Rade komentáře u knih

Výborné, absurdní, sarkastické.
Pohled dítěte v matčině lůně na okolní dění, glosování všeho, mudrování a nápady, jak problémy řešit. Banální zápletka podaná tímto pohledem, nabývá úplně jiných rozměrů. Skvěle jsem se bavila.
Doslov Ladislava Nagye mi ukázal další možný pohled - provázání s jinými literárními díly.
A myslím hodně povedený překlad.
*
"Rád si dám se svou matkou skleničku. Možná jste to ještě nikdy nezakusili nebo jste už zapomněli, jak chutná dobré burgundské (její nejoblíbenější) nebo dobré sancerrské (také její nejoblíbenější) stočené přes zdravou placentu. Ještě dřív než víno - dnes večer to podle zvuku vytahované zátky bude sancerrské z vinice Jeana-Maxe Rogera - skutečně dorazí, cítím je na tváři jako jemné pohlazení letního vánku. Vím, že alkohol mi sníží inteligenci. Všem snižuje inteligenci. Jenže radostný kradmý doušek pinot noiru nebo sauvignonu s angreštovým dozvukem mě nutí v mém skrytém moři obracet se a převalovat, odrážet se od stěn svého zámku, svého skákacího hradu, který je mým domovem."

39 17.07.2023

Povídky, z nichž každá zatne do čtenáře drápek, ale pokaždé úplně jinak. Přečteme povídku, domníváme se, že jsme už autora pochopili - a ouha, další povídka nás zasáhne úplně nečekaně na jiném místě. Hned první povídka Pád výletního mola je chladně krutá reportáž bez emocí, čtenáře ale zanechá naopak emočně dost odrovnaného.
Každá povídka je navíc psaná trochu odlišným stylem, což u povídkového souboru jednoho autora možná poněkud překvapuje, na druhou stranu to podtrhuje odlišná vyznění jednotlivých příběhů.
A ještě k povídce Ostrov:
Tak to je už moje druhé literární převedení řecké pověsti o Théseovi a princezně Ariadné do reálného příběhu, proto mě zaujalo. To první je z mého dětství, jedna z těch opravdu povedených dětských knih, která nebyla už nikdy znovu vydána, což je velká škoda, protože to je mimořádně dobré čtení o starověké Krétě (Bohumír Fiala: Bronzová cesta).
Tady samozřejmě autor v duchu povídek s poněkud pochmurným koncem přitvrdil, princezna, jejíž jméno v povídce nepadne, zůstane na opuštěném ostrově za poněkud tragičtějších okolností a u závěrečné drsné scény se můžeme jen dohadovat, zda to má být ona svatba s bohem Dionýsem, jak předvídá starověká báje...
*
"Až bude později tuhle historku vyprávět, nikdo ho nebude chápat. Proč neutekl? Jeho kamarád měl přece nabitou pistoli. Bude ho opakovaně udivovat, jak špatně si všichni pamatují své dětství, jak do těch vyšisovaných fotografií, do těch sandálů, na ty židličky neustále promítají své dospělé já. Jako by rozhodování, vybírání či odmítání byly schopnosti, které si můžete osvojit stejně jednoduše jako zavazování tkaniček nebo ježdění na kole."
(povídka Pistole)

31 12.07.2023

Přemýšlím, proč mě kniha s tak hvězdným hodnocením nechytla. Že je primárně pravděpodobně psaná jako YA literatura asi není pro mě to hlavní, zda by se mi líbila v patnácti šestnácti, fakt nevím. I když mám trochu pochybnosti, zda takto pochmurný neradostný příběh je vůbec přínosný pro dorůstající mládež...
Ano, v příběhu rodiny, která prožije autohavárii se smrtelnými následky, a ještě k tomu hororové přežívání v mrazivé pustině, je mnoho pravdivého a jistě i poučného. Ukazuje nám, jak fatálně taková událost zapůsobí na přeživší členy rodiny, jak zamíchá se vztahy v rámci rodiny i se vztahy k dalším účastníkům nehody a dalším lidem. Jak devastující je takové prožití a přežití.
Ale to je pro mě tak všechno. Knižní příběh se mi jeví jako taková dost přehnaná moralita, jsou rozpitvávány různé větší nebo menší prohřešky účastníků, řeší se, zda člověk víc ochrání vlastní děti na úkor cizích. To nejsou spoilery, tohle je nastoleno hned v počátku a celá kniha je vlastně o tomhle.
Mně toto zaměření prostě nesedělo, nebo možná přesněji, způsob podání téhle problematiky mi neseděl. Vzhledem k závěrečnému slovu je zřejmé, si autorka potřebovala vyřešit své vlastní trauma z dětství, které jí v dětské duši při zážitku v horské bouři nastolilo právě tyto otázky.

25 04.07.2023

Knížečka, spíš sešit s drobnými povídkami uveřejňovanými na Neviditelném psu, tomu odpovídá různorodost povídek. Někdy opravdu minipovídky, rozsáhlejší je humorně zaměřený Parvenu, ten mě ale zase tolik nechytl.
Těžké hodnocení, některé povídky mě hodně oslovily, některé míň. Líbily se mi ty snové, lehce strašidelné a znepokojivé, kde sen, smrt a vědomí člověka mezi sebou prostupuje a čtenář váhá, zda se právě nachází ve vypravěčově snu, reálu nebo někde úplně jinde... Takže výborná povídka Blázen ve tmách chodí, dost se mi líbily i V domě mrtvého, O myších, kočkách - a lidech a Sen poté.
Rozhovor s vítězem voleb je svým námětem trochu nekoncepčně zařazen, v roce 2020 mohlo být hodně vtipné a aktuální, dnes přece jen spíš vzpomínka, ale na druhou stranu ano, nevíme, co bude za dva roky...
Váhám mezi tři - čtyři, nakonec hodnocení zvyšuji, protože ty dobré povídky se mi líbily hodně, budu si je pamatovat a tři hvězdy se mi přece jen celkově zdají málo. A možná taky, že ráda čtu příspěvky na Neviditelném psu, na autora a odkaz na jeho sbírku povídek jsem narazila právě tady.
*
"Čas běží, dumal stařeček, když sledoval jednou na terase stařenčina záda, jak dávala kočkám do misky. Vlastně je to ale stejné, jako by stál - cokoli, ať, už se to stane nebo nestane, jako by tu už předem bylo. Dynamické obrazy statické věčnosti, boží sen. A co víc, pomíjivost přináší jedinečný punc originality - žádný strom není stejný. Vlastní běh času je už jen jako ten vítr, který je nezúčastněný - o čem by si tak povídal Newton s Einsteinem? A Platón s Pascalem?"

31 29.06.2023

Docela originálně pojatý příběh, jako nápad jsem ocenila. S lehkým nadhledem a chvílemi s černým humorem pohled na mezilidské vztahy, občas docela trefné.
Pro sebe bych přece jen uvítala té absurdity trochu víc, takto bylo trochu rozkročené mezi vtipným námětem zcela absurdním a fantaskním a na druhou stranu pohledem tak trochu z rychlíku na vztahy a různé lidské typy a charaktery, tady už reálné bez nějaké větší nadsázky. Úplně to nebyl druh četby, kterou bych vyhledávala, vlastně jsem čekala něco trochu jiného, ale zase nemůžu říct, že bych byla zklamaná; pointa nakonec řízná a humorná hodně černo-hořce...
Tři plus.

*"Víte, krtek už naši zemi stejně několik let v zahraničí reprezentuje. Těší se velké oblibě u všech věkových kategorií. Navíc působí značně nekonfliktně. Kromě našeho krtka obecného existuje totiž taky krtek čínský, západoamerický, dokonce i balkánský nebo sibiřský. Krtka zkrátka mají všude. A všude ho mají rádi."
"A budeme mít taky něco speciálního, co mu dodá důstojnost?" prohodím ležérně oběma svými ocasy.
"No jistě! Náš krtek bude mít kalhotky, kalhotky s kapsami!" *

31 27.06.2023

V rámci současné nabídky hororů nebo strašidelných příběhů v naší kotlině taková malá čtivá jednohubka. Zprvu komorní jednoduchá detektivka až po docela strašidelné, nejednoznačné vyústění a konec s malým otazníkem na úplný závěr.
Krátké, stručné, bez omáčky. Plus za mapu.
*
"Hlína, zbavena skeletu kořenů, se měnila na zelenočerné bahno, sunoucí se po milimetrech dolů do údolí - čeká ho dlouhá cesta, ale není kam spěchat, to bylo jediné, co bylo teď, tady, hluboko pod térovým papírem i bednícími prkny jasné - není kam spěchat.
Je třeba jen pomalu čerpat všechnu tu mocnou energii, zakletou v chladu a mokru těch nekonečných provlhlých středoevropských zim, je nutné v sobě nakumulovat všechno to, co je nutné mít k dispozici v okamžiku, kdy bude zasazen první úder.
Aby stál opravdu za to."

29 26.06.2023

Výborné, vtipné, s mnoha postřehy a odkazy na knihy, některé hodně trefné nebo aspoň zajímavé.
Pobavilo, možná i trochu poučilo. Knihy se už psát nechystám, to jsem dělala ve svém dětském věku, dokonce i jeden minihorůrek jsem tenkrát spáchala, ale přesto myslím, že mohu udílené rady tu a tam využít, protože některé jsou i obecnějšího rázu a jsou použitelné i na jiné než ryze spisovatelské texty; člověk přece neustále něco skládá, dopisy, žádosti, pracovní texty (těch moc!), nebo třeba i příspěvky na Databázi knih :)
***
"Jestliže Vítězslav Nezval dokázal chrlit milostné sonety stejně rychle, jako oslavné básně na Stalina, nebylo to jeho profesionalitou, ale genialitou (spojenou s dosti slabou morální integritou), a z děl Alexandra Dumase staršího nakonec přežily také jenom ty, které napsal sám, nikoliv ty, které mu vyráběli doboví profesionálové v jeho spisovatelské dílně, čas kvalitu vytřídil."
*
"V literatuře se neustále řeší rozdíl mezi obecným a konkrétním. Spisovatel musí neustále přepínat mezi zkušenostmi, které jsou obecné (aby ho čtenáři dokázali pochopit a identifikovat se s jeho hrdiny) a jedinečné (aby je nezačal nudit známými a samozřejmými detaily a aby je dokázal zaujmout něčím novým, skutečnostmi, s nimiž se ještě nesetkali a myšlenkami, které je ještě nenapadly). Schopnost vyloučit ze svého psaní triviality a klišé a přitom dokázat sdělovat něco, co se bude dotýkat téměř každého ze čtenářů, je vůbec uměním, kterému se budete učit celý život."
*
"Spisovatel je člověk, který nezná žádný obor pořádně, ale o každém dokáže říct spoustu zajímavých věcí."
*
"Ani skutečná literatura faktu není pravdivým obrazem reality, ale jenom více či méně pravděpodobným popisem tohoto obrazu. V beletrii pak už vůbec neplatí, že pravdivost je nejlepší cestou ke čtenáři.
I sebefantastičtější fantasy může, pokud je dobře napsané, připadat čtenáři uvěřitelnější než špatně napsaný příběh ze současnosti, v němž jsou popsány reálné, ale do kontextu špatně zasazené či neobratně popsané skutečné události.
Udělejte vše proto, aby vaši hrdinové a vaše literární světy byly uvěřitelné, vycházejte z logiky díla a charakterů postav a dávejte logice věci přednost před realitou, s níž jste se kdy setkali."
*
"Kdyby Kafka nenapsal svou ,Proměnu', ale vydal by ji někdo dnes jako jakousi fantasy vizi, tak byť by i byla stejně kvalitně napsána, našli by se intelektuálové, kteří - zaklínajíc se jinak Kafkou jako pánembohem - by ji automaticky zařadil do poličky: ,nízká literatura'."

32 23.06.2023

Psáno zvláštním časosběrným způsobem, odtažitě, s odstupem od postav. Pohled na osud jedné židovské rodiny v běhu času a krutostí dvacátého století.
Ten trochu chladný nadhled nad lidským osudem způsobuje, že emoce přestávají fungovat. Chvíle šťastné, krásné, kruté, zlé a nespravedlivé pro mě až trochu strašidelně splývají, autorka neždímá slzy, bylo to tak a tak, lidi se milují, nenávidí, pomáhají si i ubližují. Vlastně se tady ani neptáme proč.
Na mě nejvíc zapůsobila postava židovského cukrovarnického podnikatele Abraháma Liebeskinda, ten pozvolný sešup od bohatého ve všem úspěšného muže, přes postupnou šikanu a zcela zjevně nespravedlivé omezování všech svobod, pomalý nenápadný sešup do bídy, nikdo se nediví, nikdo ani moc neprotestuje... A nakonec naprostou člověčí degradaci v koncentračním táboře až do úplného, člověk by až řekl krutě logického vyústění.
Zajímavé, stejný spisovatelský postup mi v Zuzanině životě už drhnul, aniž bych chtěla cokoliv prozrazovat, tady mě spisovatelčin až dějepisný způsob vyprávění bez emocí nechal chladnou. Nebo to tak mělo být? Že člověk se drží života zuby nehty a je vlastně jedno, jestli je šťastný nebo ne? A že hodnocení, co je dobro, a co zlo, z dějepisného odstupu není až tak podstatné? Což mi přece jen trochu při četbě vadilo, i když chápu, že to asi tak myšleno nebylo...
I když úplný závěr, stejně strohý a popisný, jako celá kniha, mě vlastně docela pozitivně překvapil, když nic jiného, ohromil svou nezvyklostí.
Váhám tři nebo čtyři, přemýšlím o knize, a zejména o způsobu psaní, který dělá příběh tak těžko stravitelný a současně ukazuje lidský osud s určitou lhostejností; celou dobu mi znělo v uších Nohavicovo "...zastav svá kola, osude, osud se ale nedívá, supí jak lokomotiva...".
Nakonec tři a velké plus, dost těžké hodnocení ...
*
"Pan Nachtigal po očku sleduje Německo a po vydání norimberských zákonů má chuť přestat Zuzanu učit německy, cukrovarník Liesbeskind mu však přikáže, aby ve výuce pokračoval. Liebeskind chce, aby Zuzana uměla německy, protože až se přežene bouře vyvolaná Hitlerem, exportní oddělení cukrovaru obnoví obchodní styky s Německem; Hitler je dočasný, cukrovar věčný, říká Liebeskind, ,Der Hitler ist vorübergehend, die Zuckermühle ewig' a Nachtigal si rozmrzele pomyslí, že věčný je jenom Bůh."

41 20.06.2023

Agatha Christie, úplně jiná.
Vzpomínky na účast na archeologických vykopávkách manžela na severu Sýrie a zejména na lidi, kteří byli při tom. Angličané, francouzští důstojníci, ale hlavně neobyčejně barvitě vylíčení místních lidí; Arabové, Kurdové, Arméni... 30. léta 20. století, kdy Sýrie byla pod francouzskou správou; hodně překvapí, jak relativně bezpečně se tady Evropané tenkrát mohli pohybovat.
Vtipně, občas sebeironicky, s lehkým nadhledem glosuje autorka svoje zážitky, někdy docela krušné a dobrodružné. Agatha musela být dost "děvče" do nepohody. Překvapilo, pobavilo.
Výborný překlad Dušana Zbavitele.
Čtyři plus.

*Najednou vycválá jako obyčejně odnikud nějaký jezdec na koni a žene se po pahorku nahoru. Přitáhne koni uzdu a křičí na mne, přičemž mě oslovuje plynnou arabštinou. Nerozumím mu víc než pozdrav, který zdvořile opětuji, a dodávám, že ,chawádža' je na druhé straně pahorku. Vypadá zaraženě, položí mi další otázku, a najednou hodí hlavu dozadu a rozeřve se smíchem.
"Ale vždyť je to ,chatun'! křičí. "Jaký omyl! Mluvím s ,chatun'!" a odcválá na druhou stranu pahorku, krajně rozveselen tou nevychovaností, jíž se dopustil tím, že na první pohled nepoznal ženu.*

41 15.06.2023

Neznámé nové jméno české autorky, nic moc jsem nečekala, a ejhle, ono je to docela příjemné překvapení.
Ano, inspirace Kingem, což autorka v textu odkazem na Kingovu knihu přiznává, dost podobné i třeba Karikovu Strachu, inspirace je asi i v použití příběhů, které začínají v dávné dětské partě, s těmi se také v poslední době roztrhl pytel.
Ale vlastně nic z toho nevadilo, autorce se podařilo vytvořit velmi zajímavý, mysteriózní a celkem ucelený originální příběh, který měl hlavu a patu, logiku, pochmurnou mrazivou atmosféru a taky sympatickou návaznost na české prostředí - Orlické hory a místní mytologii, dost mě uchvátilo použití řopíků.
Pár věcí mi vadilo, nebo se zdálo nadbytečné či nelogické, neprozrazuji, protože by to byly už částečné spoilery nebo kousky z příběhu, a tuhle knihu je třeba číst, jako obdobné knihy v žánru, bez větších informací, o co jde. Pak už to není ono.
Ale celkový dojem je jednoznačně pozitivní, bavil mě i jazyk, ano občas trochu květnatý, ale rozhodně osobitý. A závorky, které někoho rušily, stejně tak kurziva, mně nesmírně vyhovovaly, ano, Kingova škola, ale proč ne, když to tak dobře funguje... A některé okamžiky byly opravdu chlupovstávací, pro mě třeba rádiové vysílání.
Konec výborný, trochu jsem z něj měla strach, aby nebyl plný klišé, ale pro mě se autorce opravdu povedl. Jakékoliv dovyprávění všech neukončených dějů a vztahů by podle mě skvělý závěr rozmělnilo, co jsme se měli dozvědět, jsme se dozvěděli, nedůležité si každý může domyslet podle své nátury.
Měla jsem možnost číst bez větších prodlev, což asi taky přispělo k dobrému pocitu ze čtení. Jedna z mála výhod nevítané virózy...
*
"Les se zkazil."

45 10.06.2023

Čtení o posledních Habsburcích mě prostě baví; o arcivévodkyni Žofii už čtu poněkolikáté v různých souvislostech, ať už to byl životopis císaře Františka Josefa I., čtení o korunním princi Rudolfovi nebo příběh krásné a rozporuplné císařovny Alžběty - Sissi. Trochu dějepisu, trochu dynastických záležitostí, trochu historických drbů... Pohled na 19. století zase trochu jinak, přiznám se, je to pro mě tak trochu i odpočinek od náročné současnosti, je to dávno, že tam tu souvislost s dneškem už moc nevidím. Ale zase ne tak moc dávno, mí prarodiče ještě vládu Františka Josefa I. zažili... Baví mě procházet se Hofburgem, Schönbrunnem nebo Bad Ischlem a sledovat minulost prostřednictvím rodinných příběhů Habsburků. Byli to i naši panovníci, i když to někdo nerad slyší.
Ale přece jen mám výhrady.
Za prvé překlad. Když je řeč o Napoleonovu synovi, vévodovi Zákupském, píše se o něm "...ve Vídni mu ale neřekli jinak než Frantík". Frantík! A o dceři arcivévodkyně Žofie se píše "Dívenka, které říkali něžně ,Aničko'..." Aničko! Chápu, že se v historii používají české ekvivalenty německých jmen - Žofie, František, Josef, Alžběta, ale dětské přezdívky nepotřebuji překládat do jakýchsi variantních českých přezdívek, mě zajímá, jak se těm dětem říkalo doopravdy!
A stejně tak jsou mi nepochopitelné i tak zjevné chyby, že si jich všimne i takový laik jako já (o Habsburcích ráda čtu, ale odborník na ně fakt nejsem):
V souvislosti s porážkou Rakouska v r. 1866 ve známé bitvě u Hradce Králové se uvádí: "Excísař Ferdinand komentoval bratrovu zdrcující porážku lapidární větou: ,No tohle bych uměl taky.' " Známá, dost vtipná hláška pražského Ferdinanda Dobrotivého, ale bratr císaře Františka Josefa I. to věru nebyl.
A při zmínce o smrti manžela Nené, kterým byl Maxmilian Anton von Thurn-Taxis, píší autorky: "Podobně jako Žofie, nacházela taky Nené útěchu v pevné víře a obě sestry si byly oporou i vzájemně."
Přitom kdo jen trochu zná příběh náhle propuknuvší lásky mladičkého císaře Františka Josefa I. k Alžbětě Bavorské zvané Sissi, ví, že Nené (Helena) byla sestrou Sissi a též potenciální nevěstou Františka Josefa I. ... Arcivévodkyně Žofie byla její tetou.
Čert ví, zda se tyhle chybky nepřihodily také v překladu, škoda, celou knihu, která se mi zdá jinak pečlivě a celkem objektivně sestavená, mi to bohužel trochu kazí.

31 07.06.2023

Jazyk? Naprosto skvělý! Takové použití nářečí jsem ještě neviděla.
Postavy, dialogy, skvělé, skvělé! Zápletky, řešené maléry, výchova dětí, manželské vztahy a další rodinné propletence uvěřitelné, odkoukané ze života, úplně jsem ty jednotlivé postavičky z dědiny viděla a slyšela.
A proč tedy o hvězdičku méně? Protože nějak nemůžu, a hlavně nechci uvěřit tomu, že je česká, resp. moravská vesnice komplet taková. Závist, drby, za prachy všechno, bez nich nic, i ta pomoc v rodině je taková vypočítavá, mezigenerační vztahy neutěšené.
Čtení, které mě ohromilo a současně deprimovalo.
Vzpomínám na Poláčkovo Okresní město, je to o něčem jiném, ale přesto hodně podobné. Obdobná vypočítavost, závist a mamon a neupřímnost; na jednu stranu trefné, na druhou stranu rozpaky.
Z této knihy mám stejné pocity; opravdu jsou lidé takoví?
-----------
Bohužel o kouzlo mapy dědiny jsem kvůli knihovnou zataveném obalu přišla...

59 05.06.2023

Nejdřív jsem viděla zcela náhodně v televizi film Věra 68 Olgy Sommerové z roku 2012, a to mě překvapivě chytlo, a tak jsem si šla hned vypůjčit Kosatíkův životopis.
Život Věry Čáslavské s mnoha vrcholy i propady je sám o sobě strhující, nejprve skvělá sportovní kariéra, zakončená úžasnou pohádkovou svatbou v narvané metropolitní katedrále v Mexiku, pak dvacetiletý propad v důsledku změny režimu po sovětské okupaci i nešťastného manželství, po listopadu ´89 pozvednutí, a pak další propad v souvislostí s podílem syna Martina na smrti bývalého manžela Odložila a další propad do těžkých, léta trvajících depresí, a nakonec zase zázračné pozvednutí.
Být to smyšlený příběh, čtenář si řekne, no to už spisovatel přehnal, tolik zvratů narvat do jednoho života, to není uvěřitelný příběh. Ale život píše právě neuvěřitelné příběhy...
Plus za působivě vylíčenou atmosféru nastupující normalizace v sedmdesátých letech, což je dost neutrálně znějící pojem, zvlášť pro někoho, kdo tu dobu nezažil. Ve skutečnosti komunistický totalitní režim, kdy si nikdo není ničím jistý, ti nejlepší jsou trestáni, jejich kariéry likvidovány. Smutný osud úspěšných lidí, kteří si museli posypat hlavu popelem, zkritizovat se, nebo spíš popřít sami sebe a přihlásit se k novým pořádkům, jen tak se mohli vrátit k tomu, co uměli, nebo je aspoň režim nechal na pokoji. Obdivuhodné, že Věra Čáslavská tenhle tlak ustála a hlavu nikdy nesklonila, i když ji to život hodně zkomplikovalo... Asi i trénink z tvrdého sportu, vydržet, necouvat, bojovat.
Události kolem nešťastné smrti Josefa Odložila a mediální smršti, která se kolem toho rozpoutala, jsou hodně smutné. Já to tenkrát tolik nevnímala, znala jsem jen stručnou kostru té události, dokonce jsem si říkala, zda tohle takto podrobně v životopise rozebírat, ale když jsem teď, v souvislosti s četbou nahlédla na internet, úplně mě vyděsila záplava nenávistných článků a urážek v různých diskuzích, dokonce z doby docela nedávné, takže jsem po počátečních rozpacích nakonec porozuměla tomu, proč se Pavel Kosatík v knize postavil jednoznačně na stranu Věry Čáslavské.
Poučná kniha, nejen o skvělé gymnastce, ale i o době, ve které žila.

40 31.05.2023

Můj třetí Štifter, po jedinečném Sběrateli sněhu a Café Groll. Tedy vlastně čtvrtý, ale Světlo z Pauliny jsou povídky, a tak tolik nesrovnávám.
Tentokrát nejsme v Českých Budějovicích, ale na pardubicku, ale opět autora bezpečně poznávám; píše dost nezaměnitelným stylem napůl skrytých, vzájemně se prolínajících příběhů, a stejně jako ve Sběrateli sněhu se pomaloučku zlehýnka přibližujeme k překvapivým pointám, které jsou jen naznačeny a my si leccos musíme domýšlet. A opět se setkáváme s osudy drobných lidiček, které dále žijí ve vzpomínkách a vyprávěních těch, co zůstávají. Smrt, láska, vztahy rodičovské, manželské i ty utajené. Nevěra, válka, nebo taky partyzánský život trochu jinak...
Jan Štifter píše způsobem, který chytne za srdce.
Ale možná proto, že jsem z města, takže mě genius loci starých Českých Budějovic uhranul, možná proto, že obdobných venkovských příběhů jsem už četla víc, anebo z nějakého úplně jiného důvodu, který ani neumím vyjádřit, ale přeci jen, první dvě knihy autora, které jsem četla, jsou pro mě nepřekonané. Takže "jen" za čtyři, ale rozhodně hodně dobré čtení.

41 29.05.2023

Kniha mého táty. Dnes ji mám ve své knihovně, kdykoli ji vezmu do ruky a náhodně se začtu nebo kouknu na černobílé fotografie, slyším hlas svého tatínka, který mi z ní předčítal a já jako dítě s nadšením a s vykulenýma očima hltala to úžasné polární dobrodružství ztroskotání mezi ledovými krami.
Už tenkrát plus za našeho Františka Běhounka, vždyť jeho dobrodružné knihy jsem jako dítě četla (Ostrov draků, Rokle u Rjukanu; kupodivu Trosečníci polárního moře mě nějak minuly).
I když jsem později o vzducholodi Italia četla jinde, nebo i viděla film Červený stan, tahle kniha je pro mě nepřekonaná.
A téměř sto let starý překlad napovídá, jak je to všechno dávno...
*
"Vzpomínka na poslední hrozné okamžiky je dosud živá v mé paměti. Měl jsem právě čas, abych došel ke kormidlům k Malmgrenovi a Zappimu, když jsem spatřil, jak Malmgren pouští volant a obrací ke mně zděšenou tvář. Chytil jsem rukama bezděky kormidlo, chtěje zamířiti vzducholodí k nějakému sněhovému poli, abych zmírnil pád. Pozdě! Několik metrů pod námi byl pack a navršené kry. Massy ledu vzrůstaly a blížily se. Za chvíli jsme narazili. Rozlehl se příšerný rachot. Cítil jsem náraz do hlavy, zdálo se mi, že mě cosi tiskne k zemi a drtí. Jasně, bez nejmenšího pocitu bolesti jsem cítil, jak se mi několik údů láme. Poté mě povalila k zemi nějaká věc, spadnuvší mi na hlavu. Bezděky jsem zavřel oči a zcela chladně a jasně vybavila se mi v hlavě myšlenka: ,Je všemu konec!´ Jako bych duševně tuto větu vyslovil!
Bylo 10 hod. 33 min. dne 25. května.
Celý tento hrozný případ trval asi dvě nebo tři minuty!"

31 25.05.2023

Výběr tatranských pohlednic z doby socialistické.
Můj první prchavý pocit byl - hvězdy musí dolů, vždyť je to občas i trochu rozmazané, občas divné barvy, občas kýčovité (ta červená škodovka před Popradským plesem!), samé zotavovny ROH, samé budování... A ty názvy hotelů - Úderník, Fučík, Volga, Družba, Hutník...
No jo, ale ono to tak opravdu bylo, ať se nám to líbí nebo ne! Jsou to skutečně pohlednice z té doby, zahrnuje to i dobu mého dětství a mládí, kdy jsem do Vysokých Tater hodně jezdila, takže pro mě i silně nostalgické.
Hory tu ustupují do pozadí, nejdřív mě to trochu mrzelo, vždyť byly i pohlednice jen s horami, ale pak mi došlo, hory zůstávají stejné, ty se nemění, to už by nebylo socialistické retro... Snad mohlo být víc černobílých pohlednic, ty pamatuju z raného dětství a zdály se mi lepší než ty barevné. Chybělo mi i víc pohlednic chat, ale ano, o tatranských chatách vydal autor samostatnou publikaci.
Potěšila pohlednice s obrázkem matliarského koupaliště, dávno a dávno zrušeného, kde jsem se jako dítě v ledové tatranské vodě koupala; jeho rozpadající se zbytky hustě zarostlé vegetací jsem před šesti lety po dlouhém hledání v Tatranských Matliarech opravdu objevila a připadala jsem si tehdy skoro jako Schliemann po nálezu Tróje...
Kdo není pamětník, tak tomu asi stačí knihu prolistovat, já pamětník jsem, a tak ač knihy dnes už moc nekupuju, tuhle do své knihovny zařazuji.

29 23.05.2023

Mnozí spisovatelé píší tak, že úspěšně použitý koncept a styl knihy převádějí na svá další a další díla, a tak často můžeme předem odhadnout, co nás čeká. Ne tak Guzel Jachina! Po Zulejce a Vlaku do Samarkandu jsem se dostala k Dětem Volhy a je to zase úplně jiné...
Příběh povolžských Němců plyne jak lidová balada, zdá se, že pádící kruté dějiny sledujeme jen z dálky přes mlhu nad Volhou schovaní v lese na samotě Grimmů očima bývalého šulmajstra Jakoba Bacha. Chvíli zasněná pohádka, chvíli peklo.
Jen jedno je společné, a to se týká i dalších rusky píšících autorů, rozdíl mezi dobrem a zlem se občas podivně stírá, dobro může vypadat jako zlo a naopak. Postavy přijímají svůj těžký úděl bez reptání, bez divení, je nutno se s životem prát, ne si stěžovat.
A řeka Volha přebírá v tomto příběhu jednu z hlavních rolí, ať už je nebezpečná, ledová a zasněžená, jarní a bouřlivá, nebo letně pokojná. Závěrem nám dokonce bude s hlavním hrdinou krátkým připomenutím dějů minulých...
Výborný překlad. Čtyři plus.
*
"Je možné, že celá ta léta žil, aniž to věděl? Že lidé nahoře, na obou březích řeky také žijí a nevědí? Pijí tuhle vodu, koupou se v ní a křtí jí své děti, máchají v ní prádlo a nevědí?
Nevědí o čem? O tom, že tahle řeka je plná smrti? Že její dno je pokryto nebožtíky, voda se skládá z krve a předsmrtných kleteb? Nebo je naopak plná života? Natolik, že dokonce ti, kdo v ní ukončili svou cestu, nepodléhají rozkladu?
O tom, že tahle řeka je samá krutost? Hřbitov zbraní a posledních svědectví? Nebo naopak skutečné milosrdenství? Trpělivé milosrdenství, zakrývající vlnami a odnášející proudem všechno divoké, kruté a barbarské?
O tom, že tahle řeka je samý klam? Domnělá krása ukrývající neobyčejnou zrůdnost? Nebo naopak je to jediná pravda? Ryzí, pečlivě uchovávaná pravda po staletí očekávající toho, kdo se beze strachu projde s otevřenýma očima po jejím dně?"

43 22.05.2023

Už posedmé, vlastně s Ženou v modrém plášti již poosmé divoká jízda s Benny Griesselem.
Návrat do Jihoafrické republiky mezi skvělou partu policajtů, kteří pracují v prostředí plném nejen zločinů a podvodů, ale taky rozsáhlé korupce a projevů převzetí státu, což není nic jiného, než jakýsi druh politické korupce, která v tomhle koutě na jihu Afriky neuvěřitelně bují a nikdo si tu není jistý, zda policista nebo státní úředník už náhodou nekope za nějaký zločinecký gang.
A opět, jako v minulých dílech, dvě hlavní dějové linky, které se paralelně rozbíhají, a my s hlavními hrdiny přeskakujeme z jedné do druhé ve strhujícím tempu a těm statečným outjies moc držíme palce.
Tentokrát jsem si dopřála během četby prostřednictvím map google častá nakouknutí do ulic Kapského města i městečka Stellenbosch, moc doporučuju, je to skvělá ilustrace k četbě. A ty krásné vinice v okolí (mají v ději své místo), na obzoru hory, na pohled jihoafrický ráj, i když ono to tak samozřejmě, jak se sami přesvědčíme, není...
Tentokrát palec nahoru za návrat afrikánštiny v textu a výkladový slovníček, to mě neskutečně baví!
Prostě i tentokrát - lekker! Neboli výtečné...

36 15.05.2023

Po Vránách další kniha autorky, která mě zasáhla.
Přemýšlím, proč se mi psaní Petry Dvořákové tak líbí. Protože to je uvěřitelné. Skutečné. Příběh přirozeně plyne, nic mi tu nešustí uměle šroubovanými rádoby uměleckými obraty, není tu nic slzopudného, nic bombastického. Minimalisticky psané, někomu, jak tak čtu komentáře, se může zdát dokonce povrchní...
Hlavní hrdina je obtloustlý plešatý samotář, který nezvládl ani povolání, ve kterém by se mohl rozdat, pomáhat, najít smysl. Nemá nikoho, rodinné zázemí žádné, ale za to může tak nějak napůl. Takže vlastně pro mnohé asi ne moc sympaťák. Už tady je problém, a což teprve později...
Obdivuju autorku, jak drsné a pro mnohé kontroverzní téma podala tím nejpřirozenějším způsobem. Jak píšu výše, vše je uvěřitelné, lidské, a přece tak smutné... Nečernobílé.
Souhlasím s tím, že do knihy by se člověk měl pouštět bez znalosti zápletky. Bez předsudků, bez předem utvářených názorů na hlavní postavu. Já to tak měla, a o to víc působivé.

64 14.05.2023

Náhodný úlovek z knihovny. Nejdřív mě zklamalo, čekala jsem něco jiného, spíš literaturu faktu, takže jsem se do četby zprvu ani nechtěla pouštět. Nicméně jsem posléze, z nedostatku jiného čtení, většinu knihy přečetla.
Nakonec docela zaujalo; jedná se o ryze osobní příběh muže, který byl jako malé opuštěné miminko adoptován a v dospělém věku, poté, co se setká s biologickou matkou, začíná pátrat i po osudu vlastního otce. A dochází k zajímavým, až šokujícím zjištěním. A tady se příběh přehoupne částečně do literatury faktu a do detektivního pátrání po masovém vrahovi zvaném Zodiac.
Ano, občas takové americky přepjaté, překlad úplně šílený, ale příběh, včetně zajímavé, lehce ujeté postavy autorova otce Earl Van Besta Jr., mě přece jen trochu strašil v hlavě. A to dokonce bez toho, že by autorův otec nutně musel být "slavný" Zodiac. V tomto je víceméně otevřený konec - aspoň pro mě - spíše plusem.
A další plus za fotografickou přílohu i za to, že kniha mě přivedla k filmu Zodiac režiséra Davida Finchera s Jake Gyllenhaalem v hlavní roli.

26 09.05.2023