Cukrový Kreml

Cukrový Kreml https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/495257/bmid_cukrovy-kreml-eYv-495257.jpg 4 25 5

Kniha povídek, jejichž děj se odehrává v blízké budoucnosti, kdy v Rusku znovu vládne car prostřednictvím vražedné gardy svých osobních strážců. navazuje na autorův předchozí román Den opričníka. Jednotlivé povídky jsou tematicky spojeny motivem cukrového Kremlu – pamlsku, které car rozdává dětem shromážděným vždy o Velikonocích k jeho uctívání na Rudém náměstí.... celý text

Literatura světová Povídky Sci-fi
Vydáno: , Pistorius & Olšanská
Originální název:

Сахарный Кремль , 2008


více info...

Přidat komentář

puczmeloun
27.03.2024 4 z 5

Hravější, ruštější, vtipnější, méně nechutné, pěkně rozvrstvené, příjemně různorodé... Původní Den opričníka je nepochybně zajímavá kniha, ale jak se říká: "Dobrého pomálu." Cukrový Kreml je oproti němu méně intenzivní, do paměti méně invazivní, ale o to více šťouravý. Je to sice povídková kniha plná střípků každodenního života této budoucí verze Ruska, ale vše směřuje jedním směrem, jednotlivé postavy jsou v mnoha různých kontextech a společenských vrstvách, ale jednotící linka je jasně viditelná. A teď nemyslím jen onen motiv cukrového Kremlu, který se prolíná celou knihou*. Bavilo mě to, délka je tak akorát...

*Jen škoda, že povídky nebyly propojeny ještě nějak víc. Jako domino, stačily by jen malé drobnůstky...

smazenaryba
25.09.2023 3 z 5

Všetko, čo som písal pri opričníkovi platí aj tu. S tým, rozdielom, že Cukrový Kreml je mozaikou, krorá režim ukazuje z mnohých ďalších uhlov pohľadu. Čím kniha zaujala najviac, je akýsi náhľad do zvláštnej nátury ruských ľudí, myslím predovšetkým tých obyčajných ľudí, formovaných dekádami útlaku, kde sa zmenami režimu vlastne pre toho obyčajného človeka nič nezmenilo. Najpôsobivejšia bola zrejme poviedka s dopisom, kde je pôsobivým a mrazivým spôsobom zhrnutý zvláštny duševný rozkol/rozklad individua. Nakoniec však kniha pre mňa aj tak zostane exotickým bizárom z ruských končín. Ale aj pokračovateľom tradície Bulgakova, Ilfa s Petrovom, Nabokova, či Strugackých.


Rade
28.08.2023 4 z 5

Den opričníka jsem nečetla, ale předpokládám, že je psáno ve stejném duchu, jako tyhle poněkud nesourodé povídky.
Je to drsné, co drsné, přímo chlupovstávací, a občas i docela nechutné... Dech se vám tají z takového světa, ale ono to něco setsakramentsky připomíná...
Ta kombinace zastaralého světa a moderních předmětů mi v něčem připomněla našeho Ladislava Fukse a jeho Myši Natálie Mooshrabové, tam skafandry a hvězdolety na Měsící - a přitom kočí na kozlíku, tady máme totalitní chudé pravoslavné samoděržaví plné fyzického násilí a trestání - a přitom v ruce mobilo, v kapse Chytrolína a na brutální výslechy pomůcku zvanou "bezlegrace".
U poslední povídky V nemilosti jsem si nemohla nevzpomenout na dnes hodně probíranou osobu Jevgenije Prigožina a napadlo mě, že jeho divoký a pro mě nepochopitelný životopis by klidně mohl být zařazen do tohoto souboru jako další povídka, ty knižní postavy vypadají hodně přehnaně až ujetě, ale já si s hrůzou uvědomuju, že to vše může být přes veškerou absurditu holá skutečnost. I kvůli tomu nakonec dávám čtyři hvězdy, i když čtení je to hodně nepříjemné.
A myslím dobrý překlad, to ruské vyjadřování a myšlení jsem i v té češtině slyšela.
*
"Ještě krok, ještě a ještě - a malá červená Marfušina kozačka na dlažbu Rudého náměstí došlápala. Průvod se pomalu sune jako had obrovský. Pod Marfušinýma nohama je Rudé náměstí. Náměstí, které jí vždy bere dech. Tady hrdiny vyznamenávají a naopak nepřátele země popravují. A vtom se rozezněl orloj na věži Spasské, je šest hodin! Řeka dětská se zastavila, ani se nepohne. Halas utichl. Světla pohasla. A nahoře, na mračnech zimních převeliká tvář Gosudarova se rozzářila."
*
" Víte, Trofime Iljiči, já bych řekla, že jste svou manželku málo bil."
"Nemám bití žen rád."
"Vy jste ji neměl vodit na policejní výprask a nechat ji uléhat pod cizí rákosku, ale seřezat ji sám, a to pořádně. Můj muž mě na policii neodvede prostě nikdy."
"A bije vás často?"
"Jednou za týden. Vždycky v sobotu."

PetrCepek
31.07.2023 4 z 5

Roku 2008 vydal Vladimir Sorokin legendární Den opričnika, ke kterému téhož roku připojil povídkovou sbírku Cukrový Kreml. Obě knihy nabízejí popis událostí, které se odehrávají roku 2028. Čím více se rok 2028 blíží, tím se Sorokinovy fiktivní dystopie mění v takřka věštecké knihy, neboť někdejší relativně perspektivní Rusko roku 2008 se stále více podobá novodobému Mordoru, diktátorské říši lhostejných pokořených zbídačených lidí, kterým zbývá jen vášnivé vlastenectví a bezmezná víra v báťušku cara. Přesně, jak to předpovídá Sorokin. Oproti dokonalému Dni opričnika mně v povídkovém Cukrovém Kremlu občas něco chybělo a jindy naopak cosi drhlo či přebývalo, nicméně opět jde o výbornou a zejména poučnou četbu. Vřele doporučuji.

petrarka72
08.05.2023 4 z 5

Průřez společností, v níž nevíš dne ani hodiny... V níž vládnou i mizí opričníci... V níž sen raušový, třeba o smrti rodiny Gosudarovy z tesáků Mladých a Starých, se skutečností se snoubí... V níž do očí se hříchu ve frontě, obcování mezi paletami, lásce mezi električátkami díváš... V níž i Kremly sněhobílý a cukrový osud neodvratný dostihuje... A rozkoš čtenářská se čtením opakovaným znásobí.