Žena v polární noci: Rok na Špicberkách

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

„Všeho nech a přijeď za mnou!“ Právě tohle napsal své mladé ženě její manžel, který se v té době živil jako lovec kožešin na Západním Špicberku. A Christiane, vzdělaná mladá umělkyně ze zámožné rodiny, skutečně opustila klidný život u rodičů i malou dcerku a vydala se na nehostinný Sever. Příběh vznikl ve třicátých letech dvacátého století. Autorka své zážitky popisuje s neobyčejným pragmatismem a humorem, který tu a tam připomene slavnou knihu Vejce a já. Christiane, jako správná hospodyňka vybavená například sušenou petrželkou do polévky, připluje na Špicberky. Po počátečním šoku při spatření dřevěné chýše potřené dehtem, kterou jí manžel připravil spolu s mladým Norem, který dvojici pomáhá a má jim během polární noci dělat společnost, zjišťuje, že téměř jediným zdrojem potravy a vitaminů pro ně bude tulení maso. Poté co se mladé ženě podaří polidštit a zútulnit staromládeneckou domácnost, začne vnímat ohromující krásu a sílu severské přírody a oceňovat samotu poskytující možnost hluboké kontemplace. Později se dokáže nadchnout i nádherou půl roku trvající polární noci, popisuje různé zajímavé aspekty existence v severských podmínkách a životy obyvatel Špicberků a s odhodlaností sobě vlastní se přenáší přes drsné stránky života na Severu. Příjemné, vtipné čtení, psané stále živým jazykem, které poutavě zachycuje dobové reálie a v Německu se dočkalo již šestnácti vydání....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/451706/big_zena-v-polarni-noci-rok-na-spicberk-clm-451706.jpg 4.497
Žánr:
Literatura světová, Biografie a memoáry, Cestopisy a místopisy

Vydáno: , Portál
Originální název:

Eine Frau erlebt die Polarnacht, 1938


více info...
Nahrávám...

Komentáře (39)

Kniha Žena v polární noci: Rok na Špicberkách

Rade
18. července

Kouzlo této knihy spočívá ve velmi uvěřitelném a působivém vyprávění o nesmírné samotě uprostřed ledových pustin, daleko od lidí, v zimě, velkém mrazu, vichřici. Popisy neuvěřitelně těžkých životních podmínek, pro mě dost děsivých (ta ledová zmrzlá chata ztlučená z pár prken, kde se přesto musí 3 lidi na minimálním prostoru celé měsíce snést, a přitom ještě vařit, péct, prát, šít, uklízet, spravovat kamna, případně i stahovat ledního medvěda!), cesta pro pitnou vodu představuje dlouhé a nebezpečné kličkování ledem a sněhem, polární noc znamená tmu, která trvá dlouhé týdny a pokud neozáří zmrzlou krajinu měsíc nebo polární záře, lze se ven vydat jen těžko. A shánět potravu? Co si člověk v tom mrazu a vánici neuloví, nestáhne a nevykuchá, tak nemá…
A i při těch neuvěřitelných podmínkách pro mě nepochopitelná posedlost ledovým severem, nicméně autorka popisuje Arktidu tak sugestivně, že to okouzlení nakonec chápeme.
Klobouk dolů, co všechno Christiane, do té doby civilizací zhýčkaná Středoevropanka, v ledové pustině se dvěma otrlými a severem zocelenými chlapy vydržela, přežila a vybojovala…
*
„Každé ráno se mě zmocní stejná, téměř roztřesená touha vrhnout se do boje a bojovat tak dlouho, dokud se sněhová bouře neutiší, a nový prožitek mé vybičované odvahy působí ještě násilničtěji a děsivěji než bouře, která zuří už tolik dní.
Poprvé jsem poznala, že v osamění uprostřed nadlidsky silné přírody mají věci docela jiný smysl, než jaký jim připisujeme v našem světě plném trvalých vzájemných mezilidských vztahů. Pocítila jsem, že prosadit v Arktidě navyklé lidství je pro člověka v mnoha případech obtížnější než si v boji s živly zachovat vlastní život.“

SynD
02. května

čisté a dokonalé


petrarka72
21. března

"Zážitky v Arktidě jsou neuvěřitelně různorodé. Někdy se vraždí a přejídá, jindy počítá a odměřuje, můžete hrůzou a osamělostí málem přijít o rozum, ale zbláznit se dá i nadšením z přemíry krásy. Rozhodně ale v Arktidě nezažijete nic jiného než to, co jste si do ní sami přinesli." (s. 94)
Aneb barvy, prostor, vědomí přírody a nesmírnosti života a smrti. Polární noc, polární den, dva parťáci, zvěř jako soused i úlovek. Parádní čtení.

Ivana11
27. ledna

Moc pěkné, zajímavé, někdy až neuvěřitelné.

Kaduri
08.12.2021

Dychberúci príbeh Chrissie Ritter o jednom roku prežitom v chate na pobreží západných Špicberg.
Autorka píše moderným, civilným jazykom. Až je ťažko uveriteľné, že od vydania knižky uplynulo viac ako 80 rokov.
A tie opisy... nekonečné svetlo počas leta, nekonečná tma počas zimy, polárne noci, ľadové medvede, polárne líšky, ...
Znovuobjavenie vlastného ja v boji s temnotou a nehostinnou prírodou.
Úžasný čitateľský zážitok.

Tma:
Na téhle krajině už není nic pozemského. Zdá se, že ve své odtrženosti vede jakýsi do sebe uzavřený život. Připomíná sen o světě, který se zjeví ještě předtím, než sám ze sebe vytvoří skutečnost.

Polárna noc:
Neznám krásnější vysvětlení pro původ tohoto tajuplně se vlnícího světla než to, které mu přisoudili Inuité. Věří, že v předivu světla lze spatřit duchy jejich zemřelých. Tato projasněná zář v sobě má cosi, co touží po návratu na zem, cosi, co by nás chtělo obklopit, v její odloučenosti od upachtěného světa je něco útěšného, vědoucího, a přece nepopsatelně němého.

Cestující si nás nechápavě prohlížejí a nedokážou pochopit, proč tu zemi, která je černá, pustá a leží uprostřed mlhy, ledu a vody, tolik milujeme.
Kdepak, Arktida přece nevydá své tajemství jen za cenu lodního lístku. Musíte přežít dlouhou polární noc, sněhové bouře a zapomenout na lidské sobectví. Musíte nahlédnout smrtelnost všech věcí, abyste dokázali prožít jejich život. Tajemství Arktidy a nezkrotná nádhera jejích krajů se skrývá v opětném návratu světla, v kráse ledu, v životním rytmu zvířat, která pozorujeme v divočině, ve všech zákonitostech veškerého bytí, které tu jsou tak zřetelné.

marvarid
26.11.2021

Moc hezké. Popisy polární krajiny jsou tak intenzivní, barvité (dohledala jsem, že autorka malovala, některé její kresby ze Špicberků je možné najít na internetu). Na jednu stranu tu musely být životní podmínky extrémně tvrdé, na druhou stranu koncentrace na úplně základní životní potřeby může poskytnout úlevu od záplavy problémů a pseudoproblémů moderního (a jinak pohodlného) života. Četba pro mě byla únikem od současné neradostné situace ve společnosti, udělala radost.

tibby
14.11.2021

Pribeh, ktery by nemel byt zapomenuty. A jsou knizky, ktere nemusi byt extra vtipne psane, aby byly neco extra. Tohle je jeden z nich. Knizka, u ktere si clovek uvedomi, jak zpohodlnel, jak moc vsichni potrebujeme navrat k elementarnimu byti a k prirode...

Kniholenka9
14.10.2021

Cestopisy moc nečtu, ale tento mě nalákal svojí anotací i obálkou. Kniha byla poprvé vydána v roce 1938, což na stylu psaní vůbec není znát. Krásné až poetické popisy arktické krajiny se mi moc líbily. Dozvěděla jsem se plno informací o Špicberkách a zvířatech, která zde žijí. V knize jsem postrádala nějaké emoce nebo city mezi manželi.

1