Pentlička komentáře u knih
Kniha je tak skvěle napsaná, že mi bylo v některých chvílích doopravdy zle, klobouk dolů za tento literární počin.
Alena Mornštajnová se nebojí otvírat témata, která jsou stále ještě tabu a lidé se jim vyhýbají. A přitom je tak potřeba o nich mluvit. Poukazuje na stav naší společnosti, která ještě neumí pomoci obětem. V mnoha rodinách se dějí zlé věci, je to děsivé a ještě děsivější je ta bezmoc, bezvýchodnost situace.
Doufám a také i věřím, že autorka nebude nesmyslným pranýřováním odrazena od dalšího psaní. Těším se na další knihu.
S knihou jsem se seznámila prostřednictvím četby na pokračování v rozhlase. Je výborná, příběh poutavý, drsný. Motivy dobroty, pomoci, křivdy i pomsty se objevují v lidských příbězích odnepaměti a mnohdy s sebou nesou utrpení s nedozírnými následky. Těžké téma, skvěle zpracované.
Prokletý kraj vám musí padnout do nálady. Pak se budete topit v horských mlhách a halit se při čtení do šálu s hrnkem horkého čaje v ruce. Příběh je jednodušší, bez spletitostí, ve vesničce uprostřed přírody vše plyne přirozeně, ta obyčejná každodennost úplně prostupuje celou knihou. Vztahy a charaktery lidí tu hrají významnou roli, lidská nadutost, umanutost a hloupost, prozření i pokora. Obyčeje prostých venkovanů z dob dávných i přítomnosti se mísí s láskou ke zvířatům a starým předmětům. Mě kniha velmi potěšila.
Není to dílo srovnatelné s romány od Dostojevského, ale na mě silně zapůsobilo. Nit mezi životem a smrtí je tenoučká a stačí málo, aby se přetrhla. Myslím, že pro čtenáře obeznameného s danou problematikou kniha bude pochopitelná a bude mu připadat minimálně zapadající do skutečného života. Po přečtení je o čem přemýšlet, rozhodně není tuctová. I přesto, že řešení je tak prostinké.
Výborná. A mně osobně připadala nejlepší ze všech dílů. Jako by s počtem stran nečekaně rostla i kvalita.
Dojemný příběh. A nejen děj je dojemný, ale vše v knize. Hrůzy války, zlé osudy, lidská nevšímavost a krutost jde do kontrastu s jemností a citlivostí děvčete, které vypráví svůj příběh. Četla jsem jako holčička, ale až nyní mi dochází celé sdělení knihy. "Je to žalostný výkřik ženské bytosti milující život, především děti, a je to zároveň výstražný hlas proti hrůze, která se jmenuje válka," jak napsal v doslovu Karel Nový.
Skvělá autorova prvotina. Čiší z ní napětí v ději i ve vztazích mezi postavami. Příšerný náboženský fanatismus prolnutý s šikanou už v počátcích knihy nevěstí nic dobrého. Kdo je tu viník, kdo oběť? Líbí se mi, že tu nic není černobílé, kniha nutí k zamyšlení. Výborně napsané.
Kniha byla zajímavá, měla spád, krásně napsaná vytříbeným mornštajnovským jazykem, osudy lidí braly za srdce, zvlášť Anežčin, ale přesto mi tu něco chybělo. Jakoby kniha vedla odnikud nikam. Možná je to tím, že jde o prvotinu, možná proto mi připadá tak trefný název Slepá mapa. Každopádně za přečtení to stojí.
Za mě krásný umělecký počin. Kniha se četla skvěle od začátku do konce, vyhovovalo mi její pomalé loudavé tempo, využití básnických prostředků, láska k umění, hra barev, líčení situací, snění a tajemno. Také je to po dlouhé době detektivka, ve které jsem neodhalila vraha, ani motivy, to oceňuji velice. Autor mi nedal příležitost si vše v hlavě uspořádat, a proto jsem byla na konci opravdu překvapena. Odpouštím spisovateli těch pár nelogických záležitostí, jsem z knihy uchvácena.
Tuto knihu jsem četla jako třetí od autorky a konečně usoudila, že je čas číst od začátku série. Čeká mě tedy Zátiší.
Myslím, že inspektora Gamache a další postavy série si nelze nezamilovat. Námět této knihy byl moc zajímavý a jak se tu prolínaly dvě dějové linie, byl to pro mě zážitek vše sledovat. Nemohla jsem se odtrhnout.
Na prvotinu to nebylo špatné. Jen jsem nechápala, proč je to detektivka, protože detektiv se tam objevoval vcelku málo, stejně jako vyšetřování. Líbilo se mi, jak autorka vykreslila psychologii postav, jejich myšlení, chování, charakter. Zajímavě bylo i popsáno, jak jsou křehké sousedské vztahy a jak lidská hloupost dovede člověka snadno do obrovských problémů. Celkově mi to přípomínalo spíš telenovelu než detektivku. Ale věřím, že další díly budou lepší. Autorka je mi sympatická a líbily se mi od ní jiné knihy.
Milé letní prázdninové čtení, které přiměje mysl, aby se vrátila do období dospívání.
Kniha je lehoučká, čtení nebolí a vyvolává na tváři úsměv. Navozuje klid v duši.
Chtěla jsem knihu zaklapnout hned na začátku, ale autor mě uvěznil v domě se zahradou a nebylo kam utéct. Prožitky a emoce společně s depresivní atmosférou, nechutností i absurditou čtenáře ochromuje a uzemňuje. Kniha krátká, přesto výživná.
Kdepak jste se schovával, pane spisovateli, že jsem Vás tak přehlížela? Vaše psaní je dechberoucí, napínavé, jazyk brilantní, zimní atmosféra ledová a mrazivá i při dnešních vysokých teplotách. Povahy lidí jsou čtenáři naservírovány s nepřibarvenou přirozeností, drsností, přesto však vytříbeně a bez zjevného hodnocení jejich chování. Osudy lidí, ač těžké, nevzbuzují lítost, ale prohlubují touhu po poznání tehdejší doby i kraje šumavských lesů. Děkuji za Vaše dílo uctivě a s poklonou.
Dočteno a mrazí mě po celém těle. Je to obrovský nápor na všechny smysly, mozek, duši, je to neskutečné. Hutné, náročné, depresivní i dechberoucí čtení.
Název zní pěkně, ale je velmi zavádějící. Postavy na mě působily divně, hlavní hrdinka mě nenadchla, někteří lidé byli příliš hrubí a náladoví. Kniha neměla skoro žádný děj, vše se dalo předvídat. Kniha mě spíše zklamala, potenciál tématu nebyl naplněný.
Až idylický venkov je popsán tak hezky, že by tam chtěl žít snad každý. Kdyby tu ovšem nedošlo k vraždě...
Ale je to úleva po všech těch masových vrazích s vyšinutou myslí! Kniha sice nepřinášela žádný velký moment překvapení a vrah je brzy jasný, ale na první pokus autorky je to úžasný počin.
Jak ráda bych seděla v bistru ve Three Pines a společně s inspektorem Gamachem popíjela něco dobrého, hleděla přes náves na vrcholky stromů za vsí a rozebírala případ. Pak bych si zašla k Myrně do knihkupectví a určitě neodešla s prázdnou.
Kniha pro mě ve vzpomínkách bude představovat několik rovin a dějových linií. Na jedné straně přátelství dvou chlapců, na druhé straně průlet dějinami Afghánistánu v několika desítkách let. Nebudu se moc rozepisovat, abych neprozrazovala nic z děje, to by bylo škoda. Ale něco přece. Vždy když přečtu knihu podobného ražení, uvědomuju si, jaká je to nádhera žít tady, teď a v této době. Vážím si každé mandarinky, kterou můžu oloupat, každé porce masa, co můžu naložit na talíř, všech postelí v naší domacnosti a jsem vděčná, že žiju, že jsem.
Kniha mého dětsví s velkým K. Vlastně nejen dětsví, protože ji s oblibou beru do ruky dodnes. Bullerbyn je domov snů a zároveň tak známý, jako bych v něm sama vyrůstala a byla jedním z tamějších dětí. Nezapomenutelná atmosféra a vůně svatojánského večera, kouzlo sedmých narozenin hlavní hrdinky, úžasné lovení raků, napínavé hledání jeskyní v seníku a mnoho dalších příběhů na mě zapůsobily tak, že je považuji takřka za nesmrtelné. Knížka Děti z Bullerbynu, ač za ní dlouho nezůstávají Lotta z Rošťácké uličky nebo Kalle Blomkvist, to je pro mě Astrid Lindgrenová.
Čtení, které zahřeje u srdce. První kniha od této autorky a přečtu si další její knihy, protože mi její myšlenky přijdou hodně blízké.