OdvaznyMladyMuz

Přečtené 185



Egon Schiele
červen 2022 (03.-20.)
Egon Schiele 1991, Josef Kroutvor

Vzrušení se line horkým vzduchem, mísí se s vulgaritou a napětím. Snad je v tom také právě rozkvétající sexualita dvou mladých těl. Mladík maluje pevnou linkou dívčí tělo, jako by se jej jemně dotýkal prsty. Maluje podobiznu polonahé dívky, jež na něj lačně, až téměř provokativně vrhá svůj pohled. Ne, nervozita mezi nimi není. Proč taky? Egon maluje dívku jako svou tajnou milenku. Egon maluje vlastní sestru. 28. října 1918 umírá monarchie. Češi a Slováci se radují, Rakušané cítí trpkost. Ve stejný den umírá Egonova manželka Editha, sám malíř zemře tři dny po ní. Stejně jako je, i miliony dalších smetla ze světa živých španělská chřipka. Svět umění přišel o dalšího velikána, jenž byl odsouzen k úplnému docenění až desítky let po své smrti. Tato kniha je svým rozsahem možná jen takovým obsáhlejším článkem na wikipedii. V knihovně se však skví jako šperk.


Ohnivý anděl
květen - červen 2022
Ohnivý anděl 1978, Valerij Brjusov

Okultisto, nihilisto, vracejte konve na místo! V dávných dobách ruské dekadence a symbolismu se z plamenů pekelných vyloupl jistej pán jménem Valerij Brjusov. A ten vám napsal román, z jehož odkazu si ještě dnes mnozí drbou rohy na hlavě. Svůj román zasadil do 16. století v Německu. Mladej dobyvatel Novýho světa Ruprecht se v zapadlým pajzlu potká s krásnou Renátou, zamiluje se do ní a stráví s ní několik měsíců. Čímž se rázem stává jedním úhlem v milostným trojúhelníku. Protože Renáta miluje už jinej úhel, kterým je kníže Heinrich, do něhož se převtělil ohnivej anděl, kterej se Renátě zjevuje již od útlýho dětství. Je tedy zaděláno na další epizodu telenovely Divoký anděl, pardon, Ohnivý anděl. Jenže zatímco Natalia Oreiro je dneska festovní milfka, Renáta je jen další bláznivá ženská, která neví, co chce. Některý prameny uvádí, že autor v podobným trojúhelníku, o kterým píše, opravdu žil. Pamětníci jsou však již dávno po smrti, takže se jich zeptat nemůžem a pro samotnej výklad románu je to úplně jedno. Ačkoliv se možná zdá, že jde o bohapustou romanci, tak jde spíš o bohapustej dobrodružnej román plnej okultismu, černý magie, démonů a čarodějnic. A to je lákadlo. Brjusov byl zjevně velkej nadšenec do věcí týkajících se satana, vyvolávání démonů a obecně černý magie. Knihu naplnil odkazy, ze kterých se vám pěkně zatočí hlava. A než se nadějete, zříte, že u vaší postele sedí exorcista a pomocí krucifixu se z vás snaží vypudit ďábla. Mnohdy jsem měl pocit, že mi z Renáty praskne hlava. Raději mě natáhněte na skřipec, než abych byl zase nucen číst ty její žvásty o tom, jak miluje Heinricha nebo ohnivýho anděla, teda vlastně Ruprechta, nebo možná chce vlastně jen umřít. Já už ani nevím, co to všechno chtěla a nechtěla. Naštěstí to zachránil bezpočet vedlejších postav. Doktor Faust, Mefistofeles, okultista Agrippa nebo svinskej inkvizitor při jehož slovech vám tuhne krev v žilách. Pomocí tajuplný mastičky se podíváme i na čarodějnickej sabat. Obcování s ropuchou, požírání nemluvňat, cigáro po sexu s démonem, to já rád. V neposlední řadě si užijeme i trochu té staré dobré tortury. Román je díky tomu všemu mnohem víc, než jak z běžnýho průletu na koštěti vypadá. A takový knížky bych mohl číst furt.


Bláhové psaní
květen - červen 2022
Bláhové psaní 2021, Filip Topol

Věci často zůstávají nedokončený. Leckdy není snadný si to přiznat. Když jsem četl útržky textů Filipa Topola, útržky jeho myšlenek, nahromaděných emocí, vlezlý špinavo a nevlídno jeho duše, vyvstával mi pocit nedokončenosti na mysl neustále. Tak často jsem měl ten pocit v hlavě, až mi připadal v pořádku. Bláhové psaní je jednou z mála knih, ke kterým se hodlám vracet. Stačí knihu náhodně otevřít, přečíst pár vět, pár odstavců nebo verš a cítím povědomý blízko. To se nestává běžně, tady je to pro mě téměř samozřejmostí. Jistě, kvalita kolísá. Nevidím v tom problém. Stejně kolísají moje nálady. Cením snahu sesbírat i ty nejposlednější zbytky Filipa Topola. Poskládat je, poslepovat dohromady, vytisknout a ukázat světu. Obnažit je, aby tu mohly být jako symbol nedokončenosti. Protože to je to, co ve mně po dočtení Bláhovýho psaní rezonuje nejvíc. Nemáme všechen čas světa a světu je to úplně jedno.


Stopař Děrsu Uzala
květen 2022 (02.-10.)
Stopař Děrsu Uzala 1934, Vladimir Klavdijevič Arseňjev


Rodina
leden - květen 2022
Rodina 1995, Ed Sanders


Sraženiny
leden - květen 2022
Sraženiny 2014, Petr Mezihorák


Nepřestat se dívat kolem sebe: Rozhovor o hudbě, politice a emocích
duben - květen 2022
Nepřestat se dívat kolem sebe: Rozhovor o hudbě, politice a emocích 2022, Milan Trachta

Bejt Banán učitel, vyučuje dějiny hc/punku. Měl bych čtverky jako ze všeho, ale na jeho hodiny bych chodil rád. Je příjemný ho poslouchat, když mluví, protože hned poznáš, že má o čem vyprávět. A tak je to i s jeho knížkou. Je toho hodně na vzpomínání a přesto nemám pocit, že by už chtěl bilancovat. Jen si to srovnal do řádků, aby vzpomínky tak rychle nevybledly. Mnohokrát ukázal, že hc/punk není jen hudba, je to život, kterej žije. A když si v průběhu koncertu do krve rozmlátí hlavu mikrofonem, víš jistě, že to není jen póza, myslí to smrtelně vážně. Knihu můžu klidně doporučit i lidem mimo scénu, já sám jsem totiž dost mimo.


Big Sur
? - duben 2022
Big Sur 1995, Jack Kerouac

Někde Na cestě jsem hledal krále beatníků. Bylo mi sedmnáct, otáčel jsem stránky a nechápal nic. Našel jsem jen nějaký chvástání, stopování a jazz. Možná bych se tam měl vrátit. Teď o více než dekádu později. Teď, když jsem našel krále beatníků rozloženýho na malý kousky. Jack obnažil svou duši a představil ji čtenáři. Dřív, než se utopí v chlastu. Jack otevřel bránu svýho soukromýho pekla a provedl jím čtenáře. Dřív, než v něm nadobro shoří. Mám pocit, že právě tady mu konečně rozumím. A to mě neskonale děsí.


Záblesky paměti
březen - duben 2022
Záblesky paměti 1996, Timothy Leary

Byl to blázen tenhle pan Leary. Blázen, co si zamanul, že pomocí psychedelik změní svět. Jak může jeden houbičkový trip převrátit na ruby život profesora z harvardské univerzity? Evidentně hodně. Životní cesta zavedla možná největšího psychonauta 20. století do spletitých uliček, ale i do těch úplně slepých. Přes rozmluvy s Aldousem Huxleyem nebo Jackem Kerouacem, sdílení jednoho pódia s Rolling Stones, návštěvy indických klášterů, až po dlouhé soudní spory a pobyt ve vězení za trochu trávy v kapse vlastní dcery. Můžeš si být jist, že jsi šedesátá léta prožil naplno, když ti jeden večer tiskne ruku Jimi Hendrix a ptá se na názor, co asi mohou znamenat jeho bláznivé psychedelické sny. A o pár let později ti Charles Manson skrze poslíčka posílá do cely v nápravném zařízení nějaké to čtivo a sušenou smetanu do kafe. "Fyzici, kteří použili svých znalostí o struktuře atomu ke konstrukci atomové bomby, jsou příkladem lidí, jejichž vnitřní rozvoj a růst nestačí držet krok s jejich objevy ve vnějším světě. Je velmi nebezpečné vědět více o tom, co se děje v atomu, než co se děje ve vašem vlastním mozku." Timothy Leary chtěl proniknout hluboko do lidského mozku a pak o té kráse vyprávět světu. Chtěl ukázat lidem, že to, co mají ve svých hlavách, se při správným nasměrování dá využít k ušlechtilým činům, k lásce a společným cílům, mezi nimiž by mohl být mír a smysluplný život pro všechny. Jak utopické jsou jeho myšlenky se přesvědčil sám mnohokrát. Od začátku narážel na odpor vládních úřadů. Dát "maso bohů" každému člověku na světě, to se nehodí nikomu, kdo společnost ovládá pomocí opiátů v lékárnách a alkoholu. Líp se ovládá společnost opilá a otupělá než ta s otevřeným pomyslným třetím okem. Nelze souhlasit se vším, co je v knize napsáno. Leary se občas chvástá, občas jsem měl pocit, že jen svou cestu považoval za správnou. Ale je to jeho vlastní autobiografie. Tak to viděl, tak si to pamatoval a tak chtěl, aby si to pamatovali i ostatní. To mu nemůžu mít za zlé. A už vůbec ne, když jsem se pomocí jeho vzpomínek dostal na místa, kam smějí jen hrdinové velkých románů.


Hry bez hranic
březen 2022 (11.-17.)
Hry bez hranic 2018, Michal Kašpárek


1913: Léto jednoho století
prosinec 2021 - leden 2022
1913: Léto jednoho století 2013, Florian Illies

Rok 1913 byl vskutku pozoruhodným rokem. Možná by byl každý rok vskutku pozoruhodným, kdybychom z něj vykrojili zásadní momenty ze světa umění či politiky. Přisypte k tomu pár bizarností, které se staly známým osobnostem, vypisujte je měsíc po měsíci a máte knihu. Ale kdo by se s tím chtěl patlat jako tadyhle pan Illies? Já teda ne, ale klidně bych si přečetl celou sérii knih, ve které každá jedna kniha znázorňuje jeden rok 20. století. Tak teď někdo běžte a napište to, já si to pak koupím. Rok 1913 byl posledním rokem před apokalypsou jménem Velká válka. Mnoho lidí se podle toho taky chová, jako by snad tušili. Adolf Hitler si na pánské ubytovně zastřihuje knír, Josif Stalin se převléká za ženu, Srbsko vyhlašuje válku Rumunsku a František Josef 1. jde k paní Schrattové, aby si vypil čaj. Leopold, manžel Virginie Woolfové, posílá svou manželku psychicky se zotavit k jejímu nevlastnímu bratrovi, který ji v dětství zneužíval. Thomas Mann tutlá svou homosexualitu a přitom vydal novelu Smrt v Benátkách, ve které blouzní o štíhlých nohách mladého chlapce. Oskar Kokoschka doprovází domů Almu Mahlerovou, aby pak pln žárlivosti dlouhé hodiny čekal před jejím domem schovaný v křoví, jestli k ní náhodou nejde nějaký jiný milenec. Egon Schiele jede ke svému mecenáši, jenž doufá, že mu malíř namaluje krásný obraz. Malíř si však celé dny hraje s vláčky. V této knize sledujeme okamžiky, které hýbou osudy jednotlivců i celými dějinami. Něco je ve vzduchu, něco nutí umělce vytvářet téměř bláznivá díla, která dodnes obdivujeme. Kniha nás zavede blízko k nim, snad až do jejich duší. Někdy to působí jako pohádka. A ona 109 let stará historie, kterou si nikdo z nás nemůže pamatovat, už tak trochu pohádkou je.


Tahiti v hlavě
prosinec 2021 (19.-29.)
Tahiti v hlavě 2019, Miroslav Olšovský

Zatímco Gauguin měl v hlavě Tahiťanky, Olšovský má v hlavě celé Tahiti. Mně však občas přišlo, že mu straší ve věži. Je strašlivě úspornej. Tak moc šetří se slovy, že v jeho básních skoro žádná nezůstávají. Ohlodává je na kost, vysává morek. Zbývají jen třesoucí se torza veršů. Nemám se čeho chytit. Nechytám se. Jsou to velmi krátké básně. Úplně cítím, jak ten člověk umělecky umírá. Pokud však vezmu v úvahu, že je to první sbírka, kterou od něj čtu, nejsem schopen zaručit, zda vůbec někdy umělecky žil. Snad jsem se jen netrefil.


Surový tvar
prosinec 2021 (19.-22.)
Surový tvar 2021, Lukáš Palán

Lukáš Palán byl palivo Literárních klobouků. A nikdo z vás teď nemá ponětí, co tím chci říct. Tak klidně jděte a zadejte si to do vyhledávače. Já si tady zatím budu chytračit o knize, jak mám ve zvyku. Zatímco autorova první próza zaváněla všudypřítomným všeználkovstvím, tady autor prozřel a naznačuje, že všichni víme úplný hovno, jeho nevyjímaje. I když to není úplně tak jistý. Autor si může naznačovat, co chce. Když se snažím číst mezi řádky, nejsou tam žádná skrytá slova, která bych dokázal za tou bílou barvou vyčíst. Možná mám vadnej výtisk. Možná jsou vadný všechny výtisky knih, který mám doma. Nikde žádný poselství mezi řádky. Možná jsem vadnej já. Možná za těmi řádky nikdy nic nebylo, ani nebude. Ale těžko mám čas na nějaký hledání, když mě autor skrz ty řádky nutí brodit se bezútěšností života v tom nejzapadlejším zapadákově, kde slunce nezapadá a nevychází, protože kdyby se vůbec pokusilo vyjít, tak by zapadlo v hlubokým bahně. Jedinou jistotou je tady smrt, jedinou radostí je Postelova schopnost vytáhnout lahváče odevšad. Nebo je to s tou jistotou a radostí naopak. Což nic nemění na další radostné jistotě, že se Desetikoruna nechá ojet na fotbalovým hřišti za desetikorunu. S radostí i jistotou. Možná se nechá přesvědčit a dá oběma zaráz. Radosti i jistotě. Jediným světlem na konci tunelu mířícím přímo do chlupaté prdele je Egon. Sečtělej a zcestovalej týpek, co každý léto přijede a povídá historky ze světa. Jenže jak jistě všichni víme, pokud na konci tunelu vidíme světlo, s největší pravděpodobností je to vlak, co nás za chvíli přejede. Příběh dlouho nikam nevede, Palán mě vláčel po vesnici přes všechen ten hnus kolem, představoval jednu bizarní postavičku za druhou. Se všema si tykám. Nazítří tam koupím pozemek, přejedu psa, zastřelím ho kulovnicí a pak z pod mechu vytáhnu lahváč a s beznadějí v srdci, pokrytej bahnem, pokojně umřu.


Siamský příběh
listopad - prosinec 2021
Siamský příběh Jiří Kratochvil

Jiří Kratochvil má úžasnou fantazii. Takovou bych chtěl mít. Aspoň by pro mě bylo snazší proplouvat jeho Siamským příběhem. S mou omezenou fantazií jsem v něm zcela neskrývaně tonul. Takže jsem na vážkách. Bylo to dobrý? Bylo to špatný? Nestačí napsat, že to bylo, jaký to bylo? Mně to totiž stačí. Jelikož předpokládám, že tuhle knihu nikdo z vás nečetl, tak se vám pokusím přiblížit její děj. Ten se odehrává v širokém časovém rozmezí. Jedno poválečné léto udá příběhu směr, ve kterém prosvištíme až do devadesátých let. Ale většinou pěkně na přeskáčku. Dvanáctiletej kluk potká na statku svýho strýce dívku. Vlastně krásnou ženu. Já měl stejně spíš většinu času pocit, že potkal halucinaci. A protože ji vidělo víc lidí, tak to musela být halucinace kolektivní. No a to setkání nám rozjede bizarní příběh, ze kterýho jsem byl slušnej Vovka z Užhorodu, co umí jen maďarsky a ukrajinsky, a pak se snaží číst Alenku v říši divů, napsanou v esperantu. Trochu přeháním, zas tak složitý to není a časem se v příběhu dá docela orientovat. Starej dědek píše příběh svýho života. Příběh setkání s něčím, co přesahuje realitu. V podstatě je to kniha o halucinaci. Nebo o lásce. Ale o lásce je většina knih, to ani nemusím zmiňovat. Autoři to mají se mnou těžký. Vzdor jejich záměru si během čtení rozvíjím vlastní dějovou linii a vlastní vysvětlení činů postav v knize. Tady jsem naznal, že vypravěč příběhu je permanentně na houbičkách. Nebo je sežral už v mládí a má celoživotní následky. Což asi působí trochu negativně, ale tak to nemá být. Autorův spisovatelský um je nepopiratelný, fantazie nadpozemská. Problém je se mnou. Se mnou je vždycky nějakej problém. I tak jsem si tuhle halucinogenní jízdu na houbičkách užil náramně.


Blues
září - listopad 2021
Blues 1999, Václav Hrabě

Je velkej rozdíl číst knihu v šestnácti a pak ve třiceti. Vlastně ten rozdíl vnímám, ať už dělám cokoliv. I u podělanýho mazání chleba máslem se cítím jinak, než když mi bylo šestnáct. V šestnácti jsem si při mazání chleba připadal jako mistr kuchař v Alcronu. Dneska si na ten chleba zvládnu nasekat i pažitku. Ale v Alcronu furt nevařím. Co tím chci říct? Nic moc podstatnýho, jen se tím snažím naznačit, že Hrabětovy básně jsem četl už v těch šestnácti a teď jsem se k nim po třicítce vrátil. Docela to ladí s mým současným čtenářským vkusem. Ačkoliv ten se za těch bezmála patnáct let příliš nezměnil. Poslední dobou se mi na nočním stolku objevují romantický srágory. Stárnu, šedivým, měknu. Vlastně neměknu, měkkej jsem odjakživa. A když čtu Hrabětovy básničky, mám pocit, že byl podobně měkkej. Nebyl to žádnej drsnej dobrodruh. Ten chlap jen prostě rád miloval a pak o tom snil, sny posléze zhmotňoval v slova. To se mi líbí, to budu dělat taky, říkal jsem si v těch svých šestnácti. A co dneska? Říkám si to pořád? Jo, říkám. Tak nazdar Hrabě, rád tě zase vidím. Jsme na tom furt stejně. Já měkkej, ty mrtvej.


Odbarvená píča / The White Pussy
listopad 2021 (23.-24.)
Odbarvená píča / The White Pussy 2012, Charles Bukowski

"A Herb vždycky navrtal do melounu díru a ošoustal ho a pak donutil prťavýho Talbota, aby ho snědl." Číst Bukowskiho na veřejnosti je zvláštní. Sedím na sedadle v zadní části autobusu, kolem sedí utrmácený bytosti s unavenýma očima, což je taky to jediný, co z nich vidím, pokud zrovna nemají skloněný tváře do rozsvícený obrazovky mobilního telefonu. To pak z nich nevidím vůbec nic. Jen temena hlav. Já si v klidu čtu literaturu, tvářím se děsně chytře, nebo si to aspoň myslím, a skrze Hankova slova se mi v hlavě zjevují chlupatý kundy, obří kozy, chlápci uchlastávající se k smrti nebo týpek, co žere ošoustanej meloun plnej semena. Je to prostě zvláštní. Zatímco osoba vedle mě bezduše sjíždí prstem facebook, já se mezi řádky ohlížím, jestli mě za ty Hankovy chlípný kecy někdo neprobodává pohledem plným opovržení. Jako bych si na tom zadním sedadle honil. Přitom si jenom, kurva, čtu podělanou knížku starýho prasáka. A o čem je tahle mini kniha, co má sotva sedmdesát stran, z nichž polovina je v angličtině? V úplný zkratce je to o odbarvený frndě, o bílým plnovousu ze semena na bradě kozatý koc a o vraždě teplý hvězdy němých filmů. Víc vědět nepotřebujete. Vlastně to už ani nemusíte číst. Nemáte zač.


Poslední půlšilink
listopad 2021 (17.-23.)
Poslední půlšilink 1947, William Somerset Maugham

Kniha o jednom z nejvýznamnějších malířů dějin umění. Paul Gauguin byl panečku umělec! Přitom takový patlanice maloval. Na první pohled mi jeho obrazy přijdou dost průměrný. Nechápu, proč patří k nejslavnějším na světě. Jenže stačí chvíle a mé oči jsou beznadějně namočeny v té záplavě barev, které na svá plátna Gauguin nanesl, až mám téměř pocit, že už se od nich nikdy neodtrhnu, mé oči se vpijí do barev, definitivně se stanou součástí obrazu, zabalím je do bublinkové fólie, dám do obálky a pošlu do Louvru. Tenhle text tak diktuji svému slepeckému papouškovi, jenž jej svým zobákem trpělivě vyťukává do klávesnice. A snad nepíše úplný kraviny, to si můžu dovolit jen já. Maugham napsal pěknou knihu, tím jsem si jist. Ale velmi záhy jsem se oprostil od představy, že píše Gauguinovy memoáry. To nejspíš ani nebylo jeho záměrem. Gauguinův život byl inspirací pro tento román. Autor ovšem změnil jména i malířův původ. Jak moc se řídil životními kroky malíře, to fakt netuším a v principu je mi to jedno. Paul Gauguin je v knize Charlesem Stricklandem a ten si klidně může žít vlastním životem. Opustí svou manželku a dospívající děti, opustí rodný Londýn a vydá se do Paříže, aby zde načal kariéru malíře stiženého bídou a nepochopením. Příběh sledujeme z pohledu vypravěče, mladého spisovatele, kterého osud Charlese Stricklanda takřka pronásleduje. Dvě třetiny knihy nevypráví o slavném malíři, ale spíš o lidech, kterým za svůj život ublížil. Vykresluje je barvitě, s plnou dávkou emocí, které však nemají šanci pohnout se čtenářem, a už vůbec ne se samotným malířem, jenž je po celou dobu chladný jako led. Kniha je to zajímavá, jen mi připadá, že jsem si Gauguina a jeho obrazů moc neužil. Naštěstí není na světě jediná, která o tomto svérázovi postimpresionismu vypráví.


Dvojité dno
? - listopad 2021
Dvojité dno 2010, J. H. Krchovský (pseudonym)

Opět mistr Krchovský. Moje oblíbený záchodový čtení. Což nemyslím nějak pejorativně. Prostě mám jeho sbírky na stolku u záchodu a při vykonání potřeby se velmi rád bavím jeho slovy. Někdy se bavím tak královsky, že úplně zapomenu, kvůli čemu jsem na onu místnost vlastně přišel, proč tu vůbec tak dlouze trůním. Navíc je to stokrát lepší, než zbůhdarma projíždět reelsy na instáči od lidí, který vůbec neznám a ani mě nezajímají. Raději si budu číst Krchovského opilecká moudra psaná ve verších. Hned si připadám trochu chytřejší. A opilejší. Taky deprimovanější. Život stejně stojí za hovno. Na záchodě především. Kniha je to krátká, básně úderné. A protože básničky normálně nemám rád, nemusím se k tomu příliš rozepisovat. Krchovského Dvojité dno vás pohltí a tak nezapomeňte spláchnout.


Porno
říjen - listopad 2021
Porno 2004, Irvine Welsh

Irvine Welsh se rád opakuje, rád vykrádá sám sebe, rád háže svý pochybný moudra do pléna, rád si mastí svoje ego. Je to celkově spisovatel na hovno. Vydal sotva tři dobrý věci a žije z úspěchu Trainspottingu. Někdy mám pocit, že se prostě jen ráno vzbudí a napíše si random kapitolu o fočusu, chlastání piva a šňupání kokeše ze záchodové mísy. K tomu nějakej frajer ubodá dementa v baru, pak vojede šlapku a máme zaděláno na pětisetstránkovej román pro idioty. Irvine si to po sobě přečte, pohoní péro, shrábne balík prachů a pak si až do večera hladí plešku před zrcadlem. Už jsem zmínil, že je to můj nejoblíbenější spisovatel? Porno je příběhovým následníkem Trainspottingu. Ždímačka na prachy. Ale víš co, kámo píčo vole, já to miluju, fakt jo. Máš tam všechny svině z Trainspottingu. Kocoura Rentu, kočičáka Spuda, pantera Begbieho, kočkodana Sickboye. Mihne se i Druhá cena, June, Allison, Mike Forrester, Seeker a další. Jen Labuťák si plní sny v Thajsku, takže se nestaví ani na otočku za starýma kámošema v posraným Leithu. Nikdo už nejede na héru, ale jede se ve všem ostatním. Všechny ty lidi mám v hlavě zapsaný, jako by to byli moji dávní kámoši. Banda kreténů, který bych v životě mít nechtěl, jenže jak si to tak čtu, občas narazím na pasáž, ve které vidím sebe i lidi ze svýho okolí. Irvine Welsh to má zmáklý, rád si zapřehání, ale sakra, on ten život prostě vidí. Díky němu čtu knížky, díky němu jsem na nich závislej jako ten nejprovařenější feťák v odporným squatu. Perte mi to rovnou do žil!


Hranice lesa
září - listopad 2021
Hranice lesa 2019, Vratislav Kadlec

Vratislav Kadlec vzal svou nejlepší povídku Hranice lesa, nasypal kolem ní spoustu slabších povídek a pojmenoval podle ní celou sbírku. Nechci být moc zlej, ale klidně budu, pokud to znamená, že zůstanu upřímnej. Povídky jsou zatraceně těžká disciplína, přestože mít nápad, není pro spisovatele nic ojedinělého. Máte skvělej nápad na příběh, udělejte z něj román. Ono i z blbýho nápadu, se dá udělat skvělej román. Pokud se však na román necítíte, máte možnost z něj udělat povídku. Ale najděte pak dalších deset skvělých nápadů, aby to bylo na sbírku povídek. Jo, to už si moc autorů dovolit nemůže. Nebo může, ale výsledek bývá při nejmenším rozpačitej. A v tom je zakopanej pes, jádro pudla nebo cokoliv, co uteklo z útulku a teď to vyje na měsíc. Ve své podstatě nemám s touhle sbírkou problém. Je holt taková, jaký povídkový sbírky prostě bývají. Dvě dobrý povídky jsou vykoupeny nudou, která je obklopuje. Tak to je. S tím počítám, když do povídkové sbírky jdu. Tahle je občas vtipná, občas zábavná, občas praštěná a jinak strašidelně nudná. Autor na mě působí, jako by se chtěl zaskvět něčím nečekaným, až je nakonec naprosto průhlednej a předvídatelnej. V lecčems mi kniha připomněla Gogolovu knihu Petrohradské povídky. Což je zdánlivě pochvala. Gogol byl pan mistr svého oboru. Jenže mě nebavil vůbec, v čemž možná vězí problém se sbírkou Vratislava Kadlece. Tady je to jádro pudla, do kterýho jsem se musel provrtat skrz jeho střeva. V Gogolově absurdní povídce můžeš ztratit nos, v Kadlecově můžeš ztratit jméno nebo se k někomu přilepit. Vypadá to zábavně, ale když to čtu, tak se raději majznu knihou do rozkroku, abych s ní zažil aspoň trochu vzrušení. Co ovšem dělá autor dobře, to je popis zkrachovalých vztahů. Nevím, jestli má vlastní zkušenosti nebo má jen pozorovací talent, ale tohle mu fakt jde. I proto mě nejvíc bavily povídky Želva a Hranice lesa. Kvůli nim jsem rád, že jsem si knihu přečetl, kvůli nim budu autorovu tvorbu dál po očku sledovat. Kniha Hranice lesa dostala Magnesii literu za objev roku. Nemám současné české autory tak načtené, ale pokud je tohle největším objevem roku, tak si říkám, jaký hovadiny u nás asi musí vycházet, když tahle dopadla nejlíp. Jen mě to utvrdilo v názoru, že seřizovat svůj čtenářskej vkus podle nějakých odborných cen, nemá vůbec smysl. Má měřítka jsou lehce vyšinuta z normálu. Budiž to mým trestem i útěchou.


Karla Klenotníka cesta na Korsiku
? - listopad 2021
Karla Klenotníka cesta na Korsiku 1999, Filip Topol

Je to krátká cesta na Korsiku. Ani vám raději nebudu psát, jestli tam s Karlem dojedete a jestli je to vhodný společník na cesty. Dost možná totiž není Korsika pravým cílem cesty, dost možná je cílem cesty zbavení se běsů, jež zmítají životem Karla Klenotníka. Jenže těžko se útěkem zbavíte něčeho, co vězí uvnitř vaší hlavy. Zkuste to. Všechno se má zkusit. Třeba budete mít štěstí. Uzlíček nervů, Karel Klenotník, se vydal z prašiviny postkomunismu, objevovat svět. S hlavou plnou strachů a démonů, z nichž nejobludnější je Plíživá. Královna marnosti. Tuhle Plíživou nechcete nachytat ve své mysli, jak napadá vaše myšlenky, požírá je, trýzní. Z toho všeho, i jiného soudím, že Karel Klenotník byl tak trochu magor. A není divu, stvořil jej přece Filip Topol. Během čtení jsem narazil na dvě možnosti, jak se ke knize postavit. První možností je, nechat Karla Klenotníka vstoupit do vaší hlavy, aby vám do ní nalil trochu svých úzkostí. Druhou možností je, zůstat na Florenci s Karlovým bratrem a mávat na rozloučenou autobusu, který roztáčí svá kola, aby nabral směr prosluněná Itálie. V tu chvíli vás přestane zajímat Itálie, přestane vás zajímat Karel Klenotník, přestane vás zajímat sebranka démonů, jež si veze s sebou. Je to jen na vás. Filip Topol už to přepíše těžko.


Přeběhlík
září - říjen 2021
Přeběhlík 2020, Siegfried Lenz

Dva roky po své smrti napsal Siegfried Lenz román Přeběhlík. To nedává smysl. Zkusím to jinak. Dva roky po své smrti našel Siegfried Lenz svůj rukopis románu Přeběhlík. To je taky blbost. Nebudu raději zabředávat do přílišných detailů. S jistotou si však můžeme říct, že německý spisovatel Lenz napsal román Přeběhlík. A taky zhruba víme, že jej napsal někdy mezi svým narozením a smrtí. A ten mu pak vyšel knižně, jinak bych ho asi těžko přečetl. Kniha Přeběhlík není o přebíhání silnice na červenou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je o jednom nacistovi, kterej tak úplně není nacista, ale zcela jistě je to Němec. Asi si všímáte, jak tady neúspěšně vařím z vody, jen abych oddálil svůj komentář k samotné knize. Což o to, kniha mě bavila dost, jen nemůžu přijít na to, co psát o válečném románu, abych se neopakoval. Je to vlastně pořád dokola. Obyčejný člověk semletý armádou, nesmyslnost válčení, kdy původním povoláním krejčí nemilosrdně vraždí obchodníka s koloniálním zbožím jen proto, že stojí na opačné straně barikády. Smrt blízkých, morální rozpolcenost, krev, šrapnely svištící vzduchem, střely kropící zem, střepiny pronikající do těla, kola válečné mašinérie drtící kosti, naděje a sny lidí. A nezapomínejme na lásku. S ní má náš hrdina, co ztratit. S ní je zranitelnější, s ní má čtenář důvod se o něj obávat. Autor však přece jen otevřel otázku, která se neřeší tak často. Mohu zradit vlast, abych ji tím pomohl zachránit? A jak moc se do samotného rozhodování projeví pouhá snaha zachránit svůj vlastní život? Lenz nám nenabízí jednoznačnou odpověď, tahle otázky totiž vyvolají jen další otazníky, další podotázky a pravdu si možná nalezne ve svém srdci a mozku každý sám. Samotný román je napsán skvěle, jak jsem již vypsal před chvílí, má naprosto vše, co by dobrý válečný román měl mít. A takové romány je dobré číst i dnes v dobách míru.


Proměna
září 2021 (19.-20.)
Proměna 2007, Franz Kafka

Kafkova veleslavná povídka. Co bych asi tak o ní mohl napsat? Stovky, tisíce a snad ještě víc lidí se k ní vyjádřilo. A já nehodlám přinést nic novýho. Děj je natolik známej, že když slyším jméno Řehoř Samsa, začnu kolem sebe vrhat jablka. Ale když to vezmu trochu ze svýho pohledu, proměna Řehoře Samsy je sice drastická, ne však ojedinělá. Například já se nejedno ráno ve svým mrzkým bytí probouzím s podobným rozčarováním. Stačí lehce náročnější víkend a stane se ze mě přerostlej, obtížnej hmyz. Věřte mi, něco o tom vím. Nejsem však hmyzí potvora s nožičkama, jsem obyčejnej, bídnej červ zavrtávající se hluboko do země, hluboko do hlav lidí, zvolna požírající mršinu, údy a orgány v rozkladu. Jsem červ v lidském těle a to poslední, co bych si přál, je strávit zbytek života s lidmi. Nechci strávit život s nimi, ale pouze v nich, až budou v zemi tlít. Píšu vlastně ještě o Kafkovi nebo o sobě? Tak trochu obojí. Prolézám jeho knihou, plazím se jeho hlavou. Nejsem ohromen jeho slovy, jeho fantazií. A přesto mě něčím zasahuje. Snad touhou stát se na chvíli hmyzem, snad pocitem, že tím hmyzem se již dávno stal. Nezajímá mě Kafka, nezajímá mě Samsa. A přesto jsem z nich docela v háji. Nebo spíš v tlejícím mase lidského vědomí.


Možnosti milostného románu
srpen - září 2021
Možnosti milostného románu 2019, Jan Němec

Já vidím pouze dvě možnosti milostného románu. Skončí to dobře nebo to skončí blbě. Jenže tak jednoduchý to asi nebude, co? Láska je totiž nevyzpytatelná čarodějka, umí člověka omámit svou sladkou chutí, ale po čase umí i nepříjemně zhořknout. To je život. Láska je hořká. Bohudík. Láska je vlastně takovej Radegast. Ale dost stupidních přirovnání, takhle tady budem do večera. Nebo do rána. Nevím, kdy tohle zrovna čteš, kámo. Jan Němec píše fakt dobře a já mu to většinu času žral i přesto, že se jeho kniha vymyká typičtějším kouskům v mojí knihovně. Naštěstí nejsem žádná konzerva a jestli jo, tak jen taková ta se snadným otvíráním, takže zvládnu přečíst kdeco. Zvládl jsem i tohle, ani to moc nebolelo. Ačkoliv na můj vkus víkendového alkoholika se tam nějak málo pilo. Především tam bylo málo piva. Potřeboval bych asi román, kde se pije pivo furt. Ano, pane Hrabal, myslím na vás. Ale nakonec asi jo, bylo to dobrý. I když bych ocenil, kdyby to bylo trochu kratší. Vypravěč mi totiž postupem času připadal jako čím dál větší kretén, ačkoliv to byl pořád stejnej kretén. I tak jsem se v knize našel. Bývám totiž taky slušnej kretén. Často jsem se viděl v různých situacích všedního dne nebo myšlenkách autora. V parku na Špilberku s lahví vína v jedné ruce a něžným bokem spanilé dívky v druhé. Ztotožňoval jsem se s těmi častými povzdechy překvapeného třicátníka. Utvrzoval se v názoru, že Brno je prostě super. Možnosti milostného románu opravdu není kniha pro mě, ale občas umí pěkně zahrát na strunu romantika v duši, a ony tyhle chvíle vyhrávající milostnou píseň, jsou taky v životě potřeba.


Americká noc
červenec - září 2021
Americká noc 2016, Jim Morrison


Na útěku
srpen 2021 (07.-29.)
Na útěku 2015, Jesús Carrasco

Malej kluk utíká pustinou, co nejdál od své rodné vesnice, co nejdál od své rodiny, co nejdál od všeho zla světa. To zlo je mu však v patách a my sledujeme dechberoucí boj o přežití v postapokalyptické krajině. I když vlastně, co já vím, jestli je to postapokalyptická krajina. Klidně to může být někde v prérii nebo někde, kde toho moc neroste a je tam vedro. Trochu se to totiž tváří jako western, akorát ta největší svině jezdí na čtyřkolce. Nebo to byla motorka? Už nevím, zbytečný detaily vypouštím z hlavy. Někdy z ní vypouštím i důležitý detaily, protože potřebuju uchovat vzpomínky na své životní propadáky a faily. A místa mám jen omezeně. Abych to shrnul, nemám páru, kde se ten příběh odehrává, ale žít bych tam určitě nechtěl. Krajina jde ruku v ruce s atmosférou příběhu. Slunce drásá kůži žhavými paprsky a do vyschlýho hrdla lijete zkaženou vodu k posrání. Všude samej šutr, suchá tráva a v jediným stínu široko daleko si voliči SPD vyprávějí děsivé historky o uprchlících. No žádnej med to není, co vám budu vyprávět. Bezejmenný kluk se spřáhne s bezejmenným staříkem, co v krajině, kde toho moc neroste, pase kozy. Společně se opalují, dojí kozy, baští fazole, opékají krysu na ohni, plácají osla přes zadek. Je to skoro idyla (ale fakt jenom skoro), dokud nedojde na střet s úchylným rychtářem, kterej jde klukovi celou dobu po krku. Vlastně ani ne tak po krku, jako spíš po něčem jiným, ale to už je spoiler jako prase, kterej by vás v průběhu čtení určitě nenapadl, tak jsem vám chtěl ulehčit práci se zbytečným přemýšlením, o co tomu chlapovi asi tak jde. Kniha je to krátká a působí spíš jako nějakej prequel k něčemu děsně epickýmu. Takovej úsvit Zorro mstitele nebo tak něco. Takhle to bylo sice dobrý, ale na konci jsem si říkal "Ok, super. Ale tady ta cesta snad ještě nekončí, ne? Kdy se z toho kluka stane Batman? Nebo aspoň John Wayne, když už ne Bruce Wayne." Takže nakonec je to jen taková malá jednohubka, jež vám zhořkne v ústech svou bezútěšností. Ale i tak je to dobrý, fakt jo.


Nulový součet
srpen 2021 (13.-24.)
Nulový součet 2020, Lukáš Palán

Tohle je fakt hrozitánsky blbý. Strašidelně ožralý. Vyjetý jako smažky na ilegální technopárty. A docela se mi to líbilo. V podstatě jsou to zápisky kompulzivního masturbanta, co šmíruje lidi a své lidské přátele, aby se při tom mohl tvářit, že o nich píše knihy. Ale nechci mu křivdit, dělá i jiný věci. Například slušně chlastá. Občas jsem se raději podíval na hřbet knihy, jestli ji nenapsal nějakej můj kámoš. Nenapsal. Škoda no. Ale klidně by mohl. Kniha je to poměrně chaotická, tváří se děsně složitě, ale zas tak složitá není. Chlastání, masturbace a nekonečný žvanění o životě nebo o nakupování základních potravin. Akorát to všechno bylo tak zmatený, že jsem si po dočtení raději ještě přečetl anotaci, abych se ujistil, o čem to celý bylo. A to vám klidně napíšu hned. !SPOILER ALERT! Bylo to o hovně. Ale nedělám si iluzi, že sám vedu jen smysluplné hovory, většinou se s lidma totiž bavím taky o hovně. A s tímto šokujícím závěrem se s vámi loučím. Knihu bych doporučil lidem, kteří mají pocit, že chlast je řešení. Protože ano, chlast je opravdu řešení, pokud se rozhodnete číst knihu Nulový součet.


Já už chci domů
srpen 2021 (04.-13.)
Já už chci domů 2016, J. H. Krchovský (pseudonym)

Krchovský chce domů. Asi na svou rodnou planetu. Ale ještě než někam odletí, tak se mi svou hravostí, melancholičností a sprostotou trefuje do vkusu. Můj vkus je zhruba někde na hranici obecnýho nevkusu. A Krchovský je dobrej střelec, trefuje se často. Takže po té hranici mýho vkusu a obecnýho nevkusu našlapuje velice sebejistě, i když občas zavrávorá. Ale to bude tím chlastem. Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že je to celý nějaký nevyvážený. Na každý nadšený uchechtnutí či uznalý pokývnutí hlavou, je tak dvojí nevěřícný kroucení hlavou, co je to zas za blbost. Mám však pochopení. Už mi došlo, že poezie je častěji blbá než dobrá. Taky dneska veršuje kdejakej neumětel. Dobrá poezie se nedá psát každej den a pokud ano, jste génius a seberte si svoje básničky, nabubřelost i nos nahoru, už na vás totiž čekají s nobelovkou. Svět je plnej špatných veršů a údělem básníka je špatný verše psát. Aby pak v jedné nestřežené chvíli přišel verš takřka geniální. Ve sbírce Já už chci domů jich je několik. A fakt za to stojí!


Všechny řitě světa i ta má
srpen 2021 (02.-04.)
Všechny řitě světa i ta má 2013, Charles Bukowski

Řekl jsem si, že jednou za desetiletí přečtu Všechny řitě světa. No, a teď už bylo pomalu na čase se do těch řití znova podívat. Hluboký nádech a jdem na to. Lehce jsem strčil do dveří a ty se otevřely dokořán. Jako bych snad byl očekáván. Vyvalil se na mě puch zkaženýho jídla, cigaretovýho kouře a nemytých těl. Rozhlížím se po místnosti. Vypadá to tu jako na smetišti. Na smetišti zkrachovalých lidských duší. V posteli vyspává kocovinu tlustá machna se zaječím pyskem místo spodního rtu. "Tys měl vždycky na hovno vkus, ty starý prase," povídám cápkovi ležícímu na zemi. Jeho holky byly většinou stejný jako jeho povídky. Divný a nacucaný chlastem. "V pohodě, Hanku, nemusíš vstávat. Jen v klidu lež, obsloužím se sám," šeptám, když cápek zvedl hlavu ze zaschlé hromady zvratků. Nalil jsem si do sklenice whisky na dva prsty, zbytek dolil vodou. Uvelebil se na rozvrzaným gauči potřísněným pivem, krví a semenem. Někdo do něj bodal nožem a snažil se jej rozřezat. Lidi dělaj různý věci, když pijou. Z psacího stroje jsem vytrhl popsanej list zažloutlýho papíru a začetl se do jednoho z mnoha vyšinutých příběhů protřelýho rváče a alkoholika. Po chvíli znechuceně vydechnu, otřesu se hnusem. Jo, tady to znám. Tady jsem doma. Dobrý ráno, pane Bukowski, ty starej kořalo a chlípníku. Ne, tohle není čtení pro normální lidi. Bukowski si libuje v pokleslé morálce a ve svých povídkách provádí svou již dávno klasickou duševní kolonoskopii. Mnozí znechuceně odvrátí zrak, já se spokojeně pochechtávám a jsem rád, že se mám kam vracet. Asi to není nejlepší Bukowski, ale na toho nejhoršího jsem ještě nenarazil.


Rozum
červenec 2021 (05.-29.)
Rozum 1990, Rudolf Sloboda

Objevil jsem Ameriku. Byla na Slovensku! Rudolf Sloboda je můj novej superhrdina! Vypravěč knihy se vrací z nemocnice do domu na vsi za svou ženou a dospívající dcerou. Do nemocnice jej dohnaly žaludeční vředy. Po návratu z nemocnice si často jako takovej lidskej vřed připadá. Nebo vlastně ne, on není ten vřed. Vředy jsou všichni ti lidi okolo. Sloboda je něco jako slovenskej beatník. A je mi hned bližší než jeho američtí kolegové. U nich mi kolikrát připadá, že překonávám strašnou bariéru. Nejen časovou, ale celý to jejich žvanění na mě letí až přes obrovskej oceán. Kolikrát mám dokonce spíš dojem, že po něm to žvanění jen pluje na zaoceánské lodi a po celou cestu má mořskou nemoc. U Rudolfa Slobody mi stačí nahodit pantofle na nohy a s igelitkou v ruce přejít Tatry. A tak se u něj cítím mnohem víc doma. A je jedno, že "doma" znamená stará, zahulená barabizna, ve které si pro vodu musím chodit do studny na vsi. To mi vůbec nevadí, když mi Rudolf hulí ty svoje cigára před obličejem a vypráví u toho storky ze života zkrachovalýho otce a spisovatele. Čirá krása života. Instantní kocovina pro vaši duši.


Můj tank
květen - červenec 2021
Můj tank 2018, Viktor Horváth

Viktor Horváth nekopal standardky v plzeňské viktorce, ani nevyhrál Česko hledá superstar. Tohle je úplně jinej týpek. Je to Maďar. Takže kniha Můj tank je o Maďarech. A taky Slovácích, trochu Češích, celkem dost o Rusácích. Občas se tam mihne i nějakej Polák. A taky "čaučesku" z Rumunska. Nebudu to protahovat, prostě tam je téměř celej východní blok. Od Novotnýho, přes Dubčeka až po obočí strýčka Brežněva. Pěkná sbírka komoušů. Anotace láká na "Forresta Gumpa východního bloku", jenž oplývá jazykovým nadáním a protože mu to politicky myslelo, vy šmejdi, tak se mu poštěstilo tlumočit většinu zásadních jednání během plánování invaze vojsk Varšavské smlouvy. Byl to znamenitý komunista. Naivní, hloupoučký a oddaný. Natáčet o něm film, tak ho hraje Jirka Mádl. Ve volných chvílích píše zamilované dopisy své domnělé slovenské přítelkyni Julice, v nichž vyzrazuje přísně tajné informace a pak si v kasárnách hraje s plastovými vojáčky. Znamenitý chlapec. Samotná kniha mi však znamenitá nepřišla. Vypilo se v ní sice docela dost borovičky, ale jinak to byla celkem nuda, nemůžu si prostě pomoct. Měla pár světlých okamžiků. Jako když náš znamenitý chlapec při honu vystřílel půlku lesa, protože vypil placatku borovičky. Nebo když po několika vypitých borovičkách zvracel za pomník padlých hrdinů. To mi přišlo super, zvracel jsem už na různých místech, ale za pomníkem ještě ne. Celkově mi však přijde, že nebýt té borovičky, tak se nudím mnohem víc a kniha by šla do kouta velice záhy. Možná by k ní měli dávat placatku borovičky, třeba bych si z ní zapamatoval víc než jen to, že soudruh Dubček zavedl v Československu sex. Ten prevít!


Vyhnání z pekla
květen 2021 (20.-31.)
Vyhnání z pekla 2013, Robert Menasse

Neexistuje začátek. Každá historie začíná slovy "co předcházelo." Vyhnání z pekla je kniha s plamenným názvem. Kniha o útlaku, bezmoci, srovnání se s minulostí svou, svých předků a potažmo celou historií. Robert Menasse si pro své dílo zvolil neobvyklé prostředky. Takřka do jedné linie zasadil příběh židovského chlapce Maného a příběh rakouského historika Viktora. Mané je malý kluk, naivní dítě žijící v 17. století v Portugalsku, jeho rodina své židovství skrývá, ovšem jen do doby, než do malého městečka Começos vtrhne španělská inkvizice. To naopak Viktor je dospělý muž současnosti a svůj příběh v knize odšpuntuje velice svérázně. Naruší středoškolský sraz pořádaný na počest pětadvaceti let od maturity tím, že nařkne své bývalé kantory z kolaborace s nacisty. Následně stráví zbytek večera popíjením se svou školní láskou a vyprávěním o svém životě. Takže z toho rázem máme tři dějové linie, jež nejsou odděleny kapitolami, mnohdy zcela splývají dohromady a společně tak tvoří jeden velký barvitý příběh. A 17. století se jeho prostřednictvím potkává s 20. stoletím v často děsivých skutečnostech. Vyhnání z pekla je o židech, o jejich perzekuci, ve které není příliš rozdílů ani v případě, že události dělí stovky let. Místo svaté inkvizice si dosaďte gestapo, místo hořících hranic si představte plynové komory. Mění se prostředky, ne však smysl. Kniha vyžaduje soustředění, člověk musí dávat pozor, aby mu něco neuniklo, protože pokud se něco stane v příběhu židovského chlapce, je velmi pravděpodobné, že se to nějak promítne ve Viktorově životě. Tuhle knihu nejde snadno popsat, a vlastně ani nevím, o co se tu pokouším, popsat ji ve třech krátkých odstavcích prostě nedokážu. Nelze vyjádřit vše, co jsem z ní byl schopen vyčíst. Vzal jsem si z ní však dost, ačkoliv uznávám, že velice pravděpodobně jsem ne všechno pochopil správně. Ale je snad mým úkolem zcela pochopit všechny knihy světa? Asi těžko.


Pohádka máje
květen 2021 (03.-24.)
Pohádka máje 1996, Vilém Mrštík

Nezodpovědnej floutek a uťáplé, introvertní kuře. To jsou Ríša a Helenka. Dneska by Ríša kupoval trávu a koks za prachy rodičů, po večerech rapoval v parku a pochlastával u toho laciný víno. Helenka by seděla doma na instáči, koukala na seriály a dělala cosplay, nebo co já vím. Pohádka máje je klasika, pro někoho nudná, pro někoho zastaralá a pro někoho povinná, tudíž otravná. A pak jsou zde tací, kteří si i v takovém díle starém přes stovku let najdou zalíbení. Proti všem zdánlivým předpokladům jsem tím jedincem i já. Když se na to však podívám z určitého nadhledu, tak vlastně nevidím důvod, proč by se mi neměl líbit příběh o lásce. Vždyť já jsem v podstatě zkrachovalej romantik. A když se mi ten příběh odehrává téměř za barákem, tak jsem tomu prostě šanci dát musel. Už když jsem někdy v říjnu našel u babičky ve sklepě ilustrované vydání Pohádky máje z roku 1953, tak jsem věděl, co budu číst nejbližší květen. Ten nastal nyní, a tak jsem do batohu hodil svačinu, deku a Pohádku máje a vyrazil na výpravu do Podkomorských lesů za přírodou a čtením. Navštívil jsem myslivnu, u níž je socha Helenky, cestou jsem bloudil také kolem její studánky a opláchnul si obličej vodou ze studánky Ríšovy. Kvůli šílenýmu kácení mi nějakou dobu zabralo, než jsem našel příhodné místo ke čtení, jež by souznělo s textem. Holých míst po těžbě se zde totiž nachází tolik, že by spíš souzněla s nějakým postapokaliptickým románem. Ale své místo jsem si přece jen našel. Atmosféru mi doplnil soundtrack, o který se svým zpěvem postarali ptáci a ševelení stromů ve větru. Vždyť vám říkám, že jsem romantik. Pohádka máje je příběh o lásce. A protože je to láska první, tak je i patřičně naivní. Tudíž je to naivní příběh o lásce. A to je v pořádku, s tím do toho člověk jde. Čím mi však kniha učarovala mnohem víc, byly malebné popisy přírody. A i když jsem knihu zrovna nečetl v lese, ale v bytě panelového domu nebo v šalině, tak mi z těch popisů rostly před očima stromy a luční kvítí, vše se zelenalo, vše krásně kvetlo v knize, v mé duši a všude kolem. Romantika jako svině, sladká tak, že jsem téměř nabral dvě kila a přestal sladit kafe.


Boletus arcanus
? - květen 2021
Boletus arcanus 2011, Miloš Urban

Tady nám někdo pěkně ujel na houbičkách. Překvapivě jsem to nebyl já, pravděpodobně to nebyl ani autor, zcela určitě to však byly téměř všechny postavy v knize Boletus arcanus. Tu jsem dostal darem, sám od sebe bych o knihu Miloše Urbana asi nezavadil, ale v tom je krása nečekaných darů, mé obzory budiž rozšířeny. Staré přísloví říká: "Darovanému koni na zuby nehleď." Já se tím řídit nehodlám. Když přijde na věc, tak se tomu koni klidně podívám až do žaludku. Čekal bych v něm trávu, našel jsem houby. Taky dobrý. Hlavní hrdina knihy je vášnivým houbařem. Když však jednoho květnového dne narazí na hříbek, který nezná a nezná jej ani žádný běžný atlas hub, stane se jeho vášeň posedlostí. Tenhle hříbek umí totiž s člověkem divy. Omládne, zvýší se mu sexuální potence i atraktivita, stane se téměř nesmrtelným a mnoho dalších super předností. Samozřejmě to má i svůj háček, ale o těch se zde bavit nebudeme, protože tohle není článek do časopisu Pletení a háčkování. Krátké vychutnávání houbových radostí se nám trochu zvrtne, když se do věci vloží houbařská mafie a dokonce i pan prezident. Což o to, já jsem kluk z okraje Brna, já vídám houbařskou mafii pobíhat po okolních lesích každej podzim, ale je fakt, že prezidenta jsem tam ještě nepotkal. Celkově mi děj knihy přijde jako šílená slátanina. Ten příběh jede jak v rychlíku a vy máte dvě možnosti: stát se psem, co vystrčí hlavu z okna a užívá si, jak mu uši lítají ve větru, nebo budete obyčejným pasažérem, co z toho okna jen kouká a každý dvě minuty si říká: "Co se to kurva teď stalo?" V závěrečném hodnocení si tak nebudu brát servítky, protože knihy už jsem četl lepší, napsal bych horší. S pozdravem a přáním pěkného dne Normální houbovej čaj.


Horowitz
březen 2011 - květen 2021
Horowitz 2010, Matěj Dadák

Horowitz je slavný spisovatel, o němž se vypráví legendy a jeho knihy jsou rozebrány okamžitě po vydání. Kdo zrovna nečte Horowitze, ten myslí na to, jak bude číst Horowitze. Jeho nová kniha je s napětím očekávána, ale nikdo neví, v jaké fázi se nachází rukopis. Spisovatele by měl trochu popohnat jeho dvorní redaktor, jenž je zároveň vypravěčem krátkého románu Matěje Dadáka. Horowitzův redaktor je docela podivný chlapík. Tlačen zaměstnavatelem je ochoten udělat opravdu hodně pro včasné dodání slíbené Horowitzovy knihy. Z neklidného čekání v kavárně naproti Horowitzově domu se brzy stane nepokryté šmírování, jež se nezaměří jen na samotného Horowitze. Z čehož jsem nabyl dojmu, že pan redaktor je tak trochu psychicky narušenej jedinec a s narůstajícím počtem přečtených stran jsem se v tom dojmu utvrzoval. Ve snaze naplnit očekávání nakladatele a čtenářů, těšících se na Horowitzův nejnovější počin, začne psát knihu za něj. Takže to rázem není obyčejnej šmírák, ale obyčejnej spisovatel. Protože každej spisovatel je tak trochu šmírák. To, co se z počátku zdá jako skrytá reklama na žaluzie, protože je zde používá málokdo, čehož využívá náš redaktor/šmírák/spisovatel a kouká dětským dalekohledem do pokojů cizích lidí, se brzy mění v šílenství. Nemá cenu prozrazovat víc, knihu sfouknete za jeden večer. A když si k ní nalijete dvě decky Cinzana jako já, pak ještě dvě a pak o půlnoci koukáte, že láhev je v čudu, tak toho o moc víc ani prozradit nemůžete. Kniha Horowitz je o tvůrčí krizi, inspiraci a chalupě, v níž se zastavil život, aby zcela nevyhasnul.


Nikoho nečekám
duben - květen 2021
Nikoho nečekám 2021, Karel Škrabal


Život Toulouse-Lautreca
duben - květen 2021
Život Toulouse-Lautreca 1980, Henri Perruchot

Chtěl jsem v úvodu použít nějaké hloupé klišé. Umělec malý vzrůstem, velký duchem nebo něco podobně debilního. On totiž Henri de Toulouse-Lautrec opravdu byl malý vzrůstem, ovšem ve všem ostatním byl impozantní osobností. Velký umělec, velký alkoholik, velký znalec a milovník podniků v pařížské čtvrti Montmartre. Muž, jenž má velký podíl na slávě Moulin Rouge. Dekadentní společnost v období fin de siècle byla jeho hřištěm, inspirací, radostí a jedním z kroků k předčasnému skonu. Ten první krok udělali už jeho rodiče při početí. Jeho otec Alfons si totiž vzal za ženu svou sestřenici Adèle a pak spolu zadělali na průšvih v podobě rozkošného dítka, jež však postupně rostlo k trvalému znetvoření. Neúměrné proporce, velká hlava a trup oproti malým končetinám, slabé kosti. I to byl Toulouse-Lautrec. Autor knihy Henri Perruchot byl zkušeným spisovatelem životopisných románů o slavných malířích. Věnoval se výhradně impresionistům a měl je zmáklé jako málokdo. Podle něj byl Toulouse-Lautrec neurvalý, hlasitý skrček, malé pivo, ale také inteligentní a zábavný společník. Svůj hendikep si kompenzoval malbou a alkoholem. Byl to malíř neřesti a pokleslých mravů, mistr v zachycení ošklivosti na plátno. Nemaloval lidi krásné, ale maloval je tak, jak je viděl. Dle svých slov byl malířem, co se rozhodl rozbít stan v bordelu. A taková je jeho tvorba načichlá absinthem. Tahle kniha na vás dýchne Francií z konce 19. století. Naleznete v ní vše, co si dovedete představit pod pojmem fin de siècle. Je v ní něco, co dnešní člověk nemůže nikdy zažít, tak mu nezbývá nic jiného, než to hledat v knihách a nebo obrazech Toulouse-Lautreca.


Analfabet
duben 2021 (12.-22.)
Analfabet 2019, Michal Havran

Udělal jsem si výlet do Bratislavy. Do Bratislavy špinavé, utržené ze řetězu, tvářící se jako středoevropská metropole s nenaplněným potenciálem. Do Bratislavy sjeté nově nabytou svobodou. Ovšem výlet to byl pouze literární. A na rovinu říkám, že to byla dost ujetá jízda. Ve městě rostou fast foody i vliv mafiánských gangů. Volnější trh znamená více příležitostí pro šlapky, dealery a také pro mladé lidi, jak si zkurvit život. V téhle bezútěšné atmosféře devadesátkové Bratislavy se odehrává kniha Analfabet. A to jsem ještě nezmínil sektářství, okultismus a více či méně nešťastná úmrtí v okolí hlavních hrdinů románu. Vlastně vám nepovím o moc víc, než co se dozvíte v anotaci. To však ani není můj záměr, já si tady totiž plácám, co se mi zlíbí. Čtení je to pěkně svižný, zábavný a proloženo spoustou sexuálních scén, vpravdě dost nepříjemných. Taková felace v útrobách hrobky je zde asi nejblíže vkusné erotice. Snad se to příliš neprojevilo na mém duševním zdraví, protože jsem dlouhé dny nemohl dostat z hlavy jednu koupelnovou scénu. Vlastně dvě koupelnové scény. Jsem však čtenář otrlý a než se rozhodnu svěřit se do péče odborníků, zvládám knihu v klidu dočíst. Po tomhle zážitku sháním knihy ruského básníka Chlebnikova a ženu ochotnou masturbovat při čtení magických formulí za účelem vyvolávání duchů. Že to splní svůj účel nepředpokládám, ale aspoň to může být zábava. I když v knize to jako zábava nevypadalo.


Tynošita
duben 2021 (09.-19.)
Tynošita 2021, Dalibor Maňas


Je těžké být bohem
duben 2021 (05.-12.)
Je těžké být bohem 2002, Arkadij Strugackij

Bratři Strugačtí měli dar přenášet čtenáře na zvláštní místa. Škoda, že mě nemůžou přenést na místo, kde se pije pivo a hraje živá muzika. Svým raketoplánem složeným ze slov, mě tentokrát přenesli na planetu Arkanar, jejíž obyvatelé se nachází v období hlubokého středověku. Místní feudální zřízení je notně inspirováno stalinistickým impériem. Což dnes není úplně problém, ale zkuste tuhle inspiraci vložit do příběhu v polovině šedesátých let v Sovětském svazu. Pravděpodobně pak budete své příběhy vyprávět už jen dozorcům v uranových dolech. Na Arkanar se dostali vyslanci Země, kde vládne šťastný komunismus a tak Země vzkvétá a posílá své badatele do hlubokého vesmíru. Cenzor se nažral, Strugačtí zůstali celí. Vládne tu král manipulovaný zlotřilým ministrem Rebou. Původně se jmenoval Rebija, ovšem to cenzor zatrhl kvůli zjevné přesmyčce jména bývalého náčelníka státní bezpečnosti Beriji. Tento zlotřilý manipulátor drží obyvatele pevně pod palcem. Potírá vzdělanost, potírá kulturu. Společnost ovládá strachem, alkoholem, krutostí. Všude kolem jen špína a hnus. To vše sledují a mapují historikové ze Země, kteří mají zákaz přímo zasahovat, ovšem chtěli by ovlivňovat chod dějin a pokusit se Arkanar posunout do poněkud lepší a světlejší budoucnosti. A občas si takzvaně "hrají na bohy". Strugačtí jsou mistry v naznačování. Nemají potřebu vše čtenáři důkladně vysvětlit, nechávají pracovat jeho představivost. Naznačují závadnost režimu, podrobují jej kritice a naznačují v něm taky naprostou destrukci lidskosti. A jistě mnoho dalšího, co není v mých silách zcela rozklíčovat. Výsledkem je podivuhodná kniha, která mě ani tak nezaujala svým dějem, ale tím, co všechno naznačuje.


1