petrarka72 komentáře u knih

Ano, člověk sedí, čte a směje se nahlas. Jen ze čtenářské rozežranosti si občas povzdechne "jó, to v té Poslední..." - protože ta první je jenom jedna, že jo. Nicméně tohle je tak zábavný díl... "Může jít Beatrix ven?"

18 23.10.2020

Název napovídá - nejde o náklonnost, spojenectví, přátelství, lásku "na život a na smrt", ale pouze "na smrt"... Příběh dvou kluků z Ružomberoku, které spojí jedna nešťastná událost, a jejich soukmenovců připomíná metodou Durychovo Bloudění: tam, kde u Durycha procházejí Kajetán a Jiří třicetiletou válkou, narážejí na sebe a v určitých uzlových bodech se znovu a znovu setkávají, zde potkává Viktora a Karla totéž od konce dvacátých let do konce druhé světové války. Čtenář se dozví leccos o židovské mafii v Brooklynu a o vzniku a rozvoji nacismu v Německu, o americké hospodářské krizi a německém vyhlazovacím programu. Celým románem prochází téma zla, jeho podstaty, okolností zrodu a působnosti (přichází zvenčí, vlivem okolností, nebo je má člověk v sobě?), téma odpovědnosti za život svůj i životy těch druhých, související téma viny a vůle přežít za všech, i těch nejstrašnějších okolností. Nejde o čtení pro slabší povahy, protože připomíná cestu peklem, při které si ani na chvíli neoddechnete; Karika popisuje racionálně a sugestivně, krok za krokem, vznik a fungování americké společnosti Murder Inc. - a vznik a fungování nástrojů rasové očisty od ještě předválečné likvidace méněcenných, tedy invalidů všeho druhu, až po vyhlazování civilistů např. v Litvě a obludný systém v koncentračním táboře Birkenau ("efektivnost je to podstatné slovo"); tu a tam zachycuje tutéž sérii faktů z obou stran, zvenčí a zevnitř, a zásadně nevynechává žádnou fázi ztráty duše nebo ztráty života. Stávalo se mi zejména ve druhé části knihy, že jsem cítila úlevu v momentech, kdy některá z postav zemřela; to byla jediná záruka toho, že jim protivníci (nebo autor) neudělají nic horšího než doposud... Navzdory tomu čtenářská fascinace trvala až do konce - a téměř westernový závěr přinesl kupodivu i potřebnou katarzi.

"Abe a jeho parta chudáků s jejich primitivními vraždami, které měly vždycky důvod a zištný motiv, ať už byl jakkoli banální. Chechtal se jako smyslů zbavený, smál se jejich ubohosti, tomu, jak se plahočili, jenom aby se dostali ze své plesnivé čtvrti. Ani tak jim to nepomohlo, všichni jsou mrtví, většinu usmažili na elektrických křeslech (dostalo je kovové peklo). Jejich směšných vraždiček bylo možná tisíc, nanejvýš dva tisíce za osm let, a celá Amerika se z toho posrala. Obrovská senzace!
V krematoriu číslo dva zvládli tři tisíce mrtvých během normální denní směny. Krematoria však byla čtyři a nepracovala jenom přes den, ale i v noci, celé týdny a měsíce."

18 30.04.2020

Ďábelsky čtivé. Peklo je to, co ze svého života uděláš. Tak.

18 02.04.2020

Zábavná jednohubka. Taková, jaké King umí - absurdní situace, do které se hlavní postava dostane a v očekávání strašlivého konce jí při řešení jako vedlejší produkt vznikne něco pěkného - a i ten konec je nakonec jinak... Hledání odpovědi na PROČ není na místě alespoň u ústředního problému - logika zabíjí rozkoš z příběhu - a zkusila bych přistoupit na to, že překorektnost a zároveň odpor k přiznané jinakosti není jen americký problém... Jo! A konec je jako ze snu. Nebo Hillova Pop Artu.

18 18.09.2019

První Aristokratka byla skvělá, protože originální a s humorem tak hustým, že by se dal krájet; další díly nedosahují její úžasnosti, ale drží si velmi dobrý standard. Ani tentokrát Marie Kostka nezklamala - a obávám se, že jestli neumře během příštích pěti až deseti pokračování, umřu já. Smíchy.

18 19.10.2018

Napsala bych, že kniha je jen pro silné povahy - ale tím bych možná některé potenciální čtenáře odradila, což by byla škoda... Takže jinak - ta kniha je důležitá zpráva o světě, který neznáme, a popisuje ho bez předsudků a bez sentimentu. Zpráva nejen o misích Lékařů bez hranic z války v Kongu nebo zemětřesení na Haiti, ale hlavně o lidech, kteří vystoupili ze své komfortní zóny, dokázali vstoupit do pekla a utkat se s ním. Chirurgie v polních podmínkách - tu a tam smrt z neznámých příčin - taky přežití z neznámých příčin - smrt zbytečná (když po úspěšné operaci pacient umírá, protože sestry v noci nenašly klíč od lékárny) - otřesné případy raněných, kteří se nedovolali... Také zpráva o nesmírné obětavosti lidí - a pro mne o skoro nepředstavitelném břemenu zodpovědnosti a rozhodování. Napsáno poutavě, nelze přestat číst - jen tu a tam knihu odložit a zhluboka dýchat.

18 18.02.2018

Idiota jsem za studií milovala (a inscenace v HaDivadle a mnohem později u Bezručů tuto lásku umocnily), Běsy odložila po padesáti stranách (díky, Andrzeji Wajdo, za snesitelné filmové zprostředkování), Karamazovy rychle zapomněla (ti Dejvičtí byli snoví) - a Zločin a trest mě zcela míjel, došlo na něj až teď, kvůli jakémusi respektu. A ejhle - ono je to čtivé, protože v prvním plánu detektivka... Vydání od Rybky se povedlo, děj a revidovaný překlad mě uspokojily - a udivilo mě, jakou šíři záběru zdánlivě jednoduchý příběh má. Těch postav, těch osudů, těch vnitřních pochodů, rozporů, hledání, průběžných motivů... Jen na okraj - skutečně někoho zajímá Raskolnikov, v románu, v němž vystupuje Švidrigajlov? :-)

17 14.06.2023

Pamatuji, jak kdysi Stephen King rval věty na kusy a skládal z nich zprávy o rozbitých světech, objektivních či vnitřních. Tady zvolil styl, ke kterému se dopracoval - hladký, splývající, přesto o nic méně emocionálně působivý. Záleží na každém čtenáři, co má radši... - Je skvělé, že pohádky jako téma zpracovává přiznaně. Většina motivů se u něj už objevila (ne, nemyslím zrovna na Dračí oči, ty zajímavější jsou v těch, co se tváří střízlivě), vypadá to, jako by jejich výhonky chytil, přeručkoval po nich až ke kořenům a vzájemně je propojil - a napojil. Aby vzniklo něco nového, přitom povědomého, soustředěného, přitom rozbíhavě inspirativního. - "Myslím, že každý v sobě má temnou studnu, která nikdy nevysychá. Pít z ní je ale nebezpečné. Voda je jedovatá." (s. 547) - Jako by se spojil Nadaný žák (tentokrát do plusu, nikoli mínusu) a Talisman (ten oproti Pohádce působí sakra nepovedeně) s poctou bratřím Grimmům, Ostrovu pokladů, Tomu Sawyerovi, Spartakovi a (jak jinak) Lovecraftovi. Pes a zlaté hodiny jako motivace jsou bonus. Tedy - dva. - Nemohla jsem se odtrhnout. Na druhou stranu, o dvě stě stran méně a byla bych nadšená. Takhle jsem "jen" spokojená. - Dívejte se pod nohy i na oblohu. Budete-li mít štěstí (nebo tu správně napsanou větu v osudu), ten vchod do jiného světa tam někde najdete. Ale pozor - ne vždycky je to dobře.

17 02.06.2023

Rok s Agathou Christie zahájen. Slečna Jane Marplová poprvé. Anglický venkov, zajímavý vypravěč - vikář s mladou ženou a pubertálním synovcem, vražda plukovníka Protheroa, který nepatřil mezi nejpříjemnější obyvatele St. Mary Mead, v hlavní roli postřeh či všetečnost staré dámy, znalost lidské povahy a neúprosná logika, nečekaný vrah a sympatická pointa.

17 27.01.2023

Malý princ putoval po planetách - Rintaró po knižních labyrintech s pány, kteří mají knížky rádi stejně jako on - ale... A ve zdánlivě pustém světě kocour Tygr, kamarádka/ přítelkyně Juzuko, spolužák Akiba, velkorysá charismatická tetička... Člověk by měl pečovat o svoje růže... Krásné čtení.

17 12.11.2022

Zločin jako následek opojení životem na prahu dospělosti, sebeobětování, existence s vinou a pomsta, co jako obvykle není sladká. Sledovat rozpad osobnosti/ osobností je fascinující, k tomu je kupodivu popsán empaticky - nejvíce mě bavila nejednoznačnost, to, že všichni, vrahové i oběti, tančí tak rychle, jak dokážou. A autorčin smysl pro humor je ve vypjatých okamžicích neodolatelný. ("Zahradníkovi, kterého paní o osm hodin později poslala vyčistit ohniště, úplně pokazilo den, když našel jeho tělo.")

17 27.09.2022

Podivné až bizarní okamžiky v osmi povídkách autora, který má pro ně smysl. Žena volající při orgasmu cizí jméno; bezčasí během zapomenuté schůzky; dynamická existence neexistující nahrávky; láska, smrt a předčítání; básně o baseballu; maska ošklivosti; opice zcizující jména; a s cizí ženou v cizím oděvu. Také hudba na mnoho způsobů, submisivnost inteligence a slova, která všechno mění. Odřezky z jiných, zajímavějších a propracovanějších Murakamiho děl.

17 10.06.2022

"Zážitky v Arktidě jsou neuvěřitelně různorodé. Někdy se vraždí a přejídá, jindy počítá a odměřuje, můžete hrůzou a osamělostí málem přijít o rozum, ale zbláznit se dá i nadšením z přemíry krásy. Rozhodně ale v Arktidě nezažijete nic jiného než to, co jste si do ní sami přinesli." (s. 94)
Aneb barvy, prostor, vědomí přírody a nesmírnosti života a smrti. Polární noc, polární den, dva parťáci, zvěř jako soused i úlovek. Parádní čtení.

17 21.03.2022

Mám pocit, že každý Servazův případ se odehrává v noci, ve které hoří ohně, vybuchuje násilí, je slyšet střelba, která kosí bez rozdílu, a policisté, oslepeni tmou, se potácejí od jedné překážky ke druhé... Zde navíc muži se zvířecími hlavami loví ve jménu spravedlnosti sobě rovné... A z řádků vystupuje obraz společnosti, v níž poskytovatelé informací totálně ztratili důvěru, zastánci práva a pořádku možnost prosadit spravedlnost a s tím i soudnost a nastává zatím skrytý, o to víc však brutální teror...

17 10.03.2022

Rozhovory na krev. Šest žen, šest těžko snesitelných údělů, šest vůlí k životu. Extrovertní Míša je tak svá, že navzdory líčeným ošklivostem jsem se při čtení usmívala; před Denisou se skláním, protože vybojovat si při takovém množství diagnóz normální život je neuvěřitelný výkon; stejně působí schopnost paní Sieglinde udržet si pokoru a vědomí domova, schopnost Jany existovat po neodčinitelné ztrátě a schopnost Apoleny jít proti proudu a postižením za vyhovujícím způsobem života (je hrůzné vědět, že neumíme žít a nechat žít, že někdy nelze pomoci - a že ubližujeme, ať chceme nebo nechceme). A díky za závěrečný rozhovor s Anetou, která dokázala uvidět tmu příliš brzy a učí se jí ubránit; protože naděje, protože naděje, protože naděje...

17 25.04.2021

Kouzelná neveselá jednohubka, nostalgická i drsná, napsaná podmanivým jazykem. Rok 1920 a 1949, lékař prostitutek a jeho ženy, Římov a Budějice, snobismus a milost, tápání a smrt. Aneb placení za sex z člověka kurvu nedělá...

"Na tu dobu radši nevzpomínat, protože nikde nebylo v květnu 1945 tolik oběšených, zastřelených nebo otrávených jako v naší ulici. Lidské neštěstí tehdy Riegrovkou proteklo, a kdyby měla na koncích brány, možná by se tam odráželo dodnes, ale takhle se mohlo odrazit jen o železniční násep a zase odtéct směrem k Mariánskému náměstí a odtud po rovné silnici do Prahy, kde rostlo, sílilo, až loni způsobilo únorový převrat..." (s. 52)

17 04.11.2020

Dlouho se mi nestalo, abych si knihu tak šetřila - sice jsem z "jedna povídka denně, a to maximálně!" nedisciplinovaně přešla na "dobrá, tak dvě... ale víc ani ťuk!", ale stejně... Byla jsem okouzlena natolik, že jsem po Tokarczukové v této divné době korunovaného viru sahala hned po snídani... Každý kousek je jiný, pouze jednou předvídatelný (hned první Cizinec), jinak z rozličných časů a míst (od Zelených dětí po třicetileté válce přes zdánlivé současno Zavařenin a Hory Všech svatých po retrofuturologický Kalendář lidských svátků), s atmosférou neurčitého smutku (Švy, Transfugium), neporozumění světu (Srdce, Návštěva) či vědomí jeho bezděčné surovosti (Pravdivý příběh). Autorka skvěle pracuje s tajemstvím, odhaluje je postupně, většinou jakoby mimochodem, ale umí také posloužit slušným cliffhangerem; a její zacházení s jazykem je dechberoucí (díky za překlad Petru Vidlákovi). Podobně silný dojem jsem měla u Tokarczukové z Běgunů...

17 21.04.2020

Tohle není příjemné čtení - autorka umí být nemilosrdná v líčení společenství, které spojuje minulost a "pole, závist, chtíč a otčina", tvrdost, pokrytectví a předsudky. Přitom většině postav nemůže člověk nerozumět - a nejlépe z toho vlastně vychází řezník, který je schopný empatie, i když je to chlap na zabití...

17 18.08.2018

Velké a příjemné překvapení. Působivé a s atmosférou jako Vraždy v Midsomeru, napínavé jako Agatha Christie při prvním čtení v jedenácti letech a neprvoplánově laskavé jako... jako... jako... :-)

17 18.07.2018

Člověk, který má za sebou Bez šance, je alespoň trochu připraven na autorův způsob myšlení - a tak není šokován několika peripetiemi na hranici smyku, nebojí se, že řešení neexistuje, byť to tak chvíli vypadá, a jen si vychutnává postavy a situace... Pozor, nejde o Pratchettova Smrtě, nejde o Gaimanovu Smrt - tohle jsou prostě Smrtky...

17 30.04.2018