OdvaznyMladyMuz komentáře u knih

Kdybyste se mě zeptali na oblíbeného spisovatele, píšícího o chlastu, nebyl by to Bukowski, London ani Welsh, byl by to Erich Maria Remarque. Neznám spisovatele, který by měl ve svých románech tolik ochmelků, vožungrů, výpitků, pijanů a násosků. Většina z nich má však svůj docela relevantní důvod a účast v do té doby největším válečném konfliktu v dějinách lidstva by tím důvodem jistě mohla být.

Inflace si z lidí dělá prdel. Když ráno vyděláte prachy, tak je běžte okamžitě utratit, protože večer může být jejich reálná hodnota poloviční. Německo je sraženo světovou válkou a to nikdo netuší, že jeden zkrachovalý malíř z Vídně chystá další ránu. A v této atmosféře Remarque vystavěl tklivý příběh tří kamarádů, kteří se přes den snaží vydělat peníze, aby je večer mohli utopit v hektolitrech koňaku, rumu či vína. V době, kdy polovina Německa nemá na chleba, se parta veteránů z Yper snaží uchlastat k smrti. Alespoň mi to tak přijde, protože v knize snad nebyl večer, kdy by hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě neotevřel láhev něčeho ostřejšího.

Naštěstí Tři kamarádi nejsou jen o chlastu, to vůbec. Je to kniha o lásce, smrti, přátelství, naději a bezmoci. Což jsou přesně témata, která by měla být obsahem každého velkého románu. Protože všechno tohle obsahuje i reálný lidský život. Všechno tohle působilo na člověka v minulosti, působí to dnes a bude i za padesát let. Melancholická kniha, jež je plná postav s chutí do života až do samého hořkého konce, který tam někde v dálce čeká na každého z nás.

31 01.02.2021

Když v úvodní "snové" vizi Saint-Maure zapíchnul prvního Dartaňana, tak jsem spadnul do jezera čtenářského štěstí. Od té chvíle jsem se v tom jezeře topil a topil, dokud jsem neutonul. Každá epizodka z Darrellova minulého života je vlastně strašně skvělá. Nebudu je tu popisovat, protože to nemá cenu, to si prostě přečtěte. Každá z nich by fungovala jako samostatná povídka, každá by snad i zasloužila vlastní knihu. Vlastně mě bavila i všechna hrubá probuzení správcem věznice s králičím srdcem. Takže to krásně funguje pospolu, jako jeden celistvý příběh.

Autora podezřívám, že skrze Darrela Standinga nám nepokrytě ukazuje, že je alfa samec, vždycky jím byl a vždycky jím bude. A já to beru. Trocha staré dobré sebestřednosti někdy dělá velkého autora. Oproti leckterým nounejmům vystavujícím své ego čtenářům na odiv, si to chlapík jménem Jack London může s klidem dovolit.

Závěrem bych rád doporučil tuto velice originální a zábavnou cestu vězeňským utrpením, ponižováním a hlavně lidskou fantazií. Dal bych tomu sto dnů ve svěrací kazajce z deseti.

23 22.07.2020

Je velkej rozdíl číst knihu v šestnácti a pak ve třiceti. Vlastně ten rozdíl vnímám, ať už dělám cokoliv. I u podělanýho mazání chleba máslem se cítím jinak, než když mi bylo šestnáct. V šestnácti jsem si při mazání chleba připadal jako mistr kuchař v Alcronu. Dneska si na ten chleba zvládnu nasekat i pažitku. Ale v Alcronu furt nevařím. Co tím chci říct? Nic moc podstatnýho, jen se tím snažím naznačit, že Hrabětovy básně jsem četl už v těch šestnácti a teď jsem se k nim po třicítce vrátil. Docela to ladí s mým současným čtenářským vkusem. Ačkoliv ten se za těch bezmála patnáct let příliš nezměnil.

Poslední dobou se mi na nočním stolku objevují romantický srágory. Stárnu, šedivým, měknu. Vlastně neměknu, měkkej jsem odjakživa. A když čtu Hrabětovy básničky, mám pocit, že byl podobně měkkej. Nebyl to žádnej drsnej dobrodruh. Ten chlap jen prostě rád miloval a pak o tom snil, sny posléze zhmotňoval v slova. To se mi líbí, to budu dělat taky, říkal jsem si v těch svých šestnácti. A co dneska? Říkám si to pořád? Jo, říkám. Tak nazdar Hrabě, rád tě zase vidím. Jsme na tom furt stejně. Já měkkej, ty mrtvej.

21 01.12.2021

Existence člověka je odsouzena k utrpení. Obzvlášť jmenujete-li se Karamazov.

Ohromující román nesmírně vzdálenej mýmu chápání světa. Tak vzdálenej, přesto schopen se dotýkat mojí duše i v těch nejvzdálenějších místech a tématech, který probírá.

Tak moc se tady mluví, tak moc se tady myslí, tak moc se koná.

Nedává smysl snažit se v krátkým komentáři obsáhnout vše, čeho se Dostojevskij ve svým románu dotknul. Nedokázal bych to. Kdybych byl však nucen spálit celou svou hromadu knih, celou tu papírovou horu, kterou vlastním, tuhle jedinou bych si nechal. Není totiž věcí, je symbolem, proč má smysl knihy číst.

Dnes už se takový romány nepíšou. Není důvod. Přesto by bylo vhodný, kdyby se dál četly. A dokud se číst budou, má lidstvo ještě naději.

19 13.10.2022

Skvělý román a naprostá klasika. Co k tomu víc napsat, když bylo o této knize už tolik napsáno? Za mě to asi není autorova nejlepší kniha, ale o to tady nejde, poněvadž jinak má v sobě vše, co nám Remarque představuje v plné parádě i ve svých dalších románech. Emotivní výpověď člověka, jenž je nucen zabíjet, aniž by cítil nějaký vyšší smysl toho všeho, než jen právě v danou chvíli přežít. Myslím, že je důležité číst tyto knihy.

17 17.08.2019

Hasiči nehasí požáry, hasiči požáry zakládají. Specializují se na pálení knih. Problém je, že oni nepálí jen knihy, které si to zaslouží. Takže vedle Zápisků z cest Václava Klause se pokrmem pro hladové plameny stanou třeba i cesty Gulliverovy. A to už není žádná legrace. Pan Swift určitě nekradl propisky na státních návštěvách. Zákon v Bradburyho dystopické společnosti je však nemilosrdný. Shořet musí i Honzíkova cesta od Bohumila Říhy. A nezůstane jen u cestopisů, na řadu přijde i Platón, Dumas a další břídilové, co se snažili pomocí textů předávat emoce jiným lidem. Knihy člověka jen obtěžují a rozptylují od koukání na telestěny. Shořte všechny! Všechny je spalte!

Po shlédnutí filmu Věc je mou oblíbenou hračkou plamenomet, tady však stojí proti mé další oblíbené hračce, kterou je kniha. Takže polovinu čtení 451 stupňů Fahrenheita jsem trávil přemýšlením, komu vlastně chci fandit. Nakonec jsem si hodil mincí a padla panna. Co to znamená, to netuším.

Ray Bradbury mě po dlouhé době potěšil. Marťanská kronika mě nebavila, z Ilustrovaného muže si pamatuju už jen povídku Dlouhý déšť, což je teda fantastická ukázka hnilobnýho sci-fi příběhu, a tak jsem s čtením jeho nejslavnějšího díla poněkud otálel. Mé obavy byly liché, autor hned na začátku vykřesal plamínek čtenářské zvědavosti a po pár stranách moje předsudky shořely na popel. Tohle je dámy a pánové velká literatura a nadčasová sci-fi kultovka. Hodnotím ji vysoko, asi tak dvěma játry Prométhea a nevinným úsměvem mladého Varga Vikernese.

16 25.01.2021

Co všechno může způsobit chamtivost, pověrčivost a lhostejnost. Pokaždé mě mrazí při představě, kam až jsou lidé schopni zajít.

16 19.10.2018

Vyhýbal jsem se mu, tvářil se, že neexistuje. Míjel ho v antikvariátech, v kavárnách i hospodách, přehlížel jsem ho v divadle i televizi. A přitom jsem jej měl stále na paměti a čekal jen na správnej okamžik. Jenže kdy je na autora správnej okamžik? Až umře? Až vyjde jeho další román nebo životopis?

Naivně jsem si představoval, jak se do některýho románu začtu, až číst jeho romány nebude cool. Teď když jsem si přečetl jeden z těch nejprofláklejších, je mi jasný, že číst Kunderu bude cool vždycky.

"Es muss sein!"

15 21.12.2023

Henry Miller zjevně zastával názor, že spisovatel není na světě proto, aby vydělával prachy, ale aby psal. Prachy si člověka najdou samy. A tak se sbalil, odjel do Paříže, tedy města prolezlého inspirací, a trávil tu život psaním. A taky šoustáním a pochlastáváním. Když právě nedělá jednu z těchto činností, snaží se vetřít k přátelům či různým pochybným známým, aby u nich mohl něco pojíst a ideálně i složit hlavu. Náš pan prezident říká, že hladový umělec tvoří nejlepší díla. Miller hladověl často a tak svou knihu naplnil spoustou velkých myšlenek. Ale také myšlenek pokleslých. Vnímání je relativní a hranice mezi velkou a pokleslou myšlenkou je opravdu tenká. Henry Miller byl Henry Chinaski ještě dřív, než vůbec Bukowski stvořil své alter ego. Ve své knize jde až na dřeň, do morku kostí, do hlubin všemožných vagín a lahví nejlepších koňaků.

Obratníkem raka beze zbytku obhájil svou existenci, dal jí vyšší smysl. Ačkoliv za svým životem žádný vyšší smysl patrně nehledal. Prostě jen prcat, chlastat a pak o tom psát. To v podstatě zvládne každý, ale jen pár lidí tohle dokázalo povýšit na umění. Umělec bývá občas svými současníky nepochopen, v USA byla tak kniha označena za obscénní a ukrytá do kolonky nelegální pornografie. Z dnešního pohledu je to směšně pokrytecké. Tahle kniha není pornografická, pouze lehce avantgardní. Já měl při čtení nejednou chuť se něčeho napít a po dočtení mám dojem, že jsem z ní lapl syfilis nebo aspoň tripla.

15 08.03.2021

Meziválečné Německo. Historie, kterou nikdo nepamatuje. Už není moc lidí na tomto světě, kdo by v tu dobu žil, natož aby si ji pamatoval. Je to doba hodící se snad jen k unudění školáků při zdlouhavých hodinách dějepisu. Ne však, když si o ní necháte vyprávět spisovatelem jakým je Remarque. Od prvních slov vypravěče Ludvíka po jeho dovětek o osudech lidí, na které sám téměř již zapomněl, jsem se cítil jako opilý nejlepším vínem ze sklepa Eduarda Knoblocha. Opilý dobou, ve které vypravěč žil, jeho naivitou, atmosférou městečka Werdenbrück i všemi láskami. Dlouho mi v hlavě zůstane milovaná Isabela, vyspělá Gerda i vnadná Líza. A mnohé další stálé i pouze epizodní postavy, které se v románu Černý obelisk objevily, hýřily miliónovými bankovkami věříc, že to nejhorší mají za sebou. Tohle je kniha, kterou chci číst. Kniha, kterou chci mít doma, jen tak ji náhodně otevřít a spokojeně se začíst, jako bych se vracel na důvěrně známé místo.

15 30.05.2019

Co je ti do toho je skvělej název pro knihu. Pro ulici. Pro psa. Pro cokoliv. Evokuje ve mně tradiční řečnickou otázku v práci: "Koho to zajímá?", jež vede k nevyhnutelnému klesnutí už tak nízké pracovní morálky. Takže mě kniha zaujala na první dobrou a po přečtení anotace jsem dostal neblahé tušení, že se mi to trefí do vkusu. A ono jo. Textově je to ostrý jak břitva, přitom zároveň měkký jak kus prochcanýho molitanu. Co to ve skutečnosti znamená sám nevím, jen jsem měl v hlavě slovo molitan a nutně jsem ho potřeboval použít ve větě. Autorka chrlí sprosté hlášky, se čtenářem se moc nemazlí a přitom vlastně tak trochu klame tělem. Vždyť je to celý o lásce. Nebo není?

Nehodlám se ponořovat do nějakých hlubokých rozborů, jsem spíš povrchní čtenář a jakmile v textu spatřím výrazy jako "doživotní vaginismus" a "důležitá píča", tak zbystřím. A taky se často obdivně rozchechtám, protože páni, teda vlastně paní, to je bordel v puse, exkluzivní chlív. Ale o něco výš jsem psal cosi o lásce. Ta tady nějaká je, ale není zatuchlá patosem a přehnanou snahou narvat do textu na sílu vyšší smysl. On si ten vyšší smysl přijde sám, když bude chtít a necháte mu v láhvi na dojetí pár kapek vodky. Nemám moc, co vytknout. Autorka to tam pěkně nasekala jak cibuli na chleba se sádlem a já to všechno spokojeně sežral. Kde mám pivo na zapití?

14 15.03.2021

Zpočátku se příběhem line příjemná atmosféra, Rosemary je téměř bezstarostná, mladá, čerstvě vdaná panička. S novým bytem vstupuje do nového, idylického života v manželství. Postupem času se to začne celé kazit, dějí se divné věci, kterým však netřeba přikládat fatální důležitost, holt ne všechno je v životě zalito sluncem. Jenže čím dál víc se zdá, že slunce nadobro pohltil temný mrak a paprsky skrz něj už nikdy neproniknou. Atmosféra houstne, situace gradují. Znamenitě promyšlená kniha, bez zbytečně šokujících scén autor vystavěl děsivé momenty, až leckdy tuhne krev v žilách. Hlavou mi létali možné scénáře, jak je to vlastně doopravdy, což podpořilo rostoucí napětí. Nejsem příliš milovník hororů, možná proto to na mě tak zapůsobilo. Určitě si vyhledám nějakou další knihu autora, jeho styl psaní mě velice bavil.

14 30.03.2020

Spousta přemoudřelých blbců. Všichni chytrý jak rádio. Občas jsem si připadal jak u nás v práci. Vrcholem absurdnosti bylo, když jsem si Spolčení hlupců v práci opravdu četl. To se mi postavy z knihy leckdy prolínaly s realitou a to už bylo fakt na hlavu. Ačkoliv přiznávám, že hňupa úrovně Ignácius ještě v práci nemáme.

14 12.12.2019

Nemůžu říct, že by mě kniha dostala hned, ale jakmile padla historka o mravencích v kopuli, byl jsem nenávratně vtažen do děje a zcela pohlcen. Sledovat kroniku domu Websterů a u toho zároveň lidstvo vyklízející pozice pro vládu jiných živočišných druhů na Zemi, bylo velice působivé. Za celou dobu mě ani nenapadlo na knihu nahlížet jako na soubor povídek, ale spíš jako originálně vystavěný, ucelený příběh se spoustou skvělých nápadů. Ani zub času s knihou nezamával. Tohle je naprostá klasika žánru. I leckteří jiní slavní autoři by se od Simaka měli co učit.

14 28.08.2019

Sám jsem se několikrát přistihl při úvahách, jak bych některé situace řešil já. Ale pak mi vždycky došlo, že bych s největší pravděpodobností podobnou katastrofu nepřežil.

Vteřiny po výbuchu jsou jedním z vrcholů knihy. Robert Merle si mě svým poutavým vyprávěním získal a navnadil na další jeho díla.

14 02.09.2018

Nezodpovědnej floutek a uťáplé, introvertní kuře. To jsou Ríša a Helenka. Dneska by Ríša kupoval trávu a koks za prachy rodičů, po večerech rapoval v parku a pochlastával u toho laciný víno. Helenka by seděla doma na instáči, koukala na seriály a dělala cosplay, nebo co já vím. Pohádka máje je klasika, pro někoho nudná, pro někoho zastaralá a pro někoho povinná, tudíž otravná. A pak jsou zde tací, kteří si i v takovém díle starém přes stovku let najdou zalíbení. Proti všem zdánlivým předpokladům jsem tím jedincem i já. Když se na to však podívám z určitého nadhledu, tak vlastně nevidím důvod, proč by se mi neměl líbit příběh o lásce. Vždyť já jsem v podstatě zkrachovalej romantik. A když se mi ten příběh odehrává téměř za barákem, tak jsem tomu prostě šanci dát musel.

Už když jsem někdy v říjnu našel u babičky ve sklepě ilustrované vydání Pohádky máje z roku 1953, tak jsem věděl, co budu číst nejbližší květen. Ten nastal nyní, a tak jsem do batohu hodil svačinu, deku a Pohádku máje a vyrazil na výpravu do Podkomorských lesů za přírodou a čtením. Navštívil jsem myslivnu, u níž je socha Helenky, cestou jsem bloudil také kolem její studánky a opláchnul si obličej vodou ze studánky Ríšovy. Kvůli šílenýmu kácení mi nějakou dobu zabralo, než jsem našel příhodné místo ke čtení, jež by souznělo s textem. Holých míst po těžbě se zde totiž nachází tolik, že by spíš souzněla s nějakým postapokaliptickým románem. Ale své místo jsem si přece jen našel. Atmosféru mi doplnil soundtrack, o který se svým zpěvem postarali ptáci a ševelení stromů ve větru. Vždyť vám říkám, že jsem romantik.

Pohádka máje je příběh o lásce. A protože je to láska první, tak je i patřičně naivní. Tudíž je to naivní příběh o lásce. A to je v pořádku, s tím do toho člověk jde. Čím mi však kniha učarovala mnohem víc, byly malebné popisy přírody. A i když jsem knihu zrovna nečetl v lese, ale v bytě panelového domu nebo v šalině, tak mi z těch popisů rostly před očima stromy a luční kvítí, vše se zelenalo, vše krásně kvetlo v knize, v mé duši a všude kolem. Romantika jako svině, sladká tak, že jsem téměř nabral dvě kila a přestal sladit kafe.

13 24.05.2021

Světový román v domácích kulisách. Opravdu silný příběh při jehož čtení jsem přestával dýchat napětím a nejednou se mi v oku zaskvěla slza dojetí. To umí jen velký autor, Ladislav Mňačko jím bezesporu byl.

13 28.06.2020

Měl jsem v úmyslu napsat k tomuto špičkovému románu válečné literatury mnohé. Po dočtení jsem schopen napsat jen pár slov.

Pokud předpokládám, že na konci války se jednotlivé státy či národy dělí na vítěze a poražené, jak je to s jednotlivci? Z pohledu čtenáře jenž válkou neprošel, mám pocit, že jednotlivec z války v drtivé většině případů vyjde jako poražený, ať už je oficiálně na jakékoliv straně.

Tuhle knihu má smysl číst.

13 09.04.2020

Prvních asi stopadesát stran jsem četl ve znamení vzpomínání, co se to vlastně všechno stalo v předešlých knihách. A jakž takž jsem se rozpomněl. Příběh mě tak opět vtáhnul do svého nitra. Zas a znovu dějový kotrmelec střídal parakotoul. Leckdy jsem si v těch motanicích slušně nabančil, ale často s dychtivým očekáváním další akrobatické vložky. Číst takové sci-fi je vážně zábava i v případě podobného špalku, protože autor dávkuje text velice střízlivě, mění prostředí, přenáší čtenáře mezi staletími. Čte se to vážně snadno, mnohem snadněji než některá jiná i třeba třetinová díla světové science fiction. Celá trilogie má vzestupnou tendenci, po úvodním Problému tří těles kvalita prudce stoupla Temným lesem a v této vlně se nese i závěrečná Vzpomínka na Zemi. Nelze hodnotit odděleně, všechny tři knihy jsou neoddělitelným celkem. Tleskám a těším se, čím mě tento plodný autor nadchne příště.

"Vesmír je obrovská, temná propast. A my jsme si rozsvítili..."

"Slabost a nevědomost nejsou překážkou existence, ale arogance ano."

13 28.03.2020

Jako spousta jiných příběhů z druhé světové války, je i toto svědectví polského pianisty židovského původu, opravdu velmi mrazivé. Nelze se k tomu stavět lhostejně, nelze ten příběh "neprožívat". Emoce mnou cloumaly po celou dobu čtení.

13 08.01.2019