Ventimiglia komentáře u knih

Tak mi zase jednou docvaklo, jak jsem nevzdělaná, kolik toho nevím o literatuře (a o filosofii teprve); bohužel neocením spoustu narážek. Znala jsem jen úryvky z Hostiny u Trimalchiona - takže překvapení velké. A hned mám velké plány, jak si znovu přečtu Zlatého osla, jak si osvěžím Epikúrovu filosofii (zaujal mě Putnův doslov - hypotéza: "Ono předporozumění, s nímž Petronius maluje svůj svět, je předporozumění epikúrovské. To proto se nad společností zištnou a chlípnou, hemživou a bezcílnou, nepohoršuje explicitně, jak činívají zejména stoici. Z mírného odstupu "zahrady Epikúrovy", nezúčastněnně a přitom zúčastněně, jsa venku i uvnitř zároveň, pozoruje, co vidí.", s. 176).

"Jen si, smrtelníci, naplánujte velké věci! A abyste nic neriskovali, zabezpečte své podvodně získané majetky na tisíc let dopředu. Tady ten taky ještě včera kontroloval svoje účty a přesně věděl, který den se vrátí domů. Ó bohové a bohyně! A kde zůstal ležet? Jak daleko od svého cíle?" (s. 119) A ještě jedna nadčasová hláška: "Když nebudou dělat, co se dětičkám líbí, zůstanou, jak správně Cicero říká, ve škole sami." (20)

2 21.04.2024

Krásný jazyk, silný příběh, nádherné obrazy, jednou snové, jindy krutě realistické. Čtenářský zážitek roku.

Pro mě zajímavé i proto, že jsem před lety navštívila Sareptu na Volze (tato kolonie sice byla založena moravskými bratry, nikoli Němci, ale způsob života v ní byl pravděpodobně dost podobný jako v Dětech Volhy).

7 15.02.2024

Navzdory tomu, že poněkud nepřehledné chaty mě v první pětině knihy tak trochu obtěžovaly, že v postavách jsem se občas ztrácela a že text by skutečně zasloužil proškrtat, jsem přečetla s velkou chutí a zaujetím. Moje první zkušenost četby o toxickém prostředí sociálních sítí, kterému se (úspěšně?) vyhýbám, a dost mě to šokovalo. Kýble špíny, nenávisti, frustrace, na straně obětí agresivních útoků zase bezmoc, nemožnost ubránit se křivým nařčením (ať na svou obranu řeknou či napíšou cokoli, hateři to obrátí proti nim). Koncentrovaná zášť. Naivně se ptám: kde se to bere?

3 15.02.2024

S plným vědomím, že postavy jsou nepravděpodobně laskavé, jejich kariéry nepravděpodobně úžasné, že jejich přátelství je nepravděpodobně pevné a city nepravděpodobně něžné, jsem se nechala totálně emočně rozsekat; všechny oprávněné výtky jsou mi úplně jedno, román mě neuvěřitelně zasáhl. Touha po lásce, přátelské, milenecké, rodičovské, a naprosté odevzdání se jí. Obrovský smutek, obrovská něha, radost z každého dobrého činu. Aťsi, že je to nepravděpodobné, srdce po tom stejně touží. - Tak, to byly city, a o tom ostatním příště.

18 30.09.2023

Velice působivé.

3 29.08.2023

Výborný rozjezd, který mě vysloveně vtáhl do děje. Aluze na Lowry a Orwella. Odevzdej se Systému, ten ví nejlépe, co potřebuješ; a když se budeš chtít Systému vymanit, stejně si tě najde a podmaní. Práce s jazykem (anglicismy v "počeštěné" podobě někdy působí úsměvně, ale mě se to jeví jako dobrý, i když místy ne zcela úspěšný pokus o jazykovou autenticitu mladých hrdinů z nedaleké budoucnosti). Narážky na gender - k zamyšlení. Role psychofarmak. - Poslední třetina mi přišla přetížený, překombinovaná, a tak jsem z četby trochu "utíkala". Super obálka se zrcadlovým efektem.

2 25.08.2023

"Křídově bílá pláž byla dlouhá několik kilometrů, jen tu a tam ji narušovaly zurčící potůčky, ohlazené balvany nebo napůl zasypané náplavové dřevo, zkamenělé sluncem, solí a mořskými větry. Na jihu se rýsovala rybářská vesnička Vik... Voda se třpytila tak modře, že splývala s nebem." (s. 228) Tam chci na dovolenou! Po procházce po pláži si dám vaječnici s brusinkami (ale jenom jednu, aby mi nebylo těžko), ve zmrzlinářství Mražená pohoda ochutnám "malé požitky" a rozhodně nevynechám kavárnu Felicie (dostanu tam mandlovou sušenku jako dárek na uvítanou). Když budu mít štěstí, seženu med z jabloňových květů. - Jak vidno, mám ráda detektivky s gastronomickými zážitky (Poirot je gurmán a slečna Marplová si potrpí na koláčky k čaji) a vypadá to, že tady si chuťové pohárky přijdou na své. Postavy jsou zajímavě rozehrané, už se těším na další díl. :)

10 25.08.2023

Nesehnala jsem první díl trilogie, takže mi docela trvalo, než jsem se zorientovala. Dějové linky se proplétají a čtení je to fascinující. Báječné a zábavné zápletky (např. když Josef "ušije boudu" na Saint-Ange, s. 201). Letos druhá kniha s tematikou otrokářství a znovu si uvědomuju, jak málo o této děsivé kapitole civilizačního vývoje vím.

"Dítě drží Nao při životě. Je jejím domovem, jejím údolím. Je Soumem, Almou i Lamem zároveň. Je tím, co jí zbylo z Mosiho. Je celou její rodinou.", s. 147. "Za úplňku by se pracovalo až do půlnoci. Bez mzdy, bez pracovní doby. Neexistují žádná omezení, pravidla určuje jen libovůle dozorců a šílenství Isabely Bouton-Lachanceové. - A přece si člověk cestou domů s motykou přes rameno a kloboukem v ruce najednou uvědomí, že je také lidská bytost.", 188.

Kolik svobody se dá vykoupit čtyřmi a půl tunami ryzího zlata? Stojí za to ten poklad dostat!

A do Austrálie zatím míří loď Lady Penrhyn, naložená lidmi "ze stoky Londýna" (mezi nimi i takoví, kteří ukradli pár grošů, z hladu...).

Je to knížka, která vás donutí dohledávat historická fakta, třeba o aktivistovi Thomasu Clarksonovi a Společnosti pro zrušení obchodu s otroky ("přísahal si, že nezemře, dokud ze světa nezmizí obchod s otroky", s. 142; jeho pátrání "poněkud narušilo chod onoho obřího stroje na nevyčíslitelné zisky", s. 239).

Proč by nás měly zajímat historky o převážení lidských bytostí přes moře? "Proč chcete děsit lidi peklem?", s. 244). - Proto!

3 08.08.2023

Oslovily mě pasáže, ve kterých Snow pod vedením své učitelky hledá odpovědi na otázky, jak zdůvodnit nelidské HG. - Aby ve společnosti nenastal chaos (žádná kontrola, žádný zákon, žádná vláda), aby společnost mohla žít v míru, je nutná dohoda, společenská smlouva. Její součástí jsou HG. V knize se mj. dozvídáme o tom, že HG nebyly vždy populární; Snow přemýšlí o tom, jak "obecenstvo vtáhnout" (aby propaganda mohla zafungovat, musí mít lidé televizi, aby měli příležitost hry sledovat; vybavilo se mi, jak důležité bylo pro šíření nacistické ideologie, aby každá rodina měla rozhlas). Kromě zajímavého příběhu Snowova angažmá jako trenéra v hrách zaujaly aluze na současnou propagandu a manipulaci ve společnosti.

11 08.08.2023

Před lety jsem absolvovala dva běhy Hledání vnitřního dítěte (výborné, silné a inspirativní, pod vedením Ilony Koťátkové a Sv. Morávka). Kurzy pro mne mnoho znamenaly, ráda na ně vzpomínám. - Tohle humorné čtení tak pro mě má víc rozměrů. Jednak je to většinou skutečně zábavné, přečetla jsem jedním dechem. Dalším rozměrem jsou vzpomínky na vlastní prožitky z kurzu. A za tím vším ironický osten: to když vypravěč hýčká své vnitřní dítě a napravuje svá dětská traumata a ukazuje, že sebelepší terapeutický koncept se může "zvrhnout", a pak se z něho stane alibi pro cokoli, třeba i pro vraždu.

Nejzábavnější scéna: rodiče dětí ze školky se rozjedou a chtějí, aby školka byla ekologičtější a ctila pravidla GDPR (jak to udělat se společnými fotografiemi: já je můžu zveřejnit na FB, ale ostatní rodiče ne...). Co s tím vedení udělá, nemůžu prozradit, ale rozhodně stojí za přečtení. :)

7 08.08.2023

Knihovna malých zázraků sice není žádný literární zázrak, ale je to velice milé čtení. Prostě si přejete, aby Mukéš našel v knížkách, které mu doporučuje Alíša (která zpočátku není žádná čtenářka, a proto čerpá z nalezeného seznamu; tady byl ovšem rozčilující zádrhel, protože se mi jen těžko věřilo, že Alíša je výborná studentka a přitom nezná z literatury prakticky nic:(), inspiraci, jež mu pomůže život změnit k lepšímu. Bavilo mě připomínat si knížky, které už jsem četla, a některé se chystám přečíst znovu. A inspirativní bylo to, jak postavy uměly propojit to, co četly v knížkách, se svou životní situací. Přála bych si, abychom tak četli - s takovou chutí a vnímavostí.

6 08.08.2023

Neskutečně moderní: s roztomilou ironií, nadhledem, odstupem. Naivní hrdinka neprokoukne faleš pozlátkového světa a zlatokopek v Bath, pod vlivem hororové četby se ztrapní, zažije horké chvíle, ale její dobrosrdečnost a nefalšovanost srdce jí získají pravé přátelství i lásku. Moc se toho tady neděje, skoro všechno se odehraje v dialozích, ale nemůžete to nečíst rádi a s úsměvem.

11 08.08.2023

Čtení jsem stále odkládala v obavách z těžkého tématu, ale pak jsem se nemohla odtrhnout, přestože číst o nefunkčních vztazích a odporné manipulaci ze strany dospělého člověka vůči dětem je tak odpudivé. Co je na tom příběhu nejhorší? Spousta lidí o zneužívání dětí Mirkem ví, nikdo nic neudělá. A nejde jen o zneužívání. Není tajemstvím, že Mirek nabízí dětem alkohol! Ví se, že dětem křiví charaktery svými manipulativními sebestřednými proslovy a tím, jak vyhodnocuje jiné soubory; jaké asi je prostředí na divadelních přehlídkách, když se nad něčím takovým maximálně zvedne obočí...

Vypravěčka je třeskutě upřímná v dětské naivitě a ukazuje, že dětství není pro spoustu z nás ani pěkné, ani lehké období. Znovu a znovu si uvědomuju, jak moc dítě touží po nějakém člověku, se kterým by mohlo mít důvěrný vztah. Pro Františku to není matka, která řeší hlavně sebe, ani otec, krachující podnikatel, který děti jednou týdně vyvede do kina, ani bratr, s nímž si nerozumí. Doufá, že by takovým člověkem mohla být kamarádka Magda (ale přitom sama není bezvýhradně oddanou kamarádkou, vyhodnocuje Magdu a její rodinu podle toho, co o nich slyší od svých rodičů). Svět dětí je v Poupátkách krutý; děti se neustále vyhodnocují, žárlí na sebe, závidí si, nerozumí si, málokdy zažívají chvíle porozumění, většinou si připadají nepřijaté a nemilované. Závěr je skvělý, protože nechává Františku zmatenou a budoucnost nejasnou; jaký jiný závěr než směsice nechuti, zděšení, zmatku a pachuti by byl možný?

8 09.07.2023

Rozporuplné dojmy. Před četbou jsem poslouchala autorčinu přednášku o tom, jakým způsobem učí, tematické bloky mě velmi zaujaly, myšlenka propojit etickou výchovu a literaturu je skvělá. Proto jsem se zaujetím sáhla po románu, ale ten mě, upřímně řečeno, docela vyděsil. Autorčina přístupu k výuce literatury si vážím a chci věřit, že román není autobiografický. Proč? Většina z nás si během života projde nějakými složitými obdobími, ale vypravěčka je v krizi permanentně. Opravdu mi nevadí, že podstupuje psychoterapii, naopak; ale pokud volá terapeutovi dvacetkrát za noc, pokud se se svými trably svěřuje žákům, pokud se prožívá tak intenzivně, jak o tom vypráví, je to na pováženou.
Stejně tak chápu, že nadřízení mohou být naprosto nechápaví, nesnesitelní, mohou podřízené vysloveně týrat; na druhé straně si myslím, že učitelé by měli ctít nějakou "štábní" kulturu, že by měli akceptovat rozumné požadavky vedení školy, která by měla být jako loď, která pluje jedním směrem za svou vizí. Bohužel se setkávám velmi často s tím, že někteří učitelé si za zavřenými dveřmi učebny připadají jako králové ve svém království a nikdo jim nemá co mluvit do toho, jak si "na svém písečku" vedou, protože oni nejlépe vědí, jak je to správně (což píšu s plným vědomím toho, že podobné sklony sama občas také projevuju; ale snažím se tomu bránit).
Ve výsledku: vážně mě to nadzvedlo. A velmi si přeju, aby učitelé absolvovali důkladný výcvik a nepřicházeli do tříd nevyrovnaní sami se sebou a svými traumaty.
Co se týká státní maturity, jistě to nebyl ideální koncept, ale posunul nás od bezduchého memorování literárních dějin (ne na každé škole, ale to zase záleží na lidech a na tom, jak tu ideu provádějí; jestli někdo promění výuku na permanentní přípravu k maturitě, není to problém té maturity, ale pravděpodobně spíš projev nejrůznějších obav, které prožívají učitelé, žáci a někdy i rodiče), takže pokud se vypravěčka až umanutě vrací k tomu, že státní maturita je zhouba našeho vzdělání, sdílet to s ní nedokážu.

9 16.05.2023

Název podle mě není příliš výstižný, škoda. Přečteno na jeden zátah. Autorka opět báječně pracuje s tajemstvím a postupným odhalováním pravdy, jen závěr mi tentokrát připadal poněkud unavený, jako by to trochu vázlo. Vložené internetové komentáře dobře fungují a opět zůstává pachuť z toho, kolik lidské malosti a nenávisti znenadání může vyvřít.

7 15.04.2023

Prvních pár desítek stran poněkud obtížných (v úvodu do svého světa autorka potřebovala vysvětlit, co je co, jak to funguje a proč je to takové; otázka je, jestli by to nešlo "schovat" do děje, aby začátek nebyl tolik zatížených), ale pak už začíná působit kouzlo: hrdinka, se kterou prožíváš radosti i strasti, napětí, skoro cítíš sklenit v dlaních - jdu si půjčit druhý díl! :)

11 10.04.2023

Děsivě nechutné blábolení vypravěče, který holduje Jeho Královské Milosti Alkoholu (a ženám, jež ho ovšem zajímají jen do jisté míry), sice není můj šálek kávy, ale je to vážně dobře napsané. Zaujalo mě organické přecházení ze 3. osoby do 2. (A zase do sebe liješ odporný nápoj "vinného typu") a místy do osoby 1. (třeba když mluví o kontaktech s KGB: Z nějakého důvodu jsem si v paměti navždy zachoval první dětský pocit, který jsem měl z toho slova: pocit něčeho neřestného, slizkého a násilnického, něčeho velmi podobného výrazu "kurvapíča" (s. 108)). Na co ho dostali? Na dědečka v divizi Galizien... "Provinil jsem se sám na sobě. Tím, že jsem přicházel, když mě zvali. Že jsem jim z bezmezné vychovanosti podával ruku a měl za to, že i oni jsou lidé, byť zmrzačení. (podepsaný papír) je důkazem mé slabosti, svědkem mého duševního zmatku a mých rozpaků." (s. 123) Závěrečná horečnatá fantasmagorie je bohužel příliš pravdě podobná: "Až ovládneme všechny země a všechny národy a spojíme je v jeden celek, naplníme vůli našich velkých otců! ... pro prostého malého člověka není větší pocty a většího snu, než být poslušným, obětavým, hrdým a poníženým otrokem velikého, supersilného, pyramidálního, podnebeského Impéria, jež se bude nezadržitelně pohybovat dál na Západ..." (s. 214). A ještě musím dodat, že speciální lahůdkou jsou aluze na světovou literaturu (a to jsem určitě odhalila sotva půlku).

4 30.03.2023

Rozvláčný a upovídaný příběh k nepřežití: nezapamatovatelný teenager Rintaró, který najde díky kocouřím úkolům sám sebe, jeho kamarádka, předsedkyně třídy, která se z neznámých důvodů zničehonic zamiluje do knížek, labyrinty a v nich ničitelé knih, narážky na světovou literaturu (ty mě docela potěšily). Tváří se to hlubokomyslně, ale je to nuda a jazyk působí ploše. A proč kocour - to tedy vážně nevím.

7 05.03.2023

Pár střípků: Dokud nepřečtete tento příběh, nenapadne vás, jak ponižující musí pro uprchlíky být, když jsou odkázáni na milodary (autorka deníku je samostatná žena, zvyklá živit se sama, pocit závislosti je pro ni děsivý). Působivý obraz, když se probudí v noci, je sice v bezpečí, ale je jí hrozně zle; natáhne ruku po plyšákovi, ale ten je 1600 km daleko... Několikrát se vrací motiv věcí, na které byla zvyklá, byly vždy na svém místě, přesně ví, kde v jejím bytě jsou, ale nejspíš už je nikdy neuvidí. Příjezd do ubytovacího zařízení ve Vyšních Lhotách: někdo by mohl říct, že je rozmazlená, když jí vadí chleba s paštikou na snídani, proleželá matrace, palandy - ale zkusím se na to podívat jejíma očima: každý je zvyklý na své pohodlí, jaké to asi je, octnout se v tak nezvyklém prostředí, nevědět, jestli v něm neuvíznu nadlouho, vyděsit se, že mi vzali pas a nevracejí ho, že na plotě je ostnatý drát... Nejistota, strach, stesk, obavy z budoucnosti, děsivé zážitky z cesty (tlačenice na nádražích, fronta na hranicích). Skvěle popsané to, jak člověk sice ví, že by si měl připravit evakuační zavazadla, že kdykoliv může začít to, čeho se tak hrozně bojí, ale neudělá nic, protože... protože doufá, že se to nestane, protože je jako ochromený, protože kdyby to začal dělat, připustí sám sobě, že se to může stát. Zářivé vzpomínky na Oděsu, na kulturní festivaly, na všechno pěkné. A spousta naděje, že je neuvěřitelně mnoho výborných lidí, kteří jsou nápomocní. Není to velká literatura, ale díky za ni.

11 28.02.2023

Skvělý začátek, působivé líčení toho, co se Johanovi honí hlavou, wow! A pak si najednou nejsem jistá, o čem to je (tedy s výjimkou pasáží o Zemanovi, to jsem si s vypravěčem notovala, vzpomínala jsem na pocity, které jsem měla, když ho znovu zvolili, na ten pocit zmaru a beznaděje - cože, je něco takového vůbec možné?). Pak je to (na mě) hodně absurdní - pronásledování Rubeše, groteska s krysami, děsivé scény ve sklepě... Objevená lidskost naplní nadějí, takže díky!

2 28.02.2023