Ventimiglia komentáře u knih

"Lidi jako on se skvěle hodili do tohoto nového nemocného Německa. Občas se jí zdálo, že Berlín je plný lidí, kteří jen čekali na novou vládu, aby naráz vylezli z děr a ukázali svou pravou tvář. Jako kdyby po celou dobu někde hluboko pod tímto městem existoval temný Berlín, co se nyní všemi skulinami dral nahoru jako splašky, které při vysoké hladině podzemní vody vytékají poklopy kanálů na ulici."

Podobný pocit mám, když se občas začtu do diskusí na fb. Kde se bere tolik sprostoty a kalného bahna?

Výborný díl, a samozřejmě děsivý.

Výborné čtení na pokračování, nestihla jsem doposlouchat. Rozhodně stojí za přečtení, snad se k tomu vrátím.

Knížka mě nadchla i dojala; zároveň vzbudila tisíc otázek. Kolikrát jsem nedokázala poznat, co děti opravdu potřebují, co je trápí? Děti chtějí své rodiče chránit, nechtějí, aby byli smutní, raději budují strategie, jak přežít mezi agresory. Proč je tak těžké mluvit o těžkých věcech? Co všechno jsem nevěděla o tom, co trápí moje blízké nebo moje svěřené osoby? A měla jsem kdysi dávno pochopení pro své "divné" spolužáky?

Autorka píše nesmírně uvěřitelně, přečíst tuto knížku pro mě bylo neskutečně cenné. Doporučuji všem věkovým kategoriím. Možná se při četbě tak trochu probudí i naše vnitřní dítě. Vážně. :)

Chirurgicky přesná, a vypadá to, jakoby chladná a nezúčastněná. Ale to, že usiluje po letech rekonstruovat své prožitky co nejpřesněji a nejvýstižněji, neznamená, že je chladná. Jenom prostě analyzuje. Usiluje o zachycení nezachytitelného. Když se sama pokouším rozpomenout na určující zážitky svého života, vybavují se mi nespojité střípky. O to víc obdivuji talent a dovednosti této autorky.

Vhled do prožívání studentky (pro její pochopení bylo důležité, že jsem četla Roky a Dívku), která nechtěně otěhotněla, mi připadá nesmírně důležitý v době kulturních válek. Její zoufalé tápání, kde najít pomoc, její touha sdílet s někým hrůzu, kterou prožívá, návštěvy u lékaře i u andělíčkářky, to vše trhá srdce. Písničku Dominiku, Dominiku už nikdy nebudu poslouchat bez vzpomínky na Annie roku 1963.

Babička. Babička! Babička...

Reakce na skvěle načtenou verzi je až fyzická. Nemluvím teď o skvělém střídání vypravěčské perspektivy (od 1. do 3. osoby), které působí neskutečně naléhavě, o propojujícím motivu bačkůrek a bačkor, o výborné práci s časem ("ale tam ještě nejsme"), o báječně promyšlené kompozici, ale o úžasném citu pro detail. O neuvěřitelně přesném vystižení některých atributů osmdesátek i devadesátek.

A potom to, co zasáhne osobně. Stáří. To, které nás (pokud dožijeme) čeká. Ale také to, co jsem prožila s vlastní babičkou. A všechno, co jsem pro ni měla udělat a neudělala. A strašlivá směs lásky a odporu, kterou jsme cítili (a cítíme) ke svým blízkým. A tisíc dalších věcí, které sem nenapíšu, protože jsou příliš intimní, ale kvůli kterým cítím k vypravěčce, která je třeskutě upřímná, blízkost, která je v literatuře výjimečná. Styl knihy je sice úplně jiný, než u děl Annie Ernaux, ale hluboký zážitek, blížící se otřesu, je velmi podobný.

A to tu zůstalo ještě spousta nedopovězených věcí, náznaky, otázky, třeba kde se vzalo kožešnictví a možná souvislost s transporty židů...

Toto čtení je dobré, dobré, dobré, řekl by možná Rocky, kdyby tedy nebyl jeho druhou hlavní postavou. Neskutečně zábavné, dojemné, milé. A vlastně také posilující, protože ukazuje, jak lidský důvtip a nesmírné úsilí řeší obrovský celoplanetární problém. K tomu dávka opravdového přátelství. Technické a vědecké pasáže jsem sice poctivě přečetla, ale ničemu jsem nerozuměla, nicméně na radosti z četby mi to neubralo ani špetku.

(SPOILER) Velice zábavné a přitom i dojemné a milé čtení s náloží optimismu i nádechem smutku. Vysloveně hřeje to, jak se postavy k sobě chovají láskyplně, pomáhají si, podporují se. Bezva zápletka kolem praní špinavých peněz dovede překvapit, a když už si myslíš, že je to všechno jasné a začneš se na jednu z postav tak trochu zlobit, že se zachovala nepěkně, přijde další překvapení a je to ještě trochu jinak, než to na první pohled vypadalo.

Postavy jsou k pomilování a těžko rozhodnout, kdo je sympatičtější; každopádně si je tu musím sepsat: superšpionka Elizabeth, Joyce, která klame tělem, geniální Ibrahim, čestný Ron, spolehlivý Bogdan, policajti Donna a Chris. A k tomu se nabalují další - Donnina matka Patrice, maskérka Pauline, polepšení Viking a Viktor. A samozřejmě okouzlující Stephen, který je nemocný a sám sobě se ztrácí, a to je právě zdrojem toho v úvodu zmíněného smutku. "Člověk by měl brát, dokud to jde. Kdo ví, kdy si naposledy zaplave, kdy se naposledy projde, kdy dostane poslední polibek?" (...) "Jen plav dál, Joyce. Plav si dál, ty moje báječná kamarádko. Drž hlavu nad vodou, dokud jen trochu můžeš." (s. 395)

Přečteno už několikrát, ale aktuálně pro nedostatek času odloženo. Skvělé čtení, ke kterému se vracím opakovaně.

Je to skvělé čtení, mnohem vtipnější, zábavnější a trefnější, než jsem si kdy myslela. Určitě se k tomu vrátím!

Bohužel tuctový příběh, už po 14 dnech od přečtení se stěží rozpomínám, o čem to bylo. Postavy bez charakteru, ničím nezaujmou; nápad zajímavý, ale nevyužitý.

Knížky Petry Soukupové mám moc ráda, teď poprvé její YA podoba. Souhlasím s ostatními komentáři, že vyprávění působí velice věrohodně a že téma je důležité (nejen PPP, ale i tlak na úspěch), toho si velmi cením. Přesto jsem poslední pětinu četla "na sílu", jako by se mi zajedlo - inu, nevím přesně co, snad způsob vyjadřování (používání slangu mládeže je v pořádku, ale začal na mě působit jaksi mechanicky), snad (malá, možná nelogická) motivovanost změny Katčina přístupu k jídlu. Je mi to vlastně líto, protože celkový dojem je dobrý a ráda budu doporučovat knihu mladým lidem, byť s drobnými výhradami.

Je mi velice sympatické, že autorka reflektuje současnou situaci, když popisuje psychické obtíže dospívajících dětí, a vážím si jí proto. Její próza Soběstačný mě velmi oslovila, takže mě až zaskočilo, jak tato kniha působí didakticky. Postavy memorují definice sebepoškozování a dalších problémů, působí bohužel schematicky a málo uvěřitelně. Jazyk působí hodně toporně, takže jsem dočetla jen silou vůle.

Zábavný nápad, kdy vypravěč líčí proces vzniku detektivky, ve které funguje jako nedovtipný Watson pro vcelku nesympatického, ale skvělého detektiva (včetně toho, jak je mu detektiv nesympatický, jak si dává pozor na to, aby byl politicky korektní, jak zvažuje, zda vůbec příběh napíše apod.). Vtipné mi přišly i narážky na autorova předchozí díla, spolupráci s filmovými tvůrci (setkání s Jacksonem a Spielbergem:)), nejrůznější celebrity atd. Není to úplně hitparáda, ale docela příjemné čtení. Jo, a dodatečně přidávám půl hvězdičky za shakespearovské motivy a citáty. :)

Úžasná věc, která mě úplně pohltila. S tak třeskutou otevřeností, odvahou podívat se na své mladé Já, tak cizí a vzdálené, jsem se snad ještě nesetkala. A přitom to napsala tak čtivě a precizně!

Zase jedna klasika, kterou jsem bůhvíproč nechávala nemožně dlouho stát na poličce s představou, že jednou... až bude čas a chuť... Díky letošní výzvě jsem ji konečně vzala do ruky a... wow! výborné!

Příběh strhující, zároveň s pro mě překvapivou prací s vypravěčskými perspektivami (poněkud natvrdlý Lockwood zprostředkovává příběh, který mu vypráví Nelly Deanová, Haretonova chůva, později sloužící Lintonovým na Drozdově, který si Lockwood pronajal; přitom se ukazuje, že Deanová měla tendenci ovlivňovat vývoj děje - přitom není úplně jisté, zda to vždy bylo s dobrými úmysly; někdy tak činí spíše pro svou ochranu; navíc v jejím vyprávění hrají roli její osobní sympatie).

Postavy divoké, vášnivé, nespoutané, ale připoutané k sobě navzájem. Málo srozumitelné, ale o to víc otázek: proč?

Výzva: kniha, která inspirovala hudební dílo (odkaz zde: https://www.youtube.com/watch?v=4zeQRAhdjbw&list=RD4zeQRAhdjbw&start_radio=1&t=151s).

Strhující závěr oblíbené série. Neodloženo, dokud nepřečteno. :)

(SPOILER) Román mě velice oslovil: autorka dokáže zprostředkovat subtilní hnutí mladého vypravěče, který ve 2. osobě mluví ke své první lásce: "Bojím se doteku jiného člověka, mám hrůzu z té chvíle, kdy se budu muset před někým svléct a ukázat svoje nahé tělo, zato toužím po cizích tělech, po tom tvém (,,,) představuju si, že být svobodný je říct ti tohle všechno a nebát se, co na to řekneš ty. Myslím si, že svoboda je chytit tě za ruku a nemyslet si, že je to špatně. Ale svoboda je taky výhled na moře, možnost plavit se na lodi a spát sám ve svém vlastním pokoji (...)" O svobodě, lásce, obavách (heterosexuální páry kolem se svobodně objímají; jsou 60. léta, změna je na spadnutí, ale muž zamilovaný do muže se musí ohlížet, jestli ho někdo nepozoruje, a přijít o místo na univerzitě je tak snadné), touze, pochybnostech, radosti i bolesti.

A k tomu přitažlivost moře a skleněnému domu, symbolu otevřenosti, světla, svobody, který je tak jiný než stísněné pokojíky tradičních anglických domků. Procházky po pobřeží, koupání v ledovém moři, molo v Brightonu.

Jistě že bolí, když pupen puká,
bolí, co roste
a to co vězní.

(Karin Boye)

Milá četba na odreagování: Flavie mě baví, stejně jako odkazy na anglickou literaturu, chemii (to tak nedocením, protože se v chemii nevyznám), rodové sídlo a aristokracii. Někteří mají dojem, že Flaviina mentalita neodpovídá věku a není věrohodná, ale jde přece o žánr, ve kterém se nehraje na věrohodnost, ale na vtip, zápletku, svižnost a radost ze čtení. A to Případy Flavie de Luce rozhodně splňují. :)

Ve své kategorii opravdu výborný příběh, který budu doporučovat mládeži i dospělým (mám vyzkoušeno, dospělí čtenáři z mého okolí, kteří jinak YA nečtou, se po chvilce nedůvěry do příběhu úplně propadli).

Moc se mi líbí, že Ahmedův dědeček je zahradník, motiv záchrany orchidejí a péče o zahradu působí nenásilně a přitom významně.

Pousmála jsem se nad některými komentáři, kteří jistým postavám vyčítají "nepravděpodobnou" míru zaslepenosti a předsudečnosti vůči přistěhovalcům. Podle mých zkušeností máme v sobě rasismus hluboce zakořeněný, i když se může projevovat docela subtilně (a my rasisté ho u sebe nevnímáme; uvědomila jsem si to např. při četbě Amerikány). A navíc s tím někteří politikové velmi účinně pracují, aby získali nebo udrželi moc.

Jiní namítají, že příběh je tendenční a prvoplánový. Je, ale v určitém věku je podle mě přímočarý příběh o dobru a naději nesmírně potřebný. Skvěle to vyjádřil Knihomlok2015: "Krásná pohádka o tom, jaký by svět měl být. A že bychom takových pohádek potřebovali mnohem víc je doufám jasné všem."

Přečteno v rámci letošní výzvy (hodí se hned do tří kategorií: AB, inspirace hudebního díla, Gilmorky), jinak bych se k tomu asi nedokopala (protože jsem kdysi viděla malou ukázku z filmu a míra agresivity a odpornosti mě úplně přemohla). A to by byla škoda, nepřečíst si to, protože vážně výborně napsáno (a přeloženo!) a vážně velký otazník, co nám vlastně říká, a to je vždycky krásná výzva.

Kolegové čtenářky a čtenáři mají v komentářích spoustu postřehů, s některými se ztotožňuji (zábavný jazyk, etické problémy, jen možnost volby dělá člověka člověkem atd.). Samotnou mě spíš trápí jiná otázka: do jaké míry je vypravěč člověkem ještě PŘED zákrokem, protože se chová NELIDSKY, absolutně bez empatie, psychopaticky. Opravdu je základem lidskosti možnost volby? Když mě by se chtělo, aby základem lidskosti byla schopnost konat prosociálně...

Zdá se mi, že význam tohoto románu roste v posledních letech, protože se zdá, že mnoho lidí ztratilo morální kompas a velmi tápeme v tom, co je správné a co ne. Příběh otevírá v tomto smyslu podněty k diskusi (jak omezit kriminalitu, jak vychovávat v komplikovaném světě, jak dosáhnout toho, abychom zachovali svobodu a přitom sdíleli morální kritéria). Doporučuji k tomu velmi zajímavý článek https://www.respekt.cz/kontext/proc-si-tolik-lidi-mysli-ze-trump-je-dobry-clovek nebo https://www.respekt.cz/tydenik/2024/51.