Češtinářky
Veronika Valíková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/498961/bmid_cestinarky-3iV-498961.jpg
3
77
28
Žádný život není bez hrubky. Román z prostředí elitního gymnázia. Kdyby se Don Quijote pokusil svést souboj s českým školstvím, pokorně by se za pár hodin vrátil k větrným mlýnům. O tom je přesvědčená i češtinářka Tereza, jíž dělá ze života peklo byrokracie a despotický ředitel. Naštěstí má podobně naladěné kolegyně, studenty s otevřenou myslí i Čaroděje, který jí vykouzlí v duši klid spolehlivěji než Neurol. S jejich pomocí se vydává do světa příběhů… a její cesta za svatým grálem i k Hoře osudu ji zavede do nečekaných končin.... celý text
Přidat komentář
Čekala jsem víc. Na iDnes vyšla zajímavá recenze. Zaujalo mě, že autorka píše podobným stylem jako Škvorecký. Tu recenzi snad musela napsat autorčina máma.
(SPOILER)
Škoda papíru. Už dlouho jsem nečetl nic tak divného. Jedna z opravdu mála knih, které jsem nedočetl do konce.
Příběh učitelky, která si myslí, že je ředitelkou Zeměkoule a všichni jsou proti ní. Žáci musí mít stejný názor jako ona, ředitel jí škodí, zákonodárci jsou na světě jen proto, aby lidem ničili život. Ve škole je to ten typ, pro kterou mají žáci nelichotivou přezdívku a kolegové slaví, když odejde a přestane rozkládat kolektiv.
Afektovaná hlavní hrdinka přesvědčená o tom, že jen ona má pravdu a že právě jen její boj je ten správný.
Pro učitele dobrá kniha ze školního života, ale jestli mají stejný pohled i neučitelé, to těžko říct. Možná by se hodila jako čtení ředitelům. Třeba by se někteří v Melicharovi poznali.
Já byla při čtení jak na horské dráze a chvíli mi trvalo, než jsem se začetla. Téma „češtinářští“, maturit a školství obecně je mi blízké, ale proboha, ta hlavní hrdinka mi místy lezla neskutečně na nervy.
Ad bossing – kdo nezažil neuvěří, takhle to fakt někde funguje, nicméně chování hrdinky mi to v mnoha ohledech neospravedlňuje. Nebyla střelená tím sympatickým způsobem, byla prostě ujetá (občas fakt šílená)... a během literárních seminářů studenty tlačila až příliš do toho, jak to vidí a interpretuje ona, jako by jiná možnost nebyla. A to neustálé lkaní na státní maturity... zatím jsem se nesetkala s lepším návrhem než NeChMe To nA šKoLáCh... což už tu i s přijímačkami taky bylo a to nebyla žádná hitparáda. Ne všechny školy jsou elitní pražská gymnázia plná nadšených, nadaných a motivovaných studentu (Bohužel? Bohudík?).
Když knihu berete jako beletrii a oprostíte se od toho, jestli má, nebo nemá autobiografické prvky, je to relativně průměrné prázdninové čtení i pro češtinářku.
ukažte mi je, ukažte mi ty geniální studenty elitních (rozuměj soukromých) křesťanských gymnázií, kteří po "zážitkové" výuce literatury (rozuměj interpretace díla vedená pouze osobními dojmy a zkušenostmi bez znalosti dobového kontextu a literární teorie) a se znalostí pouhých 20 vybraných knih k maturitě (víc by chudinky nezvládly přečíst) dokážou najednou hodiny a hodiny komparovat domácí i světovou četbu, sem s nimi!!!
autorka si pro vyhejtování nejen této metody výuky literatury, ale i třeba celostátních maturit (jasně, chceme soukromou, aby nám do toho nikdo nekecal) zvolila antihrdinku, stárnoucí učitelku a hysterickou stalkerku, která vidí svět černobíle po vzoru oblíbeného Tolkiena: kdo se mnou nesouhlasí, ten je zlý, hloupý, tlustý a ošklivý (doslova, viz popisy záporných postav), kdo vrká v mém rytmu, ten je krásný, milý, vtipný a držím mu palečky (taktéž doslova, viz popisy kladných postav); přestože pedagogicky vede několik tříd mladých dospívajících osobností, sama ještě nedospěla: nedokáže komunikovat s rodiči, manžela odkopla, obklopuje se kamarádkami, které jí pouze chválí a podporují, a svou labilitu už roky vyvažuje pravidelnými středečními návštěvami gynekologa a svého dřívějšího porodníka, jemuž přezdívá Čaroděj a na němž je citově závislá; literaturu vyučuje tak, že vybere studentům texty, v nichž se sama poznává, a pak nechá děti s jejich dosavadními životními zkušenostmi dumat nad nesmrtelností chrousta; to nechcete... fakt ne
metoda výuky nemá být buď - anebo, černá - bílá, dobré - špatné; student se má seznámit se všemi přístupy a k interpretaci textu mu nestačí dovednost číst, ale potřebuje i znalost kontextu a reálií a také zkušenost s dalšími texty
pokud má kniha ambice alarmovat veřejnost, že s novou koncepcí výuky, ale i maturity, přijímacích řízení, podoby závěrečných prací atd. jsme nehorázně zaostali a výsledek stále v nedohlednu, tak příště více argumentů a méně slz
Opravdu přemýšlím jak tento komentář pojmout. Protože ta kniha pro mě měla velký potenciál - doufala jsem v něco milého, snad i knihu s trochou humoru a nadhledu. Radostně vyhlížející obálka mě navnadila. Tahle kniha nic takového neměla, s každou stránkou bylo vše víc a víc smutné a depresivní.
Musím říct, že ve školství pracuji a nemyslím si, že by si dneska ředitel dovolil napsat učiteli do mailu, že je parazit a veřejně ho zesměšnit před celou školou - minimálně ne bez následků. A v tom mě štvala hlavní postava, která s ničím nic neudělala. Nebojovala. Byla vyhořelá, zoufalá a celkově neměla žádnou jiskru v životě. Bylo to jako číst příběh o umírající bytosti. Celá kniha na mě působila velkým zmarem a životním neštěstím. Od poloviny už ani neměla drive, jen se řítila ke svému konci.
Dvě hvězdy dávám za rozbory knih s Třídou. Studenti mě nadchli, jejich názory a hledání souvislostí v příbězích bylo opravdu příjemné.
Koupila jsem jako dárek mé celoživotní kamarádce - češtinářce - a tak jsem přečetla. Zajímavé rozbory knih, to mě moc bavilo, problémy v kolektivu jako jsou všude byly také věrohodné, celkem fajn čtení.
PS: Jinak děkuji za všechna krásná hodnocení. Věřím, že nejeden češtinář dostane za vysvědčení Češtinářky. :)
Zdravím, autorka. Měla bych k poslednímu komentáři (Ventimiglia) dvě poznámky:
1. Moje hrdinka Tereza nenavštěvuje terapeuta. Chodí jednou týdně ke gynekologovi a povídá si s ním o literatuře.
2. Státní maturita, respektive seznamy děl k maturitě a jejich formální rozbory zasadily čtenářskému povědomí našich studentů těžkou ránu. Dlouho se z ní budeme vzpamatovávat.
Krásné jaro.
Rozporuplné dojmy. Před četbou jsem poslouchala autorčinu přednášku o tom, jakým způsobem učí, tematické bloky mě velmi zaujaly, myšlenka propojit etickou výchovu a literaturu je skvělá. Proto jsem se zaujetím sáhla po románu, ale ten mě, upřímně řečeno, docela vyděsil. Autorčina přístupu k výuce literatury si vážím a chci věřit, že román není autobiografický. Proč? Většina z nás si během života projde nějakými složitými obdobími, ale vypravěčka je v krizi permanentně. Opravdu mi nevadí, že podstupuje psychoterapii, naopak; ale pokud volá terapeutovi dvacetkrát za noc, pokud se se svými trably svěřuje žákům, pokud se prožívá tak intenzivně, jak o tom vypráví, je to na pováženou.
Stejně tak chápu, že nadřízení mohou být naprosto nechápaví, nesnesitelní, mohou podřízené vysloveně týrat; na druhé straně si myslím, že učitelé by měli ctít nějakou "štábní" kulturu, že by měli akceptovat rozumné požadavky vedení školy, která by měla být jako loď, která pluje jedním směrem za svou vizí. Bohužel se setkávám velmi často s tím, že někteří učitelé si za zavřenými dveřmi učebny připadají jako králové ve svém království a nikdo jim nemá co mluvit do toho, jak si "na svém písečku" vedou, protože oni nejlépe vědí, jak je to správně (což píšu s plným vědomím toho, že podobné sklony sama občas také projevuju; ale snažím se tomu bránit).
Ve výsledku: vážně mě to nadzvedlo. A velmi si přeju, aby učitelé absolvovali důkladný výcvik a nepřicházeli do tříd nevyrovnaní sami se sebou a svými traumaty.
Co se týká státní maturity, jistě to nebyl ideální koncept, ale posunul nás od bezduchého memorování literárních dějin (ne na každé škole, ale to zase záleží na lidech a na tom, jak tu ideu provádějí; jestli někdo promění výuku na permanentní přípravu k maturitě, není to problém té maturity, ale pravděpodobně spíš projev nejrůznějších obav, které prožívají učitelé, žáci a někdy i rodiče), takže pokud se vypravěčka až umanutě vrací k tomu, že státní maturita je zhouba našeho vzdělání, sdílet to s ní nedokážu.
Kniha se mi velmi líbila, ač nejsem učitelka. Její čtení jsem si doslova užívala, přečteno na jeden zátah, i když na konci jsem byla "smutná", že je konec. Hlavní hrdinka mi neskutečně sedla, jako by jsme se spolu znaly od jakživa. Paralela skutečného života a příběhů z knih se mi neuvěřitelně líbila, v těchto pasážich jsem se s knihou vyloženě "mazlila". Dokonce mě inspirovala k přečtení dvou knih, které znám, také jsme se o nich učili na střední, ale dosud zůstaly mnou opomenuty. Takže za mě super četba.
Hlavní hrdinka mi nebyla úplně sympatická, zvláště proto, že se někdy chovala fakt jako magor, především v souvislosti s Čarodějem. Blízká mi byla rozprávění o knihách, která mi připomínaly mnou milované rozbory knih, ale ne podle formy, ale dle individuálních postřehů, která jsme absolvovali na vysoké škole. Najednou jsem si zase vzpomněla, proč jsem šla studovat literaturu. Co více říct? V každém systému jsou hyeny, které jsou hanlivé na to, když někdo chce měnit jejich zajeté pořádky. Ve školství je častý přístup učitelů takový, že popírají nutnost celoživotního vzdělávání a posouvání se kupředu. Je přece jednodušší 40 let učit stejně, než se přizpůsobovat.
Kniha, na kterou mě upozornila právě češtinářka: „To si přečti, tam jsou typově všichni, které můžeš potkat i v naší sborovně! Já jsem se báječně bavila, ale taky jsem skřípala zuby. Ale hlavně: pro toho, kdo se orientuje ve světové četbě, je čtení téhle knihy požitek a čiré blaženství!!!“
Tak jsem nelenila, vrhla jsem se na knihu a po dvou dnech (z nichž jeden byl stonavý) dávám zkušené kolegyni za pravdu. Kniha určitě není dokonalá, Třída Terezy Trhlíkové v dnešní době patří spíše do oblasti scifi, ale možná právě proto je to četba úžasná.
Mě osobně ale zaujalo něco jiného než čeština, slohy, státní maturity či diskuse na téma literárních děl, jakkoli právě ty posledně jmenované byly úchvatné. A sice fakt, jak snadno lze V KTERÉKOLI DOBĚ zlikvidovat, možná spíše degradovat špičkové pracoviště, a je celkem jedno, zdali jde o vyhlášenou porodnici nebo o klasické gymnázium. Oba případy popsané v této knize mohu brát jako literární nadsázku, ale realita bývá bohužel ještě horší. Pro mě velké varování a spousta pochybností; jdeme opravdu cestou demokracie a názorové plurality?
P.S. Jen připomínka k předešlému, velmi zasvěcenému a sympatickému komentáři: ani Tolkiena, ani Nabokova a případné další mravně či jinak pokleslé autory šéfová Eva nezakázala, pouze je z titulu své funkce vyškrtla ze seznamu maturitní četby oné konkrétní vzdělávací instituce, soudím já.
„Možná i s námi si život zažertoval, když nás spojil v Trnové v přelomovém čase našeho života, kdy nám všechno připadalo tak zázračné a smysluplné. A když ten čas odplynul, ztratily pro mnohé cenu i příběhy, o nichž jsme společně vedli vášnivé debaty. I to je úděl češtinářek, pouštět do světa dospělé lidi s hlavou plnou ideálů a pozorovat, kam je ty ideály dovedou.“
Kompozice knihy je zajímavá, prolínání fikčních světů předkládaných skrze hodiny literatury se světem skutečným na první pohled funkční, je tu však za mě mnoho "ale". Jako učitelka literatury a dějepisu cítím velký odpor k jednostrannému a někdy až černobílému vidění světa hlavní postavy. Vím, že se v knize jedná o církevní gymnázium, avšak takový "Mordor s Velkým bratrem v čele" snad není ani možný. (Pana ředitele Melichara bych vážně chtěla poznat...)
Konzervativní učitelka Eva zakazující čtení Tolkiena a Irvinga by byla uvěřitelná možná po boku Dolores Umbridgeové v Harry Potterovi, ale v románu stavějícím na reálném základě působí neskutečně rušivě a úsměvně.
Dále musím poznamenat, že i když je propojování literatury (a samozřejmě i českého jazyka a dějepisu) s naším životem samozřejmě žádoucí a fajn, rozhodně nesdílím názor hlavní postavy (a možná i autorky), že fikční světy by měly být za každou cenu a každou hodinu, v mých očích až moc "na sílu", tak moc konfrontovány s našimi životy. Osobně mě hodiny literatury, kde se učitel ptá "s kým z románu byste šli na rande?" či "znáte ve svém okolí nějakého Mefistofela?" poměrně iritují, a to dokonce i na stránkách této knihy...
Kritika státní maturity a její démonizování na mě působilo taktéž až úsměvně. Talentovaní žáci ji dají levou zadní - pokud však paní učitelka celé dny s žáky jen s odpuštěním "tlachá" o knížkách a nevěnuje se vůbec jazyku, který je zvlášť v autorkou glorifikovaných románech 20. století mnohdy stejně důležitý či ještě důležitější než děj a postavy samotné, není se čemu divit, že ze státní maturity její žáci mají takové obavy.
Zúžit hodiny literatury na její dějiny a literární teorii je hrozné. Avšak stejně zcestné mi přijde zabývat se pouze a jedině lit. interpretací - zvlášť pokud paní učitelka nechce mnohdy slyšet jiný názor než ten svůj...
Závěrem však musím říci, že spoustu myšlenek Valíkové a jejích postřehů k dnes už klasickým dílům světové literatury mě nesmírně zaujalo. Schematismus a černobílé vidění světa mě však odrazuje se k románu znovu vracet.
PS. Kam se ale hrabe sebejistota a pocit neomylnosti autorky na Roberta Čapka... Oproti němu je mi paní Valíková nesmírně sympatická.
Fakt jsem se snažila, nicméně vzdávám na str. 55. I když mám k literatuře velmi blízko, učitelka prostě nejsem. A těm je tento román nejspíše určen.
Nestává se mi často, že bych knize nedala šanci, ale v tomto případě jsem ji po cca 40 stranách odložila. A to jsem se na román ze školního prostředí opravdu těšila. Bohužel mi styl ani obsah nesedly.
Štítky knihy
česká literatura studenti gymnázium střední škola učitelé, učitelky české romány
ČeštinářkyKniha Češtinářky je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 107x |
| Čtenářské výzvě | 38x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 59x |
| Chystám se číst | 87x |
| Chci si koupit | 12x |
| dalších seznamech | 2x |
Čtení pro ženy unavené životem. Můj šálek čaje to není, ale čtenáře si to najde. Možná oddychovka na pláž.
Autorka absolutně nepochopila Tolkiena, pokud ho vůbec četla.