OdvaznyMladyMuz

Příspěvky

HorowitzHorowitzMatěj Dadák

Horowitz je slavný spisovatel, o němž se vypráví legendy a jeho knihy jsou rozebrány okamžitě po vydání. Kdo zrovna nečte Horowitze, ten myslí na to, jak bude číst Horowitze. Jeho nová kniha je s napětím očekávána, ale nikdo neví, v jaké fázi se nachází rukopis. Spisovatele by měl trochu popohnat jeho dvorní redaktor, jenž je zároveň vypravěčem krátkého románu Matěje Dadáka.

Horowitzův redaktor je docela podivný chlapík. Tlačen zaměstnavatelem je ochoten udělat opravdu hodně pro včasné dodání slíbené Horowitzovy knihy. Z neklidného čekání v kavárně naproti Horowitzově domu se brzy stane nepokryté šmírování, jež se nezaměří jen na samotného Horowitze. Z čehož jsem nabyl dojmu, že pan redaktor je tak trochu psychicky narušenej jedinec a s narůstajícím počtem přečtených stran jsem se v tom dojmu utvrzoval. Ve snaze naplnit očekávání nakladatele a čtenářů, těšících se na Horowitzův nejnovější počin, začne psát knihu za něj. Takže to rázem není obyčejnej šmírák, ale obyčejnej spisovatel. Protože každej spisovatel je tak trochu šmírák.

To, co se z počátku zdá jako skrytá reklama na žaluzie, protože je zde používá málokdo, čehož využívá náš redaktor/šmírák/spisovatel a kouká dětským dalekohledem do pokojů cizích lidí, se brzy mění v šílenství. Nemá cenu prozrazovat víc, knihu sfouknete za jeden večer. A když si k ní nalijete dvě decky Cinzana jako já, pak ještě dvě a pak o půlnoci koukáte, že láhev je v čudu, tak toho o moc víc ani prozradit nemůžete. Kniha Horowitz je o tvůrčí krizi, inspiraci a chalupě, v níž se zastavil život, aby zcela nevyhasnul.

předevčírem


Život Toulouse-LautrecaŽivot Toulouse-LautrecaHenri Perruchot

Chtěl jsem v úvodu použít nějaké hloupé klišé. Umělec malý vzrůstem, velký duchem nebo něco podobně debilního. On totiž Henri de Toulouse-Lautrec opravdu byl malý vzrůstem, ovšem ve všem ostatním byl impozantní osobností. Velký umělec, velký alkoholik, velký znalec a milovník podniků v pařížské čtvrti Montmartre. Muž, jenž má velký podíl na slávě Moulin Rouge. Dekadentní společnost v období fin de siècle byla jeho hřištěm, inspirací, radostí a jedním z kroků k předčasnému skonu. Ten první krok udělali už jeho rodiče při početí. Jeho otec Alfons si totiž vzal za ženu svou sestřenici Adèle a pak spolu zadělali na průšvih v podobě rozkošného dítka, jež však postupně rostlo k trvalému znetvoření. Neúměrné proporce, velká hlava a trup oproti malým končetinám, slabé kosti. I to byl Toulouse-Lautrec.

Autor knihy Henri Perruchot byl zkušeným spisovatelem životopisných románů o slavných malířích. Věnoval se výhradně impresionistům a měl je zmáklé jako málokdo. Podle něj byl Toulouse-Lautrec neurvalý, hlasitý skrček, malé pivo, ale také inteligentní a zábavný společník. Svůj hendikep si kompenzoval malbou a alkoholem. Byl to malíř neřesti a pokleslých mravů, mistr v zachycení ošklivosti na plátno. Nemaloval lidi krásné, ale maloval je tak, jak je viděl. Dle svých slov byl malířem, co se rozhodl rozbít stan v bordelu. A taková je jeho tvorba načichlá absinthem.

Tahle kniha na vás dýchne Francií z konce 19. století. Naleznete v ní vše, co si dovedete představit pod pojmem fin de siècle. Je v ní něco, co dnešní člověk nemůže nikdy zažít, tak mu nezbývá nic jiného, než to hledat v knihách a nebo obrazech Toulouse-Lautreca.

03. května


AnalfabetAnalfabetMichal Havran

Udělal jsem si výlet do Bratislavy. Do Bratislavy špinavé, utržené ze řetězu, tvářící se jako středoevropská metropole s nenaplněným potenciálem. Do Bratislavy sjeté nově nabytou svobodou. Ovšem výlet to byl pouze literární. A na rovinu říkám, že to byla dost ujetá jízda. Ve městě rostou fast foody i vliv mafiánských gangů. Volnější trh znamená více příležitostí pro šlapky, dealery a také pro mladé lidi, jak si zkurvit život. V téhle bezútěšné atmosféře devadesátkové Bratislavy se odehrává kniha Analfabet. A to jsem ještě nezmínil sektářství, okultismus a více či méně nešťastná úmrtí v okolí hlavních hrdinů románu.

Vlastně vám nepovím o moc víc, než co se dozvíte v anotaci. To však ani není můj záměr, já si tady totiž plácám, co se mi zlíbí. Čtení je to pěkně svižný, zábavný a proloženo spoustou sexuálních scén, vpravdě dost nepříjemných. Taková felace v útrobách hrobky je zde asi nejblíže vkusné erotice. Snad se to příliš neprojevilo na mém duševním zdraví, protože jsem dlouhé dny nemohl dostat z hlavy jednu koupelnovou scénu. Vlastně dvě koupelnové scény. Jsem však čtenář otrlý a než se rozhodnu svěřit se do péče odborníků, zvládám knihu v klidu dočíst. Po tomhle zážitku sháním knihy ruského básníka Chlebnikova a ženu ochotnou masturbovat při čtení magických formulí za účelem vyvolávání duchů. Že to splní svůj účel nepředpokládám, ale aspoň to může být zábava. I když v knize to jako zábava nevypadalo.

26. dubna


Je těžké být bohemJe těžké být bohemArkadij Strugackij

Bratři Strugačtí měli dar přenášet čtenáře na zvláštní místa. Škoda, že mě nemůžou přenést na místo, kde se pije pivo a hraje živá muzika. Svým raketoplánem složeným ze slov, mě tentokrát přenesli na planetu Arkanar, jejíž obyvatelé se nachází v období hlubokého středověku. Místní feudální zřízení je notně inspirováno stalinistickým impériem. Což dnes není úplně problém, ale zkuste tuhle inspiraci vložit do příběhu v polovině šedesátých let v Sovětském svazu. Pravděpodobně pak budete své příběhy vyprávět už jen dozorcům v uranových dolech.

Na Arkanar se dostali vyslanci Země, kde vládne šťastný komunismus a tak Země vzkvétá a posílá své badatele do hlubokého vesmíru. Cenzor se nažral, Strugačtí zůstali celí. Vládne tu král manipulovaný zlotřilým ministrem Rebou. Původně se jmenoval Rebija, ovšem to cenzor zatrhl kvůli zjevné přesmyčce jména bývalého náčelníka státní bezpečnosti Beriji. Tento zlotřilý manipulátor drží obyvatele pevně pod palcem. Potírá vzdělanost, potírá kulturu. Společnost ovládá strachem, alkoholem, krutostí. Všude kolem jen špína a hnus.

To vše sledují a mapují historikové ze Země, kteří mají zákaz přímo zasahovat, ovšem chtěli by ovlivňovat chod dějin a pokusit se Arkanar posunout do poněkud lepší a světlejší budoucnosti. A občas si takzvaně "hrají na bohy". Strugačtí jsou mistry v naznačování. Nemají potřebu vše čtenáři důkladně vysvětlit, nechávají pracovat jeho představivost. Naznačují závadnost režimu, podrobují jej kritice a naznačují v něm taky naprostou destrukci lidskosti. A jistě mnoho dalšího, co není v mých silách zcela rozklíčovat. Výsledkem je podivuhodná kniha, která mě ani tak nezaujala svým dějem, ale tím, co všechno naznačuje.

19. dubna


Míň než nulaMíň než nulaBret Easton Ellis

Další variace na téma prachy nejsou všechno, za prachy si štěstí nekoupíš. Ale můžeš si za ně koupit pár koktejlů a koks. S tím se dá už nějak přežívat, dokud tě to nezabije. Clay je mladej kluk, syn bohatého hollywoodského producenta a vrací se na pár týdnů ze školy domů do L. A. Čas tráví s přáteli kalením na večírcích nebo šňupáním koksu před obědem s otcem. Prostě normální kluk ze zlaté mládeže v osmdesátkách svištící ulicemi amerického velkoměsta v našlapané káře. Jenže z knihy nestříká radost a mládí s příchutí šampaňského, ale naopak z ní pomalu vytéká koncentrovaná deprese.

Máš všechno, ale chceš pořád víc. Staneš se neukojitelnou, lhostejnou a citově vyprahlou bytostí. Duševní prázdno naplňuješ alkoholem, drogami a sexem s náhodnými děvčaty. Ale to prázdno nelze zaplnit, je jako černá díra, všechno pohltí. Ellis napsal docela primitivní příběh, ale z té atmosféry... z té se mi zvedal žaludek. Kde si můžu přidat?

Když si to shrnu, tak jaká jsem si z knihy vzal ponaučení? Šňupej koks jen do té doby, než ti začne téct z nosu krev. Nechoď k psychiatrovi, je to samolibej kretén. Nebuď pouliční kočka v horách, skončíš v tlamě kojota. Nebuď kojot, skončíš zaklíněný mezi kolem a blatníkem rychlýho sporťáku. Nevěř svýmu pasákovi, ty prachy ti stejně nedá. Pořiď si plakát Elvise Costella, je to děsně cool. Když ti dealer řekne, že je v Cafe Casino ve Westwoodu, tak ho spíš čekej v Cafe Casino v Beverly Hills, ale s největší pravděpodobností nebude ani tam. Knize Míň než nula bych chtěl dát o něco víc než nula. Třeba 0,04, což je pro tento týden zaručeně nejvyšší hodnocení, jaké udělím.

05. dubna


Skříňka s démonemSkříňka s démonemKen Kesey

Ken Kesey je ve své povídkové sbírce slabej jak čaj. Čaj vařenej tak, že borec ve studené vodě lehce vymáchal pytlík a bylo hotovo. Bohužel v tom nevymáchal ani čajovej pytlík, ale svůj, co si právě vytáhl z trenek. Nebo slipů. Nevím, co nosil. Mohl se o tom zmínit v některé povídce, v té záplavě blábolů by to snad působilo i jako hodnotná informace. Já to mám fakt s beatníkama těžký. Předpoklad, že se mi jejich texty budou líbit je velkej, ale pořád se někde zadrhává, až mám kolikrát dojem, že se mě ti frajeři snaží unudit k smrti kecama o ničem. Stále tak zůstávají ve skříni plné jiných předpokladů, které požírá mol a smrdí zatuchlinou.

Nastoupil jsem do autorova květinového autobusu v domnění, že něco zažiju. Nakonec to je jako by mě Kesey pár hodin vozil po Ostravě, na Stodolní mi prodal drogy, který nešlapou a pak odjel i s mým batohem kamsi pryč. Je to takové kodrcání od ničeho nikam. Pár prchavých momentů hodných k zapamatování jsem si naštěstí našel. Třeba když parta bláznů z USA odletěla v osmašedesátým do Londýna zapařit s Johnem Lennonem a ostatními brouky. V letadle museli sežrat všechny drogy, protože si uvědomili, že jinak celní kontrolou na londýnském letišti neprojdou. To mi přišlo super. Kdyby to nebyla jen povídka, ale celá kniha, tak bych zajásal. Tady je zjevný, že ke štěstí mi stačí fakt málo. Ale Ken Kesey mi nabídl míň než málo.

Celou dobu jsem uvažoval, jestli nemám nějakou čtenářskou krizi, že to čtu tak dlouho. Ne, nemám krizi. Jen ty povídky stojí zavyliž. Tady kukačka nezakuká, Kesey mě suverénně vyhodil z kola ven a napsal knihu ne pro mě, pro čtenáře, ale pro sebe. Dal jsem tomu tři hvězdy, protože jsem strašně hodnej na knížky, který zvládnu dočíst.

29. března


Jitro kouzelníkůJitro kouzelníkůJacques Bergier

Tohle je kniha, se kterou si český klub skeptiků pravděpodobně vytírá zadek. Učebnice konspirací. Věřte nevěřte pro náročné. Autorská dvojice Bergier a Pauwels se snaží čtenáři sdělit, že není vše tak, jak tvrdí vědci a historie, a za vším hledají něco víc. Někdy jsou jejich teorie k smíchu, jindy k zamyšlení. Ale většinou je to aspoň docela zábava. Autoři své pojetí fantastického realismu vetkli do poměrně obsáhlé knihy a ta tak v sobě ukrývá nesčetně záhad. Od staré alchymie, hledání podstaty kamene mudrců přes pyramidy v Gíze, mayskou civilizaci nebo Hitlera. Na prchavý okamžik se ponoří i na Šumavu do Čertova jezera.

Mimo jiné pracují s myšlenkou, že Hitler při svém ruském tažení počítal s mírnou zimou, protože v rámci věčného boje ohně a ledu on měl být ohněm, před nímž led, a tedy ruská zima, ustoupí. Když přišly mrazy a jeho vojáci umírali spíš zimou než palbou svých nepřátel, pořád své teorii slepě věřil. Krom toho byl prý zcela reálně přesvědčen, že žijeme uvnitř planety a na povrch Země se musíme prokopat. Hvězdná obloha není nic víc než temné jádro naší planety.

Autoři neříkají, že vše, co je v knize napsáno, je pravda. Ale nabádají čtenáře slepě nevěřit, ověřovat a zpochybňovat. Boří známý svět, míchají legendy s historií a snaží se vytvořit jeden magický celek. Náhoda neexistuje, na každé lži či legendě je kus pravdy, nic není jisté, jenom smrt a i tu je potřeba zpochybnit. Elvis odletěl na svou planetu, přistání na měsíci proběhlo v hollywodských ateliérech, Trump zachraňuje USA před satanistickým hnutím a nad Brnem krouží letadla a vypouští na nás britskou mutaci koronaviru. To vše vám píšu připojen na 5G síť pomocí čipu, jenž mi byl aplikován do mozku při testování na covid. Knize dávám cenu bludný balvan a čestné vyznamenání Nového světového řádu. A jejím potenciálním čtenářům přeji trpělivost japonských letců při přeletu ploché Země během útoku na Pearl Harbor.

22. března


Co je ti do tohoCo je ti do tohoHana Lundiaková

Co je ti do toho je skvělej název pro knihu. Pro ulici. Pro psa. Pro cokoliv. Evokuje ve mně tradiční řečnickou otázku v práci: "Koho to zajímá?", jež vede k nevyhnutelnému klesnutí už tak nízké pracovní morálky. Takže mě kniha zaujala na první dobrou a po přečtení anotace jsem dostal neblahé tušení, že se mi to trefí do vkusu. A ono jo. Textově je to ostrý jak břitva, přitom zároveň měkký jak kus prochcanýho molitanu. Co to ve skutečnosti znamená sám nevím, jen jsem měl v hlavě slovo molitan a nutně jsem ho potřeboval použít ve větě. Autorka chrlí sprosté hlášky, se čtenářem se moc nemazlí a přitom vlastně tak trochu klame tělem. Vždyť je to celý o lásce. Nebo není?

Nehodlám se ponořovat do nějakých hlubokých rozborů, jsem spíš povrchní čtenář a jakmile v textu spatřím výrazy jako "doživotní vaginismus" a "důležitá píča", tak zbystřím. A taky se často obdivně rozchechtám, protože páni, teda vlastně paní, to je bordel v puse, exkluzivní chlív. Ale o něco výš jsem psal cosi o lásce. Ta tady nějaká je, ale není zatuchlá patosem a přehnanou snahou narvat do textu na sílu vyšší smysl. On si ten vyšší smysl přijde sám, když bude chtít a necháte mu v láhvi na dojetí pár kapek vodky. Nemám moc, co vytknout. Autorka to tam pěkně nasekala jak cibuli na chleba se sádlem a já to všechno spokojeně sežral. Kde mám pivo na zapití?

15. března


Obratník RakaObratník RakaHenry Miller

Henry Miller zjevně zastával názor, že spisovatel není na světě proto, aby vydělával prachy, ale aby psal. Prachy si člověka najdou samy. A tak se sbalil, odjel do Paříže, tedy města prolezlého inspirací, a trávil tu život psaním. A taky šoustáním a pochlastáváním. Když právě nedělá jednu z těchto činností, snaží se vetřít k přátelům či různým pochybným známým, aby u nich mohl něco pojíst a ideálně i složit hlavu. Náš pan prezident říká, že hladový umělec tvoří nejlepší díla. Miller hladověl často a tak svou knihu naplnil spoustou velkých myšlenek. Ale také myšlenek pokleslých. Vnímání je relativní a hranice mezi velkou a pokleslou myšlenkou je opravdu tenká. Henry Miller byl Henry Chinaski ještě dřív, než vůbec Bukowski stvořil své alter ego. Ve své knize jde až na dřeň, do morku kostí, do hlubin všemožných vagín a lahví nejlepších koňaků.

Obratníkem raka beze zbytku obhájil svou existenci, dal jí vyšší smysl. Ačkoliv za svým životem žádný vyšší smysl patrně nehledal. Prostě jen prcat, chlastat a pak o tom psát. To v podstatě zvládne každý, ale jen pár lidí tohle dokázalo povýšit na umění. Umělec bývá občas svými současníky nepochopen, v USA byla tak kniha označena za obscénní a ukrytá do kolonky nelegální pornografie. Z dnešního pohledu je to směšně pokrytecké. Tahle kniha není pornografická, pouze lehce avantgardní. Já měl při čtení nejednou chuť se něčeho napít a po dočtení mám dojem, že jsem z ní lapl syfilis nebo aspoň tripla.

08. března


Harfy krále DavidaHarfy krále DavidaTadeusz Nowak

Tadeusz Nowak byl polský básník. A bohužel je poezie odvětví, které není s mou hlavou zcela kompatibilní. Pokusy stále probíhají, případnou změnu budu hlásit. Naštěstí z Nowakova básnického střeva vylezla i nějaká ta próza a jedna z nich se mi dostala do pracek. Když jsem zjistil, že se v ní věnuje dospívání nedospělého chlapce na vesnici někde u řeky Visly za druhé světové války, rozhodl jsem se to s tím polským Novákem zkusit.

Autor má jakožto básník velice citlivý smysl pro krásu. A ta je zde nemilosrdně vržena vstříc ošklivosti války. Leckdy snové výjevy popisující víly, leviatany poletující po obloze nad polským venkovem či pomateného pastevce pokoušejícího se vzlétnout, se střetávají s realitou. A tak chvílemi naivní příběh o chlapci válejícím se v kupách sena s děvčaty se snadno změní na holý boj o život v ledové Visle, do které byl polskými partyzány nahnán v provazech spoutaný oddíl vlasovců. Krutost člověka je rozmělněna barvitostí přírody, kvetoucích stromů nebo třpytících se vloček ve větru. Občas si čtenář připadá, že čte pohádku o dospívání, ale dělostřelba a nečekaný pád německého Messerschmittu na louku kousek od rodného domu jej snadno vrátí zpátky na zem stiženou válečným běsněním. Knize dávám tři panenská jablíčka a jeden pěkný večer ve slámě s paní starostovou, které partyzáni oholili hlavu za obcování s německým důstojníkem.

01. března


Nazí a mrtvíNazí a mrtvíNorman Mailer

Místo spánku trávíš čas vyleháváním ve studené louži a souvisle ti prší na hlavu. Manželka ve Státech tě nejspíš podvádí, nemáš pořádný jídlo, je ti zima, nudíš se nebo naopak zmíráš únavou. Při noční hlídce jen koukáš do džungle, ze které kdykoliv může přiletět kulka, ale čím déle tu sedíš, tím víc máš pocit, že přiletět nemůže. Z daleka doléhají do tvých uší zvuky války a snad jsi na začátku invaze viděl i nějaké Japonce, ale teď už v ně moc nevěříš. Stejně jako nevěříš manželce, když ti píše, že na tebe oddaně čeká. Jenže všechny tyhle věci jdou stranou ve chvíli, kdy se právě z té džungle ozvou hlasy, střelba a brzy poté vidíš fanaticky křičící postavy, které běží tvým směrem. Podvádějící manželka už není problém, promoklá uniforma a noc bez spánku jakbysmet. Problém je ten Japonec, co ti chce ustřelit tvou nevěřící palici.

Dost možná nejzásadnější válečný román americké literatury. Norman Mailer se nám ve své knize rozhodl ukázat, že válka je peklo. Peklo, které člověk rozpoutal na Zemi. Jenže krom toho viditelného pekla si leckdo ukrývá soukromé peklo uvnitř své hlavy. A pak se ty dvě pekla protnou. Ocitneme se v Tichomoří v průběhu americké vojenské operace snažící se obsadit fiktivní ostrov Anopopei. Američtí vojáci v něm však více válčí sami se sebou a mezi sebou než proti nepříteli. Sledujeme průzkumný oddíl, ale víc než pobřeží tichomořského ostrova zkoumáme nitro jednotlivých vojáků.

Samotné akce a válečná vřava jsou pouhým doplňkem příběhu. Pro autora je mnohem důležitější psychologie postav. Pocity vojáka, když zabíjí nebo sám čelí smrti, jsou v knize zásadnější než samotný čin. Není to snadné čtení, ale je to lepší, než to prožívat doopravdy.

22. února


Strach a hnus v Las VegasStrach a hnus v Las VegasHunter Stockton Thompson

Kultovní feťáckej román amerického gonzo novináře Huntera S. Thompsona, zpopularizovaný filmem Terryho Gilliama z devadesátých let. Znám dost lidí, kteří knihu četli, ale ani jednoho, kterej by knihu četl před zhlédnutím filmu. Já nejsem výjimkou. A tak mi při čtení před očima jeli v červeném kabrioletu a havajských košilích Johnny Depp jako Raoul Duke a Benicio Del Toro jako doktor Gonzo. A světe div se, ono to ničemu nevadilo, ba právě naopak.

Strach a hnus v Las Vegas je o LSD, meskalinu, éteru, nadledvinách, trávě, alkoholu a limetách, který v poušti nerostou. A to je pravděpodobně nejdůležitější poselství celé knihy. Thompson nám samozřejmě představí i svůj návod, jak vyřešit problém s psaním článku o závodu, kterej neviděl. Jak vystoupit z rozjetýho kolotoče, když vaší hlavou cloumá zčerstva šlapající meskalin. A jak bez úhony zdemolovat dva hotelové pokoje ve Vegas.

Při prvním čtení jsem poněkud žehral nad tím, že příběh zhruba v polovině začne ztrácet dech. Částečně je to způsobeno tím, že Thompson od samého úvodu nasadil zběsilé tempo. A to prostě nejde udržet věčně. Druhá polovina ovšem není slabší, je jen trochu jiná. Autor v ní dost přemýšlí nad Amerikou, slovně močí na celebritky, policajty, politiku a burany. Koho nezvládne pomočit, na toho si aspoň uplivne. A americkej sen se ztrácí kdesi v Death Valley společně s Mansonovou rodinou. Knihu hodnotím jedním archem prvotřídního LSD snězenýho ve vaně a s touhou umřít zásahem elektrického proudu přesně ve chvíli, kdy bílej králík vrcholí. Ideálně s nožem na krájení grapefruitů v ruce.

15. února


MagMagJack Kerouac

Kniha Mag není o magii, jak by se mohlo zdát, ale o černošském chlapci jménem Magazín 38' Jackson. Proč se překladatelka rozhodla změnit jméno desetiletému vypravěči a neponechala Pictorial Rewiew Jackson z originálu je mi záhadou. Ale je mi to zároveň i tak trochu fuk. Zážitek z příběhu mi to nezkazilo, protože z téhle knihy jsem žádný zážitek stejně neměl. Jack Kerouac tak stále zůstává mou čtenářskou duší nepochopen.

V předminulém desetiletí jsem to zkoušel s jeho zásadním románem Na cestě. Na zadek jsem si z toho moc nesedl. No, a v Magovi se pro změnu taky cestuje. Což o to, ať si pan spisovatel píše o tom, co má rád a o čem umí psát nejlíp, to je v pořádku. Já bych taky napsal knihu o tom, jak sedím doma a poslouchám muziku. Ale já nejsem slavnej americkej spisovatel a hlavní představitel celé jedné generace. Já jsem pouhý kulisák z národního divadla, které vlastně z principu věci nemůže být národním divadlem, protože sídlí v Brně. Takže ode mě se tak nějak očekává, že napíšu nějakou kravinu.

Kerouac samozřejmě kravinu nenapsal, ale ani nemůžu říct, že bych knihu Mag četl s nějakou velkou chutí. Takže napsal třeba koninu nebo zvěřinu, to mi taky nechutná. Takový už je holt čtenářský život, nemůže mě přece bavit všechno, z čeho jsou ostatní nadšení. Já byl nadšenej jen z toho, že je to opravdu útlá kniha. I tak jsem ji louskal snad tři dny, což je na takovou jednohubku strašně dlouhá doba. Knihu Mag tedy hodnotím jako cestu po dálnici z Brna do Prahy, zdánlivě krátká trasa sfouknutá za dvě a půl hodinky autem se po čtyřech hodinách strávených loudavým posouváním v koloně mění v Proustovo Hledání ztraceného času.

08. února


Tři kamarádiTři kamarádiErich Maria Remarque

Kdybyste se mě zeptali na oblíbeného spisovatele, píšícího o chlastu, nebyl by to Bukowski, London ani Welsh, byl by to Erich Maria Remarque. Neznám spisovatele, který by měl ve svých románech tolik ochmelků, vožungrů, výpitků, pijanů a násosků. Většina z nich má však svůj docela relevantní důvod a účast v do té doby největším válečném konfliktu v dějinách lidstva by tím důvodem jistě mohla být.

Inflace si z lidí dělá prdel. Když ráno vyděláte prachy, tak je běžte okamžitě utratit, protože večer může být jejich reálná hodnota poloviční. Německo je sraženo světovou válkou a to nikdo netuší, že jeden zkrachovalý malíř z Vídně chystá další ránu. A v této atmosféře Remarque vystavěl tklivý příběh tří kamarádů, kteří se přes den snaží vydělat peníze, aby je večer mohli utopit v hektolitrech koňaku, rumu či vína. V době, kdy polovina Německa nemá na chleba, se parta veteránů z Yper snaží uchlastat k smrti. Alespoň mi to tak přijde, protože v knize snad nebyl večer, kdy by hlavní hrdina a vypravěč v jedné osobě neotevřel láhev něčeho ostřejšího.

Naštěstí Tři kamarádi nejsou jen o chlastu, to vůbec. Je to kniha o lásce, smrti, přátelství, naději a bezmoci. Což jsou přesně témata, která by měla být obsahem každého velkého románu. Protože všechno tohle obsahuje i reálný lidský život. Všechno tohle působilo na člověka v minulosti, působí to dnes a bude i za padesát let. Melancholická kniha, jež je plná postav s chutí do života až do samého hořkého konce, který tam někde v dálce čeká na každého z nás.

01. února


451 stupňů Fahrenheita451 stupňů FahrenheitaRaymond Douglas Bradbury

Hasiči nehasí požáry, hasiči požáry zakládají. Specializují se na pálení knih. Problém je, že oni nepálí jen knihy, které si to zaslouží. Takže vedle Zápisků z cest Václava Klause se pokrmem pro hladové plameny stanou třeba i cesty Gulliverovy. A to už není žádná legrace. Pan Swift určitě nekradl propisky na státních návštěvách. Zákon v Bradburyho dystopické společnosti je však nemilosrdný. Shořet musí i Honzíkova cesta od Bohumila Říhy. A nezůstane jen u cestopisů, na řadu přijde i Platón, Dumas a další břídilové, co se snažili pomocí textů předávat emoce jiným lidem. Knihy člověka jen obtěžují a rozptylují od koukání na telestěny. Shořte všechny! Všechny je spalte!

Po shlédnutí filmu Věc je mou oblíbenou hračkou plamenomet, tady však stojí proti mé další oblíbené hračce, kterou je kniha. Takže polovinu čtení 451 stupňů Fahrenheita jsem trávil přemýšlením, komu vlastně chci fandit. Nakonec jsem si hodil mincí a padla panna. Co to znamená, to netuším.

Ray Bradbury mě po dlouhé době potěšil. Marťanská kronika mě nebavila, z Ilustrovaného muže si pamatuju už jen povídku Dlouhý déšť, což je teda fantastická ukázka hnilobnýho sci-fi příběhu, a tak jsem s čtením jeho nejslavnějšího díla poněkud otálel. Mé obavy byly liché, autor hned na začátku vykřesal plamínek čtenářské zvědavosti a po pár stranách moje předsudky shořely na popel. Tohle je dámy a pánové velká literatura a nadčasová sci-fi kultovka. Hodnotím ji vysoko, asi tak dvěma játry Prométhea a nevinným úsměvem mladého Varga Vikernese.

25. ledna


Poslední den stvořeníPoslední den stvořeníWolfgang Jeschke

Wolfgang Jeschke napsal v osmdesátkách špičkové sci-fi, které neztrácí své kouzlo a originalitu ani čtyřicet let od vydání. Nápad přesunout se pomocí stroje času milion let zpět, těžit ropu dřív, než člověk objeví oheň, a posílat ji do současnosti se zdá být geniálním tahem, který definitivně rozhodne studenou válku ve prospěch Spojených států amerických. Má to však háček a členové expedice do pravěku zjistí, že nejeden. Kniha Poslední den stvoření je možná malým krokem pro obyčejného čtenáře, ale parádní jízdou pro fanouška sci-fi.

18. ledna


SoumrakSoumrakDmitry Glukhovsky

Soumrak působí jako jeden z mnoha dílů kresleného seriálu Scooby-Doo. Autor nám servíruje záhadu za záhadou, napětí se však nachází někde v bodu nula a nakonec vám představí šokující odhalení, které působí vlastně trochu trapně. Konečné rozuzlení je totiž rozpačité podobně, jako by autor na konci napsal, že se to všechno odehrálo ve snu hlavního hrdiny. Kde mi proplatí čas a peníze věnované Soumraku? Zkusím se zeptat v kanceláři prezidenta republiky, tam prý mají nějaké konexe s Ruskem.

Soumrak je příběh ruského překladatele, kterému se do rukou dostal záhadný rukopis španělského conquistadora z 16. století. Překladatele rukopis pohltí natolik, že se k jeho povaze ťulpase přidá i bujná fantazie hraničící s halucinováním. A tak jsem měl občas pocit, že mi frajer popíjející čůčo na hlaváku vykládá o svém životním tripu. Ne, milé děti, drogy jsou špatné a tak se vysvětlení nachází poněkud jinde. A je o fous blbější, než kdyby hlavní hrdina fetoval.

Celá kniha je psána naivně a čtenářovu pozornost udržuje dost nevyváženě. Přitom Glukhovsky píše docela dobrý a zajímavý věci. Jen tomu snad vždycky něco chybí. Knihu hodnotím jako vyřešení zapeklitého a absolutně neděsivého případu, během něhož brejlatá Velma dělá chytrou, Shaggy se roztřeseně skrývá za jejím oranžovým svetrem, Scooby-Doo vydává ty svoje pazvuky a myslí na hot dog, zrzka natřásá šátkem a blonďák odhalí tvář zlotřilého ducha. Pod maskou se nakonec neskrývá nikdo jiný než Jiřina Bohdalová.

11. ledna


Posvátná monstraPosvátná monstraE. Limonov (pseudonym)

Limonov knihu psal ve vězení, v důsledku toho všechny informace tahal z hlavy (leckdy mi přišlo, že to tahá spíš z paty) a neměl možnost si ověřit jejich správnost. A tak se občas dopouští kiksů, hloupostí a nepravd. To je však v téhle knize úplně jedno. Tady nejde o to, jakými lidmi byli Nabokov, Orwel nebo Nietzsche, ale co si o nich myslel Limonov. A můžete vsadit svou levačku na to, že šel proti proudu. Puškinovy básně se hodí leda do kalendářů a pohlednic. Tolstoj byl průměrný spisovatel píšící zdlouhavé špalky a jeho Vojna a mír je břídilská fušeřina. Alexandr Blok byl trpitel ve věci vagíny, geniální pičotrpitel. Hitler byl nedoceněný malíř. Nabokov psal obyčejné emigrantské romány a Lennon by měl být vděčný Chapmanovi, že jej zastřelil. Limonov jde ve svých textech za hranu. Zjevně se ve vězení hodně nudil a tak se rozhodl své čtenáře šokovat.

Jeho vyprávění mnohdy působí směšně, často je mimo a prakticky pořád je kontroverzní. A to je zcela zjevný účel. Limonov se snažil být kontroverzní za každou cenu. Tlačí na pilu tak silně, že se u toho řeže do vlastních nohou. Kdyby byl dřevorubec, tak si uřízne pravou ruku a ještě se nám bude snažit namluvit, že ta ruka je levá. Tak moc se snažil jít proti proudu, tak moc se snažil být za každou cenu v opozici. A vlastně proč ne? I to je způsob, jak na sebe upozornit. S knihou nakonec nemám problém. Problém mám s autorem. Samotné texty mě kolikrát pobavily a nasvítily mi ta posvátná monstra z jiného úhlu. Knihu bych hodnotil jako dovolenou strávenou na Krymu se soudruhem Grebeníčkem a jeho rodinou. Nalijte do mě hodně vodky a třeba si večer zahrajeme i Monopoly.

08. ledna


Osamělý rváčOsamělý rváčMiloš Václav Kratochvíl

Kniha je psaná nádhernou češtinou a tím se v mých očích stává románem s velkým R a opravdovým uměleckým dílem. Což ale paradoxně vedlo k tomu, že jsem se občas topil v krásných slovech a metaforách a nevnímal tolik samotný děj. Chyba je jistě na mé straně. V důsledku toho mi docela dlouho trvalo, než jsem se do příběhu dostal. A nemůžu se zbavit dojmu, že jsem v něm celou dobu byl jen tak napůl. Knihu tedy nemůžu hodnotit plným počtem golemů, po cestě jsem totiž nenašel kuličku zvanou šém, jež slouží k probuzení hliněného obra, hliněný obr tedy zůstává nehybnou masou hlíny. A v té hlíně se nakonec všichni sejdeme.

28.12.2020


Jermak na MoravěJermak na MoravěAfrikan Alexejevič Stěnin

Kniha vznikla v 80. letech a je tím pádem poplatná době a režimu v němž vznikla. Což zcela zdůrazňuje propagandisticky laděný úvod podepsaný jen slovem Redakce. Asi protože pravý autor se za takový text styděl. Nedivím se. Ale jinak krom rozdělení stran na hodné Sověty a zlé Němce, jež se vlastně dá pochopit, z toho tolik komanč nekřičí. Kniha je mrazivým svědectvím o těžkých zimních večerech v zemljankách uprostřed lesů, o divokých přestřelkách nebo odstřelech železničních mostů. To vše v okolí míst, která znám nebo kolem nichž pravidelně jezdím. A to je opravdu velkou přidanou hodnotou celé knihy

22.12.2020


Kdo s koho, Satane!Kdo s koho, Satane!Pierre Boulle

Za mě je škoda, že kniha není delší. Boulle si mohl mnohem víc pohrát s tím bojem mezi knězem a ďáblem. Samomluva, vnitřní dialog, návaly vzteku a běsnění, to vše mohlo být zpracováno explicitněji. Je tam opravdu spousta prostoru, kde by se autor mohl vyřádit. Ale Boulle neukázal koule (to bylo laciný, já vím) a zůstal velice úsporný, vše podřídil absurdní pointě, jež je v autorově díle určitým poznávacím znakem. I tak mě nezklamal. Kvalit takové Planety opic to sice nedosahuje, ale čas strávený čtením byl dobře investován. Knihu bych hodnotil jako dvě hodiny v posteli strávené šíleným křikem a běsněním, během něhož vás soucitným pohledem přeměřuje postarší kněz, který zamkl dveře od pokoje, latinsky šeptá modlitby a u toho vás hladí po tváři spocenou dlaní. To sexuální napětí by se dalo přímo krájet. Apage satanas! Příští týden nashle.

14.12.2020


Pád CařihraduPád CařihraduSteven Runciman

Jde o velice čtivou historickou literaturu. Občas se člověk ztratí v záplavě nicneříkajících jmen, ale bez nich to moc nejde. Historii tvoří lidé. Runciman velice živě popisuje celý průběh bitvy, vše dává do souvislostí, bez nichž by šlo jen o strohý popis děje. O této velké historické bitvě jsem před otevřením knihy věděl málo, po přečtení jsem pln informací, jež by vydaly na několik článků. Knihu Pád Cařihradu tedy můžu směle doporučit, za těch 55 let neztratila nic ze své zajímavosti a čtivosti. Hodnotím ji pocitem úlevy z nalezení porcelánové mísy, když se v ostatních kabinkách nachází jen turecký záchod.

12.12.2020


Šógun (II. a III. díl)Šógun (II. a III. díl)James Clavell

Kniha je plná politiky, intrik a úskoků. Krve, rýže a konkubín. Všechny čestné sebevraždy bych za těch dvanáct set stran ani nespočítal. A nemá smysl popisovat vše, co se v knize děje. Je toho opravdu hodně a stojí to za přečtení. Šógun mě nadchl, zcela pohltil a Clavell si mě jako autor definitivně získal. Po dočtení jsem hned začal studovat skutečný běh japonských dějin. Zejména bitvu u Sekigahary, jež byla výsledkem děje románu Šógun. Měl jsem ke knize spoustu poznámek, chtěl bych toho k ní hodně říct, ale sám cítím, že je to zbytečné. Knihu si sežeňte, přečtěte a nebudete litovat těch kvant hodin, jež s ní strávíte. Já ten čas rozhodně nepovažuji za ztracený. Knize dávám bodnutí nožem do levé části hrudi, pak další bodnutí do slabin, z kterého pevným řezem směrem vzhůru otevřeme břicho bez vydání jediné hlásky. Vše následováno pevným seknutím mečem pohotového sekundanta. Wakarimasu? Hai? Sayonara.

12.12.2020


Šógun (I. díl)Šógun (I. díl)James Clavell

Kniha je plná politiky, intrik a úskoků. Krve, rýže a konkubín. Všechny čestné sebevraždy bych za těch dvanáct set stran ani nespočítal. A nemá smysl popisovat vše, co se v knize děje. Je toho opravdu hodně a stojí to za přečtení. Šógun mě nadchl, zcela pohltil a Clavell si mě jako autor definitivně získal. Po dočtení jsem hned začal studovat skutečný běh japonských dějin. Zejména bitvu u Sekigahary, jež byla výsledkem děje románu Šógun. Měl jsem ke knize spoustu poznámek, chtěl bych toho k ní hodně říct, ale sám cítím, že je to zbytečné. Knihu si sežeňte, přečtěte a nebudete litovat těch kvant hodin, jež s ní strávíte. Já ten čas rozhodně nepovažuji za ztracený. Knize dávám bodnutí nožem do levé části hrudi, pak další bodnutí do slabin, z kterého pevným řezem směrem vzhůru otevřeme břicho bez vydání jediné hlásky. Vše následováno pevným seknutím mečem pohotového sekundanta. Wakarimasu? Hai? Sayonara.

12.12.2020


Fuga triumFuga triumJ. Křesadlo (pseudonym)

Autor se pravděpodobně vyrovnával s vlastní emigrací a přitom rozjel fantaskní příběhy v několika rovinách. Dal do toho hodně svých znalostí a originality. Toho si cením a jsem rád, že jsem si takovou podivnost mohl přečíst. Všechny příběhy v knize spojuje téma útěku. Pokud tedy utíkáte před starou, před povinnostmi, realitou nebo prostě jen rádi utíkáte, sáhněte po knize Fuga Trium. Je to opravdový originál a zajímavá anomálie české literatury, avšak mé pocity z knihy jsou rozporuplné. Knize bych tak dal tři pivka na lačno s předpokladem mírné podnapilosti, jež se ovšem nekoná, protože ta piva jsou nealkoholická. Blbější hodnocení jsem z toho dneska nevykřesal. Sorry, Křesadlo.

12.12.2020


Údolí včelÚdolí včelVladimír Körner

Knize by slušelo rozmáchlejší vyprávění a delší formát, jinak je to prakticky jen strojový opis filmu, který je sám o sobě skvěle natočený. Zde musím vyjevit pro mě netypický názor, že bohatě stačí zhlédnout film. Kniha tomu nepřidá nic navíc a tak jsem totožný příběh viděl dvakrát, nejdřív ve své hlavě během čtení a pak na obrazovce očima režiséra filmu. A musím říct, že v tomhle případě bych upřednostnil film před vlastní fantazií. Vladimíra Körnera obdivuji za napsání temného a opravdu silného příběhu ze středověku, ale samotný film by bohatě stačil. Uniká mi smysl vydat po deseti letech knihu, která příběh filmu nijak nedoplní, nerozšíří, pouze odříká v próze. Díky, ale já očekávám trochu víc. Knihu bych tak poslal na převýchovu do kláštera a film nechal užívat si ňadra mladé Věry Galatíkové. Na věčné časy, amen.

12.12.2020


Neviditelná městaNeviditelná městaItalo Calvino

Mám jisté tušení, že by se uvnitř knihy mohl nacházet poklad, ale musím si poníženě přiznat, že tentokrát se mi jej nepodařilo nalézt. Naštěstí je to natolik krátká kniha, že tomu v budoucnu dám šanci, za lepší konstelace hvězd. Asi se mé setkání s autorem uskutečnilo za nějaké čtenářské krize. Marně jsem zapaloval závity ve svém unaveném mozku, abych přišel na to, kde je Calvinem zakopaný pes. Jenže mám takový pocit, že i kdyby na mě ten pes štěkal, tak ho nenajdu. Knihu bych hodnotil jako jízdu ve zbrusu novém Volkswagenu Polo v plné výbavě, ale se slepým řidičem. Tak snad příště, pane Calvino, pro tentokrát jsme tuhle jízdu ukončili v příkopu.

12.12.2020


Umělec na ostří nožeUmělec na ostří nožeIrvine Welsh

Knize Umělec na ostří nože dávám nasimulovanou penaltu pro Hibs v devadesáté minutě místního derby, ideálně za stavu 0:0. K tomu jednu krátkou avantýru s vychrtlou feťáckou šlapkou za lajnu ředěnýho pika a jeden teplej ležák bez pěny v zaplivaným skotským pajzlu. Promiňte, pane Welsh, ale už vám to nežeru tak jako v sedmnácti.

12.12.2020


Pohřbený obrPohřbený obrKazuo Ishiguro

Celý příběh ve mně zanechal hluboký dojem, těžko se to popisuje, ale už po pár stranách jsem cítil, že to celé spěje k něčemu víc než jen obyčejnému zakončení, kdy knihu odložím a už šátrám v poličce po nějaké další. Ačkoliv čtenářsky nejsem úplně romantik, tak nemůžu zastřít slabost pro dobré příběhy o lásce. A tohle je opravdu dobře napsaný příběh o lásce. A ona velká láska není zbytečná.

12.12.2020


Rumový deníkRumový deníkHunter Stockton Thompson

U autorova románu Strach a hnus v Las Vegas jsem si všiml, že zhruba v polovině začíná ztrácet tah na bránu. Tady je ten tah na bránu utopenej v chlastu ještě o něco dřív. Počáteční alkoholické opojení opadlo a já velmi záhy začal čtenářsky střízlivět. Takže je nasnadě položit si zde zásadní otázku. Má smysl takovou knihu vůbec číst? Není lepší si jít vylít hlavu do nejbližšího baru a pak nadrátovanej hledat svou vlastní identitu skrze levnej burger u pultíku oblíbeného fast foodu?

Jelikož v opilosti nejsem schopen spočítat, kolik jsem do sebe hodil piv, takže možnost, že bych se opil a u toho četl Rumový deník je velice naivní a nepravděpodobná. Nabízí se možnost podívat se na film s Johnnym Deppem v hlavní roli a u toho se opít. Opilost by snad aspoň zmírnila trapnost toho filmu. Protože za střízliva je to navoněná bída.

Kdybych měl udělat malý žebříček kvality, tak u mě vítězí vlastní opilost, následovaná knihou o opilosti Huntera S. Thompsona a na třetí místo - v tomhle případě je to však místo poslední a poslednímu medaile nenáleží - bych zařadil film o přehrávajícím opilství Johnnyho Deppa.

Knize samotné dávám dva týdny v odmašťovně, z nichž posledních jedenáct dní se člověk těší na pivo.

12.12.2020


1