Voda, která hoří
Jitka Vodňanská
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/380738/bmid_voda-ktera-hori-4yg-380738.jpg
4
158
60
Obsáhlá vzpomínková kniha významné české psychoterapeutky v řadě kapitol a na desítkách unikátních fotografií přibližuje čtenářům celý její život plný mimořádných událostí a nevšedních setkání: Nezapomenutelnou ukrajinskou babičku a vzácné venkovské dětství v Jižních Čechách. Studia a atmosféru 60. let v Praze. Originální svět protialkoholní léčby v Praze u Apolináře - ten představuje jako blízká spolupracovnice zakladatele české protialkoholní léčby docenta Jaroslava Skály. Seznamuje s jedinečností československé psychoterapie v předrevoluční době. Vzpomíná na široký okruh přátel profesních, uměleckých, filosofických a disidentských. Ukazuje vlastní duchovní cestu a každoroční osamocené poutě do asijských klášterů. Významnou součástí knihy jsou též kapitoly o třech osudových mužích jejího života: výtvarníkovi Karlu Trinkewitzovi, básníkovi, divadelníkovi a zpěvákovi Janu Vodňanském a o dramatikovi a politikovi Václavu Havlovi. Tato svědectví svým významem přerůstají rovinu osobních vzpomínek, představují současně i jedinečný vhled do novodobé české kultury a historie. Vyprávění Jitky Vodňanské je i díky její profesi plno nevšedních postřehů a vtipných komentářů, autorka nezapře svou mimořádnou životní energii a smysl pro humor.... celý text
Přidat komentář
Kvalitní a šokující knížka.
Škoda, že se autorka nevěnovala psaní víc než Václavu Havlovi, umělecké vlohy nezapře. Parádní styl. Například přepsáním dlouhých Havlových dopisů názorně ukázala Havlovu povahu: podvede autorku, tedy svou milenku, zároveň podvede i svou ženu, a napíše o tom x stránkový nudný dopis. A s kým je podvedl!
Literaturu faktu mám ráda, obsahem byla kniha bez nějaké větší autorčiny snahy hodně cenná, už proto, že postavičku s povahou našeho prezidenta by žádný, ani sebegeniálnější, autor nevymyslel.
A ten obsah:
je neuvěřitelné, jakého člověka jsme kdysi dokázali zbožňovat a postavili ho do čela státu. Laskavý byl, srandičky vymýšlel parádní, ale nedokázal se chovat statečně ani ke "svým" ženám, v osobním životě si vytvořil naprostý chaos. Máme velkou kliku, že vedení státu nezašmodrchal ještě víc, žádný vůdce to nebyl. Zdá se, že Češi volí politiky milé a sympatické, nikoli politiky schopné dobře vykonávat svou roli.
To klubko disidentů, mezi které autorka s Havlem patřili (a s nimi Dientsbier, Langoš, Ruml, Schwarzenberg, Knížák atd.) jednalo s lehkostí, všechno mělo na háku, životním stylem připomínalo hipísáky. Zdá se, že právě ten styl vede do pekel, docela solidně si jím zpackali život, chaos totiž zničí cokoli.
Porevoluční hradní policici. I paní Vodňanská se málem stala senátorkou... Havlova ochranka kryla zálety, seděla na schodech, dokud se Havel nevracel a dařilo se to ututlat. Složení osazenstva Hradu byly schopnosti a náhody, nebo svou roli sehrály i známosti?
Autorčina volba partnera versus její povolání. Vztah s Havlem z mého pohledu nebyl tak neetický, jak se může zdát nezasvěcenému, v době, kdy si začali, měla jeho žena Olga milence. Co se však chápe o hodně hůř jsou důvody, proč do toho autorka vlastně šla. Sama několikrát zdůrazňůje, že je "žárlivá" Štírka, bývalým partnerům dala košem při prvním náznaku nevěry, a pak si začala vztah s člověkem, u kterého jí muselo být naprosto jasné, že věrný nebude, a vztah táhla dlouhá léta. Proč? Slavný ještě nebyl. Jakoby neznalost povah byla pro psycho"znalce" charakteristická. Olga se chovala jako vzorná zralá žena, té trpělivost nepřinesla růže, ale rakovinu. Všichni autorčini partneři se povahami podobali jeden druhému: smyslem pro humor, útěky od problémů, sklony k nevěře a dvojímu životu. Na závěr autorka píše, jak se upla k buddhismu... zas ta stejná písnička. Nikoli statečný Ježíš, který mluvil jasně a nechal se i ukřižovat, ale Buddha, jehož předloha utekla do pouště od ženy s malým dítětem a tam "hledala sama sebe". Pořád ten stejný typ muže, který je pro autorku, psychoterapeutku, prokletím.
Takový děj by nikdo nevymyslel.
Povím to jen třemi slovy: KONEC JEDNÉ LEGENDY.
Pamětníci vědí, pro ostatní bude tahle knížka velmi poučná. Doufám.
Tak to je divoký! To je neúprosný. A zoufalý. Lidi, ke kterým vzhlížíš v tom plavou stejně šíleně jako ty. Nebo vlastně víc. Psychoterapeutka. A prezident.
Samozřejmě to všichni čtou kvůli Havlovi. Ty dopisy! Bože, bože! Zoufalý. Tohle je muž obdivovaný světem? Nemůžu s tebou, musím skládat dřevo na chalupě... Už žádný růžový brejle. Co to říká o nás všech?
A taky jak ty lidi žili v nějakým jiným světě/socíku, než si pamatuju. Smetánka?
Začátek i konec knihy/života se tak v kontrastu k bombastickému vrcholu v paměti setřou jako nevýrazné. A nakonec zůstane pachuť.
Kniha - autobiografie se mi líbila. Tady je asi opravdu vykreslen pan prezident. Trochu mě to mrzelo, že až takto. Ale je to tak. Každý má své slabiny a slabosti. Ale ta kniha je hlavně o paní doktorce Vodňanské. A tu tady v knize obdivuji, co dokázala. Ale její slabinou byl zas mimomanželský vztah se ženatým. A za to se platí! Kniha je zajímavá plna hezkých fotek i dopisů. Dobře se čte. Doporučuji, koho zajímá vývoj psychologie, psychiatrie v ČSSR, disent a pan prezident a nakonec i výpravy za budhismem.
Moc hezké ...líbila se mi různá zamyšlení,citáty....I dopisy,které psal V.Havel...Kus historie a nových informací....Děkuji...
Zajímavá knížka, i když ve mě vzbudila rozporuplné pocity. Začátek byl krásný, popis dětství, krásné fotografie, jihočeská krajina. Potom vztah s Václavem Havlem, bohatá dopisová korespondence, avšak asi nezkrácená, to bylo chvílemi pořád stejné, sebekritika, sebeobviňování a řešení žádné... V.H. si nesmírně vážím, ale chvílemi jsem už přeskakovala.
Každopádně paní Jitku moc obdivuju, že se takhle otevřela, že to všechno důstojně ustála a že byla v sobě komunismu tak moc statečná, klobouček dolů:)
Aha...hm...tak tohle je velké EGO. Ale čtěte, čtěte, čtěte. Hodně se dozvíte o Václavu Havlovi a možná Vám spadnou z očí růžové brýle. Jestliže předpokládám, že toto vše je pravda a nic než pravda, uvidíte VH jako úzkostného obsedanta a žárlivce, dopujícího se psychofarmaky, často pod vlivem alkoholu, v podstatě promiskuitního. V knize defiluje hodně lidí "pravdy a lásky", je obnažen jejich privilegovaný životní styl. Je zcela evidentní, že tito "kamarádíčkové" se drželi a drží pospolu ještě dlouho po r.1989 a poskytovali si/poskytují nejrůznější "prebendy", které samozřejmě nemusejí být materiálního charakteru. Je vidět, čím je prolezlá česká společnost.
Mně zaujala pouze závěrečná pasáž knihy, kdy JV popisuje svoje cesty do JV Asie, zejména do Barmy (lokalitu dobře znám, tak proto). Mohla tomu ale věnovat více.
Stále se opakující korespondence mezi JV a VH je značně únavná, ale obsah výborně ukazuje na osobnostní nevyzrálost obou (byť je sama autorka psychoterapeutka). Poté, co si to přečtete budete kroutit hlavou, jak mohl být VH vůbec prezidentem této republiky. Morálně byl evidentně dost na štíru.
A teď mě "pravdoláskaři" kamenujte ! :-):-)
Skvělá je první část knihy o rodině a dětství. Druhá část, jejímž ústředním motivem je vztah k V. H., trpí zbytečnou rozvleklostí způsobenou částečným opakováním toho, co je uváděno v dopisech či denících. Třetí část - o práci - se zdá být poněkud roztěkaná, jakoby psaná narychlo. V "meditačním" závěru si autorka uspořádává své nitro. Tyto zkušenosti jsou nepřenosné, ryze individuální a proto obecně ne příliš přínosné. I přes nevyváženost knihy jako celku, jde o čtení zajímavé a hodně vypovídající, zejména o lidech z komunity kolem Hrádečku.
Zvláštní kniha a ještě zvláštnější autorka. Přemýšlím,co bylo jejím záměrem. Podat dobové svědectví? Samoterepauticky si zrekapitulovat a jaksi zpracovat svou životní cestu? Od každého trochu? Na mě knížka působila jaksi nevyváženě. Byť se zdálo,že se snaží o hloubkové niterní pojetí, místy mi to připadalo spíše"po povrchu" a do prázdna,až neuchopitelné. Kvanta omílajících s prominutím nářků VH byla úmorná...místo toho bych uvítala více informací o práci autorky,která mi přišla jako člověk zajímavější než VH (jehož nejsem fanynkou,ale ani odpůrkyní). Také si kladu otázku,zda zveřejnění soukromé korespondence v takovém rozsahu je vůbec "košer". A ani nevím,zda mi autorka vlastně je či není sympatická.. Ale nad jejím elánem a činorodostí klobouk dolů!
Neusměrněná, neřízená střela se vrací do minulosti a nevzala si k tomu moudrou supervizi, která mohla napomoci protřídit balast a vydat alespoň trochu zralé vzpomínky. (Taky by pak nepoužívala třeba obrat péřové peřiny :o)
Žena s akademickým vzděláváním, co prošla školou docenta Skály a školou života na táborech dětí alkoholiků . . . by mohla být srovnanější. Prokázala trochu medvědí službu oboru psychoterapie, ale možná je to i dobře?
Největší soucit jsem s autorkou měla ke konci, když popisuje dětské "chození do kostela" v padesátých letech, reakci rodiny a následné tápání. Kdo ví, zda ji ezoterické období přivede k větší pravdivosti?
Kdo nečetl o moc nepřišel.
Od knih z Torstu čekám víc a lépe.
2/1
Souhlasím s Nefernefer, poměrně přesně vystihla mé pocity z knihy.
Upřímná sebeterapeutická zpověď autorky se smířením na konci...
Není to žádné velké literární dílo, ale jsem ráda, že jsem ji přečetla.
"Když se přijme to, co je, přestane život tolik bolet."
Tak jsem si půjčil lehké čtení na vánoční svátky, abych "věděl" o čem se před časem psalo. Souhlasím s "nefernefer", že první třetina je nejlepší, ale přijde mi, že tam bylo něco vynecháno ve vztahu k matce. Pokud jde o druhou "třetinu", tak ano píše se tam o VH, resp. cca z 50% jde o přetištění korespondence, ale to mediální divadlo kolem toho je přifouknuté. Ano VH z toho jako vztahový muž nevychází nic moc. Je tam výstižná věta: "Navzdory bouřím a pohromám stále usiloval o harmonii všech myslitelných protikladů." Poslední třetina (fakticky to třetina není, spíš 20%) je z literárního pohledu chaos.
Kniha se moc dobře čte. Popisuje různé historické období života. Autentické dopisy, příhody, strasti a radosti života.
Takovy trosku jiny pohled na Vaclava Havla ze strany jedne z jeho osudovych zen. Cetla jsem i knihu o Olze a popravde se nemuzu ubranit otazce, cim je tak okouzlil?!
Pěkná,zajímavá kniha.Krásné kapitoly o dětství a duševním přerodu.Kapitoly o vztahu s Havlem,největší nuda,ikdyž jsem si od nich nejvíc sliboval.Havlovy dopisy Jitce jsem v knize četl jedním okem,protože to se prostě nedá.Nové poznatky pro mě měl popis listopadových událostí 89.Když to shrnu,velmi podařená kniha a obdivuji autorku za odkrytí hooodně osobních věcí.
Autorčino dětství- úžasné kapitoly, práce u Apolináře a buddhistické hledání sebe sama-výborné kapitoly, vztah s VH-chápu,že pro autorku velmi důležitý,ale z mého pohledu nejslabší část knihy. Jako celek zajímavý osobní příběh i svědectví drsné doby.
Láska ve všech svých podobách. Bolestná, hory přenášející, strhující, chvílemi naplněná, často nenaplněná, racionální, drásající, mladá, zakázaná, osudová. Děkuji Jitce Vodňanské za sdílení tak moc osobních chvil díky jejichž dokonalému popisu může být člověk tomu všemu přítomen.
Spousta postřehů, zajímavých myšlenek. Krásné dopisy .Bolestivé hledání vnitřního klidu.
Hodně bohatý život.
Štítky knihy
korespondence psychoterapie vzpomínky
Voda, která hoříKniha Voda, která hoří je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 206x |
| Čtenářské výzvě | 27x |
| Doporučených | 10x |
| Knihotéce | 27x |
| Chystám se číst | 138x |
| Chci si koupit | 33x |
Na jednu stranu do jisté míry obdiv, jak se autorka dovedla otevřít. Že vše, co jí v životě trápilo, deptalo, nebo naopak bavilo, povznášelo, obohacovalo, dovedla srozumitelnou a celkem empatickou formou sdělit, vtáhnout čtenáře do svého vnitřního světa. Na druhu stranu rozpaky z tak velkého otevření a tedy zveřejnění. A opravdu hodně, hodně podrobné...
Vzpomínky na dětství, na rodiče a zejména dvě úžasné babičky fajn, stejně tak zaujalo povídání o dění okolo docenta Skály. Disidentské prostředí v sedmdesátých a osmdesátých letech mě taky zajímalo. Plus za fotky.
Ale... Tak podrobné odhalení intimních vzpomínek na tak trochu utajenou lásku s Václavem Havlem pro mě bylo spíš zklamáním. Jsou věci, které člověk nemá zveřejňovat, ani po letech... Zveřejněné dopisy, navíc v tak velkém rozsahu, jsou toho vyvrcholením, ty měly zůstat v šuplíku. Pro trápení autorky mám do jisté míry pochopení, nikoliv však pro to zpřístupnění všem. Dopisy Jitce nejsou "Dopisy Olze", které vyšly se souhlasem jejich pisatele a už od počátky byly koncipovány jako širší úvahy, nejen jako soukromá korespondence.
Pokud srovnám s knihou Terezy Boučkové "Indiánský běh", na kterou jsem v průběhu čtení pro občasnou podobnost myslela, řekla bych, že Tereza Boučková se s tím dilematem, co ještě zveřejnit a co ne, vyrovnala mnohem lépe. I když úplně se samozřejmě srovnávat nedá, Jitka Vodňanská byla přímá aktérka vztahu a zveřejněním jeho podrobností se asi vyrovnávala i s pocity zklamání a křivdy.
Z knihy mám nakonec hodně rozporuplné pocity, hvězdičky neumím spočítat. A nečetla jsem vše, zvlášť v závěru jsem knihu spíš prolistovala, z obou těchto důvodů se hodnocení pro tentokrát vyhnu.