Rade komentáře u knih

Tady jsem byla moc spokojená, ale vůbec ne kvůli vlastní detektivní zápletce nebo rozuzlení, tady jsem se těšila na něco úplně jiného, knihu jsem si půjčila kvůli autorce, která vyšplhala na osmitisícovku Manaslu a to mě moc zaujalo, jinak sám o sobě by mě himálajský thriller asi nezlákal. Co já se načetla literatury faktu o dobývání himálajských vrcholů, knihy Arnošta Černíka byly kdysi dávno mou biblí, a i když se od těch dob v dobývání osmitisícovek dost změnilo, stále je to pro mě moc atraktivní prostředí; z doby pozdější doporučuji aspoň Krakauerovo „Peklo blízko nebe“ a na to navazující Bukrejevův „Výstup – ctižádost pohřbená na Everestu“ o tragických událostech na Mount Everestu v roce 1996.
Takže atmosféra, popis výstupu na osmitisícovku expediční metodou, podrobnosti okolo výstupu, věrohodně popsané pocity hlavní postavy Cecily, do které autorka promítla své vlastní zkušenosti a zážitky, to ve mně prostě vyvolávalo nadšení, to, co jsem očekávala, jsem dostala. Ocenila jsem autorčin jednoznačně vstřícný a pozitivní pohled na šerpy.
Že byl vlastní detektivní příběh možná trochu nepravděpodobný, že bylo vše psáno poněkud jednodušším polopatickým způsobem, to mě vlastně ani nevadilo; pohybovala jsem se s Cecily mezi základním táborem a výškovými tábory, stoupala po fixních lanech, brodila se sněhem a tu himálajskou výšku v mrazu a s nedostatkem kyslíku jsem si užívala. Vlastní detektivka byla jen takovou malou třešničkou, kterou jsem nutně nepotřebovala, někdo si stěžoval, že té vaty s horolezeckými detaily okolo bylo moc, mě to těšilo...

37 04.11.2023

Nakouknutí do života řeholnic. Do trochu utajeného světa, který je ale kupodivu přesto dost civilní.
Jaký je život žen, které se již většinou v raném mládí vzdaly rodinného života a žijí trochu jinak, ve svazku s Bohem?
Dost mě zaujalo, už pro to nezvyklé téma. I když jsem do tohoto světa trošku nakoukla při vyprávění své maminky, která pod křídly Dcer Božské Lásky ve Veltrusích chodila dva roky do školy a do dneška na své učitelky řeholnice vzpomíná s láskou a opatruje pár stařičkých malých černobílých fotografií. Sama se tímto světem zlákat nedala (díky, mámo...), ale její nejlepší kamarádka se naopak touto cestou vydala a prožila pak těžká strádání v době pronásledování komunisty v padesátých letech. Po mnoha a mnoha desetiletích, kdy se nestýkaly a nevěděly o sobě, ji moje maminka vypátrala a navštívila na druhém konci republiky; jaké bylo její překvapení, když ji ve dveřích kláštera dávná kamarádka ze školy vítala jako „matka“ představená. Dojemné setkání po zhruba šedesáti letech...
Trošku nadhodnocuji, s ohledem na téma, zaujetí a pokoru, se kterou autorka přistupovala k rozhovorům i pro upřímnost řeholnic a ochotu se takto veřejně otevřít.
*
„Opravdový cit k muži jsem poznala až po čtyřicítce, a i když jsem ho nijak nerozvíjela, považuju ho za dar.“
Pro mě neuvěřitelný, překvapivě pozitivní vztah k něčemu, co by mnozí považovali za malér, zklamání, důvod k pochybám či nespokojenosti. Smekám před takovýmto životním přístupem. Kéž bych takto uměla věci přijímat...

38 01.11.2023

Absurdita především. Což je fajn. Humorně absurdní situace, humorně absurdní chování postav. Zprvu převažuje humor břitký a přes všechnu ironii a absurditu a kritičnost stále lidský, autorka je skvělá pozorovatelka, takže se mi první část knihy dost líbila. Pak ale začíná humor poněkud černat, což se zprvu dalo snést a bavilo, ale postupně, nejen že děj je stále temnější, postavy knihy nesnesitelnější a autorka postupně přitvrzuje, ale – a to mi vadilo asi nejvíc – i absurdita by měla mít nějakou logiku a vyústění.
Překlad? Myslím docela povedený (překladatel i Adriana Molea) a co se týče jmen, těžko nepřekládat, když jména – a to nejen postav, ale i míst, měla v knize význam, tedy předpokládám, a překladatel se s tím musel nějak vypořádat. Ale pravda, úplně mě to nenadchlo, připomnělo mi to spíš dětské knihy, až tak vtipná mi ta jména nepřipadala... Zato ilustrace výborné (Václav Kabát), ty mě pobavily.
Zprvu za čtyři, v závěru tři plus.
*
„Briana se podívala na bratra. Představit si ho, jak opilecky pokřikuje s dopravním kuželem na hlavě, neuměla o nic líp, než kdyby ho měla vidět v tom idiotském pořadu Když hvězdy tančí, oblečeného do žlutozelené lycry, jak tančí rumbu.“
*
„Myslel si o sobě, že není špatný manžel. Nikdy ji neuhodil, ne silně. Občas došlo na nějaké to přimáčknutí nebo postrčení a jednou, když našel valentinku, kterou si schovala za bojler a na níž stálo: ,Nech ho, Evo, přijeď za mnou´, ji držel za nohy hlavou dolů ze schodů. Samozřejmě to bylo z legrace. Je pravda, že měl co dělat, aby ji vytáhl zpátky přes zábradlí, a jednu chvíli to vypadalo, že by ji mohl upustit dolů na dlaždice. Nebylo ale vůbec nutné, aby Eva tak hrozně křičela. Z její strany to byl čirý exhibicionismus.“

32 25.10.2023

Psychologický příběh v tom nevidím, logiku jednání postav nehledejte, v tom netkví podstata knihy. Tak co tedy? Znepokojivý příběh, který se promění v horor? Strašidelný příběh, který se promění v červenou knihovnu? Horor nebo červená knihovna (vyber, co pasuje), co se nakonec promění v ... co? Docela překvapivé, aspoň pro mě, jak se z okamžiku na okamžik měnily žánry.
Dovedu si představit, jak by knihu zfilmoval Alfred Hitchcock, bylo by to tak trochu ve stylu Mrtvé a živé nebo Vertiga...
Chtěla jsem dát tři hvězdy, závěrem, i s tou představou silných filmových scén à la Hitchcock, přece jen zvyšuji na čtyři.
*
„Pak někteří z těch mužů, kteří mě přivezli, přinesli další židle. Postavili je ve dvou řadách do sněhu přede mě. Prostřední židle byla o dost větší než ty ostatní. Pak ze všech stran z lesa vyšli muži a ženy, všichni na sobě měli dlouhé černé taláry a masky. Měli na tvářích ptačí masky. Bylo jich dvanáct, různé ptačí druhy. Mezi nimi krkavec, straka, racek, sýkora koňadra a červenka. Viděl jsem labuť. Káně. Nějaká žena měla masku přes celou hlavu - hlavu kačera.“
*
„Ráno bylo měkké a tak průzračné. Fjord tak tichý. Sigurdovi se ve tváři rozhostil klidný výraz, díval se před sebe do vody. Při každém záběru mu vítr lehce načechral vlasy. Ve vodě po nás zůstávala brázda, vedla až k lodnímu domku. Dům odtud vypadal tak malinkatý. I zahrada. Všechny ty vzpomínky, všechno, co se stalo, se skrývalo v tom pohledu, který se otevíral přede mnou. První láhev vína pod višní. Jak v dešti ležel v trávě. Ptáci v pastech.“

34 22.10.2023

Rudyšův „obyčejný“ člověk. Vůbec to nešustí papírem, ti chlapi jsou jako živí!
Saunové povídání, zprvu zdánlivě nuda, plácání jedno přes druhé, o pivu, o ženských, o smrti, ale nakonec to všechno dává kupodivu smysl a ze saunové anonymity se vynořují jednotlivé charaktery a nám nezbyde než těm hledajícím, pochybujícím, trápícím se nebo zmoudřelým mužským fandit. Chvíli sranda, chvíli smutné, chvíli překvapivé, chvíli dojemné...
Prostě tak, jak jde život.
*
„- Dej si každý večer tři plzně a bude ti dobře.
- To piju celej život.
- Každý den?
- Každý den.
- Tak to nevím, jestli ti ještě něco pomůže. Ty budeš složitý případ, člověče. Ale kdyžtak mám kamaráda zvěrolékaře, třeba by ti pomohl.“
*
„Víte, já nevím, kde se to v lidech vzalo, že všichni si myslí, že to má být lehké. Nebo že všichni mají být šťastní. Všichni to chtějí, všichni se rvou a nakonec jsou jen nešťastní z toho, že chtějí být šťastní.“

41 19.10.2023

Pro čtenáře Winterbergovy poslední cesty ještě trochu Winterberga, ještě trochu rakousko-uherské železnice, ještě trochu rakousko-uherských dějin, ještě trochu překolejení Alp.
*
„...tak to v životě často chodí, jeden den je člověk šťastný, druhý den hluboce nešťastný, jeden den by chtěl žít do sta let, druhý den se chce hned ráno oběsit a oběšenci také nejsou hezké mrtvoly, otec to vždycky říkal... Ano, ano, smutné, smutné, teď si musím dát pivo i já.“
--------------
Plus za doprovodné ilustrace Haliny Kirschner. Moc se přimlouvám za ilustrované i knihy pro dospělé; proč vlastně nejsou, ekonomické důvody, nebo pocit, že ilustrace do knih pro dospělé nepatří?
Z dob dětství se pamatuju, jak moc mám svázané dětské příběhy s konkrétními ilustracemi a naopak ilustrace v dětských knížkách s vlastním příběhem, je to taková krásná symbióza výtvarna a literatury...

32 17.10.2023

Skutečný Pravomil Raichl je - kupodivu - ještě mnohem větší "borec", než by se zdálo z beletrizovaného příběhu jeho života od Petra Stančíka.
V 18 letech dobrovolný odchod na frontu, sovětský gulak, Buzuluk, účast v bojích na východní frontě, a nakonec vítězný návrat domů. Ale ono se žádné "nakonec" nekonalo, protože hned po válce navázal boj proti komunistům, a to v době, kdy ještě nebylo tak jasné, oč tu půjde. Zapojení se do protikomunistického odboje ještě před převratem v únoru 1948, bohužel to byla léčka a Pravomil Reichl skončil v prvním velkém politickém poválečném procesu s trestem smrti. Jen proto, že prezident Beneš trest smrti nepodepsal, to nakonec bylo doživotí. Následovalo kruté věznění, dramatický útěk z Leopoldova a pak přes hranice do Německa a pak dál, do USA.
Od roku 2000 nositel Řádu Bílého lva.
Pravomilovo pojetí svobody a demokracie se může jevit pro současníka jako přehnané, vlast je pro něj Vlast, za Vlast se nasazuje život a s nepřáteli je třeba vést nesmiřitelný boj, žádné kompromisy se nekonají. V dnešním světě, plném relativizování a opatrnosti už bojovníci typu Pravomila Raichla nemají místo... Sám ve stáří přiznával, že ani Amerika už pro něj není tak svobodná, jako bývala...
Přesto, anebo právě proto, obdivuhodný životní příběh, obdivuhodné nasazení, obdivuhodná odvaha. Kdyby to člověk viděl zfilmované bez znalostí Raichlova života, musel by si říct, to už je fakt přehnané...
K plánu likvidace Karla Vaše: Ať už byl plán jen v hlavě již vážně nemocného Pravomila Raichla, nebo se k němu reálně chystal, je to ve výsledku jedno. Završení života takové, jaké mělo podle něj být, za Vlast se nasazuje život, vrahy a zločince je nutno potrestat, ať to stojí, co to stojí.
*
"Já v kriminále nikdy nebrečel, na žádnou amnestii nečekal. Věděl jsem, že musím překonávat vše zlé. Naučil jsem se smiřovat se s nezdarem, zvykat odříkání, a že si ke svobodě musím pomoci sám. Čekal jsem na každou příležitost. Stále jsem se o to pokoušel a modlil k Pánu Bohu, ať mi dá sílu a odvahu. Když jdete za hlasem svého srdce, nic není nemožné!"
*
(k listopadu ´89)
"Dny jsem trávil v podstatě jen u televize. Byl jsem radostí a emocemi tak rozrušen, že jsem měl oči neustále vlhké od slz. Svaly na obličeji a krku jsem měl tak sevřené, že jsem málem nemohl ani mluvit. To vše z radosti a krásy červeno-modro-bílých barev naší vlajky."
*
(k zabavení památné pušky Winchester Comanche commemorative v r. 1995)
"...Aby byly všechny náležitosti skutečně v pořádku, Míša se odebral na příslušné policejní oddělení. Tam mu byla zbraň znovu odebrána s tím, že nebylo provedené kriminalisticko-balistické zkoumání. A proto nemůže být z ČR vyvezena. Takže mou legálně drženou pušku nepřivezl a já ji dodnes nemám! Moji příbuzní navíc čelí obvinění z trestného činu nedovoleného ozbrojování... To je horší než Kocourkov. Napsal jsem ministru vnitra Janu Rumlovi. Neráčil mi ani odpovědět. Byl jsem z toho celý rozladěný a ztrácel poslední zbytky víry v polistopadový vývoj. Nakonec jsem Rumlovi znovu napsal: ,Pane ministře, jestli se Vám moje winchestrovka tolik líbí, tak si ji strčte do prdele! Pravomil Raichl.' "

31 16.10.2023

Výhoda Kateřiny Tučkové je, že vybírá zajímavá témata, bylo tomu tak u Vyhnání Gerty Schnirch, tady je téma ještě atraktivnější. Je jasné, že musí chytnout.
Příběh je to na každý pád umně spletený, vyfabulovaný na základě skutečných reálií žítkovských bohyní, mě asi - samozřejmě vedle vlastních bohyní - nejvíc zaujala ta hra na skutečnost, úřední spisy, dopisy, hlášení, u kterých čtenář může nabýt dojmu, že jsou to opisy skutečných dokumentů a že tedy celý příběh je jen jakousi lehce upravenou literaturou faktu.
No ale tady už mám taky trochu pochyby, jako mám vždy, když se v beletrii objevují skutečná jména, přece jen to propojení skutečnosti a smyšlenek může být problematické a vlastně chápu, proč u mnohých, zvlášť místních, vyvolává otazníky. Tím spíš, že v knize nabývá na vrchu spíš ta negativní, černá magie a příběh se jeví nakonec jako dost pochmurný, a to nejen těmi estébáckými persekucemi...
Nicméně knihu jsem přečetla s chutí, palec nahoru, za tu hromadu faktů, které musela autorka nastudovat, a hlavně za to přiblížení fenoménu žítkovského čarování a magického kraje Bílých Karpat.
*
Samozřejmě po přečtení knihy jsem začala pátrat, jak to bylo "doopravdy".
Doporučuju knížku Žítkovské čarování Jiřího Jilíka, z této publikace si dovolím citovat:
"Jestliže však anglické ,cunning fol´ do jedné shořely jako čarodějnice na hranicích, bohyně ze zapomenutého karpatského regionu Kopanic - byť i ony byly vystaveny pronásledování - středověký hon na čarodějnice přežily. V 19.století dokonce zaznamenaly dobu své největší proslulosti a slávy a během 20.století se jako přežitek pověrčivosti z našeho světa vytratily, aniž by si kdokoliv uvědomil, že jsou posledními autentickými představitelkami násilím vymýceného, nám neznámého a nedostupného poznání a vědění, které provázelo člověka na tisícileté pouti tímto světem.“

62 11.10.2023

Rudyš chytne a nepustí, i když zpočátku mohou být trochu rozpaky. Národní třída mě ohromila svou nezvyklostí a originalitou, tady jsem už trochu „rudyšovský“ styl čekala. Po prvních stránkách jsem knihu prolistovala, a říkala si, no jo, vždyť je to ale stále stejné... Stejné, stejné, ano, ano, milý pane Krausi...
A pak se stalo to samé, co u Národní třídy, dost jsem tomu propadla, knihu (dost těžkou bichli) tahala stále s sebou, protože jsem se nemohla odtrhnout.
Železnice, žároviště - krematorium, Reichenberg neboli Liberec, Winterberg neboli Vimperk, evropská bojiště a hřbitovy, bitva u Hradce Králové, Rakousko-Uhersko a zašlá sláva Evropy na počátku 20.století. A dva ztracení a hledající muži, jejichž docela smutné osudy se nám pomalu při tom bloudění po Rakousku-Uhersku odhalují... Psáno nezaměnitelným stylem a jazykem, který člověku snad i proti jeho vůli učaruje, všechno to opakování má sílu čtenáře zprvu překvapit a pak připoutat.
Skvělý překlad, těžší o to, že jde o překlad do rodné řeči autora.
Těžké hodnocení, původně jsem to viděla tak na 4 a kousek, ale málo platné, celkově mě tahle cesta železnicí po dějinách Evropy moc chytla, rozhodně pro mě patří, i přes tu nekonečnost, do kategorie knih výjimečných. A Winterberg, zprvu svými záchvaty historie a nekonečným brebentěním dost nesnesitelný, mi nakonec přirostl k srdci.
*
"Otec sice vybudoval první žároviště v Rakousku, ale jeho sen o pohřební tramvaji a tramvajové lince až k branám žároviště a tramvajové smyčce na prostranství před žárovištěm na kolejovým spojením o rozchodu 1000 milimetrů s kolejemi o stejném rozchodu ve sklepě žároviště, které jsou tam jistě zabetonované až dodnes, tenhle jeho velký sen se bohužel nesplnil, smutné, smutné, já vím, co chcete říct, milý pane Krausi, koleje a vlaky a žároviště, já vím... Ale za to otec nemůže, on nepřehodil výhybky historie špatným směrem, on nemohl a nemůže za to, že lidstvo vždycky a znovu vykolejí, on ne."
*
"Ano, ano, teď pojedeme chvilku přes Polsko, dřív tady Polsko pochopitelně nebylo, tak to je, v Evropě se s ničím neposunuje tolik jako s hranicemi, tak to bylo, tak to je, tak to i bude, ano, ano, někdy si říkám, že hranice existují jenom proto, aby se s nimi dalo posunovat..."

41 06.10.2023

Výjimečné mezi detektivkami Agathy Christie ve dvou věcech. Jednak se tu autorka pokusila o trochu filosofování nad oprávněností odplaty, mění tady slavný detektiv s úžasnými šedými buňkami svůj názor na oprávněnost násilného činu v nutném případě? Ano nebo ne? A zajímavý pohled na otázku manipulátorství, v autorčiných detektivkách myslím docela vzácnou. Fajn je i zestárlý, ale stejně občas naivní a roztomile popletený Arthur Hastings, který vytváří s Poirotem výbornou dvojici.
A za druhé, Agatha tady nechává slavného detektiva zemřít, je to vlastně trochu spoiler, ale přiznaný i v názvu knihy. Ale nemusíme být my příznivci výjimečného Hercula Poirota (ano, sympatického a charismatického přesně tak, jako je sympatický a charismatický David Suchet) smutní, berme to jako zápletku stvořenou jen a jen pro tuto knihu, napsanou a odehrávající se ve druhé světové válce (byť vydanou po letech).
Proč? Protože slavného detektiva autorka zase oživila. Nejméně 10 let poté, co měl na zámku Styles zemřít, poskytuje Poirot své detektivní služby zcela prokazatelně i v letech padesátých, jako hodně letitý pán, ale stále svěží... Minimálně v detektivce Zlatá brána otevřená (Hickory Dickory Dock z r. 1955), která pro mě nebyla sice nic moc, i tou poválečnou dobou, ale návrat Hercula Poirota mě potěšil.
A dodatečně vzpomínám, co detektivka Sloni mají paměť (Elephants Can Remember, 1972)? Tam je Poirot ještě starší!
Takže pro nás, obdivovatele skvělých šedých buněk mozkových, platí - Hercule Poirot je nesmrtelný...

32 02.10.2023

Líbilo.
Plusy: Za prvé, vinilové desky, to je prostě moje mládí, i když dnes, přiznávám, mám hromadu vinilových desek v nástavbě ve skříni a rozhodně se k nim nechovám jako sběratel... Ale byly doby, kdy hudbu mi zprostředkovávala právě vinilová elpíčka, proti magnetofonovým páskům to byl neskutečný pokrok, dnes je nepochopitelné, jak těžko se dalo dostat k hudbě ze „Západu“; už to vypadá úsměvně, ale vozili jsme si je, tajně, třeba z Polska...
I když pamatuju ještě šelakové desky, rodiče měli starou sbírku písniček z Osvobozeného divadla a jako dítěti mi je přehrávali na kufříkovém gramofonu. Anebo Dobu kamennou Spejbla a Hurvínka, namluvenou ještě Josefem Skupou. Kde je těmhle deskám konec...? To by byl myslím taky dobrý sběratelský artikl...
Takže sběratelskou gramofonovou horečku chápu a detektivní zápletka spojená s honbou za jednou starou deskou a posléze celým souborem desek z padesátých let minulého století je dobrý nápad, včetně dvou částí knihy, gramofonově pojatých - První a druhé strany.
Za druhé, prostě vtipně chytře napsané, bavila jsem se, i přes ty hromady mrtvol...
Ale, a to už je malé mínus, prostě konec je překombinovaný, a i když můžu celé vyústění chápat jako součást vtipného nadhledu, který mě v knize moc bavil, přece jen mi zakončení připadalo poněkud přehnané, v závěru až cimrmanovsky úsměvné.
A připomnělo mi to, nikoliv tím sběratelským námětem, ale trochu zápletkou, tady zase na pozadí malování obrazů, výtečné Modré kladivo Rosse Macdonalda, čtené kdysi dávno (Třikrát soukromý detektiv Lew Archer.)
Ale doporučuju, oddechová kniha, jak se patří.
Jo, a pro mě ještě jedno plus! Kočičky, samozřejmě. :)

34 25.09.2023

Osudy skutečné historické postavy Pravomila Raichla stančíkovským pohledem. Vše trošku posunuté, trochu jiná optika, skutečné události se prolínají s vyfabulovanými příběhy.
Namísto Beřovic - nedaleké Zlonice, namísto Karla Vaše - Karel Veš, namísto Gottwalda - Gottfald, namísto Reicina - Ricin, namísto Rudolfa Slánského - Rudolf Slizský a plánovaná pomsta realizovaná namísto v domově důchodců ve Vešově vile, uloupené popravenému Heliodoru Píkovi. Hrdinům zůstala jména skutečná...
Forma deníku hlavního hrdiny umožňuje originální pohled na popisované události. Na jednu stranu uměřené, až starosvětské, noblesně prvorepublikové, citově zabarvený pohled na "Vlast" a nadřazení služby Vlasti nad vlastní život.
Na druhou stranu občas stančíkovsky rozverné, erotika hraje důležitou roli, ale není ji zase až tak moc (což je fajn, přebujelá erotika Mlýnu na mumie by asi celkový příběh zlehčovala...) Občas trochu vychýlení absurdním směrem (epizoda s J. F. Kennedym), ale to je celý Stančík.
Ale celkově vyvážené, knižní příběh Pravomila Raichla si přes všechny odlišnosti od skutečnosti zachovává to hlavní - hrdinův smysl pro čest, vlast, morální zásady nadřazené prospěchu a zisku, oslava kamarádství a vyhlášení nepřátelství totalitě, zrádcům, vrahům, prospěchářům a nepřátelům demokracie.
Věřím, že skutečný Pravomil Raichl takový byl, a těším se na četbu jeho životopisu od Jaroslava Čvančary. Úmyslně jsem nejprve četla Stančíkovu beletrii, pokud bych znala podrobnosti Raichlova života, třeba by se mi pak knížka nelíbila; takto jsem nepátrala, kde přesně vede hranice mezi skutečností a fikcí. A závěrečné zdůvodnění, že to, jak vše dopadlo, vlastně mohlo být i dobře, mě až dojalo.
*
"Vítr nám přinesl dnešní noviny. Přes celou stránku se táhne obrovský titulek: Franța a capitulat! Tomu rozumíme dokonce i v rumunštině: ,Francie kapitulovala!' Tak se po necelých dvou letech galský kohout zalkl zkaženým ovocem mnichovské zrady."
*
"Musím se přiznat, že na mě padá hrůza z toho, jak je v Rusku všechno moc velké. Řeky, pláně, vzdálenosti, láska, obětavost, smutek, rozchod kolejí, bída, utrpení, bolševická tupohlavost a zloba. Možná proto tady člověk neznamená nic - ve srovnáním se vším je tak malý."

41 18.09.2023

Vztahy, vztahy. Krátké výseky ze života, manželské konverzace, děti versus rodiče, mladí versus staří, smutek ze života, radost ze života, zklamání ze života, ztracení se v životě, naděje...
Dost nevídané povídky, některé jen na stránku, některé na tři, některé na třináct, pro mě určitě překvapení. Není to moc pohodové čtení, na dovolenou nevozte, jako já... Ale zaujme, chytí, doporučuji určitě.
Nejvíc asi zaujaly: Za takových dopolední, Stroj, Identita, Predikce, Dveře, Cíl.
Čtyři plus.
*
"Proud vzduchu je přerušovaný, panák tedy nestojí strnule, ale kýve se, vrávorá, potácí, občas se prohne v pase, někdy se celá jeho vrchní polovina vyprázdní a splaskne... Původně měl zřejmě působit veselým dojmem, ovšem jeho zoufalé zmítání vypadá spíš jako umělecké znázornění psychiky člověka stiženého maniodepresivní psychózou a na nájemníky okolních domů působilo tak tísnivě, že byl panák zezačátku velmi ohrožen. Nakonec ovšem žlutomodrá obluda všechny ty petice ve zdraví přežila, stojí na svém místě, vesele si šustí ve větru a - například teď - nahlíží muži do pokoje."
(povídka Něco cirkusového)

30 14.09.2023

Jedná se o divadelní hru přepracovanou do románu, což jde trochu ztuha, autor holt nemá to lehké a vtipné pero, jako Agatha Christie. To divadelní je tam hodně znát (přijde zleva..., přijde zprava..., vstoupí..., odejde...), na druhou stranu je to asi dobře, autor se hodně drží předlohy a nepřidává si moc svého.
Divadelní hru bych asi nečetla, takže z tohoto pohledu jsem ráda, že jsem se s ní aspoň takto seznámila, zápletka je typicky "agáthovská". :)
-------------
Zádrhel vidím v tom, že v jedné z prvních kapitol nám vyplyne pravděpodobný vrah, což u Agathy zvykem nebývá. Problém je předpokládám v přepisu hry na román; to, co v divadelní hře bývá popsáno mezi řádky a slouží k inscenaci hry a popisu, jak herci mají hrát, tady autor zřejmě převedl do textu knihy a tím leccos prozradil...

31 30.08.2023

Den opričníka jsem nečetla, ale předpokládám, že je psáno ve stejném duchu, jako tyhle poněkud nesourodé povídky.
Je to drsné, co drsné, přímo chlupovstávací, a občas i docela nechutné... Dech se vám tají z takového světa, ale ono to něco setsakramentsky připomíná...
Ta kombinace zastaralého světa a moderních předmětů mi v něčem připomněla našeho Ladislava Fukse a jeho Myši Natálie Mooshrabové, tam skafandry a hvězdolety na Měsící - a přitom kočí na kozlíku, tady máme totalitní chudé pravoslavné samoděržaví plné fyzického násilí a trestání - a přitom v ruce mobilo, v kapse Chytrolína a na brutální výslechy pomůcku zvanou "bezlegrace".
U poslední povídky V nemilosti jsem si nemohla nevzpomenout na dnes hodně probíranou osobu Jevgenije Prigožina a napadlo mě, že jeho divoký a pro mě nepochopitelný životopis by klidně mohl být zařazen do tohoto souboru jako další povídka, ty knižní postavy vypadají hodně přehnaně až ujetě, ale já si s hrůzou uvědomuju, že to vše může být přes veškerou absurditu holá skutečnost. I kvůli tomu nakonec dávám čtyři hvězdy, i když čtení je to hodně nepříjemné.
A myslím dobrý překlad, to ruské vyjadřování a myšlení jsem i v té češtině slyšela.
*
"Ještě krok, ještě a ještě - a malá červená Marfušina kozačka na dlažbu Rudého náměstí došlápala. Průvod se pomalu sune jako had obrovský. Pod Marfušinýma nohama je Rudé náměstí. Náměstí, které jí vždy bere dech. Tady hrdiny vyznamenávají a naopak nepřátele země popravují. A vtom se rozezněl orloj na věži Spasské, je šest hodin! Řeka dětská se zastavila, ani se nepohne. Halas utichl. Světla pohasla. A nahoře, na mračnech zimních převeliká tvář Gosudarova se rozzářila."
*
" Víte, Trofime Iljiči, já bych řekla, že jste svou manželku málo bil."
"Nemám bití žen rád."
"Vy jste ji neměl vodit na policejní výprask a nechat ji uléhat pod cizí rákosku, ale seřezat ji sám, a to pořádně. Můj muž mě na policii neodvede prostě nikdy."
"A bije vás často?"
"Jednou za týden. Vždycky v sobotu."

34 28.08.2023

Komisař Dupin po desáté. A současně se slaví deset let komisařova působení v Bretani. Stal se už opravdovým Bretoňcem?
Už nepřekvapuje, že knížka je hodně povedenou reklamou, nebo spíš oslavou Bretaně, jejích přírodních krás, tak sugestivně popisovaných, že čtenář vnímá tu atmosféru, cítí slaný vzduch, vidí všechny ty do detailů popisované barvy, odstíny modré a oranžové, zelené, nádherné moře a skály.
A samozřejmě ty skvělé místní speciality, víno, a taky třeba koňak Šest královen z Belle-Île, s vůní kouře, vřesu, kručinky, karamelu a jódu... A speciální káva dle receptu dávných předků zvaná bon s vůní karamelizovaných lískových oříšků, tmavé čokolády, popela, přezrálých borůvek, a aromatem whisky a levandule...
Detektivka je spíš až v druhém sledu, ale i tak je výsledné vyřešení případu tak trochu ve stylu Agathy Christie docela povedené.
Tentokrát navštívíme ostrov Belle-Île-en-Mer, a jako vždy, když cestujeme s Dupinem po Bretani za zločinem, máme pocit, že je to to nejkrásnější místo na světě, které nutně musíme navštívit. Nebo si aspoň otevřít google mapy a projít se popisovanou krajinou prostřednictvím Street View.
A ještě poznáme dva trochu strašidelné menhiry, Jeana a Jeanne, které navazují na ty carnacké, vytvářejí tajemná silová pole, a současně se k sobě pomalu, nepostřehnutelně přibližují.
A inspektor Dupin se svou svéráznou samotářskou povahou, s denní konzumací mnoha petits cafés, láskou k dobrému jídlu a smyslem pro genius loci tentokrát překvapil, kromě samozřejmě geniálního vyřešení série zločinů, ještě jinak - kamarádstvím s tuleněm a společným plaváním v Atlantiku...
A mě to zase, už po desáté, dost baví. Čtyři plus.
*
"Dupin si ze všeho nejdříve osvojil životně důležité věty: ,Kafé am bomar plij', ,Kávu, prosím', ,Gveloc´heo ganin ur banne qwin', ,Dám si sklenku vína.' Dvě věty, díky kterým bylo možné alespoň elementárně ovládat nějakou řeč."
---------------
Ještě k těm menhirům: Aspoň tohle si můžeme trošku užít i doma, aspoň něco máme podobně exotické, klobucký menhir Kamenný pastýř se pohybuje, pomalu krok za krokem, úplně stejně a nepostřehnutelně jako ty z Belle-Île. Nevěříte?

36 09.08.2023

Asi nemám smysl pro humor. Nebo spíš nemám smysl pro humor označený jako oddechový. Nebo prostě nemám smysl pro tenhle humor...
Říkala jsem si dobře, humor přetrpím, holt není pro mě, ale ono mi to nefungovalo ani jako detektivka. Tahle knížka mě spíš deprimovala, nebyla jsem schopná ji souvisleji číst, přitom to byla jedna jediná knížka, kterou jsem měla s sebou na cesty.
Čtení šlo hodně ztuha, až jsem se zastavila u popisu provozování sexu (jinak to neumím nazvat) inspektora Prévita alias Prevíta s manželkou. Tam jsem definitivně skončila, pro mě to spíše než humorné, bylo depresivní, pokud bych někomu chtěla zkazit myšlenku na milování, není nad to si přečíst tuhle scénku... Knížku jsem odložila, raději jsem si před spaním četla kratičké krimi povídky z hotelové knihobudky. Prostinké, jednoduché, ale aspoň jsem se u toho netrápila.
Nedočetla jsem, hvězdičkami tedy nehodnotím.

Nečekaně mě tohle čtení moc chytlo.
Jako bychom se přenesly do pohádkové země, kde žijí čarodějnice šeptuchy, mrtví vstávají z hrobů a navštěvují živé, kde se v močálech zjevují mrtvé duše a když zemře šeptucha, která lidem kouzly pomáhala nebo škodila, vylétají jí z úst motýly nebo vosy.
Já byla okouzlená, způsobem psaní, jazykem, obrazy, které autorka tak sugestivně maluje. Zprvu nenápadně, zpovzdálí, později už konkrétněji sledujeme osudy různých lidiček, někdy je to úsměvné, někdy smutné i dojemné. Mně se moc líbilo a spojení tohoto světa z dob minulých s dravě nastupujícími léty devadesátými dodalo knížce ten pravý šmrnc. Koňský povoz pro odvoz mrtvých parkující před Kauflandem, dívky, žádající si rady od šeptuch a současně hltající Bravíčko, pohřeb a později hodováni na hřbitově na Lavičce truchlících, cibule zakopané v zemi se jmény partnerů, popíjení místního domácího alkoholu i vody z posvěcené studny, pravoslavná víra s báťuškou za zády spojená s vírou ve strašidla v domech nebo na střeše a v návraty zemřelých, to vše mi ukázalo neznámý svět, který mi autorka obdivuhodným způsobem přiblížila. A postavy, nakonec tak živoucí. Dorota, Maciej, Jaroslaw, báťuška, Aleksandra...
*
"Někdy se ten pocit, že někoho můžete navždy ztratit, dostaví náhle a bez varování. I tehdy, když si myslíte, že máte tisíckrát pravdu a on se má tisíckrát bouchat do hrudi, že je to jeho vina. Slovo vina se už málokdy používá. Děláme chyby, ale vina je něco, čím dokážeme rozbít okno, zlomit kost nebo rozpárat duši. Někdo jednou posbírá naše viny a přihodí je do sběru ke křivdám anebo ke zdánlivým křivdám a možná se navzájem vyváží."

42 28.07.2023

Na jednu stranu do jisté míry obdiv, jak se autorka dovedla otevřít. Že vše, co jí v životě trápilo, deptalo, nebo naopak bavilo, povznášelo, obohacovalo, dovedla srozumitelnou a celkem empatickou formou sdělit, vtáhnout čtenáře do svého vnitřního světa. Na druhu stranu rozpaky z tak velkého otevření a tedy zveřejnění. A opravdu hodně, hodně podrobné...
Vzpomínky na dětství, na rodiče a zejména dvě úžasné babičky fajn, stejně tak zaujalo povídání o dění okolo docenta Skály. Disidentské prostředí v sedmdesátých a osmdesátých letech mě taky zajímalo. Plus za fotky.
Ale... Tak podrobné odhalení intimních vzpomínek na tak trochu utajenou lásku s Václavem Havlem pro mě bylo spíš zklamáním. Jsou věci, které člověk nemá zveřejňovat, ani po letech... Zveřejněné dopisy, navíc v tak velkém rozsahu, jsou toho vyvrcholením, ty měly zůstat v šuplíku. Pro trápení autorky mám do jisté míry pochopení, nikoliv však pro to zpřístupnění všem. Dopisy Jitce nejsou "Dopisy Olze", které vyšly se souhlasem jejich pisatele a už od počátky byly koncipovány jako širší úvahy, nejen jako soukromá korespondence.
Pokud srovnám s knihou Terezy Boučkové "Indiánský běh", na kterou jsem v průběhu čtení pro občasnou podobnost myslela, řekla bych, že Tereza Boučková se s tím dilematem, co ještě zveřejnit a co ne, vyrovnala mnohem lépe. I když úplně se samozřejmě srovnávat nedá, Jitka Vodňanská byla přímá aktérka vztahu a zveřejněním jeho podrobností se asi vyrovnávala i s pocity zklamání a křivdy.
Z knihy mám nakonec hodně rozporuplné pocity, hvězdičky neumím spočítat. A nečetla jsem vše, zvlášť v závěru jsem knihu spíš prolistovala, z obou těchto důvodů se hodnocení pro tentokrát vyhnu.

Povídky, které zahřejí na duši. Je to možná fráze, ale tady je to výstižné. S takovým prostým nenápadným vyzněním, trochu čapkovsky laděné. Takové starosvětské, člověk je tu spíš dobrý, než špatný, povídky mají vyústění v duchu - je něco mezi nebem a zemí, co se vysvětlit nedá... A vždy nějaký morální přesah, který nutí k zamyšlení.
Nejlepší povídky pro mě jsou asi ty vlakové, jemně nostalgické - Nejdůležitější schůzka a Noční výpravčí. Pro výbornou zápletku oceňuji i Padělatele novin. Ráda vyhledám další autorovy knihy.

33 24.07.2023