdím, že autor Ságy o Njálovi používá přesně tytéž narativní triky, které později využívali Dante a Chaucer, Shakespeare a Moliere, Voctor Hugo a Dickens, Halldór Laxness a Virginia Woolfová, Alice Munroová a Ewan Rice. Jaké triky? Psychologickou nejednoznačnost, vývoj postavy, zásadní zvrat v závěru scény, padouchy poskvrněné ctností, hrdiny pošpiněné ničemností, předtuchy a odskoky do minulosti, obratné svádění čtenáře na scestí. (...) v islandských ságách poprvé v západní literatuře objevujeme zárodky romanopisců při práci...", s. 357.) Pobavila mě spousta aluzí (a to jsem ještě spoustu z nich neobjevila): je to čtenářsky příjemné a zábavné. Fascinovala mě Mitchellova fantazie, jeho jazyk, metafory. Každý motiv se někde později propojí s dalším motivem a utvoří linku, která najednou dostane smysl. To, co vypadalo jako veledůležitá informace, se promění v nedůležitý štěk, ale právě to nám říká významnou sdělení o našem poznání světa (tři slova, která se vynořují znovu a znovu Holly v souvislosti s Crispinem, se naplní významem, který je ale nicotný; co víme o světě, je vytrženo z kontextu, a i když je toto vědění pravdivé, o kontextu nám neříká vlastně nic: a to jsme pyšní, co toho víme...)
Ale nejvíc, nejvíc mě vzala vize světa, ve kterém došla ropa: civilizace existuje jen do té doby, dokud v ni lidé věří. Pravděpodobně existují ještě silnější dystopie, ale mě tahle zasáhla, snad proto, že je děsivě uvěřitelná.

10 25.06.2019

Díky výzvě jsem si dovolila zase jednou si připomenout (nejen) knihovnu Neviditelné univerzity. Neodolám a podělím se aspoň o pár perliček:
"Odhalit pravdu není tak docela snadné. Udržet pravdu ve vaně historie je mnohem těžší než udržet mýdlo v té obyčejné, a ještě těžší je ji tam najít..." (s. 2015), což by mě mohlo napadnout, kdybych byla tak vtipná jako Terry Pratchett, pokaždé, když přečtu noviny...
"Je naprosto nemožné to popsat.
Pokusíme se vám alespoň částečně naznačit, jak to vypadalo.
Vypadalo to jako zvuk piána krátce po tom, co ho někdo upustil do studny. Chutnalo to žlutě a vonělo kašmírem. Na omak to bylo jako úplné zatmění měsíce. Pochopitelně v nejbližším okolí věže to vypadalo opravdu ošklivě." (s. 255) - Řekněte sami, kdy jste se naposledy ve fantasy setkali s tak báječnými synestéziemi?
Skvěle a neotřele popisuje TP pocity, které dobře známe z vlastní zkušenosti: "Jinak řečeno, je to takový ten klasický pocit, když vás zničehonic poleje horko. Zažil to každý, kdo povolil vlnám vlastní zuřivosti, aby ho vynesly na pláž pomsty, a pak zjistil, že stojí opuštěn přímo uprostřed žumpy." (s. 259)
A na závěr trochu vážně: "Je opravdu důležité, aby sis pamatoval, kdo skutečně jsi. Není dobré spoléhat na to, že za tebe budou myslet jiní lidé nebo předměty. Oni to většinou pochopí jinak než ty a dopadne to špatně." (s. 328)

10 04.11.2018

"...určitě to u nás zraje k obratu do lepšího. Co na to povíš?" "Ty vidíš? Já nevidím. A já ťa varuju před dobrýma znameníma, protože milosrdný čas odvívá všecko, aj ten nerozum ve zdejším kolchozi, jak větr odvívá semena bodláku, a právě proto: nikdy nevíme, kdy zaprší a všady vyraší tisíc nových bodláků. Jelikož tato éra je příznivě nakloněná blbější polovičce člověka." (129) (Nejsem si jistá, jestli vlastně doposavad každá éra není takto nakloněna...)
Dlouho jsem se chystala k přečtení Sekyry, Vaculík mě přitahuje i odpuzuje zároveň. Přitahuje mě vnitřní poctivost, upřímnost, hloubka, ostré vidění, jazyk, odpuzují mnohé jeho názory a soudy. Nakonec mě k četbě "pošoupla" čtenářská výzva. A bylo to bolestné čtení. Zaplavuje mě soucit s vypravěčovým otcem, kterého vnímám podobně rozporuplně jako spisovatele samotného. Touží po lásce, potřebuje ještě času, ale je ho tak málo... Je lidský, dojemný. "Já jsem si přál, aby svobodní lidé, zbavení hamižnosti, nepokřivení dřinou, velkoryse hospodařili na spojených polích. Jak bych toto mohl zastávat, kdybych nebyl schopen takové malé oběti a kázně?" ptá se. Poctivý v zásadních věcech, pracuje na hranici sebezničení, nezmůže nic proti šlendriánu, nekompetentnosti, hrabivosti - stránky o jeho snaze dát do pořádku družstvo kdesi v Čechách jsou vysloveně tragické. Všechno je v člověku tak komplikované, vztahy s nejbližšími bolavé a toužené, a znovu a znovu - času málo.
Působivý je opakovaný motiv cest na dřevo (ponechané zubu času by bez užitku zetlelo, ale když si ho - mimochodem s vynaložením obrovské námahy - vezmou, je to vlastně krádež): poprvé s otcem, po vysilující dřině jim nachystané dřevo kdosi ukradne, podruhé po mnoha letech s bratrem ("Víš, kdo by z nás teď měl radost?" zeptal se bratr. "Náš tata.", s. 167) dřevo riskantně odvezou, takže oblouk se sklene a nespravedlnost je jakoby napravena.
A ve světle současných událostí v naší politice si ještě neodpustím jeden citát: "...Slávek to byl, kdo kdysi řekl, že v našich rukou leží rozhodnutí o tom, až jak veliké kurvy si tento národ může dovolit." (s. 165) Zdá se, že většině z nás je to lhostejné. Jak se smířit s tím, že člověk všechno zmrví, protože příliš často vítězí to horší v něm?

Rozporuplné dojmy. Před četbou jsem poslouchala autorčinu přednášku o tom, jakým způsobem učí, tematické bloky mě velmi zaujaly, myšlenka propojit etickou výchovu a literaturu je skvělá. Proto jsem se zaujetím sáhla po románu, ale ten mě, upřímně řečeno, docela vyděsil. Autorčina přístupu k výuce literatury si vážím a chci věřit, že román není autobiografický. Proč? Většina z nás si během života projde nějakými složitými obdobími, ale vypravěčka je v krizi permanentně. Opravdu mi nevadí, že podstupuje psychoterapii, naopak; ale pokud volá terapeutovi dvacetkrát za noc, pokud se se svými trably svěřuje žákům, pokud se prožívá tak intenzivně, jak o tom vypráví, je to na pováženou.
Stejně tak chápu, že nadřízení mohou být naprosto nechápaví, nesnesitelní, mohou podřízené vysloveně týrat; na druhé straně si myslím, že učitelé by měli ctít nějakou "štábní" kulturu, že by měli akceptovat rozumné požadavky vedení školy, která by měla být jako loď, která pluje jedním směrem za svou vizí. Bohužel se setkávám velmi často s tím, že někteří učitelé si za zavřenými dveřmi učebny připadají jako králové ve svém království a nikdo jim nemá co mluvit do toho, jak si "na svém písečku" vedou, protože oni nejlépe vědí, jak je to správně (což píšu s plným vědomím toho, že podobné sklony sama občas také projevuju; ale snažím se tomu bránit).
Ve výsledku: vážně mě to nadzvedlo. A velmi si přeju, aby učitelé absolvovali důkladný výcvik a nepřicházeli do tříd nevyrovnaní sami se sebou a svými traumaty.
Co se týká státní maturity, jistě to nebyl ideální koncept, ale posunul nás od bezduchého memorování literárních dějin (ne na každé škole, ale to zase záleží na lidech a na tom, jak tu ideu provádějí; jestli někdo promění výuku na permanentní přípravu k maturitě, není to problém té maturity, ale pravděpodobně spíš projev nejrůznějších obav, které prožívají učitelé, žáci a někdy i rodiče), takže pokud se vypravěčka až umanutě vrací k tomu, že státní maturita je zhouba našeho vzdělání, sdílet to s ní nedokážu.

9 16.05.2023

Tak dobré, že jsem si to hned po přečtení popřála k narozeninám. Kniha, ke které se budu vracet, kterou chci číst s tužkou v ruce. :)

9 11.07.2021

Protože mi Kunderovo dílo navzdory nepochybné virtuozitě způsobuje permanentní nevolnost (a kdo říká, že to není v pořádku?), musím si dávat pozor, abych si s Janem Novákem nenotovala příliš a abych odlišovala fakta od domněnek a předpokladů. Což je těžké. Občas (vlastně docela často) si při četbě říkám "to je moc, tady Novák jenom předpokládá, je sugestivní, možná mě jako čtenáře manipuluje" (a mně se to líbí, přikyvuju si s ním, kdo píše o ženách tak jako Kundera, je jistě zrovna takový, jak ho Novák popisuje). Ale jsou okamžiky, kdy nejde (aspoň podle mě) o předpoklad, ale čirá fakta, a ty drobné epizody na mě silně působí. Jednou z nich je vzpomínka, podle které se K. po svém druhém vstupu do KSČ na schůzích okázale nudil: usiluje o přijetí do strany, schůze si protiví - toto pokrytectví je odpudivý detail, který utkví v paměti.
Podle všeho Kundera vždycky perfektně zvládal marketink (sám si zařídí pozitivní recenze, "vždycky věděl přesně, co říká, kam chce a co chce psát, jak na to budou reagovat, kde si má co dovolit... Vždycky měl podrobnej program." s. 202, Z. K. Slabý) - a jakkoli je mi to nesympatické, není nic špatného na tom, postarat se o sebe, pokud tím neškodí jiným (druhá věc je, že jeho pokrývači měli podle vlastních výpovědí nejrůznější potíže a za svou službu od Kundery neobdrželi nic; výmluvný je detail, kdy je Vadlejchové trapné, když K. nedá nic pokrývači Ptáčkovi, takže mu sama koupí knihu jako pozornost od K.). Stejně dovedu pochopit, když K. systematicky likviduje své stopy (komu by se líbilo, že někdo bude něco vyvozovat z intimních dopisů a jiných písemností), na druhou stranu těžko mohu přijmout to, že K. "přepisuje" svou minulost (a nejde jen o žertovné mystifikace, ale opravdové překrucování skutečnosti). Kde končí opatrnost a kde začíná vypočítavost? A kdo to určí? Já? Autoplagiáty - je jejich zdrojem věčná nespokojenost se sebou samým, nebo nedostatek nápadů? - Ale přitom všem je dobré vědět, že kdyby někdo chtěl, snadno udělá hajzla z kohokoli...

9 01.01.2021

Krásně vypravená kniha, důležité téma, ale... tomu obrazu chybí hloubka, zůstal plochý. Nicméně jsem vděčná za scénu, ve které učitelka s výchovnou poradkyní "řeší" slohovku žákyně, která se spontánně vypsala ze svých trápení. Obávám se, že dospělí někdy místo pomoci (aniž by to tak chtěli) dítě přesvědčí, že nikomu nemůže věřit a má si dávat pozor, aby si o pomoc neřeklo... V tomto je příběh určitě výborný, ukazuje bezmoc - a snad i zcitlivuje pro vnímání druhých. A to není málo...

9 14.08.2020