Češtinářky

Nelíbilo. Hlavní postava nesympatická, žáci ze semináře super, ale v celku nepravděpodobní. Většina postav byla černobílá, příliš schematická a předvídatelná. Kniha byla víceméně bez děje, sledovali jsme pouze směs pocitů a vzpomínek.

Kniha mě pobavila i poučila o tom, jak se dá i nedá literatura vyučovat. Nemohu hodnotit poměry na škole, ale věřím, že většina češtinářek má snahu své studenty nejen něco o literatuře naučit, ale také je vést k samostatnému myšlení. Z knihy je cítit velké osobní zaujetí, ale také láska k literatuře, takže i když nemusím se všemi předkládanými názory souhlasit, rozhodně stojí za to si tuto knihu přečíst.

(SPOILER) Ano, všichni jsou blázni, jenom já jsem letadlo... Máte-li pocit, že jsou VŠICHNI a STÁLE proti vám, JE to na diagnózu. I já bych viděla hlavní hrdinkou spíše na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny než za katedrou.
Sečtělý čtenář může v knize polemizovat s rozbory slavných děl, ale jako příběh se to číst nedá. Dějová linka s Čarodějem není úžasná, ale trapná. Taková zbytečná tragikomická figurka.

Kniha se v zásadě nedá číst. Bez přeskakování celých odstavců bych ji nedočetla. A jediný důvod proč jsem ji dočetla je to, že je kniha založena na škole, na kterou jsem chodila. Autorka se asi snažila o originální kombinování různých časových linek, ale v tomto případě se to úplně nepovedlo. Kniha v zásadě postrádá jakýkoliv děj. Působí jako náhodně zpřeházená směsice nesouvisejících výjevů. Kniha byla neuvěřitelně nudná a nezajímavá, až to bolelo. Nevím koho by bavilo 300 stránek číst o kňourání nad problémy se státní maturitou a učitelských poradách. Autorka si očividně hlavně vyřizuje účty na úkor jakýchkoli literárních kvalit. Není možné se orientovat v postavách. Asi proto, že jsou založeny na skutečných lidech, ve kterých se sama autorka orientuje dobře a na čtenáře už kašle..
Ztráta času, nechápu, že to vůbec někdo vydal.

Kniha se v zásadě nedá číst. Bez přeskakování celých odstavců bych ji nedočetla. A jediný důvod proč jsem ji dočetla je to, že je kniha založena na škole, na kterou jsem chodila. Autorka se asi snažila o originální kombinování různých časových linek, ale v tomto případě se to úplně nepovedlo. Kniha v zásadě postrádá jakýkoliv děj. Působí jako náhodně zpřeházená směsice nesouvisejících výjevů. Kniha byla neuvěřitelně nudná a nezajímavá, až to bolelo. Nevím koho by bavilo 300 stránek číst o kňourání nad problémy se státní maturitou a učitelských poradách. Autorka si očividně hlavně vyřizuje účty na úkor jakýchkoli literárních kvalit. Není možné se orientovat v postavách. Asi proto, že jsou založeny na skutečných lidech, ve kterých se sama autorka orientuje dobře a na čtenáře už kašle..
Ztráta času, nechápu, že to vůbec někdo vydal.
Asi nejsem cílovka...

Snažila jsem se, ale okolo stránky 30 jsem odložila.

To byla teda jízda! Nemohla jsem knihu odložit, hltala jsem každou stránku, čekala jsem, jak to dopadne. Moc mě bavily části o studentech, jejich osudech a hlavně části z literárního semináře, to jsem byla v sedmém nebi, to bylo super. Co mě moc nebavilo, byly části z porodnice, tomu bylo na můj vkus věnováno moc prostoru, stále se to napřeskáčku opakovalo. Klidně bych si četla víc o literatuře, o studentech, o nadšení pro učení. Ale chápu, že smyslem bylo asi poukázat na střet hlavní hrdinky s molochem státních maturit a s mocí v osobě ředitele a vedoucí předmětové komise, která nebyla sečtělá, ale jela si v zažitých kolejích. Kdo nezažil ve školství podobný střet, maily a vytýkací dopisy, nemůže knihu myslím plně docenit. A dovolím si knihu o češtinářkách upozornit na hrubku na straně 299. .. po mně podědila., ne po mě (6.pád). V knihách z nakladatelství Motto se pravopis moc neřeší.

Knížku jsem přečetla jedním dechem. Odvážná, chytrá a vtipná hlavní hrdinka mě pobavila i poučila zároveň. Skutečná sonda do dnešního světa učitelů, studentů i literatury, která mě, jako pozorovatele, který stojí tak jaksi opodál, protože nejsem ani učitel, ani student, pouze rodič již dávno dospělých dětí, uvedla do reality, jak naše školství dnes vypadá.

Pro učitele dobrá kniha ze školního života, ale jestli mají stejný pohled i neučitelé, to těžko říct. Možná by se hodila jako čtení ředitelům. Třeba by se někteří v Melicharovi poznali.

Já byla při čtení jak na horské dráze a chvíli mi trvalo, než jsem se začetla. Téma „češtinářští“, maturit a školství obecně je mi blízké, ale proboha, ta hlavní hrdinka mi místy lezla neskutečně na nervy.

Ad bossing – kdo nezažil neuvěří, takhle to fakt někde funguje, nicméně chování hrdinky mi to v mnoha ohledech neospravedlňuje. Nebyla střelená tím sympatickým způsobem, byla prostě ujetá (občas fakt šílená)... a během literárních seminářů studenty tlačila až příliš do toho, jak to vidí a interpretuje ona, jako by jiná možnost nebyla. A to neustálé lkaní na státní maturity... zatím jsem se nesetkala s lepším návrhem než NeChMe To nA šKoLáCh... což už tu i s přijímačkami taky bylo a to nebyla žádná hitparáda. Ne všechny školy jsou elitní pražská gymnázia plná nadšených, nadaných a motivovaných studentu (Bohužel? Bohudík?).

Když knihu berete jako beletrii a oprostíte se od toho, jestli má, nebo nemá autobiografické prvky, je to relativně průměrné prázdninové čtení i pro češtinářku.

ukažte mi je, ukažte mi ty geniální studenty elitních (rozuměj soukromých) křesťanských gymnázií, kteří po "zážitkové" výuce literatury (rozuměj interpretace díla vedená pouze osobními dojmy a zkušenostmi bez znalosti dobového kontextu a literární teorie) a se znalostí pouhých 20 vybraných knih k maturitě (víc by chudinky nezvládly přečíst) dokážou najednou hodiny a hodiny komparovat domácí i světovou četbu, sem s nimi!!!

autorka si pro vyhejtování nejen této metody výuky literatury, ale i třeba celostátních maturit (jasně, chceme soukromou, aby nám do toho nikdo nekecal) zvolila antihrdinku, stárnoucí učitelku a hysterickou stalkerku, která vidí svět černobíle po vzoru oblíbeného Tolkiena: kdo se mnou nesouhlasí, ten je zlý, hloupý, tlustý a ošklivý (doslova, viz popisy záporných postav), kdo vrká v mém rytmu, ten je krásný, milý, vtipný a držím mu palečky (taktéž doslova, viz popisy kladných postav); přestože pedagogicky vede několik tříd mladých dospívajících osobností, sama ještě nedospěla: nedokáže komunikovat s rodiči, manžela odkopla, obklopuje se kamarádkami, které jí pouze chválí a podporují, a svou labilitu už roky vyvažuje pravidelnými středečními návštěvami gynekologa a svého dřívějšího porodníka, jemuž přezdívá Čaroděj a na němž je citově závislá; literaturu vyučuje tak, že vybere studentům texty, v nichž se sama poznává, a pak nechá děti s jejich dosavadními životními zkušenostmi dumat nad nesmrtelností chrousta; to nechcete... fakt ne

metoda výuky nemá být buď - anebo, černá - bílá, dobré - špatné; student se má seznámit se všemi přístupy a k interpretaci textu mu nestačí dovednost číst, ale potřebuje i znalost kontextu a reálií a také zkušenost s dalšími texty

pokud má kniha ambice alarmovat veřejnost, že s novou koncepcí výuky, ale i maturity, přijímacích řízení, podoby závěrečných prací atd. jsme nehorázně zaostali a výsledek stále v nedohlednu, tak příště více argumentů a méně slz

Coby studentka jsem si češtináře vždy představovala jako éterické bytosti nejčastěji ženského pohlaví, které vplují do třídy s verši či úryvky oblíbeného autora na rtech a po zbytek hodiny se snaží klást hloubavé otázky. Nikdy jsem takového češtináře neměla, přestože ti, které jsem měla, měli také své charisma. Ráda sleduji zahraniční filmy, v nichž studenti na hodinách literatury diskutují s učiteli o tématech vyvstávajících z četby, a stále se snažím prožít něco podobného se svými studenty. A ano, za to už více než čtvrtstoletí, co vyučuji literaturu, jsem takových hodin měla už nespočet, byť moji studenti nečtou složitá díla v takovém počtu, jak bych si přála, a někteří prostě nečtou vůbec. I pro ně jsem ale snad alespoň na chvíli naplnila onen obraz ďáblíka pokušitele, který svými otázkami rozrušuje nitro mladého člověka a nutí neochozený mozek tvořit nové spoje. O tom nakonec literatura je, vyvolávat otázky, vidět možnosti a prožívat tisíce životů.

Jenomže život češtináře rozhodně není život víly v pastelovém světě. Jsou to tisíce opravených úkolů, písemek, testů, slohových prací, hledání témat, čtení a vybírání té "vhodné" literatury, která se vejde do maturitního schématu, z níž se nebudou žáci hroutit (protože má víc než 100 stran), která nebude pobuřovat kolegy a šokovat rodiče. Je to peklo!

Tři kolegyně, které vyučují češtinu na elitním gymnáziu, jsou samy výjimečné - svým přístupem k žákům, ke svému předmětu i ke svým kolegům. Vymykají se zažité představě učitelky češtiny, jedna je hubatá, vyzývavě oblečená, druhá je již důchodového věku (stereotypní předpoklad vyhořelé učitelky tu ale neplatí), třetí má své vlastní démony, ale všechny tři jsou výjimečnými češtinářkami, jsou kreativní a nápadité (to je pleonasmus).

A pak přicházejí ony pekelné stupně: stovky žáků, tisíce prací, kolegové, vedení školy, maturita, rodina. Krůček po krůčku, utrpení, nová naděje a znovu tvrdý náraz.

Odehrává se tu vrstevnatý a časovými rovinami značně komplikovaný příběh o lidské malosti, hrubosti, nadutosti, neochotě přijímat ty druhé jen proto, že jsou jiní. Vidíme vše, s čím se člověk setkává ve sborovnách učitelů: vzájemnou nedůvěru, opovrhování těmi, kteří jsou lepší nebo třeba jen jiní, sofistikované způsoby, jak zničit něčí osobnost, neboť se nemylme, učitelské sbory jsou plné inteligentních bytostí, a proto je jejich nenávist inteligentně schovaná pod frázemi, úsměvy, o to je nebezpečnější a má hrůznější dopady. Autorka svůj text vytváří ve spirále, začíná na konci, každá kapitola obsahuje část kapitoly závěrečné, mezitím jsou vloženy střípky ze života hlavní hrdinky či života jejích žáků. Tak přece funguje naše přemýšlení. Nemyslíme lineárně, vzpomínky se na nás hrnou neuspořádaně, vyvolávají je náhodné podněty, chvilku myslíme na to, chvilku zase na to, a přesně tak je kniha napsaná. Pro někoho může být takový text matoucí, mně se ale struktura velmi líbila, přestože jsem se místy, zvlášť zpočátku, ztrácela ve jménech.

A ne, kniha nemůže mít dobrý konec. Učila jsem na několika školách, znám se s desítkami učitelů a všichni popisují totéž: nedobré vztahy mezi sebou, naprosto neschopné nebo naopak nesnesitelně aktivní vedení školy, nekompetentní ministerstvo a Cermat (ten se v knize schovává pod název Stamat) a pocit vyhoření, deprese, ztracený čas na poradách (na kterých obvykle vedení vede monolog), prázdné fráze různých školních dokumentů, ale také lásku k žákům, touhu po zvládnutí svého předmětu, aktivní zájem o metody a učení jako takové, nebo boj s kolegy, kteří již boj o svůj předmět vzdali. A současně urputnou snahu, aby žáci nic z toho nevnímali, neviděli, neprožívali, aby navenek vypadali učitelé jako bezvadně fungující stroj, kamarádský, který udělá vše proto, aby žáci nakonec uspěli u maturity.

A to vše v knize Češtinářky je. Do poslední tečky včetně neschopnosti zejména češtinářek oddělit svůj život školní od svého života soukromého. Neboť kdo jiný by měl prožívat životy svých knižních hrdinů, když ne češtinářky. Vás tak čeká vhled do života učitelky zcela oddané své práci, přitom bojující se svými soukromými démony, která ve svém životě a zejména práci prochází jednotlivými stupni pekla až sestoupí na samé dno, protože to je někdy potřeba, abychom mohli zase začít stoupat nahoru.

Opravdu přemýšlím jak tento komentář pojmout. Protože ta kniha pro mě měla velký potenciál - doufala jsem v něco milého, snad i knihu s trochou humoru a nadhledu. Radostně vyhlížející obálka mě navnadila. Tahle kniha nic takového neměla, s každou stránkou bylo vše víc a víc smutné a depresivní.
Musím říct, že ve školství pracuji a nemyslím si, že by si dneska ředitel dovolil napsat učiteli do mailu, že je parazit a veřejně ho zesměšnit před celou školou - minimálně ne bez následků. A v tom mě štvala hlavní postava, která s ničím nic neudělala. Nebojovala. Byla vyhořelá, zoufalá a celkově neměla žádnou jiskru v životě. Bylo to jako číst příběh o umírající bytosti. Celá kniha na mě působila velkým zmarem a životním neštěstím. Od poloviny už ani neměla drive, jen se řítila ke svému konci.
Dvě hvězdy dávám za rozbory knih s Třídou. Studenti mě nadchli, jejich názory a hledání souvislostí v příbězích bylo opravdu příjemné.

Koupila jsem jako dárek mé celoživotní kamarádce - češtinářce - a tak jsem přečetla. Zajímavé rozbory knih, to mě moc bavilo, problémy v kolektivu jako jsou všude byly také věrohodné, celkem fajn čtení.

PS: Jinak děkuji za všechna krásná hodnocení. Věřím, že nejeden češtinář dostane za vysvědčení Češtinářky. :)

Zdravím, autorka. Měla bych k poslednímu komentáři (Ventimiglia) dvě poznámky:

1. Moje hrdinka Tereza nenavštěvuje terapeuta. Chodí jednou týdně ke gynekologovi a povídá si s ním o literatuře.

2. Státní maturita, respektive seznamy děl k maturitě a jejich formální rozbory zasadily čtenářskému povědomí našich studentů těžkou ránu. Dlouho se z ní budeme vzpamatovávat.

Krásné jaro.

Rozporuplné dojmy. Před četbou jsem poslouchala autorčinu přednášku o tom, jakým způsobem učí, tematické bloky mě velmi zaujaly, myšlenka propojit etickou výchovu a literaturu je skvělá. Proto jsem se zaujetím sáhla po románu, ale ten mě, upřímně řečeno, docela vyděsil. Autorčina přístupu k výuce literatury si vážím a chci věřit, že román není autobiografický. Proč? Většina z nás si během života projde nějakými složitými obdobími, ale vypravěčka je v krizi permanentně. Opravdu mi nevadí, že podstupuje psychoterapii, naopak; ale pokud volá terapeutovi dvacetkrát za noc, pokud se se svými trably svěřuje žákům, pokud se prožívá tak intenzivně, jak o tom vypráví, je to na pováženou.
Stejně tak chápu, že nadřízení mohou být naprosto nechápaví, nesnesitelní, mohou podřízené vysloveně týrat; na druhé straně si myslím, že učitelé by měli ctít nějakou "štábní" kulturu, že by měli akceptovat rozumné požadavky vedení školy, která by měla být jako loď, která pluje jedním směrem za svou vizí. Bohužel se setkávám velmi často s tím, že někteří učitelé si za zavřenými dveřmi učebny připadají jako králové ve svém království a nikdo jim nemá co mluvit do toho, jak si "na svém písečku" vedou, protože oni nejlépe vědí, jak je to správně (což píšu s plným vědomím toho, že podobné sklony sama občas také projevuju; ale snažím se tomu bránit).
Ve výsledku: vážně mě to nadzvedlo. A velmi si přeju, aby učitelé absolvovali důkladný výcvik a nepřicházeli do tříd nevyrovnaní sami se sebou a svými traumaty.
Co se týká státní maturity, jistě to nebyl ideální koncept, ale posunul nás od bezduchého memorování literárních dějin (ne na každé škole, ale to zase záleží na lidech a na tom, jak tu ideu provádějí; jestli někdo promění výuku na permanentní přípravu k maturitě, není to problém té maturity, ale pravděpodobně spíš projev nejrůznějších obav, které prožívají učitelé, žáci a někdy i rodiče), takže pokud se vypravěčka až umanutě vrací k tomu, že státní maturita je zhouba našeho vzdělání, sdílet to s ní nedokážu.

Já sama jsem učitelka, i když ne češtinářka, tak mě tato kniha zaujala.